2. Jediné Slovo Boží (sv. Jan od Kříže)

V předcházející kapitole jsme řekli1, že není Boží vůlí, aby duše chtěly nadpřirozenou cestou dostávat rozlišené věci vidění nebo promlouvání, atd. Na druhou stranu jsme v téže kapitole viděli a usoudili ze svědectví, jež tam byla uvedena z Písma svatého, že se ve Starém zákoně užívalo zmíněného způsobu jednání s Bohem a že byl povolen; a nejen povolen, nýbrž že jej Bůh přikazoval. A když to nedělali, Bůh je napomínal, jak je vidět u Izaiáše (30,2), kde Bůh kárá izraelské syny, protože chtěli sestoupit do Egypta, aniž se jej nejprve dotázali, a říká: Et os meum non interrogastis, to je: Nezeptali jste se nejprve mých úst na to, co je vhodné. A také čteme v knize Jozue (9,14), že když byli titíž izraelští synové oklamáni gabaoňany, Duch svatý je tam upozorňuje na tuto chybu a říká: Susceperunt ergo de cibariis eorum et os Domini non interrogaverunt, což znamená: Přijali z jejich pokrmů a nezeptali se Božích úst. A tak vidíme v božském Písmu svatém, že se Mojžíš stále ptal Boha, i král David a všichni králové Izraele na své války a potřeby, i kněží a dávní proroci, a Bůh odpovídal a mluvil s nimi, nehněval se, a bylo to tak v pořádku; a kdyby to nedělali, nebylo by to v pořádku, a tak je to pravda. Proč tedy nyní, v Novém zákoně milosti, tomu nemá být tak, jak tomu bylo dřív?

Bůh promluvil ve svém Synu

Na to je třeba odpovědět, že hlavní příčinou, proč byly v zákoně Písma povoleny dotazy, jež se dávaly Bohu, a proč bylo vhodné, aby proroci a kněží žádali Boží zjevení a vidění, je to, že tehdy ještě víra nebyla tak upevněna a evangelijní zákon nebyl ustanoven, a proto bylo nutné, aby se Boha ptali a on aby promlouval, jednou slovy, jindy viděními a zjeveními, jindy v obrazech a podobenstvích, jindy mnoha jinými způsoby projevů, protože všechno to, co odpovídal, o čem mluvil [co dělal] a co zjevoval, byla tajemství naší víry a věci, které se jí týkají nebo k ní směřují; a protože věci víry nejsou z člověka, nýbrž z úst samotného Boha, [o kterých promlouvá vlastními ústy, je třeba, jak jsme řekli, aby se ptali samotných Božích úst]; a proto je napomínal sám Bůh, neboť se ve svých věcech nedotazovali jeho úst, aby jim odpověděl a vedl tak své události a věci k víře, kterou ještě neznali, protože ještě nebyla upevněna. Ale protože v této době milosti je v Kristu víra upevněna a projevil se evangelijní zákon, není důvod se ptát oním způsobem ani aby On mluvil nebo odpovídal jako tehdy. Neboť tím, že nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, a On nemá jiné, nám v tomto jediném Slově řekl všechno spolu a najednou, a nemá už co říci.

A to je smysl oné autority, se kterou se začíná svatý Pavel (Žid 1,1-2) snažit přivést židy k tomu, aby se odvrátili od oněch prvotních způsobů jednání s Bohem v mojžíšském zákoně a aby upřeli své oči pouze na Krista, když říká: Multifarium multisque modis olim Deus loquens patribus in prophetis: novissime autem diebus istis locutus est nobis in Filio2 A to je, jako by řekl: To, co kdysi dávno skrze proroky říkal Bůh našim otcům mnoha způsoby, nám nyní nakonec, v těchto dnech, řekl ve svém Synu všechno najednou. Tím dává apoštol pochopit, že Bůh zůstal jakoby němý a nemá už, co by řekl, neboť to, co dříve říkal po částech prorokům, řekl již vcelku, když nám dal Všechno, což je jeho Syn.

Jediné Slovo Otce

Proto ten, kdo by se chtěl nyní Boha na něco ptát nebo by chtěl nějaké vidění nebo zjevení, nejenže by dělal hloupost, ale křivdil by Bohu tím, že neupírá své oči zcela na Krista, aniž by chtěl něco jiného nebo nového.

