Sekce: Knihovna

3. Mariánská zjevení (René Laurentin)

z knihy O soukromých zjeveních

Mariánská zjevení přitahují rekordní davy: v Guadalupe se hovoří o sedmi miliónech poutníků ročně, v Lurdech o čtyřech a půl, v Aparecidě (Brazílie) také o miliónech... Nehledě k této faktické důležitosti je statut zjevení v církvi velmi skromný a zpochybňovaný. Když k nim dochází, obvykle bývají špatně přijímána, potlačována a nakonec jsou mnohá spíše tolerována než oficiálně uznána. Žádné zjevení nedosáhlo oficiálního uznání od katolické církve po zjevení v Beauraing a Banneux (1932-1933).

Zjevením se nazývá viditelný projev bytí, jehož vidění na onom místě nebo v onom okamžiku je nezvyklé a nevysvětlitelné podle přirozeného běhu věcí. V racionalistické perspektivě Marca Oraisona, francouzského kněze–lékaře († 1980) by každé takto definované zjevení bylo „halucinací“, neboť je vizí bez hmotného předmětu. Tento zdánlivě samozřejmý závěr však nejen neví nic o možné různosti způsobů vnímání a sdílení, jež se neomezují nutně na obvyklé vnímání pěti smyslů, ale ani o samotné povaze poznání charakterizovaného jeho záměrností, čili jeho schopností dostat se do styku se skutečností začínaje informacemi nebo podněty, které zasahují poznávající podmět v jeho subjektivitě. I to nejobvyklejší smyslové vnímání má také subjektivní charakter: náraz vibrací, které zasahují sítnici, pak psychochemický přenos podnětu, jenž dospívá do mozku, mají silný účinek na poznávajícím podmětu, který je možné charakterizovat jako subjektivní. Samo poznání je myšlenkovým mechanismem, skrze nějž podmět, který poznává, odšifrovává nebarevnou kombinaci těchto informací a rozlišuje barvu.

Jinými slovy, smyslové poznání není omezitelné na subjektivní mechanismy. Je záměrným úkonem podmětu, jenž dosahuje předmětu procesem, jehož podstata zůstává tajemná. Existují tedy i jiné cesty poznání a bylo by umělé stavět proti sobě zjevení a vidění jako objektivní a subjektivní poznání. Každé poznání korelativně, byť v různých stupních, předpokládá objektivní i subjektivní hledisko. Stejně zjednodušující by bylo říci: zjevení bytostí, které jsou samy o sobě neviditelné, jako je Bůh nebo andělé, jsou nutně subjektivní. Je jasné, že se nemohou projevit ve své vlastní podobě, která je cizí viditelnosti. Ale mohou komunikovat skrze znamení, různě přizpůsobené, jež dovolí, abychom se objektivně dostali do styku s Bohem. Mojžíš a Pascal jej poznali jako podobného ohni; Abrahám jej potkal oděného do tří návštěvníků; Eliášovi bylo vnímání očištěno: nebylo ani v ohni ani ve vichřici, tím méně, jak se nedokonale překládá „v jemném vánku“, nýbrž podobné „hlasu lehkého mlčení“. Zde dosahuje znamení neviditelna a negativní teologie. Viditelné projevy neviditelna náleží k teorii znamení a ne k normálnímu vnímání hmotných předmětů. Volba těchto znamení se nutně vztahuje ke kulturnímu prostředí, v němž jsou přijímána.

Co se týče Panny Marie, která nás zde zajímá (tak jako u vzkříšeného Krista), jde o jiný případ: jedná se o oslavená těla. Ta mohou být vnímána v jejich vlastní formě; ale stav oslavených těl, jejichž tajemný charakter zdůrazňuje Pavel, náleží k prostoru-věčnosti, cizímu našemu prostoru-času. Způsob, jakým může být nějaká bytost náležející k prostoru-věčnosti (vymezeném trváním Boha) ve vztahu s prostorem-časem, je plným právem tajemný. Předpokládá matoucí aspekty, neboť i apoštolové měli těžkosti poznat vzkříšeného Krista. Další jedinečnost se ozřejmuje ve skutečnosti, že se Panna Maria zjevuje v rozličném oděvu, s různou postavou a dokonce v různém věku, a přizpůsobuje se tak vizionářům. Pedagogické přizpůsobení se každému z nich, jejich prostředí, jejich kultuře, je nejklasičtějším vysvětlením této různosti. Pojednáme tedy o těchto jevech tak, že se budeme snažit vyloučit dvojí opačnou chybu: jednu, která a priori a systematicky odmítá hodnotu a možnost jakéhokoliv nadpřirozeného zjevení ve společenství svatých, a zúžila by je na čirý subjektivismus; druhou, která by s naivní prostotou zúžila tato sdělení na obvyklá každodenní setkání. Faktem je, že tisíce osob, které obklopovaly Bernadettu během zjevení, neviděly Pannu Marii, která byla pro ni dokonale viditelná ve skalní prohlubni, kde ji rozeznávala.





I. Stará a nová zjevení v Božím lidu

Zjevením je v bibli věnován značný prostor: od Abraháma po Mojžíše a proroky: teofanie, zjevení andělů a projevy nadpřirozeného záhrobí. V Novém zákoně jsou zjevení relativně vzácná: andělé v evangeliích dětství (Mt 1-2, Lk 1-2), při pokušení na poušti a v Kristově agónii. Jsou velmi četné ve Skutcích apoštolů: jazyky jako z ohně v den Letnic, pak vidění Štěpánovo (7,56), Šavlovo (9,5), Ananiášovo (9,10), Kornéliovo (10,3-6), Petrovo v Jaffě (10,11-12) nebo ve vězení (12,7-11), atd.

