Sekce: Knihovna
3. Křesťanská iniciace - ´stávání se křesťanem´
z knihy Biřmování - Nový pohled na jednu ze svátostí církve
Svátosti - kroky na cestě "stávání se křesťanem"
Již jsme se zmínili o třech svátostech, o kterých můžeme zpětně říci, že skrze ně jsme se stali křesťany. Jestliže pokřtěný a biřmovaný člověk spoluslaví eucharistii, pak je jeho uvedení do víry považováno za dovršené. Ve stále opakované slavnosti eucharistie se pak ukazuje a uskutečňuje jeho živé začlenění do těla církve.
Tyto tři svátosti v normálním případě prožíváme jako tři časově oddělené slavnosti. Jejich časová posloupnost je jiná, než jak jsme je vypočítali, protože u nás první svaté přijímání předchází před biřmováním. Ale každý z nás tyto kroky uvedení do víry a do církve v nějaké zcela určité hodině svého života završil. Každý by si mohl v nějaké listině zjistit čas a místo. Na každou z těchto svátostí můžeme vzpomínat jako na nějaký pamětihodný krok na naší životní cestě. Ale máme tak již na očích "celou křesťanskou iniciaci"? Jistě ne, jestliže myslíme jen na to, co se v těchto třech krocích událo viditelně. Vždyť svátosti jsou znameními určité skryté skutečnosti, oné skutečnosti, kterou nazýváme milostí. Přitom myslíme na Boží spásné působení, které se děje pod vnějším svátostným znamením v tomtéž okamžiku, ve kterém tyto svátosti přijímáme. Méně jsme si již vědomi, jak ta nebo ona svátost souvisí s celým naším životem, s naším životem před i po tomto krátkém okamžiku.
"Stávání se křesťanem" jako osobní proces
Zeptejme se tedy přesněji: Co se stane, když nějaký člověk uvěří a stane se členem církve? Jsou to opravdu jen tyto tři svátostné stránky? Nebo má proces stávání se křesťanem také ještě úplně jiné stránky? Přijetí víry, začlenění do společenství věřících - co všechno není v těchto slovech obsaženo a řečeno! Zde nás ihned napadne mnoho kroků, kterými člověk, který se chce stát křesťanem, musí projít. Ne při nějaké slavnosti v kostele, nýbrž ve svém každodenním a osobním životě.
Mnohé z nich bychom mohli pojmenovat a popsat, ale jiné jsou tak skryté a dějí se v takové hloubce srdce, že ani ten, který je činí, je nemůže přesně zjistit a prohlédnout. Některé z nich se jeví jako články jakéhosi řetězu, ve kterém je jeden krok přípravou toho druhého, jiné jako naplnění nějakého rozhodnutí, ve kterém jde o celek našeho života.
Některé zakoušíme tak, jako by vyplývaly z nějakého tichého růstu v nás samotných, jiné jako naši odpověď na určité volání, které k nám přichází zvenčí. Kdo z nás, kdo opravdu chceme být křesťany, už někdy pomýšlel na to, co se všechno v nás a v našem životě událo - nebo se ještě musí udát - , abychom se jimi opravdu stali?
V každém případě je to mnohem víc, než co proběhne v krátkých okamžicích, když je stávání se křesťanem slaveno v nějaké svátosti. Je to také mnohem víc, než nějaké krátké a schematizované poznávání a souhlas s pravidly křesťanské víry a života, jak to bývá obvyklé při bezprostřední přípravě na první svaté přijímání a biřmování.
K celé křesťanské iniciaci, s níž je biřmování vnitřně spojeno a v jejímž kontextu také musí být viděno, tedy patří nejen řada svátostí, nýbrž také hluboký životní proces, jak jsme jej zde krátce naznačili. Tento proces se týká každého okamžiku v životě člověka a může být kratší nebo delší. Vše, co se při tomto procesu stane, v čem se nějaký člověk otevře víře a této víře přenechá moc nad svým myšlením a jednáním, vše, co je zakoušeno a učiněno v jeho srdci a v osobním životě, je již ale - milost Boží. Již tehdy, když se nějaký člověk stává křesťanem, je jeho život (i jednání) určován a naplňován Duchem svatým.