Proto by mu Bůh mohl odpovědět tak, že by mu řekl: „Jestliže jsem ti již řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit víc, než to? Upři své oči pouze na něj, neboť v něm jsem ti všechno řekl a zjevil a v něm najdeš dokonce víc, než co žádáš a po čem toužíš. Neboť ty prosíš o promlouvání a zjevení, která jsou částečná, a jestliže upřeš oči na něj, najdeš to vcelku; neboť on je celé mé promlouvání a odpověď, celé mé vidění a celé mé zjevení. A to jsem vám již řekl, odpověděl, projevil a zjevil, když jsem vám jej dal jako bratra, společníka a učitele, cenu a odměnu. Neboť od onoho dne, kdy jsem na něj sestoupil se svým Duchem na hoře Tábor a řekl (Mt 17,5): Hic est Filius meus dilectus, in quo mihi bene complacui, ipsum audite, totiž: Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte; už jsem přestal se všemi těmi způsoby poučování a odpovídání a svěřil jsem to jemu. Poslouchejte jeho, neboť já už nemám, co bych vám o víře zjevoval, ani další věci, které bych odhaloval. Neboť, jestliže jsem dříve něco říkal, bylo to proto, že jsem sliboval Krista; a jestliže se mě ptali, byly to [otázky] směřující k prosbě o Krista a k naději v něho, v němž měli nalézt všechno dobré, jak nás o tom nyní poučuje celá nauka evangelistů a apoštolů. Avšak nyní ten, kdo by se mě ptal oním způsobem a chtěl by, abych k němu mluvil nebo mu něco zjevoval, jako by mě určitým způsobem znovu žádal o Krista a o více víry a nedostávalo by se mu jí, ač již byla dána v Kristu. A tak by velmi křivdil mému milovanému Synu, neboť nejenže by mu v tom chyběla víra, ale nutil by jej znovu se vtělit a projít někdejším životem a smrtí. Nenalezneš, oč bys mě mohl prosit nebo po jakých mých zjeveních a viděních bys mohl zatoužit. Dobře se na něj dívej, neboť tam, v něm, najdeš učiněné a dané toto všechno, a mnohem víc.

Všechno je v něm

Kdybys chtěl, abych ti já odpověděl nějakým slovem útěchy, pohleď na mého Syna, který je mi poddán a z lásky ke mně byl podroben a soužen, a uvidíš, kolik ti toho odpoví. Kdybys chtěl, abych ti já objasnil nějaké skryté věci či události, upři jen své oči na něj, a nalezneš nejskrytější tajemství, moudrost a Boží divy, jež jsou v něm zahrnuty, jak to říká můj apoštol (Kol 2,3): In quo sunt omnes thesauri sapientiae et scientiae Dei absconditi, to je: ve kterém (Synu Božím) jsou skryté všechny poklady moudrosti a poznání Boha. Tyto poklady moudrosti budou pro tebe vznešenější, lahodnější a prospěšnější než věci, které jsi chtěl vědět. A proto se chlubil tentýž apoštol (1 Kor 2,2) slovy: Nechci znát nic jiného než Krista, a to ukřižovaného. A kdybys také chtěl jiná božská či tělesná vidění nebo zjevení, pohleď na něj tak polidštěného a nalezneš v něm víc, než si myslíš; protože apoštol rovněž říká (Kol 2,9): In ipso habitat omnis plenitudo divinitatis corporaliter; to znamená: v Kristu přebývá tělesně plnost božství.

Lidsky zprostředkovaná víra

Nesluší se tedy, abychom ještě prosili Boha oním způsobem, ani není nezbytné, aby ještě mluvil, neboť když ukončil veškerou svou řeč o víře v Kristu, není už více víry, kterou by měl zjevit, a nikdy jí už více nebude. A kdo by chtěl nyní něco obdržet nadpřirozenou cestou, jak jsme řekli, znamenalo by to, že mu v Bohu něco schází, jako by mu nedal všechno, co nám stačí, ve svém Synu. Neboť, třebaže by to dělal za předpokladu víry a [skutečně] ji měl, přesto je to zvědavost menší víry. Proto se nemá očekávat nauka ani nic jiného nadpřirozenou cestou.