Zjevení pokračovala v církvi až po dnešní dny a to velmi různým způsobem. Co se týče Panny Marie, jsou známa její zjevení ve starověku: Řehoři Divotvůrci († 270); Teofilovi (vyprávění pak mělo úspěch ve středověku); Marii Egyptské; zázrak sv. Jana Damašského (8. stol.), jemuž Panna Maria měla navrátit ruku uťatou damašským emírem, atd. V latinské církvi se zjevení připisují různým světcům a mystikům, zvláště zakladatelům řádů1. Ale tato vyprávění se k nám často dostávají nejistým či nejasným způsobem. Je těžké rozlišit, zda tu vstupuje do hry výjimečná zkušenost či její pozdější symbolizace.

V moderní době má velký význam mariánské zjevení v Guadalupe, v Mexiku, nakolik jde o místo založení latinskoamerické církve. Skutečnost, že si Panna Maria zvolila indiánského vizionáře i místo, že tak přenesla posvátné na stranu kolonizovaných domorodců, že se jeden z nich stal jejím poslem k předání jejích příkazů biskupovi, všechno to způsobilo osmózu, překonání konfliktu mezi utlačovateli a utlačovanými, zrod nového lidu, nové kultury, nového světadílu. Historičnost byla dost diskutována pro nedostatek dokumentů v prvních desetiletích. Ale v současné době v Americe probíhá důležité historické úsilí smířit tento bod víry s dějinami2, zatímco křesťané i nekřesťané se snaží zhodnotit velkou důležitost jevu3.

Další důležitá řada je v Evropě počínaje 19. stoletím:
a. Tři zjevení na rue du Bac 23leté Kateřině Labouréové, pocházející z Burgundska, k nimž došlo v roce 1830 během jejího noviciátu u Dcer Lásky v Paříži. Dvě poslední zjevení dala vzniknout „zázračné medailce“, nejrozšířenější ze všech medailí všech dob: mnoho miliard na celém světě. Jako v Guadalupe je zde Maria ženou oděnou sluncem, o níž hovoří Zj 12; její ruce vyzařují milost a světlo Kristovo, slunce spravedlnosti. Protože vizionářka odmítla svědčit, její zjevení nebyla nikdy oficiálně uznána, ale byla mlčky a příznivě přijata církevními autoritami. Řehoř XVI. a Pius IX. rozšířili používání této zázračné medailky4.

b. La Saletta: jediné zjevení dne 19. 9. 1846 dvěma pastýřům - 14leté Melanii Calvatové a 11letému Maximinovi Giraudovi, při němž Panna Maria plakala a vyzývala k obrácení. Byla oficiálně uznána biskupem Mons. de Bruilardem 19. 9. 1851 těmito slovy: „Potvrzujeme, že zjevení svaté Panny (...) má v sobě všechny známky pravosti a že věřící mají dobré důvody, aby mu věřili bez pochybností a nejistot“5.

c. Lurdy: osmnáct zjevení Bernadettě Soubirousové, od 11. února do 16. července 1858. Tato zjevení byla uznána biskupem 18. 1. 1862 a zviditelněna svatořečením Bernadetty, která si do hloubky, hrdinsky a bolestně osvojila ono evangelijní poselství po zbytek života6.

d. Pontmain: 17. 1. 1871 došlo k jedinému a tichému zjevení Naší Paní ve Francii, okupované Prusy. Nápis, který se objevil na obloze a byl písmeno po písmenu rozluštěn, vyzýval k naději: „Nuže, děti moje, modlete se. Můj Syn se dává pohnout. V krátké době vás Bůh vyslyší.“7

e. Fatima: po několika zjeveních anděla (1916) došlo k šesti zjevením Panny Marie 13. dne v měsíci, od května do října, s výjimkou 13. srpna. Poslední zjevení bylo provázeno slunečním zázrakem, který zapůsobil na dav 70 000 osob. Monumentální dílo J. Alonsa, který zemřel v roce 1980, nebylo ještě vydáno.

f. Beauraing (Belgie): od 29. 11. 1932 do 3. 1. 1933, vidělo pět dětí 33krát Pannu Marii na bílém obláčku, večer u lurdské jeskyně8.

g. Banneux: devět zjevení, od 15. ledna do 2. března 1933 chudé dívce Mariettě Becové. Zjevení se představuje jako „Panna chudých“. Mons Kerkhofs, biskup v Liegi, uznává tato zjevení 22. 8 1949 těmito slovy: „Věříme ve svědomí, že můžeme a máme uznat bez výhrad (...) skutečnost osmi zjevení svaté Panny Mariettě Becové“ 9.

Jiná zjevení nebyla uznána, ale místní biskup se spokojil se schválením lidového kultu, který se ujal na místě zjevení. To je případ Saint Bauzille de la Sylve (1873: kde komise byla rozdělena), Pellevoisin (1876) a později ostrova Bouchard, kde byla úcta po léta potlačována a byla následně povolena na základě poslušnosti a ryzí zbožnosti vizionářů a poutníků.

