Sekce: Knihovna

Michael Slavík

Závěr

z knihy Křest Duchem svatým

Katoličtí „charizmatici“ vždycky vnímali charizmatickou obnovu jako vyslyšení modlitby papeže Jana XXIII. v úvodu koncilu, kde se modlil: „Bože Duchu svatý, (...) obnov v naší době své zázraky, jako o Letnicích ...“[22] Tato prosba se následně myšlenkově promítla i do svatodušní liturgie.

Modlitba po přijímání o svatodušní vigilii říká: „Stůj při nás Bože, a dej, ať nás toto přijímání posilní, abychom planuli ohněm Ducha svatého, jako apoštolové o Letnicích.“[23] V den slavnosti ve vstupní modlitbě církev prosí: „Bože, (...) společenství věřících provázej působením své milosti, jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium.“[24]

Tyto formulace vystihují podstatu toho, oč běží těm, kteří jsou obvykle zařazováni pod označení charizmatická obnova. Připomeneme slova kardinála Suenense, velké postavy katolické církve a přítele obnovy, který, kdykoli se ho ptali, co si myslí o charizmatické obnově, odpovídal: „Co to je?“[25]

Není v podstatě ani hnutím, ani charizmatickým hnutím. Přinejmenším nelze používat označení „hnutí“ a „charizmatický“ v obvyklém významu, ale jen pro sociologickou přehlednost. Jako hnutí totiž nemá zakladatele, nevytváří struktury, nemá ani přesně definovaný cíl, jako např. liturgické hnutí, které usilovalo o obnovu liturgie.

Obnova se nešíří „nakažlivostí“ myšlenek, často jsme svědky vzniku různých ohnisek, kde lidé dříve o obnově ani neslyšeli. Proto obnova logicky také není jednolitá a všude stejná. Jinak vypadá ve farnostech, existují dokonce silné rozdíly v té či oné farnosti, jinak vypadá v řádech, specifickou podobu má v laických komunitách, které vznikly právě na základě společné zkušenosti s Duchem svatým a vědomí společného povolání.[26]

Potíž vytváří i slovo „charizmatický“. Vždyť celá církev je přece podstatně charizmatická a v obnově nejde, nebo by alespoň nemělo jít, na prvním místě o charizmata. Jeví se tak někdy lepší název „obnova v Duchu“, i když ani ten není bez problémů. Pozitivně lze asi v současnosti nejlépe definovat obnovu slovy již zmíněného kardinála Suenense: „Obnova v Duchu znamená zásadní otevřenost ke skutečnosti a přítomnosti a působení Ducha svatého.“[27]

Jan Pavel II. v roce 1987 na VI. mezinárodním kongresu vedoucích obnovy řekl: „Neboť z Ducha setrvává církev v neustálé mladické životnosti a charizmatická obnova je výmluvným projevem této životnosti dnes. Je to neohrožené ohlášení toho, co říká Duch církvi (Zjev 2,7), když se blížíme ke konci druhého tisíciletí.“[28]

x) McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Rozněcování ohně, Scriptum, Praha, 1992, str. 19-21: „Tertullián popisuje, jak církev v Severní Africe slavila po dlouhou dobu obřady iniciace (křestní koupel, pomazání, vkládání rukou, slavení eucharistie) a vysvětluje úlohu vkládání rukou jako „pozvání a vítání Ducha svatého“. Potom se Tertullián obrací k čerstvě pokřtěným, kteří stojí u vchodu do místnosti, kde s ostatními budou společně slavit eucharistii: „Když tedy vy, požehnaní, na které čeká Boží milost, po vystoupení z nejposvátnější koupele nového zrození, poprvé spolu s bratry pozdvihnete ruce v domově své matky (církve), poproste Otce, poproste svého Pána o zvláštní dar jeho dědictví, o udělení charizmat, která jsou doprovodným rysem křtu. On říká: `Proste a bude vám dáno.' A opravdu, vy jste žádali a dostali jste“. Zatímco Tertullián se zabývá především liturgií iniciace, Hilarius z Poitiers (315-367) popisuje samu zkušenost. „My, kteří jsme byli znovuzrozeni svátostí křtu, prožíváme nesmírnou radost (maximum gaudium), když v sobě cítíme první záchvěvy Ducha svatého“. Tento důraz na zážitek není u Hilaria neobvyklý. Jinde píše: „Není mezi námi nikoho, kdo by někdy nepocítil dar milosti Ducha“. Pokračuje v popisu iniciace a píše o zkušenosti s charizmaty: „Začínáme hlouběji pronikat do tajemství víry, můžeme prorokovat a mluvit s moudrostí. Stáváme se vytrvalými v naději a dostáváme dary uzdravování...“. Hilarius píše uvedené řádky v posledních letech svého života. Vzpomínka na vlastní zkušenost s iniciací, kterou prožil jako dospělý několik let předtím, je stále silná. Hilariovi nejsou charizmata žádnými ozdobami. Když se správně používají, přinášejí bohaté ovoce. „Tyto dary do nás vstupují jako jemný déšť a pomaloučku přinášejí bohaté ovoce“. Hilarius je přesvědčen, že na charizmatech velmi záleží a že jsou prospěšná. „Využijme tak štědrých darů“. Cyril Jeruzalémský (315 - 387) je autorem souboru třiadvaceti přednášek o křtu. Domnívá se, že církevní obec v Jeruzalémě podobně jako všechny ostatní, náleží k charizmatické posloupnosti, k historii Ducha, která začíná u Mojžíše. Duch je „novým druhem vody“. Čeho se Duch dotýká, to mění. Duch posvěcuje křesťana a proměňuje pokřtěného do podoby Kristovy. Duch svatý rovněž uděluje charizmata. „Velký, všemohoucí a podivuhodný je Duch svatý v charizmatech“. Cyril neomezuje charizmata pouze na kněžské úřady. Charizmata mají poustevníci, panny a „všechno laictvo“. Cyril se dovolává zkušenosti církve v Jeruzalémě, v „celé Římské říši“ a na „celém světě“. Když popisuje to, co apoštolové prožili o Letnicích, říká - „byli úplně pokřtěni“, „pokřtěni, aniž by cokoli vyžadovali“, „pokřtěni v plnosti“. Cyril má o charizmatech širokou představu, ale zvlášť vyzdvihuje proroctví (Boží osvětlení přítomnosti). Dvakrát mluví o proroctví, které je Božím osvětlením přítomnosti: „Ať se každý z vás připraví na přijetí toho nebeského daru“ a „dej Bůh, abyste byli hodni charizmatu proroctví“. V posledním pokynu před začátkem iniciačního obřadu Cyril vyzývá: „Má poslední slova tohoto poučení jsou, milovaní, slova povzbuzení, jimiž vás všechny vybízím, abyste otevřeli své duše pro přijetí nebeských charizmat“. Basil Cesarejský (330-379) a Řehoř Naziánský (329-389), jednu dobu konstantinopolský biskup, umisťují charizmata proroctví do křesťanské iniciace, avšak jsou ve svém pohledu zdrženlivější než svatý Pavel. Jan Zlatoústý (347-407) zastupuje syrskou liturgii v Antiochii, i když sám, stejně jako Cyril, mluvil řecky. Podle něj docházelo v modelu apoštolské církve k přijetí charizmat v průběhu iniciační liturgie: „každý, kdo byl pokřtěn, mluvil ihned v jazycích, a nejen v jazycích, ale mnozí také prorokovali, u některých se ukázalo mnoho jiných podivuhodných projevů“. Mezi ostatními charizmaty, která byla přijímána v iniciační liturgii v apoštolské době, byla moudrost a uzdravování. „V každé církvi bylo mnoho těch, kdo prorokovali“. Jan Zlatoústý si však stěžuje, že „charizmata jsou dávno pryč“. „Současná církev je jako žena, která přišla o svůj někdejší čas přízně. V mnoha ohledech si uchovává jen vzpomínky na dávný blahobyt“. O charizmatech včleněných do obřadů iniciace píší nejen latinští a řečtí, ale i syrští autoři. Filoxenus z Mabbugu (440-523) má až příliš úzký pohled na křesťanský život, a podobně jako mnoho jeho současníků podceňuje možnost dosažení dokonalosti v manželství. On