Při této iniciaci neexistuje žádný jednotlivý okamžik, o kterém bychom mohli myslet, že je zde člověk ještě sám se svojí dobrou vůlí, svými myšlenkami a skutky. Za své přicházení k víře, za vrůstání do víry a do církve, stále vděčí Boží iniciativě a celý tento proces je stále pronikán a uváděn do pohybu Duchem Božím.
Jednota svátosti a života
Zatím jsme upozornili jednak na uvedení do víry a do církve, jak je ve svátostech křtu a biřmování viditelně a slavnostně slavíme, a na druhé straně jsme uvažovali o procesu, který se odehrává jako skryté působení milosti v srdci, ve všedním životě kráčejícího po cestě ke křesťanství. Nyní je však třeba uvážit, jak hluboce jsou tyto dva aspekty spojeny v nenarušitelnou jednotu. Jsou to dvě stránky jedné a téže věci, nebo lépe: jednoho a téhož mystéria.. A každá z obou stránek je odkázána na tu druhou a k ní je zaměřena.
Jestliže budeme mít toto na paměti, mohli bychom pak jasněji pochopit, že tak rozhodující krok v životě člověka, jakým je přijetí víry a začlenění do církve, volá po takovéto viditelnosti a výslovnosti, které je dosaženo teprve skrze slavnost ve společenství církve, skrze svátost. Není to v každé lidské společnosti tak, že ke vstupu s přijetím někoho, kdo k ní chce patřit, je zapotřebí jednoznačný a pevně stanovený přijímací akt? A navíc, jestliže se jedná o nějaký významný krok, není vše, co účastníci dělají nebo slibují, dokonce slavnostně prožíváno?
Ano, každý velký lidský skutek - pomysleme teď třeba jen na lásku, ve které se lidé vzájemně setkávají a patří si - potřebuje slovo, znamení, tělesné vyjádření, stejně jako je zde velmi rozhodující to, co se děje v hloubi srdce a co je tam pravdivé a skutečné.
Na druhé straně však můžeme ve světle tohoto pohledu také dobře porozumět, že oba tyto rozměry, které patří ke křesťanské iniciaci, nejsou přesto jednoduše totožné a že se především také nemusí dít současně v nějakém krátkém časovém rozmezí. Nějaký akt, který chce (podobně jako naše stávání se křesťanem) obsáhnout celý život a soustředit jej v sobě, vůbec nemůže proběhnout v několika málo okamžicích. Právě při takovém životním aktu mohou být oba póly (které je přitom třeba rozlišovat - na jedné straně vše vnější a na druhé vše vnitřní) ve velkém vzájemném napětí, ano, dokonce mohou být jeden proti druhému zcela "posunuté". Tak se může stát, že při křesťanské iniciaci ono rozhodující působení milosti předchází již před svátostnou slavností, která se pak jeví jako určitý podstatný bod v běhu života.
Tak je to v případě, jestliže je křtěn nebo biřmován již věřící člověk. Svátost však také může být jakýmsi předchozím účinným znamením něčeho, co ještě v osobním životě člověka musí být probuzeno a uskutečněno. Tak je to vždycky v případě, když je člověk pokřtěn již jako malé dítě. Ano, když hlouběji uvažujeme o této jednotě a rozdílnosti obou stránek stávání se křesťanem, můžeme jasně rozpoznat, že mnoho z vnitřního přijetí a uskutečnění toho, co se již objektivně stalo ve svátosti, musí ještě následovat po svátostné slavnosti. Neboť koho z nás by při takovém uvažování nenapadla otázka, zda my sami jsme již zcela a radikálně skrze vlastní nejvnitřnější akt našeho života přijali a uskutečnili to, co nám bylo ve křtu a biřmování darováno jako velký Boží dar?
Podíváme-li se na svátost biřmování v takovéto souvislosti, pak se ihned objeví mnohé otázky, o kterých se dnes velmi uvažuje, v trochu jiném světle, než do jakého jsou většinou stavěny. Například otázka, jaká věková hranice je pro přijetí biřmování nejvhodnější. I když je důležité, aby se pro to našlo řešení odpovídající požadavkům současnosti, je nesrovnatelně důležitější a více rozhodující úkol napomáhat všemi možnými způsoby a všemi silami k tomu, aby se v životě každého pokřtěného a biřmovaného člověka opravdu dělo to, co obě svátosti mají naznačovat a působit. Zde pro biřmování nevzniká žádný jiný problém než ten, který se stále vyskytuje u křtu v časném dětském věku.