Protože v hodinu, kdy Kristus řekl na kříži: Consummatum est (Jan 19,30), když vydechl, což znamená: Je dokonáno, nejenže skončily ony způsoby, nýbrž všechny ostatní obřady a rity Starého zákona. A tak se ve všem máme nechat vést zákonem Krista člověka [a jeho církve a služebníků, lidsky a viditelně, a touto cestou napravovat naši neznalost a duchovní slabost; neboť touto cestou najdeme hojný lék na všechno. A to, co z této cesty vybočí, je nejen zvědavost, ale i značná troufalost. A nemá se věřit věcem nadpřirozenou cestou, nýbrž jen tomu, co je učením Krista člověka], jak říkám, a jeho služebníků, lidí. Natolik, že svatý Pavel (Gal 1,8) říká tato slova: Quod si angelus de caelo evangelizaverit, praeterqum quod evangelizavimus vobis, anathema sit, to znamená: I kdyby vám nějaký anděl z nebe hlásal jiné evangelium než to, které jsme vám hlásali my lidé, ať je zlořečen a proklet.

Je tedy pravdou, že je třeba stále setrvávat v tom, co nás Kristus naučil, a všechno ostatní není ničím, ani se tomu nemá věřit, nepřipodobňuje-li mu, nadarmo jde ten, kdo chce nyní jednat s Bohem způsobem Starého zákona. Tím spíše, že ani v onom čase nebylo komukoliv dovoleno dotazovat se Boha, ani Bůh všem neodpovídal, nýbrž pouze kněžím a prorokům, z jejichž úst lid poznával zákon a nauku. A tak, chtěl-li se někdo od Boha něco dovědět, dotazoval se jej prostřednictvím proroka nebo kněze, a ne sám. A ptal-li se David někdy Boha sám, bylo tomu tak proto, že byl prorokem, a i tak to nedělal bez kněžského oděvu, jak je vidět, že to udělal v první knize Královské3 (23,9), kde řekl knězi Abímelekovi4: Applica ad ephod, což byl jeden z nejdůležitějších kněžských oděvů, a v něm se poradil s Bohem. Avšak jindy se s Bohem radil prostřednictvím proroka Nátana a jiných proroků. A jen proto, že to bylo proneseno jejich ústy a ústy kněží, mělo se tomu, co bylo lidem řečeno, věřit jako pochazejícímu od Boha, a ne na základě jejich vlastního uvážení.

A tak tomu, co tehdy Bůh říkal, nemohla žádná autorita ani síla dodat plnou vážnost, pokud to nebylo schváleno ústy kněží a proroků. Neboť Bůh je tak nakloněn tomu, aby se vedení a jednání člověka uskutečňovalo rovněž prostřednictvím jiného podobného člověka, že plně vyžaduje, abychom ani věcem, které nám nadpřirozeně sděluje, nevěřili beze zbytku a aby v nás nenabývaly na síle a jistotě, dokud neprojdou tímto lidským kanálem úst člověka. A tak vždy, když [Bůh] něco říká nebo zjevuje duši, říká to tím způsobem, že vkládá do duše samé sklon, aby se to řeklo tomu, komu se to má říci; a do toho okamžiku obvykle nedává plné uspokojení, neboť je člověk nezískal od jiného, jemu podobného člověka.

Proto vidíme, jak se v knize Soudců (7,9-11) přihodilo totéž vůdci Gedeonovi, který, třebaže mu Bůh mnohokrát řekl, že porazí Midjánce, měl i nadále pochybnosti a byl zbabělý, neboť jej Bůh ponechal v oné slabosti, dokud ústy lidí neuslyší to, co mu řekl Bůh. Když jej tedy Bůh viděl takto slabého, řekl mu: Vstaň a sestup do tábora; et cum audieris quod loquantur, tunc confortabuntur manus tuae, et securior ad hostium castra descendes, to je: když tam uslyšíš, co říkají lidé, tehdy dostaneš sílu, v tom, co jsem ti řekl, a s větší důvěrou sestoupíš k vojskům nepřátel. A tak se stalo, že když slyšel vyprávět sen jednoho Midjánce druhému, v němž se mu zdálo, že Gedeon nad nimi zvítězil, byl velmi posilněn a začal se s velkou radostí připravovat k bitvě. Zde je vidět, že Bůh nechtěl, aby se ujistil, neboť mu nedal jistotu pouze nadpřirozenou cestou, dokud se nepřesvědčil přirozeně.

