Sekce: Knihovna

Michael Slavík

3 Křest Duchem dnes

z knihy Křest Duchem svatým

3.1 Znaky křtu v Duchu

Dnes se běžně vyskytují a uvádějí v souvislosti s prožitým křtem v Duchu určité standardní jevy, i když se musí přihlížet k různé intenzitě a síle jejich projevu. Jsou to:
1. Při vlastním křtu v Duchu (případně po něm) člověk zakusí radost z vykoupení nebo lásky Boží. Tato radost, která se posléze projeví chválou Boha, často přejde až do modlitby v jazyku.

2. Po prožitém křtu Duchem se u těchto křesťanů a křesťanek projeví nová a relativně trvalá větší důvěrnost vztahu ke Kristu. To působí, že Ježíš je nejen nazýván Pánem, ale postupně se jím i opravdu stává.

Tato nová zkušenost pochopitelně ovlivňuje jejich život modlitby. Tito křesťané a křesťanky tráví v modlitbě více času, modlitba je jim snazší a dominantní postavení má modlitba chvály, díkůčinění a adorace. Bible se stává knihou života a inspirací k modlitbě. Slavení eucharistie a dalších svátostí je prožívané novým způsobem jako osobní setkávání s Pánem.

3. Nový vztah k Ježíši a zkušenost jeho lásky přináší těmto věřícím uzdravení i do ostatních osobních vztahů (odpuštění). Křest v Duchu také často napomůže umenšit hřích a špatné návyky.

4. Církev prožívají tito křesťané a křesťanky opravdu jako společenství, v němž existuje vzájemná služba charizmaty a vědomí odpovědnosti za konkrétní společenství. Prohlubuje se užívání charizmat, ale objevují se i nové dary, „běžné i mimořádné“, jako jsou dar proroctví, uzdravování, mluvení v jazyku, poznání, ale i vyučování, vedení a organizace, starost o mládež, moudrost a rada, atd.[9]

Ke zkušenosti křtu v Duchu svatém se v roce 1990 po celém světě hlásilo asi 72,1 milionu, tj. 7,0% všech katolíků (odhadované složení: alespoň jednou za měsíc se účastní setkání 11,8 mil. + 60,3 mil. tzv. postcharizmatiků majících následně k obnově vztah, který ovšem není pravidelný). Odhad pro rok 2 000 je 109,9 mil. (23,1+86,8), tj. 9,8% všech katolíků. Tedy v roce 2 000 předpokládá se, že téměř každý 10. katolík bude mít jakousi zkušenost se křtem v Duchu svatém.[10]





3.2 Teologická interpretace dnešního křtu v Duchu

Po vymizení v Bibli popsaného fenoménu křtu v Duchu[11], není snadná otázka, jak zařadit do teologické interpretace tuto současnou zkušenost, aniž bychom popřeli nebo oslabili tradiční katolické učení, zejména ve věci svátosti křtu a biřmování. V oblasti katolické charizmatické obnovy se v současnosti prakticky zastávají dvě odlišné interpretace, které se ovšem nevylučují a obě se dají dobře skloubit s katolickou ortodoxií.





3.2.1 „Nihil novum sub sole“

V Evropě více zastávaným vysvětlením ohledně křtu v Duchu je přesvědčení (reprezentované mj. H. Mühlenem, E. Sieversem, K. McDonnellem, G.T. Montaguem), že křest v Duchu svatém je podstatně svázán s iniciačními svátostmi: křtem, biřmováním, příp. eucharistií. Je považován za synonymum nebo komplexní název křesťanské iniciace. Tento přístup dovoluje zachovat bez dotčení všechny tradiční skutečnosti v katolické církvi.

S odvoláním na patřičná místa ve Skutcích říká McDonnell: „Křest Duchem nevynalezly klasické, (tj. protestantské) letniční církve. Patří spíše k celistvosti křesťanské iniciace, jak dosvědčuje Nový zákon a prvotní pobibličtí učitelé.“[12] McDonnell tedy považuje křest Duchem za křesťanskou iniciaci v plnosti.