Křest a biřmování
Jak můžeme porozumět tomu, že ke křesťanské iniciaci patří dvě svátosti, které jsou přijímány jen jednou v životě: křest a biřmování? Čím se liší? Jaký je to zvláštní dar, který pokřtěný člověk přijímá teprve při biřmování?
Dvě svátosti - jeden dar Ducha
Běžné odpovědi nám jsou důvěrně známé. Biřmovanec přijímá jako zvláštní dar Ducha svatého. A skrze tento dar má teprve plný podíl na poslání církve. Proto je biřmování označováno jako svátost všeobecného kněžství věřících, jako svátost apoštolátu nebo jako svátost křesťanské dospělosti. Poslední koncil tyto odpovědi dobře shrnul: "Svátost biřmování je (pokřtěné) dokonaleji připoutává k církvi, obohacuje je zvláštní silou Ducha svatého, a proto jsou pak mnohem více zavázáni slovy i skutky šířit a bránit víru jako opravdoví Kristovi svědkové." (LG 11).
Vtom je zachyceno cosi správného. Ale tak zcela samozřejmé a průhledné, jak to vypadá na první pohled, to zase není. Po všem, o čem jsme již uvažovali, již víme, na jaké souvislosti nesmíme zapomenout. Musíme si povšimnout toho, že zmíněná výpověď bere zřetel jen na jednu stránku křesťanské iniciace, a proto může být také lehce pochopena špatně a jednostranně.
Naši otázku po vztahu mezi křtem a biřmováním však nelze tak lehce zodpovědět proto, že se (jak věříme) obojí, co bylo řečeno o biřmování, v podstatě stalo již ve křtu. Také křest již označuje a zpečeťuje přijetí Ducha svatého. Křest také již včleňuje do církve. Vezmeme-li to zcela vážně, budeme to pociťovat jako zvláštní, jestliže bychom měli velký Boží dar přijímat ve dvou přesně určitelných přídělech, jako by "kus po kuse"a zprvu jen "nedokonale".
Rozdíl mezi křtem a biřmováním se většinou chápe a objasňuje právě takto. Zdá se, že tomuto chápání odpovídají i zprávy ze Skutků apoštolů, podle kterých Duch svatý nesestupoval při křtu, nýbrž teprve ze vkládání rukou apoštolů (Sk 8,14-17; 19,1-7). Kdybychom však šli při našem objasňování ještě hlouběji, pak bychom viděli, že všechny pokusy chtít jakoby "početně", za pomoci nějakého přírůstku či úbytku, určit rozdíl mezi oběma svátostmi, nemohou být uspokojující a že každá taková odpověď vyvolává další otázky. A ve zprávě ze Skutků apoštolů o tom, že Petr a Jan museli zvlášť přijít do Samaří, aby skrze vkládání jejich rukou přijali Ducha svatého ti, které již dříve pokřtil jáhen Filip (Sk 8,14-17), se asi sotva odráží "normální" křestní praxe těch dob. Tento text je jediným místem v Novém zákoně, ve kterém na první pohled nacházíme předobraz dnešního biřmování, které následuje teprve později po křtu.
Ti, kteří se pokoušejí zkoumat, jak je třeba této zprávě rozumět a jak ji vykládat, nám říkají, že se tehdy jednalo o neobvyklou situaci, ve které těm za nějakých podivných okolností pokřtěným lidem ještě k úplnému "stání se křesťanem" opravdu něco chybělo: jejich začlenění do církve, která je zde zastoupena apoštoly, jež jsou jejími představenými.
