Sekce: Knihovna
2. Srovnání a vyznačení odlišných i shodných rysů
z knihy Duch Hospodinův u Izaijáše
a) Zkusme teď tyto tři texty, které jsme si alespoň zběžně prohlédli, vzájemně porovnat z několika zorných úhlů. V prvé řadě by nás mělo zajímat, kdy a kde, tzn. v jaké historické situaci a v jakém prostředí asi vznikly, k jakému konkrétnímu okamžiku z dějin spásy se vážou? A s tím úzce souvisí i další otázka: kdo je jejich autorem? Případně, vezmeme-li v úvahu redakční proces, kterým prošly prakticky všechny starozákonní prorocké spisy, do které části dotyčné knihy v její výsledné podobě byly tyto texty zařazeny?
Určit přesně dobu, s níž je ta která pasáž u proroka Izaiáše spojena, či přiřadit text k historické události, na níž se v něm naráží, je ovšem velmi obtížné a v mnoha případech prakticky nemožné, protože nám scházejí konkrétnější údaje, o které bychom se mohli opřít. úsudky biblistů se tedy pohybují většinou na rovině hypotéz, nicméně hypotéz, které z důvodů filologických, literárně kritických apod. mají své opodstatnění.
První úryvek se vzhledem k veršům, které mu předcházejí, často dává do souvislosti s obléháním Jeruzaléma Asyřany r. 701 př. Kr., čili klade se do období, kdy judské království brzy po pádu Samaří zůstává ostrůvkem uchovávajícím si ještě po nějaký čas samostatnost, ale také neustále ohrožovaným okolními velmocemi. Fakt, že se tehdy asyrskému králi Sancheribovi nepodařilo Jeruzalém dobýt a z ne zcela jasných důvodů musel odtáhnout s nepořízenou, byl pro autora jasným dokladem Boží pomoci a impulsem k prorocké vizi mesiánského krále, kterou staví proti ochromujícímu strachu judských obyvatel.
Druhý úryvek nás přenáší podle všeho o nějakých 160 roků dále, tj. na konec babylónského zajetí, kdy už je na obzoru vítězství perského krále Kýra, který povolí zajatcům návrat do vlasti. Je to doba, kdy by se vyhnanci mohli radovat ze znovunabyté svobody, ale místo toho povstávají zbytečné spory, kdo je pravým zbytkem Izraele: zda ti, kdo byli odvlečeni do Babylóna, nebo ti, kdo byli ponecháni v Judsku; někteří už jsou tak vyčerpáni, že k návratu nemají sílu, jiní se v exilu tak zabydleli, že se jim zpátky ani nechce. Do této situace zaznívá píseň o Hospodinově služebníkovi, tichém, ale vytrvale a důsledně prosazujícím spravedlnost.
Třetí úryvek se zřejmě vztahuje na dobu po návratu, snad kolem r. 520, kdy se první vlna navrátilců už usadila v Judsku, ale přicházejí do země značně zpustošené, Jeruzalém včetně chrámu je v žalostných troskách a práce na obnově se zdaleka nedaří tak, jak se očekávalo. A tak počáteční nadšení brzy opadává, lidí se pomalu zmocňuje skleslost a s tou jde ruku v ruce i zklamání a nedůvěra vůči Božím příslibům, které, jak se zdá, zůstávají nesplněny. Prorok proto pozvedá hlas, aby tyto pochybnosti překonal a vlil malomyslným novou naději.
Hledáme-li mezi zmíněnými třemi historickými momenty nějaké pojítko, domnívám se, že ho můžeme nalézt asi v tomto konstatování: jde pokaždé o situaci, která má v sobě něco radostného, povzbudivého, ale současně je v ní přítomno i hodně trpkosti a nejistoty. V lidech pak většinou nabývá převahy právě tato trpkost a nejistota, tedy negativum nad pozitivem. úkolem proroka je tlumočit Boží slovo, které má zcela jednoznačně pozitivní charakter a které prolamuje veškeré hradby lidské skepse.