Mühlen mluví o svátosti biřmování jako o svátostném křtu Duchem svatým. „Vkládáním rukou a pomazáním se křesťanu nabízí, aby vešel do historického kontaktu s počáteční zkušeností církve (srov. Sk 8,15-17;19,5n). ...Obnova ducha je obnovené přijetí toho, co se s námi stalo při křtu ... obnovené přijetí darů svatého Ducha a obnovený křest smrtí. Rozdíl mezi katolickými, (příp. ortodoxními) a evangelickými křesťany tkví především v pohledu na svátostnou nabídku „křtu svatým Duchem...“.[13]

Na jiném místě hovoří Mühlen (i Cantalamessa) o ratifikaci křtu.[14] Čili podstatné pro toto pojetí je to, že milost křtu v Duchu byla se svátostmi udělena, ale pouze se v plnosti neprojevila. Dodatečně vykonané obrácení a vědomé přijetí Ježíše Krista uvolňuje tuto milost, aby se projevila.

Sievers k tomu požívá obrazu kávy, která je oslazená, ale nezamíchaná. Mícháním, tj. vědomým přijetím svého křesťanství, se „cukr“ milosti může plně projevovat v životě křesťana.[15]

Cantalamessa přidává: „Klasická teologie zná pojem vázaná svátost. Svátost je vázaná, pokud nemůže působit pro přítomnost nějaké překážky. Na toho, kdo by přijal svátost manželství nebo přijal kněžské svěcení ve smrtelném hříchu, nemůže svátost působit svou milostí. A je-li překážka odstraněna pokáním a zpovědí, svátost „reviviscit“ (ožije) a začne působit, jako by se její moc konečně uvolnila. Křest je pro velkou řadu křesťanů vázanou svátostí, ani ne tak pro hřích jako takový, jako pro nedostatek osobní víry, která by ho potvrdila a přijala.“[16]

Souhrnně tedy tento přístup hlásá, že křest Duchem je vědomé zkušenostní přijetí milostí, objektivně získaných ve svátosti křtu a biřmování. Ještě jednou McDonnell: „Přijmout křest Duchem neznamená připojit se k nějakému hnutí, a to jakémukoliv. Spíše jde o uchopení plnosti křesťanské iniciace, která náleží církvi.“[17]

Tyto přístupy, poněkud apologetické, přece jen asi nevysvětlí uspokojivě, že by církev ve všeobecnosti zůstávala po celá staletí tak hluboko pod možnostmi svátostné iniciace.





3.2.2 Zvláštní milost pro tento čas

Druhý přístup je v mnoha směrech nesen ekumenickými ohledy. „Jakékoli vysvětlení (fenoménu křtu v Duchu - pozn. autor), které by bylo přijatelné pouze pro zlomek těch, kdo toto požehnání (křtu v Duchu) přijali, musí být neadekvátní. ...To samozřejmě není důvod k tomu, že je potřeba přijmout vysvětlení pro katolíky nepřijatelné. Je to však důvod pro hledání „vyššího“, ekumenického vysvětlení“,[18] říká P. Hocken. Zastánci tohoto pohledu, s odkazem na námi již zmíněná místa - (Lk 3,21.22; Sk 1,5; Sk 10,44-48) - zdůrazňují jejich prorocký prvek a rozměr. Zde začíná pro dějiny spásy něco nového. V prvním případě se začíná vymezovat poměr k židovství - ti, kdo byli naplněni Duchem - jsou novým Izraelem, protože poznali Mesiáše. V druhém případě jde o to, že k novému Izraeli budou náležet i ti, co nepřijali obřízku, ale přijali Ježíše jako Spasitele.

Letnice v Jeruzalémě a „Letnice pohanů“ v Cesarei jsou momenty svrchovaného Božího zásahu, od kterých se věci začínají dále odvíjet jinak než dosud, a to nově. Lze vidět tyto události opravdu jako průlom v dějinách spásy a církve. Je totiž zdůrazněn spíš dějinný charakter události, než soukromý rozměr spásy jednotlivců. Zdá se tedy, že instinktivní tušení mnohých o tom, že charizmatická obnova (nebo letniční hnutí) jsou v jistém smyslu Letnicemi 20. století, tedy novým historickým projevem svrchovaného Božího působení v dějinách, není neopodstatněné.