Biřmování z hlediska křtu
Ale můžeme pak vztah mezi křtem a biřmováním vidět také nějak jinak? Když projdeme všechna novozákonní místa vztahující se ke křtu, najdeme jeden spolehlivý opěrný bod, ze kterého je třeba vycházet. Nový zákon totiž vše, co člověk, který se stává křesťanem, přijímá od Boha, chápe jako dar křtu: dar Ducha svatého, dar Božího dětství, odpuštění hříchů, začlenění do církve, naděje a očekávání věčného života. To se ovšem děje tak, že tytéž dary jsou připisovány víře. Kdo čte novozákonní epištoly v tomto světle, bude moci lehce stanovit dvě řady, ve kterých pro tytéž dary spásy je jednou jako důvod, skrze který je my lidé přijímáme, jmenována víra, podruhé zas křest.
Víra a křest se tedy jeví, jak jsme již o tom uvažovali, jako dvě stránky jednoho a téhož mystéria.. Co tedy může křtu ještě chybět nebo co k němu může být ještě připojeno? Není mnohem spíše třeba očekávat, že ono ve víře zakoušené bohatství křtu nás nutí k tomu, abychom o něm svědčili, udělali je patrným, a tak je křtěnému člověku vtiskli jako nezapomenutelné znamení?
Tak se to také dělo. Jediné spásné mystérium křtu bylo od začátku označováno mnoha způsoby. Např. jako "znovuzrození", "očištění", "osvícení". Také jako "chrisma", tzn. "pomazání". Z tohoto posledního označení není těžké vyčíst, proč bylo toto slovo použito k vysvětlení bohatství křtu (srov. 1 J 2,20.27 s pozn. v ekumenickém překladu; pozn. překl.): Tak jako je Ježíš oním "Kristem" (ř. christos = pomazaný), oním Duchem svatým pomazaným, tak věřící a pokřtěný je skutečným křesťanem ("kristovcem"; ř. christianos), někým, kdo přijal Ducha svatého.
To, co bylo o křtu předběžně vyjádřeno v těchto slovech, je pak v průběhu křtu znázorněno skrze znamení. Proto v historických svědectvích můžeme sledovat vývoj slavnosti křtu, díky kterému je centrální dění (křest vodou) ověnčeno sérií symbolických úkonů. To zažíváme ještě dnes, když křtěnec obdrží bílý šat a hořící svíci. Jeden z těchto symbolických úkonů převyšuje všechny ostatní. Je to pomazání křižmem (ř. chrisma), skrze které by měl křtěnec zakusit, že jeho křest je "pomazáním" (ř. chrisma), oním "stáním se křesťanem" v doslovném slova smyslu (tj. stáním se "pomazaným").
Tím, že toto pomazání bylo vykonáváno biskupem a jemu zůstalo vyhrazeno, bylo v západní církvi ještě silněji zdůrazněno, že je to úkon, ve kterém se jako v jakémsi druhém ohnisku zhušťuje celé mystérium křestní slavnosti. Toto pomazání se považovalo za zpečetění a utvrzení celého křestního dění a bylo později nazýváno "confirmatio" (utvrzení) - biřmování.
Jsme-li si vědomi této původní jednoty, ve které obě svátosti křtu i biřmování musíme vidět, můžeme říci: Při biřmování je slaveno jedno a celé mystérium spásy, mystérium "stávání se křesťanem". Je slaveno ještě jednou, potom co již ve křtu bylo toto mystérium z Boží strany bez výhrad a bez jakýchkoli omezení svátostnou událostí. Je slaveno ještě jednou ve viditelnosti a hmatatelnosti života církve. Děje se to ovšem tak, že to, co již patří k vnitřnímu bohatství křtu, je výslovně uchopeno a zdůrazněno. - Snad jsme ještě málo zvyklí na takovýto pohled. Ale proč bychom jako lidé neměli Boží dary tímto způsobem přijímat a slavit? Proč by svátost biřmování neměla mít pro život křesťanů a církve nesmírně větší význam, když by to byla (přesně viděno) svátost, která "jen" nově do života uvádí něco, co bylo již ve křtu také naznačeno a způsobeno?