a jiní syrští spisovatelé spojují svou teologii velmi těsně s mnišským životem, nicméně si uchovávají starou, vpravdě apoštolskou teologii, která byla až později zúžena na mnišské ideály. Filoxenus mluví o dvou křtech: Jeden je přijat v dětství a ten druhý o několik let později. Toto dělení je ošidné, přestože Filoxenus vpodstatě věří, že „druhý křest“ je jen pozdějším prožitím prvního. O prvním křtu praví: „Naším křtem JE Duch svatý“. Životem podle evangelia, sebezáporem dozrává vnímání božského života, jenž nám byl dán při prvním křtu, ale který jsme tehdy nepocítili, k „opravdové zkušenosti s poznáním Ducha“ při křtu druhém. Zkušenost znamená prožít něco vědomě. Filoxenus si poněkud protiřečí, když píše o druhém křtu: „Budete jenom vědět, že zakoušíte štěstí, ale nebudete schopni tu radost vyjádřit“. Není příliš sdílný ve vyjmenovávání charizmat. Zmiňuje se sice o uzdravování, ale dodává, že darů je více. I další autoři, kteří náleží k syrské tradici nebo o ní píší, vztahují charizmata k iniciaci. Jan Apamejský (1. pol. 5. stol.) píše podobně jako Filoxenus o dvou křtech, přičemž druhý je také pozdější aktualizací prvního. Při druhém křtu se člověk dokonale zmocňuje „síly svatého křtu“. V souvislosti s druhým křtem se zmiňuje o proroctví, uzdravování a zázracích. Například Theodoret z Cyrrhu (393-466) dosvědčuje hojné vylití charizmat při iniciaci a zmiňuje se zvlášť o uzdravování). Severus z Antiochie (465-538), stejně jako Jan Zlatoústý, potvrzuje, že „věřícím v té (apoštolské) době byl udělen bezpočet charizmat a ti, jež pokřtili apoštolové, přijali také různé zvláštní milosti“. A Josef Hazzaya (710-713), jeden z velkých syrských mystiků, píše o „znamení, skrze které jste pocítili, že Duch, kterého jste přijali ve křtu, ve vás pracuje“, a zmiňuje se o „přívalu duchovní řeči“ (jazyky) a „poznání obou světů“ (slovo poznání nebo moudrosti), nádavkem k „radosti, jásotu, plesání, chvále, oslavování, písním, hymnům, ódám... . Oxfordský učenec Sebastian Brock tvrdí, že „syrští otcové beze všeho ztotožňovali křesťanský křest se `křtem ve svatém Duchu a v ohni'... křest je také charizmatická událost“. Syrští otcové „jsou si dobře vědomi toho, že letniční účinky křtu se nemusejí nutně projevit při křtu samém, ale až později: „příslib Ducha“, jeho závdavek, je však zde jako výsledek křtu ...To, co zde Filoxenus říká, má velkou cenu. Dívá se totiž na vztah mezi osobním prožitím Letnic - sestoupením Ducha svatého na jednotlivce - a vlastním obřadem křtu v souvislostech, kdy tyto dvě události mohly být s ohledem na křest v dětství od sebe odděleny řadou let. Podle Filoxenova názoru obřad sám sice uděluje dar Ducha, nicméně - protože dávání zahrnuje také přijímání, a to je vědomý akt vůle - ze strany příjemce se vyžaduje též přijetí daru, chce-li plně zakusit užitek, který z něho vyplývá. Přijetí znamená rovněž zmaření sebe sama, které podstoupil Kristus sám (Fil 2,7): teprve když bylo odstraněno JÁ, lze dar Ducha zakusit naplno. Dva křty nejsou tedy nic jiného než dva aspekty jedné svátost; první z hlediska Dárce, druhý z hlediska příjemce“. Brock tím vlastně určil bod, ve němž se střetává syrská teologie iniciace s naší. Syrská církev - obdobně jako naše - praktikovala křest dětí s následnou výzvou k hledání způsobu, jak oživovat milost iniciace v životě dospělého člověka. Pro Syřany není křest jednorázovou událostí, spíše „vidí křest jako začátek, který otvírá mnoho nových možností, pokud pokřtěná osoba odpovídá s otevřeností na přítomnost Ducha v ní přebývajícího“. Máme tedy svědky přijetí charizmat v obřadu iniciace z Karthága v Severní Africe, z Poitiers v Galii, z Jeruzaléma v Palestině, z Cesareje v Kappadokii, z Konstantinopole a z Antiochie, Apameje, Mabbugu a Cyrrhu v Sýrii. Jsou to představitelé latinské, řecké a syrské liturgické tradice. Z Antiochie, Apameje, Mabbugu a Cyrrhu máme svědectví o zkušenosti s pozdějším přivlastněním si milosti křtu uděleného v dětství. Udílení charizmat během křesťanské iniciace tvoří určitý vzorec. Nicméně Duch svatý má svobodu v rozdávání milostí a charizmat, jak sám chce. Přílišné soustředění se na charizmata při čtení těchto textů může zkreslit svědectví jejich autorů. Život v Kristu je víc než pouhá prorocká charizmata. Láska, kterou Duch vlévá do našich srdcí, má naprostou přednost přede všemi charizmaty. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ (1 Kor 13,1)“