A mnohem víc je třeba se podivovat tomu, co se v této věci stalo Mojžíšovi, který, ač byl poslán Bohem mnoha [důvody] a byl jím přesvědčen znameními hole měnící se v hada a malomocné ruky, že má vysvobodit izraelské syny, byl tak slabý a nejistý v této záležitosti, že i když se Bůh rozhněval, neměl odvahu dospět k tak [silné] víře, aby šel, dokud jej neposílil Bůh jeho bratrem Áronem, o němž řekl (Ex 4,14-15): Aaron frater tuus levites scio quod eloquens sit: ecce ipse egredietur in occursum tuum, vidensque te, laetabitur corde. Loquere ad eum, et pone verba mea in ore eius, et ego ero in ore tuo, et in ore illius, a tak dále; to je, jako by řekl: Vím, že tvůj bratr Áron je výmluvný; hle, on ti vyjde vstříc, a když tě uvidí, ze srdce se zaraduje; promluv s ním a řekni mu všechna má slova, a já budu ve tvých a v jeho ústech, aby se každému z vás dostalo vážnosti z úst druhého.

Když Mojžíš uslyšel tato slova, dostal odvahu pro naději z útěchy, které se mu mělo dostat radou jeho bratra. Neboť to, že se duše neodvažuje jednat s Bohem sama a že nemůže dojít uspokojení bez lidského vedení a rady, ji udržuje pokornou. A tak to chce Bůh, protože s těmi, kteří se scházejí, aby jednali o pravdě, se schází i On, aby ji v nich objasňoval a potvrzoval na základě přirozeného rozumu, jak řekl, že to udělá s Mojžíšem a Áronem společně, když bude v ústech jednoho i druhého.

Proto také řekl v evangeliu (Mt 18,20), že ubi fuerint duo vel tres congregati in nomine meo, ibi sum ego in medio eorum; to je: kde jsou dva nebo tři shromážděni, aby si hleděli toho, ce více slouží ke cti a slávě mého jména, tam jsem já uprostřed nich, to znamená: abych osvětloval a potvrzoval v jejich srdcích Boží pravdy. A je třeba si povšimnout, že neřekl: Kde by byl jen jeden, tam jsem já, nýbrž alespoň dva; aby dal na vědomí, že Bůh nechce, aby si někdo sám pro sebe věřil věci, které má od Boha, ani aby se v nich utvrzoval nebo přesvědčoval bez církve nebo jejích služebníků, neboť s ním o samotě Bůh nebude, aby mu v srdci objasňoval a potvrzoval pravdu, a tak v ní zůstane slabý a chladný.

Odtud plyne to, co zdůrazňuje Kazatel (4,10-12), když říká: Vae soli, quia cum ceciderit, non habet sublevantem se. Si dormierint duo, fovebuntur mutuo: unus quomodo calefiet? et si quispiam praevaluerit contra unum, duo resistent ei; to znamená: Běda samotnému, který, když padne, nemá nikoho, kdo by jej pozvedl! Budou-li spát spolu dva, zahřeje se jeden od druhého, totiž teplem Boha, který je mezi nimi; jeden sám, jak se zahřeje?; to je: jak se vyvaruje vlažnosti ve věcech Božích? A jestliže někdo zmůže víc a přemůže jednoho, je to ďábel, který zmůže a přemůže ty, kdo si chtějí sami poradit v Božích věcech, dva spolu mu odolají, to je učedník a učitel, kteří se spojí v poznání a uskutečňování pravdy. A až do té doby se v ní obvykle ten, kdo je sám, cítí vlažný a slabý, byť by ji od Boha sebevíc slyšel; natolik, že svatý Pavel, jenž tak hlásal evangelium, které, jak říká, slyšel ne od člověka, nýbrž od Boha, nemohl je nejít srovnat se svatým Petrem a apoštoly, o čemž říká (Gal 2,2): Ne forte in vanum currerem, aut cucurrissem, to znamená: Zda snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo; nebyl si jist, dokud mu jistotu nedal člověk. Pozoruhodná věc, Pavle, vždyť ten, který vám zjevil ono evangelium, nemohl vám také zjevit jistotu před chybou, jíž jste se mohl dopustit při hlásání pravdy o něm?