Tento pohled umožňuje pochopit i ono v církvi stále platné rozlišení mezi svátostí křtu a biřmováním, jehož formulace však zní trochu podivně: Křest byl vždy považován za nutný ke spáse, biřmování však ne. Křest byl (oproti biřmování) chápán jako hlavní svátost, biřmování však jako jakýsi podřízený doplňek. Avšak vždy bylo zároveň zdůrazňováno, že neexistuje žádný důvod pro to, aby se biřmování znevažovalo a lehkovážně se od něj ustupovalo. Vždy se trvalo na tom, že křesťan by se provinil, kdyby se díky takové nedbalosti nebo z vypočítavosti spokojil s ke spáse nutným křtem. Zůstal by pak církvi něco dlužen. Neboť (tak se také zkoušel stanovit onen rozdíl) při křtu člověk potřebuje církev - při biřmování však potřebuje církev pokřtěného. O tom je třeba na konci našeho uvažování ještě trochu přemýšlet.
Biřmování dnes
Na čem dnes především u biřmování záleží, jestliže se na ně díváme nejen v souvislosti se křtem, s celou křesťanskou iniciací, a mystériem spásy, ale také ve světle znamení naší doby?
Naplnění křtu ve vyznání víry
První odpověď se nabízí ihned, jakmile si vzpomeneme na důvod, který v naší západní církvi vedl k tomu, aby se pro biřmování vyhradilo určitá věková hranice. Pro křesťana, který byl pokřtěn ještě dříve, než mohl skrze akt své vlastní víry přijmout velký Boží dar a odpovědět na něj, je to šťastná skutečnost, že existuje tato druhá svátost křesťanské iniciace. Ona sama může být viděna jako naplnění křtu již proto, že dotyčný pokřtěný teď už může do slavení této svátosti vstoupit "po vlastních nohách" a že tuto svátost může skrze modlitbu, díkuvzdání a Boží oslavu uprostřed obce vědomě spoluslavit. Přitom jen nesmíme zapomenout, že už tento osobní akt člověka, který je uváděn do víry a přijímán do církve, je Božím darem, že je naplněný Boží svatou modlitbou. Právě tento nový život, který je vyznáván ve víře a v duchu, má být právě ve svátosti vyznán a slaven jako Boží dar. A musíme si zde živě představit, v jaké době a v jakém světě dnes jako křesťané žijeme. Dnes to již není jako v minulých dobách, ve kterých se člověk celkem samozřejmě (ano zákonitě) stával křesťanem, protože se narodil do křesťanského prostředí. A v budoucnu bude muset být celý život církve mnohem více než dnes nesen svobodným a vědomým aktem víry těch, kteří k církvi příslušejí. Z toho můžeme lehce usoudit, jak nesrovnatelně větší význam oproti minulosti má dnes svátost biřmování, její pečlivá příprava a správné slavení.
Včlenění do světové církve
Ale ptejme se dále. Který z těchto mnohotvárných Božích darů, jež jsou oním skrytým vnitřním bohatstvím křtu, je při biřmování uchopen a zvláště slaven? Podle toho, co jsme poznali z dlouhé tradice, která stojí za naší praxí slavení biřmování, můžeme odpovědět: Je to ono uvedení do víry, které je zároveň včleněním do církve, která pochází od apoštolů a která je stále církví apoštolskou. Biřmování, které je vykonáno skrze biskupa nebo uděleno z jeho zvláštního pověření, říká pokřtěnému nepřeslechnutelně a naléhavě: Církev, jejíž jsi členem, je více, je větší než společenství věřících lidí, jak jsi je ve své vlastní menší nebo větší obci bezprostředně zažil. Je to jedna církev Ježíše Krista, ve které jsou všichni, kteří věří v Krista, jedno. Je to jedna katolická, tzn. vše objímající jednota, do které jsi vstoupil svojí vírou. Je to jednota, která se má také stát viditelnou, a která je proto ztělesněna v biskupovi, jenž je zároveň znamením apoštolského původu církve a zároveň symbolem její jednoty, která se rozlévá po celém světě, když je skrze společenství s římským biskupem spojen se všemi biskupy na zemi. Co to však dnes křesťanovi říká?
V čase, kdy svět společně spěje k jedné velké jednotě a všichni lidé, ať už chtějí nebo ne, tvoří jedno velké osudové společenství! Kdy církev rozpoznává, že je neúprosně vyzývána, aby se zcela novým způsobem stala světovou církví, celkem jinak, než tomu dříve rozuměla a než to mohla uskutečňovat! V čase, ve kterém křesťané ve velkém i v malém (tam, kde křesťanství v dnešním světě musí hlásat a vytvářet opravdovou jednotu, a všude, kde křesťané jako lidé své doby žijí a pracují společně s ostatními) musí přesvědčivě a pravdivě žít ono slovo, kterým již před téměř 2000 lety, ještě zcela na počátku cesty církve do světa, objasnil jeden křesťan jednomu pohanu, proč je vlastně křesťanem:"Co je duše v těle, to mají být křesťané ve světě."