Co se týče posledních padesáti let, B. Billet sestavil seznam dvou set neuznaných zjevení, často nepříznivě hodnocených10. Tato zjevení, často neztlumitelná co se vizionářů týče, nepřijatá a neřízená, ale potlačovaná, se sama znehodnotila, jak se zdá být zřejmé v tom, co se stalo v Necedě (USA), kde vizionářka spolu s příznivci zjevení opustila katolickou církev; v Bayside (New York) nebo v Palmar di Troya, kde část společenství dospěla až k tomu, že si vysvětila vlastní biskupy a vzdoropapeže (1975). Můžeme se ptát, zda dobře připravená pastorace nemohla správným způsobem vést a uzdravit tyto jevy. A ještě více se na to můžeme ptát, na různých úrovních, co se týče čtyř sérií zjevení, o nichž se mnoho mluvilo a která mají dosud své zastánce: jedná se o Kerizinen (po roce 1938), o Amsterdam, Paní všech národů (1945-1949) o Garabandal (1961-1971), kde biskupské konference obdržely odvolání vizionářů, avšak za podmínek, které byly zpochybněny, a především o S. Damiano (od roku 1964) kde chudá venkovská žena Rosa Quattriniová, jež zemřela v roce 1981, tvrdila, že každý pátek dostává poselství. Rozlišování těchto jevů je o to nesnadnější, oč častěji s sebou nesou nejasnosti a politováníhodné přehánění. V Lurdech poté, co Bernadetta přestala mít svá zjevení, následovalo padesát vizionářů (11. dubna - 11. července 1858). A to by se mohlo zdát jako nezvratný argument pro potlačení všeho; ale tak by se mnoho ztratilo. Je možné se ptát, proč církev, tolik tolerantní, co se týče uzdravování (kde nikdy neexistovaly žádné sankce), je tak přísná ve věci zjevení; proč tato často tak škodlivá napětí v životě církve; jak by se mohlo projevovat rozlišování a pastorace, které by se jich ujaly, aniž by si libovaly či politováníhodně pletly tyto jevy, které od biblických dob měly vždy své místo v životě Božího lidu. Základní otázky, které jsou součástí úlohy a statutu zjevení, nás odesílají k některým pravidlům rozlišování.





II. Hermeneutika a úloha zjevení

Zjevení vyhlížejí jako smyslový projev nadpřirozena


Znamení a zjevení

Patří ke stálému zákonu biblických a křesťanských dějin: neviditelný Bůh se zjevuje pomocí souhrnu viditelných znamení, neboť člověk nemůže dosáhnout neviditelna bez prostřednictví znamení. Jsou tu obřadní znamení: svátosti slavené ve jménu a v samotné osobě Krista; svátostiny. Jiná znamení mají funkci zjevovat Boha, odhalovat jeho přítomnost, jeho úmysly, za účelem oživovat víru, budovat křesťanská společenství, posilovat pouta společenství svatých.


Veřejná a soukromá zjevení

Tento způsob sdílení, běžný v době „Zjevení“, představuje nesnáz, neboť Zjevení bylo ukončeno (podle obecně uznávaného kritéria) s apoštolskou generací. Podle sv. Pavla každé nové zjevení, který by si nárokovalo přinášet „jiné evangelium“, měnit či doplňovat předcházející zjevení, na sebe stahuje vyloučení (anatema - Gal 1,8). A přesto Bůh nepřestal komunikovat se svým lidem. Letnice byly uznány apoštolem Petrem jako začátek prorockého rozkvětu, kdy „mládenci budou mít vidění a starci sny“ (Sk 2,17, cit. z Jóel 3,1-5). Teoretické řešení problému spočívá v připuštění, že soukromé zjevení může mít úlohu aktualizace, připomenutí, oživení, vysvětlení či objasnění prvního „zjevení“. Přesto tento problém tvoří obtíž, která se projevuje nejistou a nevhodnou terminologií. Tak například klasická teologie staví obvykle současná zjevení jako zjevení soukromá do protikladu ke zjevením veřejným. Ale toto rozlišení je překonáno fakty, neboť zjevení označovaná jako „soukromá“ mají často charakter zcela veřejný a velký ohlas v církvi, jako ta v Guadalupe, v Lurdech či Fatimě. Také rozlišovat mezi objektivním a subjektivním zjevením není příliš uspokojivé. Nejúplnější a nejdokonalejší slovník by rozlišoval mezi zakládajícím zjevením (revelatio fondatrix) a zjeveními zvláštními (revelationes particolares), jež pokračují podle různosti dob a míst. Tomáš Akvinský a Caetano zdůraznili, že mají spíše praktický než spekulativní charakter. „Sdělují pravidla chování spíše než nové pravdy“, podtrhoval Jan XXIII. ve svém poselství při ukončení stého výročí Lurd (18. 2. 1959): „Římští velekněží, strážci a vykladatelé božského zjevení (...), cítí jako svou povinnost odporoučet pozornosti věřících, když to po zralém prozkoušení uznají za vhodné pro obecné dobro, nadpřirozená světla, která Bůh rád svobodně udílí některým vyvoleným duším, ne aby nabídl nové nauky, ale aby vedl naše chování: ‘non ad novam doctrinam fidei depromendam, sed ad humanorum actuum directiones‘“11. Bylo také řečeno, že soukromá zjevení apelují spíše na naději než na víru. Chtít klást do protikladu někdejší a dnešní zjevení se neuskutečňuje bez určité umíněnosti, neboť jestliže se Boží autorita neprojevuje ve stejném řádu, jejich psychologické modality nepředstavují významnější rozdíly.


Ztráta hodnoty zjevení

S L. Volkenem12 je třeba konstatovat, že zjevení ztratila svou vážnost systematickým způsobem.