Poznámky a použitá a doporučená literatura

[1] Bylo to 17. - 19. února 1967 ve středisku „Ark and the Dove Center na předměstí Pisttsburghu. Začátky katolické obnovy v Duchu svatém a její šíření jsou podrobně popisovány v např.: O`CONNOR: The Pentecostal Movement in the Catholic Church. Ave Maria Press, Notre Dame, Indiana, U.S.A., 1975. Stručněji články: EFFATHA - magazin, roč, 1998, č. 1,2., Scriptum, Praha, 1998
[2] Podrobněji např.: SCHNEIDER H.: Význam krstu Duchom v charizmatickej obnove v katolíckej Cirkvi, samizdat přeložený z německého originálu vydaného Shunk KG, Königshofen, 1974.
[3] MARTIN,R.: The Catholic Church at the End of an Age. Ignatius Press, San Fracisco, 1994, str. 88-90
[4] International Catholic Charismatic Renewal Office se sídlem ve Vatikánu. V současnosti se jmenuje ICCRS (Imternational Catholic Charismatic Renewal Services) a je v přímé vazbě na Papežskou radu laiků. Nejedná se o nějaký vrcholový orgán, který by měl nějakou zvláštní nebo nařizovací pravomoc. Charizmatická obnova nevytváří v církvi vlastní struktury. ICCRS je servisní středisko, složené ze zástupců z celého světa, a poskytuje informační a jiné služby výborům a sekretariátům charizmatické obnovy na národních úrovních. Oblast střední a východní Evropy zde zastupuje biskup B. Dembowski z Wloclawku, Polsko.
[5] Blahopřejný list biskupa Cordese z 13. března 1992. Celý text in: EFFATHA č.3. roč. II., Portál, Praha, 1992. Na témže místě rovněž poselství Jana Pavla II. „Rád se připojuji k vaší oslavě Boha“ z téhož dne při téže příležitosti.
[6] pokládá se za biblické svědectví o slavení svátosti biřmování
[7] Srov.: MÜHLEN, H.: Einübung in die Christliche Grunderfahrung. Mathias-Grünewald Verlag, Mainz, 8.Auf. 1980
[8]Srov: McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Rozněcování ohně, Scriptum, Praha, 1992, str. 18, 19
[9] Srov.: HERON, B.M.: Catholic Charismatic Renewal. Incorporated Catholic Truth Sociaety, London, 1992.
[10] METZ, K.: Dvacetpět let růstu. In: Effatha, č. 2, roč.II., Portál, Praha, 1992. (P. Ken Metz byl dlouholetým sekretářem ICCRO ve Vatikánu.)
[11] Vysvětlení, proč vymizel křest v Duchu (doprovázený prorockými znameními a mluvením v jazyku nebo nějakými dalšími charizmatickými projevy) se leckdy hledá v souvislosti s rozšířením montanismu a Tertulliánovým příklonem k němu. Montanisté věnovali obrovskou pozornost charizmatům. Nástup tohoto entuziastického a apokalyptického hnutí očekávající nový příchod Ducha svatého někteří kladou do r. 156/7 (Epifánius), jiní (Jeroným) do r. 173. „The character of Montanism was not universally the same, but there were serious abuses and excesses, if the sources are to be trusted. Montanism was condemned before 200 by Asian synods and then, with reluctance, by Rome after the turn of the century, probably by Victor's succesor, Pope Zephyrinus (198/9-217). McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Christian Initiation and Baptism in the Holy Spirit. The Liturgical Press, Collegeville, 1991, str. 109.
[12] McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Rozněcování ohně, Scriptum, Praha, 1992, str. 17
[13] MÜHLEN, H.: Einübung in die Christliche Grunderfarung. Mathias-Grunewald Verlag, Mainz, 8.Auf. 1980
[14] Srov.: CANTALAMESSA, R.: Život pod vládou Kristovou. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1994, str. 67. MÜHLEN, H.: Einübung in die Christliche Grunderfarung. Mathias-Grünewald Verlag, Mainz, 8.Auf. 1980
[15] Srov.: SIEVERS, E.: Život v Duchu. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1992
[16] CANTALAMESSA, R.: Život pod vládou Kristovou. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1994, str. 7
[17] McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Rozněcování ohně, Scriptum, Praha, 1992, str. 17
[18] HOCKEN, P.: Křest v Duchu svatém. In: Effatha č.2, roč. V., Scriptum, Praha, 1995
[19] HOCKEN, P.: Křest v Duchu svatém. In: Effatha č.2, roč. V., Scriptum, Praha, 1995
[20] tamtéž
[21] „Druhé obrácení je krokem do stavu konečného obrácení. Bůh se opravdu stává Pánem mého života, jeho plány se stávají mými plány. Pád do těžkého hříchu (do vědomého se odloučení od Boha) již prakticky nepřichází v úvahu. ... Druhé obrácení patří k základní spiritualitě církve. Bez této základní spirituality nemůžeme být řeholníky nebo otci rodin, ani nemůžeme vykonávat nějakou službu v církvi.“ BUOB, H.: Růst v modlitbě. Cesta obrácení. Portál, Praha, 1993, str. 89, 92
[22] McDONNELL, K.: Open the Windows. Greenlawn Press, South Bend, 1989, str.1
[23] ČESKÝ MISÁL, Sekretariát ČLK, Praha 1983
[24] tamtéž
[25] SUENENS, L.J.: Renewal in the Spirit. CCR Wales, South Glamorgan, 1983, str. 7
[26] Po celém světě existuje řada závazných společenství - komunit, vzešlých z prostředí charizmatické obnovy. Mají nejrůznější zaměření a spiritualitu, jakož i formy života. U nás jsou známější komunity např. „Blahoslavenství“, „Emmanuel“, „Chemin Neuf“, „House of Open Door“, atd.
[27] SUENENS, L.J.: Renewal in the Spirit. CCR Wales, South Glamorgan, 1983, str. 8.
[28] McDONNELL, K.: Open the Windows. Greenlawn Press, South Bend, 1989, str. 63





POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

BUOB, H.: Růst v modlitbě. Cesta obrácení. Portál, Praha ,1993
CANTALAMESSA, R.: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994
De GRANDIS, R. - SCHUBERT, L.: Come, Follow Me., 1989
De GRANDIS, R.: Catholic Charismatic Renewal. South Bend, 1985
HERON, B.M.: Catholic Charismatic Renewal, The Incorporated Catholic Truth Society, London, 1992
HOCKEN, P.:The Glory and the Shame. Eagle, Guildford, Surrey, 1994
MARTIN, R.: The Catholic Church at the End of an Age. Ignatius Press, San Francisco, 1994
McDONNEL, K. : Open the Windows. Greenlawn Press, South Bend, 1989
McDONNEL, K. - MONTAGUE, G.: Christian initiation and baptism in the Holy Spirit, The liturgical Press, Collegeville, Minnesota, 1991
McDONNELL, K.; MONTAGUE, G.T.: Rozněcování ohně, Scriptum, Praha, 1992
MÜHLEN, H.: Einübung in die christliche Grunderfahrung, Mathias-Grünewald Verlag, Mainz, 8.ed 1980
O´CONNOR, E.D.: The Pentecostal Movement in the Catholic Church. Ave Maria Press, Notre Dame, (Indiana) 1975
SCHNEIDER, H.: Význam křtu Duchem v Charizmatické obnově katolické církve (slovenský samizdat), Schunk KG, Königshofen 1974
SIEVERS, E.: Život v Duchu. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1992
SLOSSER, B.: Říkali mu pan Letnice. (They Called Him Mr. Pentecost). Křesťanská misijní společnost, Praha, 1996
SUENENS, L.J.: A Contraversial Phenomenon. Veritas, Dublin, 1987
SUENENS, L.J.: Odnowa w Duchu Šwientym i moce ciemnošci. Kuria Metropolitalna, Krakow, 1989
SUENENS, L.J.: Renewal in the Spirit, Catholic Charismatic Renewal - Wales, South Glamorgan, 1983
SUENENS, L.J.: Nowe zeslanie Ducha Šwietego? (Une nouvelle Pentecote? W drodze, Poznaň, 1988
SULLIVAN, F.A.: Charyzmaty i odnova charyzmaticzna. (Charisms and Charismatic Renewal). Wydawnictvo arcidiecezji Warszawskiej, Warszawa, 1986
WEINANDY, T.: Receiving the Promise. The Word Among Us Press, Washington D.C., 1985,

PERIODIKA A SBORNÍKY:
GOOGNEWS. (sborník k 25. výročí Katolické charismatické obnovy) CCRO, London, 1992
EFFATHA, magazín, roč. 1991 - 1995, Portál, (Scriptum) Praha
Sborník: Otrzymaicie Jego moc. W drodze, Poznaň, 1986

BIBLICKÉ A LITURGICKÉ TEXTY:
BIBLE. Ekumenická rada církví. Praha 1985
ČESKÝ MISÁL, Sekretariát ČLK, Praha 1983
NOVUM TESTAMENTUM GRAECE ET LATINAE. Sumtibus Pontificii Biblici Instituti, Ed.9., Roma, 1964

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1 Historie letničního hnutí
• 2 Pojem křtu Duchem svatým
• 3 Křest Duchem dnes