Sekce: Knihovna

Libor Holý

4. Kanonicko právní recepce eklesiologických a liturgických podnětů II. vatikánského koncilu v CIC 1983

z knihy Lektorát a akolytát žen?

4.1. Kanonicko právní recepce eklesiologických a liturgických podnětů II. vatikánského koncilu v CIC 1983

Náprava přílišného přesunutí důrazu na hierarchickou strukturu církve v eklesiologii, kterou přinesl II. vatikánský koncil[41] se v celé své šíři projevila ve II. knize CIC 1983.

Pro naše účely však postačí, povšimneme-li si pouze některých myšlenkových řad, které se táhnou jako červená nit příslušnými knihami CIC. Východiskem těchto ideových řetězců je kán. § 1 204 CIC.

„Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

Z této definice křesťana katolíka (viz § 2 téhož kánonu), která neruší ani rozdíl mezi obecným a služebným kněžstvím věřících, ani přirozený rozdíl v jejich mužství a ženství, vyplývá i ustanovení kán. 208 CIC.

„Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

Myšlenky tohoto kánonu jsou dále rozváděny v kánonech 210 a 211 CIC. Přičemž by se dalo říci, že ustanovení kán. 210 směřuje spíše dovnitř církve, zatímco ustanovení kán. 211 spíše navenek. Avšak jak jsme viděli výše, jedná se o neodlučitelné skutečnosti. Agere sequitur esse, ale zároveň esse sequitur agere, protože člověk se stává tím, co dělá.

Kán. 210 CIC: „Všichni křesťané, každý podle svého postavení, jsou povinni vést svatý život a tak přispívat k růstu církve a jejímu neustálému posvěcování.“

Kán. 211 CIC: „Všichni křesťané mají právo a povinnost spolupracovat na tom, aby se božské poslání spásy stále více dostávalo ke všem lidem všech dob a na celém světě.“

Nejprve se podívejme na další rozvinutí řady, kán. 204 ® 208 ® 211. Na tomto místě se nám řada rozděluje na dva kánony III. knihy CIC. První se týká účasti všech křesťanů katolíků na apoštolském poslání církve:
Kán. 759 CIC „Křesťané laici jsou skrze křest a biřmování svědky evangelijní zvěsti slovem i příkladem křesťanského života; mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě božímu slovu.“

Účast všech křesťanů katolíků na kazatelské službě církve zase upravuje kán. 766 CIC, který stanoví:
„Ke kázání v kostelích, nebo kaplích mohou být připuštěny osoby, které nejsou ani kněžími, ani jáhny, jestliže to za určitých okolností vyžaduje nutnost nebo tak radí ve zvláštních případech užitečnost, podle předpisů biskupské konference a při dodržení kán. 767, § 1.“

Zmíněný § 1 kán. 767 se týká homilie, tedy liturgické činnosti, ke které je zapotřebí moci ze svěcení. V současnosti má ustanovení kán. 766 význam především pro stále četnější místní církve, které se potýkají s nedostatkem kněží a jáhnů. Takováto situace odpovídá podle komentátorů oněm určitým okolnostem a zvláštním případům, o kterých kán. 766 hovoří. Je tedy možné, aby biskupské konference vydaly takové předpisy, které umožňují laikům (i ženám) kázat, např. při nedělních bohoslužbách bez účasti kněze.[42] K této problematice se však vrátíme podrobněji v souvislost s rozborem kanonickoprávní úpravy účasti křesťanů katolíků na posvěcující službě církve.

Další ideový řetězec je linie směřující dovnitř církve, totiž k její bohoslužbě. Vypadá následovně: kán. 204 ® 208 ® 210 ® 230, § 3 .

„Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“

Tento ideový řetězec je pak dále rozvíjen ve IV. knize CIC, kde se v § 1 kán. 834 vymezuje pojem posvátné liturgie jako výkonu Kristova kněžství, ve kterém je sdělováním Kristových milostí skrze viditelná znamení posvěcován člověk k oslavě Boha celou církví. Paragraf 2 téhož kánonu stanoví, že se o takovouto bohoslužbu jedná tehdy, je-li konána jménem církve, tedy lidmi k tomu zákonně pověřenými a úkony církví předepsanými.