Úloha lidského rozumu

Zde je jasně vidět, že se nemáme ujišťovat ve věcech, které zjevuje Bůh jinak, než v řádu, o kterém mluvíme; neboť, i když připustíme případ, kdy má osoba jistotu, jako ji měl Pavel o svém evangeliu, - vždyť už je začal hlásat, - a třebaže zjevení pochází od Boha, přesto se může člověk zmýlit v něm nebo v tom, co se ho týká. Neboť Bůh, třebaže řekne jedno, ne vždy řekne i druhé; a často říká nějakou věc a nesdělí způsob, jak ji uskutečnit; neboť obvykle všechno, co je možné udělat s pomocí lidské přičinlivosti a rady, On sám nečiní ani neříka, byť velmi dlouho a vlídně jedná s duší. To dobře poznal svatý Pavel; neboť, i když věděl, že mu bylo evangelium zvěstováno Bohem, byl je porovnat.

A to jasně vidíme v Exodu (18,21-22), kde se Bůh tak důvěrně stýkal s Mojžíšem, a přece mu nikdy nedal onu tak zdravou radu, jakou mu dal jeho tchán Jitro; to je: aby si vybral jiné soudce, kteří by mu pomáhali, a nenechával čekat lid od rána až do večera. Tuto radu Bůh schválil; ale neřekl ji On, protože to byla věc, která mohla napadnout lidský rozum a úsudek. Co se týče Božích vidění, zjevení a promlouvání, obvykle je Bůh nezjevuje, neboť vždycky chce, aby lidé, nakolik je to možné, užívali rozumu, a jím aby byla řízena všechna zjevení, vyjma ta, která se týkají víry, jež přesahují veškerý úsudek a rozum, třebaže nejsou proti ní.

Ať si nikdo nemyslí, že, když je jisté, že s ním Bůh a svatí důvěrně probírají mnoho věcí, už jen proto mu musejí objasnit chyby, jichž se v jakékoliv věci dopouští, protože je může vědět jinou cestou. A tak by si neměl být jistý, neboť jak čteme ve Skutcích apoštolů, to se stalo svatému Petrovi, hlavě církve, který byl bezprostředně poučován Bohem, a v jistém obřadu, kterého používal u pohanů, chyboval a Bůh mlčel; takže ho napomenul svatý Pavel, když mu řekl: Cum vidissem, quod non recte ad veritatem Evangeli ambularent, dixi coram omnibus: Si tu iudaeus cum sis, gentiliter vivis, quomodo gentes cogis iudaizare?; to znamená: Když jsem viděl, říká svatý Pavel, že apoštolové nešli správně podle pravdy evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: Jestliže ty, žid, jak jsi jím byl, žiješ pohansky, jak to, že se přetvařuješ a nutíš pohany, aby žili židovsky? (Gal 2,14). A Bůh sám na tuto chybu Petra neupozornil, neboť ta přetvářka byla věcí, která spadá pod rozum, a mohl ji poznat rozumovou cestou.

Bůh tedy v soudný den potrestá mnoho chyb a hříchů u mnohých, s nimiž se zde velmi často stýká a dává jim mnoho světla a síly, neboť to ostatní, co věděli a měli činit, zanedbali, protože důvěřovali v onen styk a sílu, které měli od Boha. A tak, jak říká Kristus v evangeliu (Mt 7,22), se pak budou divit a říkat: Domine, Domine nonne in nomine tuo prohpetavimus, et in nomine tuo daemonia eiecimus, et in nomine tuo virtutes multas fecimus?, to je: Pane, Pane, což jsme neprorokovali ve tvém jménu proroctví, která jsi nám sděloval, [a ve tvém jménu nevyháněli démony] a nekonali jsme mnoho zázraků a divů ve tvém jménu? A Pán praví, že jim odpoví slovy (Mt 7,23): Et tunc confitebor illis, quia numquam novi vos: discedite a me omnes qui operamini iniquitatem, to je: Odstupte ode mne vy, kdo konáte nepravost, neboť jsem vás nikdy neznal. K nim patřil prorok Bileám a jiní jemu podobní, kteří, ač s nimi hovořil Bůh a dával jim milosti, byli hříšníky (Nm 22-24). Ale Pán poněkud pokárá také své vyvolené a přátele, s nimiž se zde důvěrně sdílel, pro chyby a nedbalosti, jež měli; na které nebylo třeba, aby je upozorňoval Bůh sám, neboť je na ně upozorňoval už skrze zákon a přirozený rozum, jež jim dal.