Dogmatická teologie definuje „soukromá zjevení“ negativním způsobem jako podružná, ne nezbytná, domnělá, zdarmadaná, riziková atd., v protikladu ke „Zjevení“. Fundamentální teologie je rovněž umisťuje na konec; Melchior Cano je nevypočítává mezi svými „deseti teologickými místy“: a dokonce ani mezi sekundárními místy, která jsou pro něj poslední, jako je filozofie, právo, dějiny; tímto způsobem vystupují jako teologická ne-místa. Exegeze dává do protikladu biblické zjevení, které je inspirovaným slovem, jehož autorem je Bůh, a pozdější zjevení. Morální teologie se od této nejisté oblasti vzdálila, třebaže ta se jí týkala, ať už v traktátu o víře či v traktátu o proroctvích. Mystika, která by se jimi rovněž měla zabývat, před těmito jevy varuje a sama je chápe jako přechodné a rizikové „epifenomény“. Spiritualita varuje před těmito výjimečnými charizmaty, neboť je zde riziko, že se stanou novými evangelii či novými Letnicemi a že namísto, aby osvětlily, zatemní podstatné. Dějiny církve pojednávají o tomto tématu jako o chudém příbuzném. Dřívější církevní právo o něm pojednávalo v omezující až restriktivní perspektivě, jak uvidíme dále.

Tato znehodnocení a kritiky jen prodlužují konflikty mezi starozákonními proroky a královskými a kněžskými institucemi té doby; nelze přitom zapomínat na podstatné konflikty mezi pravými a falešnými proroky v průběhu celého Starého zákona. Tento druh konfliktů může vždy znovu vzplanout mezi učitelským úřadem - jehož jednou ze specifických funkcí je uchovávat a ochraňovat „poklad víry“ - a profétismem, jehož úlohou je obnova, reforma, putování k budoucnosti. Tak profétismus vždy riskuje, že bude vypadat jako paralela učitelského úřadu. Pouze láska a poslušnost vůči Bohu mohou zvítězit nad napětím mezi profétismem a autoritou, které vždy existovaly v dějinách církve tak, že autorita nebyla prorocká a profétismus byl jen na okraji autority.

K tomuto institucionálnímu potlačování se přidalo zintenzívnění racionalního potlačování. To krutě řádilo proti znamením a symbolům od samého zrození rozumu, u Řeků před třemi tisíci lety. Kultura znamenala po dlouhou dobu omezující boj abstraktního rozumu proti představivému světu, považovanému za nižší a pohrdáníhodný: svět stínů, iracionality, „folle du logis“13. Pak následovala vlna jiného racionalismu: kritiky učitelů a pochybování, který se snažil interpretovat svět symbolů ve službě popudů subjektivity.





III. Statut zjevení v průběhu křesťanských staletí

Počátky

Obvykle se za ně považují Skutky apoštolů, Skutky mučedníků a životopisy svatých, které často představovaly podobné jevy. Krize (částečná) mezi charizmaty a institucí, již dokázal Pavel vyřešit v Korintě, se znovuobjevila v Montanově proroctví. Montanismus, charizmatické hnutí, které je dnes těžké posoudit, neboť je známe pouze na základě polemik a karikatur, vytvořených jeho odpůrci, upadá do schizmatu. Toto drama vyvolalo podezřívavost vůči charizmatům, neboť s sebou nesla riziko zatlačit oficiální autoritu a strhnout církev k nekontrolovatelným odklonům. V tomto světle je třeba chápat váhání tradice: přízeň sv. Cypriána a podezřívavost sv. Augustina vůči viděním14 .


Středověk

Během středověku byla zjevení sv. Brigity, Gertrudy, Kateřiny Janovské, Kateřiny Sienské či Magdaleny de Pazzi ve velké úctě i ze strany autority. Ale Jáchyma z Fiore, uznávaného inspirátora velkého hnutí, se autorita obávala, kritizovala jej a někdy i pomlouvala. Totéž se stávalo v případě mnoha charizmatických hnutí středověku. Dnes je těžké hodnotit kvalitu a nedostatky těchto skupin, navíc evangelijních, známých pouze díky jejich odpůrcům, kteří je zesměšňovali poté, co je potlačili a vyloučili.


5. lateránský koncil (1516)

Právní normy vůči soukromým zjevením jsou restriktivní. Začínají 5. lateránským koncilem: „Chceme, aby podle zvykového práva byly výšeuvedené inspirace od nynějška chápané jako vyhražené zkoumání Svatého stolce, dříve než budou zveřejněny či kázány Božímu lidu. Pokud by nebylo možné vyčkat nebo pokud by naléhavá potřeba radila jinak, pak ať je věc oznámena řádnému biskupovi místa... Ten ať si vezme tři nebo čtyři moudré a důvěryhodné muže a spolu s nimi ať důkladně prozkoumá případ, a bude-li se jim to zdát vhodné, mohou dát souhlas, což jim ukládáme jako povinnost ve svědomí“15. Omezení jsou motivována dvěma hlavními důvody: 1) na úrovni víry, nutnost chránit církev před množením vidění v temné, pietistické a neklidné době, kdy byla potřebná rozvaha; 2) na úrovni vedení, tyto události a místní poselství vždy riskují, že se budou plést do pravomoci biskupů a nejvyšší autority. Proto je biskupská autorita vyzývána, aby zvažovala, kritizovala a byla přísná. V důsledku toho koncil zakazuje šíření proroctví, která nemají schválení Říma (což si v té době nutně žádalo více let) a pouze v případě nutnosti přijímá jejich zapojení, za které biskupové ponesou velkou zodpovědnost před Římem. Dosah jejich úsudku se vyčerpává v prostém svolení („licentiam concedere possint“). Přesto koncil uchoval zásadu, že autorita „nemá zhášet Ducha“ podle 1 Sol 5,19-2016 .