Dalším článkem tohoto řetězce je § 4 kán. 835, kde se stanovuje:
„Také ostatní věřící se podílejí na službě posvěcování způsobem jim vlastním, a to činnou účastí na liturgických slavnostech, hlavně eucharistické; zvláštním způsobem se podílejí na této službě rodiče svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou svých dětí.“

V souvislosti s druhou částí zmíněného § 4 uveďme kán. 1168, který stanoví, že i laici mohou vykonávat žehnání podle platných liturgických předpisů. Zde se jedná především o žehnání v životě rodiny, ale i žehnání těch, kteří jsou křesťanu katolíkovi svěřeni do péče, např. katechizované děti, katechumeni atd.[43]

V souvislosti s žehnáními se ještě zmiňme o tom, že podle ustanovení biskupských konferencí mohou být pověřeni vykonáním pohřebních obřadů také laici.[44]

Velikou eklesiologickou a s ní související liturgickou výpověď obsahuje ustanovení kán. 1174, § 2, který plně odpovídá chápání církve jakožto kněžského lidu Nové smlouvy, tedy lidu, který má konat bohoslužbu.

„K účasti na denní modlitbě církve jako činnosti církve jsou podle okolností velmi zváni i ostatní křesťané.“

Nyní, když jsme se prostřednictvím Denní modlitby církve dostali do oblasti liturgie, podívejme se nyní na kanonickoprávní úpravu účasti křesťanů katolíků na konání liturgie.
Kán. 861, § 2 stanoví:
„Za nepřítomnosti nebo při zaneprázdnění řádného udělovatele uděluje dovoleně křest katechista nebo jiný k tomuto úkolu místním ordinářem pověřený a v případě nutnosti dokonce kterýkoli člověk, který má náležitý úmysl...“

Odhlédneme-li od případů nouze, je zde řečeno, že je možné, aby byl při nedostatku řádných udělovatelů k udílení křtu ustanoven kterýkoli křesťan katolík. Takový člověk pak smí samostatně udílet křest slavnostní formou. Samozřejmě při zachování zásady, že křty dospělých mají být nabídnuty ordináři a mohou být udíleny pouze tehdy, když si je ordinář nevyhradí. Křesťan katolík smí dále samostatně asistovat uzavírání svátosti manželství:
§ 1 „Kde chybí kněží a jáhni, může diecézní biskup, po předchozím příznivém vyjádření biskupské konference a po obdržení dovolení od Apoštolského stolce, zmocnit laiky, aby oddávali.“

§ 2 „Vybere se vhodný laik, schopný provést poučení snoubenců a také schopný vykonat liturgii uzavření manželství.“

V souvislosti s bohoslužbami vedenými samostatně laiky je třeba ještě zmínit možnost, kterou nabízí kánon 1248 § 2, jenž v souvislosti s kán. 766 umožňuje, aby diecézní biskup podle směrnic přijatých biskupskou konferencí pověřil laiky (i laičky)[45] k vedení tzv. „nedělních bohoslužeb bez účasti kněze.“

„Jestliže z důvodu nedostatku duchovních nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na mši, velmi se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, jestliže se koná podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele, nebo na jiném posvátném místě, nebo aby se věnovali po náležitou dobu modlitbě buď sami, nebo v rodině nebo ve společenství.“

Jestliže však CIC počítá s možností nedělního modlitebního společenství jako s náhradní formou nedělní bohoslužby, pak není důvod k tomu, aby se v takovémto společenství nekonala bohoslužba slova, vedená pověřeným laikem.

Obraťme však nyní pozornost na mešní liturgii a na jednotlivé služby, které při ní mohou laici vykonávat.

Jak už bylo řečeno výše, není již služba ministrantů pokládána za pouhou náhražku chybějících jáhnů, akolytů a lektorů, ale dostalo se jí uznání jako skutečné liturgické služby. V novém CIC se jí však dostalo pouze nepřímého ohlasu v § 2 kánonu 930. Přestože tato skutečnost vypadá na první pohled jako jisté nedocenění této služby, napomohl tento kánon k vyřešení oné tolik a tak vášnivě diskutované otázky, zda ještě platí zákaz ministrování dívek v době, kdy už je ženám dovoleno dokonce i podávat svaté přijímání.