Co se týče autora a postavení našich textů v knize proroka Izaiáše, musíme se omezit jenom na velmi stručný a samozřejmě i zjednodušený závěr. Je známou věcí, že mnoho pádných argumentů jak obsahového tak i formálního rázu svědčí pro dělení knihy na tři části: první zahrnuje kapitoly 1-39, druhá kapitoly 40-55 a třetí kapitoly zbývající, tj. 56-66. Autor první části je uveden hned v prvním verši jako Izaiáš, syn Amosův; jeho působení v Judsku sahá od smrti krále Uzijáha po vládu Ezechiášovu, trvá tedy zhruba 40 let. Do této části patří náš první úryvek ze začátku 11. kapitoly.
Druhá část, do níž spadá i naše pasáž z kapitoly 42, prozrazuje dobu mnohem pozdější, totiž závěr babylónského zajetí; kniha se podle svých prvních slov nazývá Knihou útěchy a její autor, vzhledem k tomu, že není znám jménem, bývá označován jako druhý Izaiáš. Konečně třetí část, kam se řadí náš třetí text z kapitoly 61, je patrně ještě mladšího data, biblisté hovoří o době poexilní. Její autor (pokud ovšem jde o dílo jednoho člověka a nikoli o sbírku výroků více osob) byl pojmenován jako Tritoizaiáš.
Přes tyto zřetelné rozdíly mají všechny tři úryvky své místo v jedné jediné rozsáhlé knize, která nese jméno proroka Izaiáše. To je skutečnost velmi výmluvná, která hovoří o jednotící úloze Božího Ducha. Není jistě náhodné, že redaktor nebo redaktoři, kteří uspořádali bohatý materiál předchozích tradic do knihy v její dnešní podobě, vybrali a spojili dohromady z období více než dvou set let texty, které nám mohou připadat jako velmi různorodé. Základ tvořily zřejmě tři velké prorocké osobnosti, které na sebe vědomě navazovaly a v jejichž díle i jejich žáci vytušili podstatnou kontinuitu danou Duchem, který všechna tato slova inspiroval.
b) Druhým důležitým aspektem, na který bychom se v naší úvaze měli soustředit, je otázka, kdo vlastně v těchto textech mluví a o kom je v nich řeč; neboli totožnost protagonistů, jednajících osob. Už jsme postřehli, že mluvčí je pokaždé v jiné pozici vůči tomu, o němž hovoří. V prvém případě se vyjadřuje o jiné osobě, na níž spočine Hospodinův Duch - vystupuje zde tedy jako pozorovatel stojící do jisté míry mimo ohlašovaný děj.
V úryvku z Deuteroizaiáše máme před sebou odlišnou situaci: mluví zde v prvé osobě ten, kdo vložil svého Ducha na svého služebníka - v prvních čtyřech verších - a ve verších 6-7 pak tentýž mluvčí, tj. Hospodin sám, oslovuje přímo toho, kterého povolal. Zde se tedy jedná o výpověď Hospodina, který promlouvá prorokovými ústy.
Ve třetím z námi sledovaných textů pak hovoří opět sám prorok, tentokrát ovšem ne o někom jiném, nýbrž sám o sobě: "Duch Páně, (duch) Hospodinův je nade mnou..." Jako by se pohled v těchto třech fázích postupně zaostřoval a přibližoval: od proroka, který pouze ukazuje na osobu obdařenou Duchem, přes proroka, který tlumočí Hospodinova slova o daru Ducha, až po proroka, který sám o sobě prohlašuje, že Pánova Ducha dostal.
Protagonisté ovšem z hlediska svých úloh zůstávají stejní, tzn. že ve všech třech textech je Hospodin tím, kdo dává svého Ducha, a osoba jím obdarovaná, která jeho Ducha přijímá, je zároveň aktivním činitelem, v síle tohoto Ducha působícím.