Tridentský koncil (1563)

Tento sněm zaujímá podobný postoj co se týče nových „zázraků“ a „představ“, nakolik představy jsou často zázračné a slovo zázrak je souhrnem všeho, co má nadpřirozený charakter, včetně zjevení. Předepisuje: „Žáden nový zázrak nesmí být připuštěn... bez uznání a schválení biskupa, který, jak jen bude informován, se poradí s teology a jinými věřícími lidmi a pak se zařídí podle pravdy a zbožnosti. Je-li třeba vyloučit zneužití, jež přináší pochybnosti nebo těžkosti, biskup, dříve než učiní konec spornému případu, vyčká názoru metropolity a ostatních biskupů provincie, shromážděných na provinčním sněmu, avšak takovým způsobem, aby nebylo učiněno žádné rozhodnutí bez porady s římským veleknězem („inconsulto romano pontefice“)“17. Tak je zodpovědnost biskupa podrobena zodpovědnosti metropolity (či provinčních instancí a římského velekněze jako na 5. lateránském sněmu). V této době také úřady protestantských reformátorů spějí k podobnému cíli: vyloučit pochybení v té době velmi častá.


Benedikt XIV.

V 18. století formálněji definuje statut zjevení Prosper Lambertini, pozdější Benedikt XIV. (1740-11758), relativizuje jejich často přeháněnou hodnotu a stanoví úlohu učitelského úřadu v této oblasti. Tento dokument přináší následující text: „Dáváme na vědomí, že schválení dané církví nějakému soukromému zjevení není nic jiného než povolující souhlas po pozorném prozkoumání, aby bylo toto zjevení známo pro budování a dobro věřících. Těmto zjevením, byť schváleným církví, se nemusí přikládat souhlas katolické víry. Je třeba jim na základě rozvahy dát souhlas lidské víry („assensus fidei humanae iuxta prudentiae regulas“), nakolik jsou zmíněná zjevení pravděpodobná a zbožně věřitelná. Je možné jim tedy odepřít vlastní souhlas („posse aliquem assensum non praestare“) a nebrat je do úvahy, pokud se tak děje z oprávněných důvodů s vhodnou zdrženlivostí a bez pocitů pohrdání“18. Neexistuje tedy pro nikoho povinnost věřit soukromým zjevením, byť uznaným.


Dekrety 20. století

Těmto zásadám se Řím přizpůsobí do budoucna. Kongregace pro bohoslužbu je přejímá v několika odpovědích a dekretech: 6. 2. 1875 odpověď arcibiskupovi ze Santiaga de Chile, týkající se naší Paní z Mercede19; 12. 5. 1877 odpověď ohledně Lurd a La Saletty20; 31. 8. 1904, odpověď ohledně škapulíře z Pellevoisin: „Třebaže byla tato úcta schválena [stalo se tak za Pia X. během audience 30. 1. 1900, potvrzené dokumentem ze 4. dubna], není možné z tohoto schválení vyvozovat žádné přímé ani nepřímé schválení zjevení, milosti uzdravení či jiných věcí, ať jsou jakékoliv a jakkoliv se udály“21.


Pius X.

Tento postoj potvrdil jinými slovy Pius X. v encyklice Pascendi (8. 9. 1907). Schvaluje přilnutí ke zbožným tradicím a soukromým zjevením pouze s obezřetností a výhradami (Urbana VIII.). Autorita církve ze sebe nečiní garanta, i v tomto případě, pravosti události. Omezuje se pouze na to, aby nebránila věřit věcem, jimž nechybí důvody lidské víry22. „Jedná se o pravidlo jistoty“, pokračuje Pius X. poté, co cituje dekret z 12. 5. 1877, „neboť úcta, která má za předmět některé z těchto zjevení, co se týče události samé, je relativní a předpokládá vždy jako podmínku pravost události; ale jako absolutní se zakládá na pravdě, neboť se odvolává na samotné osoby světců, kteří jsou uctíváni. Totéž lze říci o ostatcích“. Papež v tomto případě aplikuje jedno obecné pravidlo, které platí pro obrazy a obřady. Je-li možné vzdávat bezvýhradně úctu Kristu (a kanonizovaným světcům), použité znamení - tedy obraz, ostatky či zjevení - je vždy chápáno jako relativní.


Znovuzpochybnění

Přísnost těchto omezení byla znovu zpochybněna z iniciativy P. C. Baliće, zakládajícího prezidenta Mezinárodní mariánské akademie, který podrobil téma volné diskuzi na Mezinárodním mariologickém kongresu v Lurdech během stého výročí zjevení. Rozruch kolem tohoto výročí, horlivost papežů (zvláště Pia XII., který se připravoval, že tajně navštíví Lurdy 15. 8. 1958 a na poslední chvíli mu to nedovolil jeho zdravotní stav) budily dojem, že se nejedná o prosté schválení ani o prosté přilnutí lidské víry, ale o pozitivní povzbuzení týkající se božské víry, k níž bylo nesnadné nepřilnout bez pohrdání magisteriem. Odtud dvě otázky, položené P. Balićem: a. Je souhlas s těmito soukromými zjeveními božské víry? Na tuto otázku dvou karmelitánů ze Salamanky Balić připomíná, že Suarez a Lugo (proti Caetanovi, M. Canovi a Baňezovi) odpověděli pozitivně: „Věřící, který má zjevení pocházející od Boha a jako takové je vnímá, jak by na ně mohl neodpovědět přilnutím víry božské?“. I Tridentský koncil, jak se zdá, připouští jistoty tohoto druhu v kánonu, kde prohlašuje: „Kdo by řekl s absolutní a neomylnou jistotou, že má dar ospravedlnění zajištěný až po vytrvalost do konce, ať je vyloučen, ledaže by to věděl ze zvláštního zjevení“23. Tato výhrada koncilu, který usiloval o to, aby necenzuroval přijatou nauku, schvaluje zmírnění a zrovnovážení restrikcí oficiálních právních textů. b. Nepřekračují oficiální souhlasy papežů s Lurdy a Fatimou prosté schválení? Neuplatňují neomylnost? P. Balić řekl: „Nadpřirozený charakter události v Lurdech na sebe nebere prostou a skrovnou („tenuis“) pravděpodobnost, nýbrž morální jistotu. Zjevení v Lurdech musejí být chápána jako zvláštní kapitola („a se et per se“) a nesměšovány s jinými zjeveními, schválenými pouze ordinářem místa či Svatým stolcem s restriktivní formulací: „nakolik se říká“. Lze se ptát, zda v tomto případě nejde o neomylné schválení a zda by se lurdské zjevení nemělo přijmout namísto úkonem víry pouze lidské přilnutím vírou teologickou“.