Kán. 930, § 2: „Kněz slepý nebo stižený jinou nemocí slouží dovoleně mši za použití kteréhokoli schváleného mešního textu; jestliže je třeba, stojí u něho jiný kněz nebo jáhen nebo i řádně poučený laik, který mu pomáhá.“

Ačkoli je ohlasem kán. 813, § 1 CIC 1917 současný kán. 906 CIC, který však již nemá na mysli v první řadě ministranty, nýbrž obec věřících zastoupenou alespoň jedním křesťanem, a § 2 kán. 813 CIC 1917 nový kodex nerecipoval, trvaly diskuse o dovolenosti služby ministrantek i nadále. V této souvislosti si dovolím ještě jeden historický exkurs, který nám hodně napoví o procesech, která brání možnosti udílení liturgických služeb lektora a akolyty ženám.

Již v roce 1970 bylo ve „Třetí instrukci k řádnému uskutečňování konstituce o posvátné liturgii“ z 5. září 1970 dovoleno ženám, aby během bohoslužeb četly neevangelní perikopy, přičemž biskupským konferencím bylo dáno za úkol, aby určily vhodné místo (mimo presbytář), na kterém by ženy tuto službu mohly konat. V té době ještě platilo ustanovení kán. 813 CIC 1917. Nicméně v roce 1973 vydala Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí instrukci „Immensae Caritatis“ 29. ledna 1973, AAS 65 (1973), 264-271, ve které povoluje ženám vykonávat službu mimořádného pomocníka při podávání svatého přijímání jak ve mši, tak mimo ni. Dodejme jen, že toto povolení již znamená průlom do zákazu vstupu žen k oltáři během bohoslužeb. Oč více pak překvapil článek 70 všeobecného úvodu k římskému misálu (II. editio typica MR 1975), který recipoval ustanovení zakazující ženám vykonávat funkce příslušející lektorům u ambonu. Daleko překvapivější však bylo znění instrukce Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí z 3. dubna 1980 „Inaestimabile Donum“, kde je v čl. 15 ženám zakázáno vykonávat služby akolytů a ministrantů. Upozorňuji jen, že se již v této době, tedy v roce 1980, projevil sensus fidelium i sensus hierachuum v tom smyslu, že ženy už dávno četly od ambonu, a to i při biskupských i papežských bohoslužbách, což lze v případě papežských bohoslužeb pokládat za potvrzení zvykového práva, a že již ženy dávno vykonávaly funkce příslušející akolytům a v některých oblastech ženy a dívky ministrovaly (i při biskupských bohoslužbách), i když v posledně jmenovaném případě až do doby účinnosti nového CIC per nefas. Všichni tedy čekali, jakou pozici zaujme k liturgickým službám žen nový CIC. Ten však, jak jsme právě viděli, původní ustanovení kán. 813, § 2 CIC 1917 nepřevzal, a jak jsme viděli výše (str. 8), nečiní v oblasti liturgických služeb kromě případů § 1 kán. 230 CIC žádných rozdílů mezi laikem mužem a laikem ženou.

Diskuse o ministrantky však pokračovala dál. A stížnosti pravověrných katolíků na bezbožnost a nedisciplinovanost těch, kteří připouštějí dívky a ženy k ministrantské službě se množily. Teprve v roce 1994 však vyšlo najevo, že tato otázka již byla v roce 1992 vyřešena „Papežskou komisí pro interpretaci CIC“, která 30. června 1992 odpověděla na dotaz:
„Utrum inter munera liturgica quibus laici, sive viri, sive mulieres, iuxta CIC can. 230, § 2 fungi possunt, adnumerari etiam possit servitium ad altare?“

„Afirmative et iuxta instructiones a Sede Apostolica dandas.“

Papež Jan Pavel II. tuto interpretaci potvrdil a nařídil její zveřejnění již 11. července 1992.

Paradoxní však je, že tato interpretace byla zveřejněna až v roce 1994 srov. AAS 86 (1994), 541-542, poté, co prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí zaslal předsedům biskupských konferencí 15. března 1994 dopis (č.j. 24/82/93), ve kterém jednak sděluje, že PCI zmíněnou interpretaci učinila, jednak připojuje vysvětlení své kongregace k této interpretaci:
„1. § 2 kán. 230 má charakter dovolení, nikoliv předpisu: „Laici...possunt“. Proto povolení udělené v tomto případě jedním biskupem nemůže být v žádném případě chápáno jako závazné pro ostatní biskupy. Je věcí každého biskupa, aby, po slyšení názoru biskupské konference, přijal pro svou diecézi v této věci moudré rozhodnutí ku prospěchu spořádaného liturgického života.

