Sekce: Knihovna
3. Závěr
z knihy Duch Hospodinův u Izaijáše
Připojme ještě na závěr několik myšlenek, kterými se toto Boží slovo, zasazené do proudu posvátné tradice církve, obrací specielně na nás kněze v rámci přípravy na onu pomyslnou, ale významnou hranici, jakou je přelom dvou tisíciletí křesťanské éry.
Ve třetím z těch izaiášovských textů, které jsme sledovali, se vyskytuje jedno velice důležité sloveso, jehož jsme se doposud úmyslně nedotkli: mám na mysli sloveso pomazat. Pomazání olejem, který, jak známo, symbolizoval hojnost, tučnost země, a tedy Boží přízeň, Boží požehnání, patřilo jako podstatný obřad především k ustanovení izraelských králů a bylo vždy spojeno s darem milosti, která na králi jako na Bohu zasvěceném spočinula, aby provázela jeho vládu. Podobně byli ve starozákonní době pomazáváni velekněží, oddělení pro posvátnou službu Hospodinu v chrámě - Roland de Vaux k tomu poznamenává, že šlo pravděpodobně o ritus až poexilního data, kdy královské výsady přešly na velekněze jako hlavu nové židovské komunity. A konečně ve zmíněném případě, u Tritoizaiáše, jde o pomazání, tentokrát v čistě duchovním smyslu, jehož se dostává prorokovi - formulace resp. spojitost ve Starém zákoně dost ojedinělá, protože proroci bývali Bohem povoláni, aby tvořili většinou spíše opozici vůči ne právě dokonalým králům a kněžím.
Ačkoli se slovo pomazat objevuje v našich úryvcích jen jednou, přesto mluví dotyčné texty alespoň implicitně o všech třech uvedených formách poslání: královském (hlavně první z nich), kněžském (druhý z nich, když říká: "Ustanovil jsem tě prostředníkem smlouvy lidu") a prorockém (třetí text). Pokaždé se přitom vyvolení či ustanovení dává do těsného vztahu s Hospodinovým Duchem. Z pohledu Nového zákona, jak jsme viděli, se pak tato trojí důstojnost: kněžská, prorocká a královská, jedinečným způsobem a v absolutní míře spojuje v Kristu.
Otevřeme-li Katechismus katolické církve, najdeme tam konstatování: "Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil ‘knězem, prorokem a králem’. Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají" (KKC 783). To je tedy skutečnost, daná naším křtem; a něco obdobného, i když v podstatně vyšším kvalitativním stupni, platí i o našem kněžském svěcení - Katechismus v dotyčném kontextu říká: "Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále" (KKC 1581).
Není tu samozřejmě možné rozebírat ani teologický význam ani praktický dosah této závažné charakteristiky, ale všimněme si jedné věci: účast na Kristově královském, kněžském a prorockém úřadu je nám dána jako duchovní dar, jako milost, výsada, ale současně také jako úkol, pověření ke službě, výzva k odpovědnosti. Tváří v tvář této dvojí stránce svého kněžství bychom si měli položit následující otázku: přestože nutně existuje díky nekonečné Boží dobrotě, a naopak vinou mé lidské slabosti, nerovnováha mezi darem, který dostávám, a způsobem, jak ho zúročuji v naplňování svěřeného úkolu, vnímám alespoň dostatečně jasně tuto disproporci? Jinými slovy, vede mě toto vědomí k intenzivnější vděčnosti vůči nesmírně velkorysému Dárci na straně jedné, a k poctivější, ochotnější službě pro jeho církev na straně druhé?
Druhou myšlenkou, kterou bych v této souvislosti rád vyzvedl, je absolutní účinnost slova. Ten, na kom spočine Hospodinův Duch, je poslán, aby hlásal slovo, a toto slovo se zaručeně nemine účinkem, protože jde o slovo vycházející od Hospodina, Stvořitele (srov. Iz 42,5), tedy slovo, které je tvůrčí, dokonale se kryje s činem. Podobně nám kněžím je vloženo do úst slovo zcela prodchnuté Hospodinovým Duchem, a v důsledku toho neomylně působící: je to slovo, kterým doprovázíme gesta při udělování svátostí.
Obzvlášť výrazně vystupuje tato úloha Ducha svatého ze slov epikleze při eucharistické modlitbě: "ať svatý Duch posvětí tyto dary, aby se staly tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista", prosíme např. ve čtvrté anafoře. Duch. sv. je tu nejen spolehlivou zárukou, ale rozhodujícím vnitřním faktorem. Slovo, které pronášíme, má stoprocentní dopad. Tedy opět milost, nezasloužený duchovní dar, který dostáváme kněžským svěcením a který se pro nás zároveň stává mocným impulsem - aby každé naše slovo mělo tuto sílu Božího Ducha, aby vycházelo z niterného ticha naplněného Bohem a směřovalo k těm, kteří je od nás očekávají, aby nezanikalo v přívalu slov jalových, ale bylo podloženo vahou našeho života, tvořilo nedělitelnou jednotu se skutky.
Kdybych měl teď úplně na závěr shrnout všechno, co jsme se pokusili vyčíst z prorockých slov Starého zákona, a vyjádřit to jedním jediným slovem, asi bych zvolil slovo naděje. Ta z uvažovaných textů přímo vyzařuje a přenáší se na všechny, kdo je vnímají nejen rozumem, ale i srdcem. Není jistě náhodou, že právě naději zdůrazňuje také svatý otec Jan Pavel II. v apoštolském listě Tertio millennio adveniente, když mluví o nejvýznačnějších duchovních liniích, kterými má být nesen druhý rok tříleté přípravy na jubileum 2000: rok věnovaný Duchu svatému.
A rovněž tady, v papežových slovech, zaznívá myšlenka naděje, která k nám přichází od Boha jako dar, jistota, že se definitivně naplní to, več doufáme a po čem toužíme, ale současně i jako nezbytnost na uskutečňování této naděje se aktivně podílet, usilovat o dosažení cíle, který je před námi, být pro ostatní, kterým se naděje nedostává, jejím jasným, nepřehlédnutelným znamením: "V této eschatologické perspektivě budou věřící vyzváni k tomu, aby znovu objevili teologální ctnost naděje, o níž vědí, protože i k nim přišlo ‘slovo pravdy, radostná zvěst’ (Kol 1,5). Základní postoj naděje zároveň nutí křesťana, aby neztrácel ze zřetele poslední cíl, který dává smysl a hodnotu celému jeho životu a zároveň mu nabízí solidní a hluboké důvody ke každodennímu úsilí o proměnu skutečnosti k obrazu Božího záměru... Křesťané jsou zváni, aby se osvobodili pro zahájení velkého jubilea počátku třetího tisíciletí tím, že obnoví svou naději v konečný příchod království Božího, když jej budou připravovat den za dnem ve svém nitru, v křesťanském společenství, k němuž náležejí, v prostředí, ve kterém žijí, a v dějinách světa vůbec" (TMA 46).
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Josef Hřebík