Na výzvu P. Baliće odpověděli dva řečníci: Dom Roy OSB a P. Valentini, salezián. Dom Roy zastával závaznější tezi: 1) Zjevení v Lurdech, uznaná analogickým způsobem jako svatořečení, mají charakter dogmatického faktu. Tak se chápe skutečnost nezahrnutá do „zjevení“, ale příliš úzce spjatá s jeho sdělením, než aby mohla uniknout neomylné autoritě. Do této nejasné kategorie dogmatických faktů se zařazují prohlášení o kánonu Písma, skutečnost, že se v Janseniově nauce nacházelo pět odsouzených tvrzení, a kanonizace světců. 2) V tomto smyslu se jedná o víru církve, založenou na jejím svědectví a od ní požadovanou pod synovskou poslušností.

Sporná otázka se vrátila na scénu na Mariologickém kongresu ve Fatimě s referáty otců I. Ortize de Urbiny a Moreiry Ferrase24. Ten upozornil na pozitivní (nikoli jen povolující) charakter církevních schválení. Co je třeba s Y. Congarem25, K. Rahnerem a Ortizem de Urbinou uznat, je, že římská schválení jistých soukromých zjevení překračují prosté schválení či nihil obstat. Nelze dost dobře pochopit, píše Rahner, proč by soukromé zjevení nemělo být přijato všemi, kdo se o něm dozvědí, jestliže se cítí dostatečně jisti tím, že pochází od Boha. Je neoprávněné, nelogické a nebezpečné si nárokovat (jak k tomu často dochází, aby se ověřil božský původ soukromých zjevení po Kristu) takový stupeň jistoty, že kdyby se vyžadoval u oficiálního zjevení, byl by znemožněn jakýkoliv rozumový základ víry v křesťanské zjevení.

Shrnuto: lze s Rahnerem uznat, že přilnutí k soukromým zjevením vstupuje subjektivně do oblasti teologální víry, a to nejen pro vizionáře, ale i pro ty, kdo přijímají jeho prorocké svědectví. Samotný Jan XXIII. ve svém rozhlasovém poselství z 18. 2. 1959 věnovaného Lurdům, potvrzuje, že papežové si vzali za svou povinnost doporučovat tato zjevení pozornosti věřících26. Co se týče kategorie dogmatických faktů, ta je velmi nejasná, diskutovaná. Jak se ukázalo, většina teologů před 2. vatikánským koncilem připouštěla, že kanonizace světců uplatňovaly neomylnost jako dogmatický fakt. Tento úsudek o svatosti, založený na zkoumání zvláštních a domnělých údajů, je však stejné povahy jako úsudek, který zkoumá zjevení. Není tedy jasné, jak mohla klasická teorie používat dvou měr a dvou vah mezi úsudkem o kanonizaci chápaném jako neomylné a úsudkem o zjeveních považovaném za prostou toleranci, nakolik žádným způsobem nezavazovala k víře. A analogie jde mnohem dále, neboť v obou případech se jedná o kult (viz např. slavení P. M. Lurdské). Dnes se problematika změnila. Neomylnost svatořečení se již takřka nepřipouští: ve svém celku je teologie mnohem rezervovanější co se týče toho, co se definovalo jako dogmatický fakt a jeho neomylnost.





IV. Rozlišování zjevení

Teoretické hledisko: hodnocení vnímatelného nadpřirozena
Problém, který zjevení kladou, je problémem vnímatelného nadpřirozena. Co je zvláštního a nejasného v těchto smyslových a nadpřirozených projevech je to, že víra se definuje jako přilnutí k pravdám (nebo skutečnostem), které nejsou zjevné. Je (podle Žid 11,1) přesvědčením o věcech, které nevidíme (élenchos ou blepoménon), a anticipací toho, v co doufáme. Odtud výrok, který uzavírá čtvrté evangelium: „Blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili“ (Jan 20,29). Věřit znamená přilnout k pravdám (nebo skutečnostem), které nejsou zjevné. Znamená to věřit slovu, věřit svědectví. Nadpřirozná vidění a zjevení narušují takříkajíc tuto úpravu tím, že samotné znamení by nebylo institucionální, sjednané, přirozené (jak je tomu u svátostí a svátostin), ale nadpřirozené, milostí dané.

Je tedy důležité připomenout, že nadpřirozená zjevení nenahrazují víru, ale osvětlují ji, berou ji za základ pro uznání a rozlišení toho, co se projevuje. Ještě lépe, to, co se projevuje, jak se zdá, obvykle náleží spíše k řádu znamení než k bezprostřední intuici nadpřirozených skutečností. Známkou toho je skutečnost, že mariánská zjevení se od sebe liší co se týče oděvu a - ve smyslu těžším k hodnocení - také co se týče věku, tváře, barvy očí, jakkoliv je riskantní interpretovat příčinu těchto variant.