Pak ovšem opravdu vyvstává otázka, jaký je poměr mezi „letniční“ milostí a svátostmi iniciace. „Je třeba si tuto otázku klást a také na ni odpovědět. Jestliže však máme co dělat s tak neočekávanou a velikou milostí, jako je křest Duchem svatým, může to katolickým charizmatikům a teologům zabrat roky, než naleznou uspokojivou odpověď. (...) Hovoříme-li o křtu v Duchu jako o zvláštní Boží milosti pro 20. stol., kde pak „necháváme“ ostatní, třeba velice horlivé křesťany, kteří tuto zvláštní milost nepřijali? Odpověď můžeme hledat v zodpovězení podobné otázky - jestli totiž světci, které známe z historie církve, byli pokřtěni v Duchu či nikoli. (...) Nemůžeme tvrdit, že svatí minulých staletí byli pokřtěni v Duchu svatém stejným způsobem, jak to prožívají křesťané všech denominací ve 20. stol.“[19]

I když nelze nijak pochybovat o tom, že Duch svatý v dějinách stále působil, vyvolal mnohá obnovná hnutí a způsobil plody svatosti (František, Dominik, Ignác, atd.) nelze asi ztotožnit tyto milosti dějin se křtem v Duchu. „Mnozí z těchto světců byli svatější něž jakýkoli letniční nebo charizmatický křesťan. Ovšem už samo názvosloví křtu v Duchu poukazuje na zvláštní druh vylití Ducha, který se objevuje několikrát v historii a má za účel obnovu Božího lidu, posvěcení a nové poslání.“[20]

Tomuto pojetí svědčí i ta místa ve Skutcích, která zdůrazňují skutečnost, že Duch svatý se nedává jednou za život. Je možno si připomenout i tzv. „druhé Letnice“. „Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“. (Sk 4,31) Neunikne posluchačům, že jsou zde zmíněny podobné znaky naplnění Duchem jako o Letnicích, přičemž text rovněž pokračuje líčením totožných účinků. Obdobně i v případě individuálním: „Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil“ (Sk4,8); nebo: „V tu chvíli Saul, kterému říkali také Pavel, byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak...“ (Sk 13,9).





3.2.3 Křest Duchem a obrácení

V klasické literatuře o duchovním životě se hovoří o trojím obrácení člověka. Prvním se rozumí obrácení od hříchu k životu v milosti, druhým se rozumí hlubší obrácení k Bohu, tedy k celosti života s Bohem, ke ctnosti.[21] Třetí obrácení je mystikou. Nedá se asi jednoznačně vždy ztotožnit zkušenost křtu v Duchu svatém s tím, či oním stupněm obrácení.

Tam, kde se u křesťana nebo křesťanky, kteří se snaží žít s Kristem a tudíž se jedná o obnovu křtu (s přijetím Krista jako Pána), lze usuzovat, že se patrně jedná o druhé obrácení, které je doprovázeno znaky vylití Ducha svatého. U konvertitů, kteří přijímají křest, nebo již dříve pokřtění poprvé slaví svátosti (smíření, biřmování, eucharistii), lze tuto zkušenost spíš klást do souvislosti s prvním obrácením. Z této úvahy, kterou lze doložit mnoha zkušenostmi, vyplývá, že událost křtu v Duchu svatém je ve vazbě na konkrétní obrácení člověka, ale nikoli na duchovní vyspělost nebo osobní svatost dotyčného. V každém případě, jakkoli se někdy nemůžeme „dopočítat“ podle našich pravidel, jak je to s obráceními a působením Božího Ducha v člověku, měli bychom mít za jisté, že Duch svatý není někdo, koho máme potkat jen jednou za život, ale někdo, kdo se nám chce neustále dávat.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1 Historie letničního hnutí
• 2 Pojem křtu Duchem svatým
• Závěr