Jaké šířky a hloubky křesťanského bytí jsou skrze takto chápané biřmování naznačeny a dosahovány! A k jakým nedohledným krokům v osobním a každodenním životě je dnes křesťan vyzýván skrze své biřmování!
Obrácení se ke službě v mystériu spásy
Hlavní bod všeho, o čem by se zde bylo dobré zmínit, ale souvisí s tím, s čím jsme naše uvažování začali. Znamením a nástrojem spásy, kterou chce Bůh darovat všem lidem, má být církev. Když nějaký člověk uvěří a přijde do církve, pak to tedy znamená, že je Bohem povolán a vyvolen, aby směl na cestě víry a na cestě do společenství všech věřících sloužit Božím plánům. Pak je mu svěřena nějaká menší služba ve velkém mystériu spásy. A milovat Boha - "celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí" (Mt 22,37) - pak znamená: milovat toho Boha, který miluje všechny lidi. Zde narážíme na naši poslední otázku, na kterou již nemůžeme odpovědět slovy, protože každý z nás si ji musí zodpovědět svým životem a umíráním.
Je samozřejmé, že se člověku, který se dnes stal nebo stává křesťanem, podaří na první rozběh krok do této církve? Nestojí dominantně v popředí nějaký zcela jiný pohled na křesťanské bytí? Není dnes církev (téměř nutně) ještě chápána především jako společenství těch, kteří sami sebe zažívají jako ty, kteří jsou spaseni od hříchu a smrti? Začal však ten, kdo se dostal pouze k tomuto kroku, vlastně již být křesťanem? Není to spíše tak, že je a zůstává člověkem, který (jak říká Kristus) "chce zachránit svůj život" (Mk 8,35), a že jeho "víra" je smrtícím opakem té víry, která má být naznačována a která má být činná ve svátostech křtu a biřmování?
Nemusíme se lekat a podivovat se tomu, že to tak je. Neboť církev sama je Duchem svatým vedena na velmi dlouhou cestu, aby hlouběji porozuměla Božímu mystériu, které je zároveň vlastní i jí. Má - tak bychom to mohli vyjádřit - za sebou dlouhou fázi "dětství", ve kterém, jak to známe u dětí i u mnohých lidí, byla velmi zaměstnaná sama sebou a myslela si, že sloužit Bohu a uskutečňovat sebe sama je přibližně totéž. V dřívějších dobách mohli křesťané takto s dobrým svědomím myslet a jednat při zvěstování víry. Ale nyní je úkolem církve, aby se zde stala "dospělou". Církev dobře rozpoznává a jasně o tom také svědčí, že spása, které musí sloužit, je větší a širší než ona samotná. A proto se musí dnes každý, kdo k ní přísluší, podobně stát "dospělým".
A právě zde ještě jednou shledáváme šťastnou skutečnost, že existuje svátost biřmování. Můžeme tuto svátost vidět a učit se jí oceňovat jako svátost "druhého kroku", který je bezpodmínečně nutný, když se člověk dnes chce (nebo zítra bude chtít) stát křesťanem, jako svátost obrácení, které je stále vyžadováno, když někdo dnes slyší slovo: "Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15).
Upevni, Bože, co jsi dnes uprostřed nás vykonal,
a buď stráží těch, kdo v tebe věří:
ať v nich navěky zůstane dar tvého Ducha,
aby vytrvali v lásce
a vydávali před světem pravdivé svědectví
svému ukřižovanému Pánu, Ježíši Kristu.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.
(Modlitba nad lidem z liturgie biřmování)
Ze sešitu Siegfried Hübner: Firmung. Ein Sakrament der Kirche - neu gesehen. St. Benno Verlag, Leipzig (Verlag Cordier, Heiligenstadt, 1986, edice Glaube und Leben). Přeložil Petr Hruška.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Siegfried Hübner