Mluvit o znamení neznamená mluvit o iluzích. Každé lidské poznání na této zemi je poznáním skrze znamení; neboť znamení, ať už je jakékoliv, je prostředkem k poznání a umožňuje dosáhnout svým prostřednictvím samotnou skutečnost podle způsobů spíše různých. V tomto smyslu existuje určitá relativnost, která velmi záleží na způsobu prostřednictví (často tajemném). Mluvit o znameních nevylučuje, aby mělo zjevení objektivní charakter. Ale objektivnost by neměla záviset na podmínkách podrobených míře (frekvence a délka vlny vibrací), která materiálně charakterizuje smyslové poznání. Jestliže se Kristus nebo Panna Maria chtějí projevit, bude se jednat o sdílení „sui generis“, jehož existenční způsob je nesnadné upřesnit. To je jeden z důvodů, pro něž je každé zjevení relativní vzhledem k tomu, co je ve víře podstatné.

Mohli bychom sebrat další rozdíly. Soukromé zjevení je obvykle krátce trvajícím jevem (a krátkost je často dobrým kritériem pravosti); víra je stálá. Vidění či zjevení poskytuje ze své strany smyslovou zřejmost v protikladu s temným statutem víry (noc smyslů). Má obvykle částečný charakter, vázaný na určité území nebo určitou dobu. To samo o sobě nepředstavuje kontrast, neboť víra a Zjevení jsou vždy hluboce zakořeněny v konkrétním čase a místě (stačí pomyslet na poselství proroků); ale soukromá zjevení v době církve mají omezenější, konkrétnější úlohu v dějinách spásy, třebaže toto sdílení není prosté všech rozměrů univerzálnosti. Víra je jistotou, ve smyslu, který definuje teologie, ne se zřejmostí předmětu, ale skrze niterné svědectví samotného Boha. Naopak, zjevení může být identifikováno pouze pomocí složitých a rozlišených dohadů: odtud prozíravost církve. To však nevylučuje, že světlo, udělené vizionářům, jim může skrze milost dát analogickou zřejmost a jistotu jako u víry. A nakonec, poselství nějakého zjevení se nepřidává ke slovu Písma a tradice zvenčí, jako nějaké doplnění či jiné slovo, nýbrž připomíná či s novou intenzitou projevuje to, co již bylo zjeveno. Jeho úlohou je, jak už jsme řekli, oživovat víru a naději.

Tyto charizmatické projevy vyvolávají tedy problém vztahů mezi oficiální autoritou církve a zdarmadanými dary charizmat. Není-li vůbec vyloučeno (naopak je to relativně časté), že autorita oplývá zvláštními charizmaty, pak v mnoha případech se jedná o prosté věřící. A zjevení, jež se zdá být v přímém spojení s Bohem, vyvolává v autoritě, která soudí na základě skromnějších kritérií, nedůvěru. To způsobuje napětí, jež umenšuje či potlačuje tyto jevy někdy přehnaným způsobem. Potřeba přítomnosti znamení, světla, zřejmosti, totiž vždy tvořilo součást víry, jak u starozákonních proroků, tak v prvotní církvi nebo během staletí. Tam, kde tato znamení poskytují mimořádný přínos přítomnosti či zřejmosti, vyžadují značnou prozíravost a rozlišování, neboť jsou nakloněny úchylkám a subjektivitě. Přesto represivní a čistě negativní linie vnější kritiky (racionalistické nebo psychoanalytické, atd.) není nezbytně zdravá a plodná. Jistě, jsou případy, v nichž může být chyba odmítnuta a potlačena autoritou Boží, a je třeba tak učinit s pevností, jak to udělal mons. Laurence v době epidemie vizionářů v Lurdech. Ale jeho nejlepší čin v této oblasti bylo rozlišit a zapojit znamení, která pocházela z výsosti a která nesla plody. Je tedy nadmíru žádoucí, aby nedocházelo, jak se to stalo již mockrát, ke konfliktním napětím mezi institucionální autoritou a charizmaty.


Pravidla a kritéria

Bude užitečné jmenovat si několik pravidel v tomto krajním, nejasném a diskutovaném problému.

a. Soukromá zjevení nemohou být kladena na stejnou úroveň jako božské Zjevení pocházející od Krista, zaznamenané v Písmu a předané církevní tradicí. Mohou být pouze jeho připomenutím nebo zvláštním vysvětlením.

b. Restriktivní texty učitelského úřadu o soukromých zjeveních zdůrazňují zároveň nejasnost této látky podléhající omylu, iluzi, exaltaci, jakož i domnělý charakter přímých úsudků církevní autority o těchto zvláštních skutečnostech.

c. Tato relativní a sekundární znamení mají být posuzována skromně, v poslušnosti autoritě. Přesto se nebrání, aby se tato zjevení, tam, kde Bůh přímo skýtá charakter jistoty, projevovala vizionářům jako světlo a svědectví samotného Boha. V případě protiřečení se vytváří problém ve svědomí, častý u mystiků, kteří jsou nositeli soukromých zjevení. V Lurdech ti, kdo měli autoritu nad Bernadettou (rodiče, komisař, soudci), jí dvakrát zakázali jít k jeskyni, zatímco ona při zjevení slíbila, že tam po dva týdny bude chodit. Bojovala o poslušnost, dokud ji neodolatelná síla nepřiměla se k jeskyni vydat. Aby byly vyřešeny podobné konflikty, jsou potřebné rozlišování a láska, prozíravost a pastorační smysl.