2. Apoštolský stolec respektuje rozhodnutí jednotlivých diecézních biskupů, učiněná na základě zvážení místních podmínek a v rozsahu znění § 2 kán. 230 CIC, zároveň však připomíná, že by bylo i nadále velmi vhodné přidržovat se ušlechtilé tradice a svěřovat tuto službu mužským laikům. Je přece obecně známo, že tato služba měla pozitivní vliv na zrání povolání ke kněžství. Proto zůstává povinnost, aby duchovní správci nezanedbávali práci s ministrantskými družinami.

3. Jestliže nějaký biskup službu žen u oltáře na základě § 2 kán. 230 a ze zvláštních důvodů ve své diecézi dovolí, musí tuto skutečnost svým věřícím náležitě vysvětlit zněním citované normy a tím, že tato citovaná norma již našla širokého uplatnění tím, že ženy již často konají službu lektora a že jsou často jako mimořádné pomocnice při podávání svatého přijímání povolávány k jeho podávání a že podle § 3 kán. 230 mohou být pověřovány i jinými liturgickými úkoly.

4. Mimo právě řečené musí být také jasně ukázáno, že muži i ženy laici vykonávají zmíněné liturgické služby na základě rozhodnutí biskupa „ex temporanea deputatione“, aniž by na jejich vykonávání měli nějaký nárok.“[46]

Kromě prapodivné skutečnosti, že se se zveřejněním autentické interpretace § 2 kán. 230 CIC čekalo dva roky, je zarážející i to, že interpretace této interpretace ze strany Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí hovoří na několika místech o povolení diecézního biskupa ke službě žen u oltáře, když žádná vyšší norma tuto službu nezakazuje, jak právě dokazuje ona interpretovaná interpretace. Podivná je i zmínka o ušlechtilé tradici, když víme, že služba ministrantů vznikla z nedostatku minoristů někdy v osmém století a zakořenila se poté, co se v šestnáctém století nepodařilo tridentskému koncilu nahradit nedostatek kleriků, kterým tento koncil službu u oltáře vyhradil tím, že umožnil udělovat nižší svěcení i ženatým osvědčeným mužům (viz str. 32), ani nemluvě o tom, že se ministrantům dostalo uznání vykonavatelů oficiální liturgické služby až v roce 1947 (viz str. 20). I neustále opakovaný názor, že služba ministrantů přispívá k rozvoji kněžských povolání, který mimochodem vznikl v době, kdy do liturgického dění byli, jakž-takž vtahováni skutečně pouze ministranti a ostatní se při mši svaté, sint venia verba, modlili pouze růženec, již asi nebude tak pravdivý v době aktivní a vědomé účasti celého liturgického shromáždění. Velice silnou polemiku by v široké odborné i laické veřejnosti asi vzbudilo i tvrzení 4. bodu této interpretace interpretace, podle něhož laici nemají žádný nárok na výkon liturgických služeb.

Cožpak jejich nárok nevyplývá z jejich účasti na Kristově kněžství a ze zásady, že každý ať svěcený nebo nesvěcený má při liturgii konat všechno to a pouze to, co mu přísluší? A nepřísluší snad laikům některé služby konat a jiné konat tehdy, pokud je nedostatek svěcených služebníků? A není snad třeba chápat pověření ze strany biskupa jako potvrzení již existujícího charismatu služby, jehož výkonu se má ve formě potvrzení liturgickým úkonem dostat znaku oficiality, podpory modliteb a zásluh celé církve (svátostina) a liturgického vyjádření, než jakousi milost, na kterou není žádný nárok?

Pak by byla na místě otázka, je-li temporanea deputatio chápáno jako cosi, co přichází shora, jako cosi, na co není nárok, pak na základě jakých kriterií, když by pak kriterium charismatu určité služby jako konkretizace základního křestního povolání nemohlo být uplatňováno.

Pro samotnou otázku ministrantek je však rozhodující interpretace PCI, která říká, že žádný zákaz není, jinak by logicky vzato potřeboval deputationem temporaneam každý ministrant.

Po tomto historickém extempore, v jehož průběhu jsme však vyřešili i otázku služeb lektorů a pomocníků při podávání svatého přijímání (mužů i žen) podle normy § 3 kán. 230 CIC, se nyní vraťme ke sledování ideových linií CIC, v souvislosti s mimořádnými přisluhovateli svatého přijímání.