Určitá obtíž vyvstává, pokud chceme tuto osobu v jednotlivých úryvcích blíže identifikovat. V prvním z nich jde zřejmě o krále, jednak proto, že se tu uvedením Jesseova jména naráží na davidovskou dynastii, jednak, proto, že dotyčný Davidův potomek, jak si povíme za okamžik, má díky Hospodinovu Duchu všechny potřebné vlastnosti, které se od ideálního izraelského krále očekávají. Tím už je také dáno, že autor zřejmě nemíní některou konkrétní postavu z judských králů (mimochodem, z těch několika, kteří se v Jeruzalémě do babylónského zajetí ještě vystřídali, se k tomuto ideálu přiblížil pouze Joziáš), ale Mesiáš, o kterém tady prorok mluví, se z této řady zcela zřetelně vymyká, přesahuje všechny krále, kteří tu byli před ním.
Ještě nesnadnější je určit, kdo se skrývá za tajemným titulem "můj", tj. Hospodinův "služebník" u Deuteroizaiáše. Nepřehledná řada vykladatelů si s touto otázkou lámala hlavu, ale úplně přesvědčivě ji nedokázal zodpovědět nikdo. Z analogických míst v knize (např. Iz 44,1.21) vyplývá, že by mohlo jít dokonce o izraelský národ jako celek, ale pravděpodobně přece jen reprezentovaný nějakou individualitou - korporativní osobou jako reprezentantem před Bohem i před ostatními národy. 6.-9. verš 42. kapitoly, jak bylo řečeno, se patrně týká někoho jiného než Hospodinova služebníka; obvykle se tady usuzuje na perského krále Kýra, který umožnil svým dekretem zajatcům návrat do Judska (srov. Iz 45,1). V 61. kapitole pak je touto osobou obdařenou Hospodinovým Duchem sám prorok - dotyčná pasáž představuje jakousi autobiografickou výpověď o poslání, které mu bylo svěřeno.
Pokud tedy zůstaneme u slovního či literního smyslu našich tří textů, vidíme, že s velkou pravděpodobností měli jejich autoři na mysli tři nebo dokonce čtyři různé postavy, pro nás ovšem už dostatečně jasně neidentifikovatelné. Jako křesťané nicméně čteme Starý zákon, a jeho prorocké partie obzvlášť, ve světle Kristově; to znamená, že i zmíněné izaiášovské úryvky můžeme v duchovním resp. plnějším smyslu zcela oprávněně vztahovat na tajemství osoby a poslání vtěleného Božího Syna. Podklad k tomu nám poskytuje přímo Nový zákon, kde jsou dvě z těchto tří pasáží, alespoň částečně, citovány: Iz 42,1-4 v Mt 12,18-20 a Iz 61,1n v Lk 4,18; kromě toho, v řím 15,12 bychom našli výrok o kořeni Jesse z 11. kapitoly, i když, přísně vzato, je tu citován až 10. verš. Tyto přímé citace, nepočítáme-li celou řadu nepřímých narážek v Novém zákoně, ukazují všechny stejným směrem, totiž na Ježíše Krista, který je absolutním naplněním nadějí v nich vyjádřených.
c) Konečně třetí dimenzí, které se v naší úvaze dotkneme, je ta, která se váže k tématu letošního roku: dimenze pneumatologická. Nutno předeslat, že Starý zákon nepodává ještě propracovanou nauku o Duchu sv., takže i prorocká místa, jimiž se tu zabýváme, obsahují pouze náznaky, avšak náznaky natolik hutné, že slouží jako odrazový můstek pro plně rozvinutou pneumatologii novozákonní.
Uvažované pasáže se řadí k těm starozákonním místům, kde Boží Duch spíše nežli jako osoba je líčen jako božská moc, daná vyvoleným jednotlivcům, kteří mají splnit nějaké mimořádné poslání; v průběhu izraelských dějin jsou to např. soudci, králové, proroci. S touto individuální perspektivou se tu navíc pojí perspektiva eschatologická, jelikož vyvrcholení dějin, plnost času, k níž proroci v klíčových okamžicích upínají svůj pohled, se má samozřejmě projevit také plným zjevením Božího Ducha skrze osobu, která tento jedinečný mezník ztělesňuje.