d. Z důvodů, které jsme viděli dříve, je třeba relativizovat původní rozlišení mezi objektivním a subjektivním zjevením, a o to víc vyloučit formulaci, podle které každé nadpřirozené zjevení spadá do oblasti halucinace. Analogie nezmocňují k tomu, abychom zúžili tato mimořádná, svobodná a rozličná sdělení do systematických a předem stanovených schémat. Nemáme žáden prostředek k tomu, abychom v této látce soudili, a to z různých důvodů. Bytí, které (se) sděluje (Kristus nebo Panna Maria ve svém oslaveném těle, tak, jak je v současnosti) je nám neznámé, jak ve svém trvání, tak v druhu tělesné existence, jíž svatý Pavel definuje jako tajemnou a úplně jinou (1Kor 15,42-44). Stav toho, kdo přijímá (vizionář), nám uniká: jistě, smyslový jev extáze může být v některých případech objektivně zkoumán, ale i v těchto případech zjevuje pouze podmínění zjevení: a ty jsou zdarmadaným, nedostupným a neopakovatelným jevem pro vůli a unikají jakémukoliv psychologickému experimentu. Nejsme tedy v dobrém postavení, abychom pochopili vztah mezi vizionářem a předmětem vidění. Ale rozhodně nemůžeme vyloučit, že by se Bůh nebo osoba náležející ke společenství svatých, mohl(a) autenticky projevit. V takovém případě se prostředek, jehož použijí, nutně přizpůsobuje přirozenosti podmětu, který přijímá („ad modum recipientis“), a normálně náleží ke druhu odšifrování odlišnému od obvyklého smyslového poznání (kde je informace přenášena hmotnými vibracemi a nervovými vlivy).

e. V této látce je důležité rozlišovat mezi zdravím a patologií. Dobrý lidový smysl jako rovněž autorita se domnívají, že je zde něco patologického, když někdo říká, že vidí to, co nevidí ostatní. A je pravdou, že tato látka podléhá iluzi. Ale může zde být také patologie defektní, čili úpadek nebo zadržení určitých zdrojů sdílení nebo poznání. Kárá-li bible falešné proroky, kárá také systematické potlačování profétismu (Am 2,11-12; Iz 30,10; sr. Jer 11,21; Zach 1,5; Ne 9,30), které vede k uhašení vidění a prorocké úlohy v Božím lidu k vlastní škodě (Pláč 2,9-10; sr. Ez 2,26; Žl 74,9; 77,9; Dan 3,38). Dochází k tomu, že v bibli a v církvi jakoby byli proroci a vizionáři pronásledováni až do okamžiku, v němž se po jejich potlačení naříká, že tady už nejsou (1Sam 3,1; 1Mak 9,27). Znovuobjevení se prorockého daru je jedním z příslibů obnovy Izraele (Iz 59,21; Oz 12,10-11; Jóel 3,1), a pokračuje v Novém zákoně (Mt 23,37; Sk 2,16-18)27. Je těžké nalézt správnou míru a směr v těchto složitých věcech.


Maria a zjevení

Protože zjevení P. Marie jsou dnes častější a známější než ta ostatní, můžeme se ptát, jaká je její dogmatická a biblická příbuznost s tímto jevem. Na úrovni teologické, tím, že je nejbližší Kristu, je také nejbližší ostatním údům mystického těla ve společenství svatých. A to je také v souladu s jejím charakterem služebnice Páně, s její mateřskou úlohou v mystickém těle, s jejím oslaveným stavem těla i duše. Zdá se normální, že v ní nacházíme „touhu konat dobro na zemi“, kterou nalézáme u Terezie z Lisieux nebo u sv. Bernadetty z Lurd. Grignion de Montfort rád zdůrazňoval, že ta, která měla poslání při prvním Kristově příchodu (první eschatologie), je povolána k tomu, aby měla poslání také v jeho druhém příchodu.

Se značnou jistotou lze říci, že Maria, jak se zdá, měla poslání uchovávat charizmata v době, kdy byla zanedbávána či potlačována. Její pokorná osoba uklidňovala autoritu. Tak byla v době, kdy byla charizmata předmětem zvláštní nedůvěry, přijata v církvi uznávaná řada moderních zjevení.

Na úrovni biblické se Maria, matka „syna, který má železnou berlou pást všechny národy“ (Zj 12,5), jeví (nerozlišená od církve) jako „znamení na nebi“ (Zj 12,1). Kristus z knihy Zjevení je oslavený a zároveň obětovaný beránek. Také Maria je zároveň obklopena nadpřirozeným světlem („oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd“, Zj 12,1), ale také pohroužena do porodních bolestí: a to znamená kříž (Jan 19,25-27; 16,21) a pronásledování církve. Rysy popisu ze Zj 12 se v různém stupni nacházejí ve zjeveních v Guadalupe, u „zázračné medailky“ i jinde. Tento text, jak se zdá, tajemně ohlašuje dějinné návštěvy Panny Marie u svého lidu.

Nový zákon ji šíře charakterizuje prostřednictvím sdílení s nebem (zvěstování a v jistém smyslu Narození) a vztahu s Kristem (navštívení a Kána). Má zvláštní, prvořadé místo v charizmatickém šíření Božího daru. Společenství svatých je teologickým místem, v němž je třeba umístit zjevení a umět je rozlišit s mírou a střízlivostí.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• 1. Duchovní vedení vizionářů (Vojtěch od svaté Hedviky OCD)
• 2. Jediné Slovo Boží (sv. Jan od Kříže)
• 4. Vidění a zjevení (Karl Rahner)
• 5. K teologii soukromých zjevení (Cornelio Del Zotto)
• 6. Soukromá zjevení a pastorace (Aleš Opatrný)
• Vysvětlivky a poznámky