Duchovní vedení

Abych uzavřel tuto část, z toho, co bylo řečeno, tvrdím a vyvozuji: Cokoliv duše přijímá nadpřirozenou cestou, ať je to jakéhokoliv druhu, má jasně a otevřeně, úplně a prostě, sdělit duchovnímu vůdci. Neboť, třebaže se jí zdá, že není proč to vyjevovat ani proč tím ztrácet čas, poněvadž v odmítání, nevšímání si a nechtění toho, jak jsme řekli5, je duše bezpečná (o to víc, když jde o vidění, zjevení, či jiná nadpřirozená sdílení, jež jsou buďto jasná nebo je jedno, zda taková jsou nebo ne), přesto je velmi potřebné říci všechno, i když se duši zdá, že není proč. A to ze tří příčin:
Za prvé, poněvadž, jak jsme řekli, Bůh sdílí mnoho věcí, jejichž účinek, sílu, světlo a jistotu neutvrzuje v duši úplně, dokud o nich nejedná s tím, koho Bůh ustanovil duchovním soudcem oné duše, a kdo má moc je v ní svazovat či rozvazovat, schvalovat či zavrhovat; jak jsme to prokázali vyše uvedenými autoritami a jak to denně dosvědčuje zkušenost, vidíme, že pokorné duše, v nichž se tyto věci dějí, když o nich promluvily s kým mají, jsou naplněny novým uspokojením, silou, světlem a jistotou. A to natolik, že se některým z nich zdá, že dokud o tom nemluví, se v nich ty věci neusadí ani jim nepatří, a že potom se jim [naopak] znovu dávají.

Druhou příčinou je, že duše obvykle potřebuje poučení o věcech, které se jí dějí, aby byla přivedena na onu cestu duchovního obnažení a chudoby, a to je temná noc. Neboť chybí-li jí tato nauka, i za předpokladu, že duše tyto věci nechce, nebude jim rozumět, bude se na své duchovní cestě stávat tvrdou a scházet na cestu smyslu, v němž se tyto věci částečně odehrávají.

Třetí příčinou je, že pro pokoru, podřízenost a umrtvování duše je vhodné, aby se duše sdílela o všechno, třebaže si toho všeho nevšímá ani to za nic nepovažuje. Neboť jsou některé duše, které mají těžkosti vyjevit tyto věci, protože se jim zdá, že o nic nejde, a nevědí, jak je přijme osoba, se kterou o nich mají jednat; a to je nedostatek pokory, a právě proto je třeba se podřídit a vyjevit to. [A jsou jiné], které se velmi stydí to říci, aby se nevidělo, že mají ty věci, které zdánlivě příslušejí svatým, a jiné, o nichž je jim zatěžko mluvit, a že proto není důvod o nich mluvit, když si jich nevšímají; a právě proto je vhodné, aby se umrtvovaly a mluvily o tom, aby zůstaly pokorné, upřímné, poslušné a ochotné to říci, a pak to vždy snadno vyjeví.

Ale ohledně toho, co bylo řečeno, je třeba upozornit: přestože jsme velmi zdůrazňovali, aby se tyto věci odmítaly a aby na ně zpovědníci nezaváděli řeč, není vhodné, aby, co se jich týče, duchovní otcové projevovali neochotu nebo aby k nim natolik probouzeli odpor a pohrdání, že by dali příležitost k tomu, aby se duše stáhly a ztratily odvahu je vyjevovat, což by zavdalo příležitost k mnoha nepřístojnostem, kdyby jim zavřeli bránu, aby o nich mluvily. Neboť, jelikož je to [jak jsme řekli] prostředek a způsob, jakým Bůh takové duše pozvedá, není důvod se na něj dívat špatně, ani se lekat, ani se nad ním pohoršovat, nýbrž naopak zabývat se jím s mírností a klidem; dodávat jim odvahu a umožnit, aby jej vypověděly, a kdyby to bylo potřeba, přikázat jim to, neboť někdy, mají-li některé duše velké obtíže se o tom bavit, je třeba použít všeho.

Ať je uvádějí do víry, správně je poučují, aby odvraceli oči od oněch věcí, poskytovali jim nauku, jak se mají od nich obnažovat ze žádosti a ducha, aby postupovali kupředu, a vedli je k pochopení, jak je před Bohem vzácnější jedno dílo nebo úkon vůle vykonaný v lásce, než mnoho vidění [zjevení] a sdělení, která mohou mít z nebe, poněvadž ta nejsou zasloužená ani nezasloužená; a jak mnoho duší, které tyto věci nemají, jsou nesrovnatelně popředu, než jiné, které jich mají mnoho.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.