Začněme nejdříve jedním společným rysem: ve všech třech izaiášovských textech se mluví o Hospodinově Duchu jednak v aspektu statickém, tzn. že se konstatuje jeho trvalé spočinutí na davidovském králi, příp. fakt, že byl vložen na Hospodinova služebníka nebo že "je" nad prorokem, jednak v aspektu dynamickém, čili popisuje se značně živě k čemu, k jakému jednání tento Hospodinův Duch obdarovaného vyzbrojuje a vede; jedním slovem, vypovídá se o účincích jeho přítomnosti.
Poměr statického a dynamického aspektu nicméně není ve všech třech úryvcích stejný: v 11. kapitole převažuje spíše aspekt statický, rozvíjený proslulou šesticí pojmů, které jsme zvyklí označovat jako dary Ducha sv., ale které jsou tady uváděny v přímé genitivní vazbě se slovem rúah, takže jde o atributy, vlastnosti Hospodinova Ducha. Ve 42. a 61. kapitole naproti tomu převládá dosti výrazně dynamický aspekt, čili různými způsoby líčené poslání, k němuž tento Duch uschopňuje resp. přímo aktivizuje vyvolenou osobu.
Podívejme se blíže na 2. verš 11. kapitoly, který je asi vůbec nejznámější starozákonní zmínkou o Božím Duchu. V hebrejském textu, jak už bylo řečeno, nenajdeme sice oněch známých sedm darů, ale zato tam najdeme počet, který rovněž naznačuje božskou plnost: totiž tři dvojice, z nichž každá je uvedena slovem rúah - "duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem". První dvojice poukazuje spíše na moudrost šalomounovu, druhá na praktickou zdatnost Davidovu a třetí na zbožnost, jakou se vyznačoval Mojžíš. Tak máme ve třech charakteristických schopnostech tří vynikajících postav izraelských dějin shrnuto vše optimální, čeho je Hospodinův Duch pro mesiánského panovníka nevyčerpatelným zdrojem.
Alespoň heslovitě k jednotlivým pojmům, z nichž pokaždé dva spolu těsně souvisejí: moudrost a rozum znamená na základě životní zkušenosti a v neustálém bdělém naslouchání Bohu dokázat správně posoudit danou situaci a vyvodit z toho příslušné důsledky pro svůj postoj, čili správně se rozhodovat; rada a síla označují schopnost zharmonizovat své lidské plány s úradky Božími a s patřičnou vytrvalostí, navzdory překážkám, je uskutečňovat; poznání a bázeň před Hospodinem vyjadřují jednak vhled do věcí Božích, který zakládá velmi důvěrný vztah k Bohu, ale současně i vědomí vlastního postavení vůči Bohu, které vede k hluboké úctě a pokornému respektu.
Podobně by bylo možno shrnout do tří základních oblastí i to, co jsme označili jako účinky přítomnosti Hospodinova Ducha, jinými slovy veškeré aktivní působení vyvolené osoby, která přijala plnost Ducha a sdílí se o něj se všemi, kdo ho postrádají. Takovou první oblastí je útěcha přinášená smutným a sklíčeným - tzn. dávat těm, kteří se domnívají, že jsou Bohem opuštěni, že Bůh na ně zapomněl, jistotu, že je tomu právě naopak a vědomí Boží blízkosti že je zdrojem veliké, jásavé radosti. Druhou oblastí, kde Boží Duch působí zásadní proměnu, je svoboda, líčená jako otevření očí slepých resp. vyvedení vězňů ze žaláře - tzn. zažíhat světlo všude tam, kde se lidé utápějí v temnotě, aby mohli nahlédnout svůj pravý stav, ale také uvolnit všechna pouta, která je svazují, aby byli schopni v tomto Hospodinově světle chodit. Třetí oblast představuje spravedlnost, která je velmi citlivá vůči všemu slabému, skomírajícímu ("nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí"), ale zároveň se dovede nekompromisně vypořádat s drzým sobectvím, které se na Boha neohlíží ("bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů"). Myslím, že aktuálnost toho všeho pro naši dobu a pro naši zemi je mimo jakoukoli diskusi.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Josef Hřebík