Linie kán. 204 ® 208 ® 210 ® § 2,3 kán. 230 pokračuje ve znění:
kán. 910, § 2 „Mimořádným udělovatelem svatého přijímání je akolyta a věřící, který byl k tomu pověřen podle kán. 230, § 3.“

Zde je třeba připomenout, že ustanovení obou dvou kánonů vychází z již zmíněné instrukce „Immensae Caritatis“, podle které platí:
- Dovolení působit jako mimořádný udělovatel svatého přijímání dává laikům (mužům i ženám) místní ordinář.

- Toto dovolení je dáváno ad hoc, na dobu určitou, nebo trvale.

- Místní ordinář může kněžím dovolit, aby sami vhodné věřící ad hoc touto službou pověřovali.

- Dovolení obsahuje oprávnění udělit přijímání sobě (v rámci bohoslužby slova - pozn. a.), podávat druhým a donášet je nemocným.

- Podmínkou je, že řádný udělovatel je pastoračně zaneprázdněný, nemocný či starý, nebo že je při mši počet kommunikantů tak veliký, že by obřad svatého přijímání trval příliš dlouho.

- Podle rozhodnutí PCI z 20. února 1987 publikovaného v Comm. 20 /(1988) č. 76/:
„Utrum minister extraordinarius sacrae communionis, ad normam can. 910, § 2 et 230, § 2 deputatus, suum munus suppletorium exercere possit, etiam cum praesentes sint in ecclesia, etsi ad celebrationem eucharisticam non participantes, ministri ordinarii, qui non sint quoquo modo impediti?“

R: „Negative!“
je další podmínkou, že této eucharistii není přítomný jiný nezaneprázdněný řádný udělovatel, a to ani nekoncelebrující. [47]

Dalším kánonem v této řadě je kán. 911, § 2, který rozšiřuje pravomoci akolytů a všech ostatních mimořádných udělovatelů svatého přijímání i na případy, kdy je třeba udělit viatikum a není přítomen žádný řádný udělovatel.

Posledním kánonem této řady je kán. 943, který opravňuje stejnou skupinu lidí k tomu, aby při zachování předpisů diecézního biskupa a samozřejmě při zaneprázdnění řádného udělovatele vystavili a následně, po ukončení adorace věřících, Nejsvětější svátost uschovali.





4.2. Shrnutí

Ukázali jsme, že bezprostředním pramenem normy obsažené v § 1 kán. 230 CIC je motu proprio Pavla VI. „Ministeria Quaedam“, který se při ustanovování lektorátu a akolytátu jako laické služby vyhrazené mužům držel úctyhodné tradice církve (2.1., C) 2.). Dále jsme zjistili, že tato tradice těsně souvisí s nižšími svěceními nebo stupni ke kněžství, za které je také pokládali autoři nového CIC (tamtéž). Dále jsme viděli, že se z původních liturgických výrazů praktických služeb křesťanů vycházejících z osobních charismat stali v průběhu třetího století institucionalizované hierarchické stupně. Tento trend se s posunem chápání pojmu církve směrem k jeho identifikaci s její hierarchickou strukturou, (IV. - XIX. století), jež se musel nutně projevit i v liturgické praxi církve, ještě dále posiloval (2.2. - 2.6.). Nápravu tohoto pojetí církve přinesl II. vatikánský koncil (3.1.). Koncilní pojetí eklesiologie pak došlo svého liturgického vyjádření v liturgické konstituci (SC) (3.2.). Jak eklesiologie, tak liturgika i pokoncilní liturgická normotvorba doznaly svého vyjádření ve zmíněných kánonech CIC (4.1.).

Viděli jsme také, že se dobré dílo liturgické obnovy, jehož logickým důsledkem by bylo otevření laických služeb všem laikům, setkává na cestě svého uskutečňování s obtížemi, jejichž původ je třeba hledat v neochotě či neschopnosti vzdát se tradic, které byly až donedávna považovány za úctyhodné, ba apoštolské (4.1.). Tradic, dle kterých je žena stále ještě chápána jako bytost druhořadá, kulticky nečistá a muži, obzvláště pak klerikovi, nebezpečná jakožto potencionální svůdkyně.[48]

Důvodem, proč se tedy pojetí církve II. vatikánského koncilu ještě plně neprojevilo v liturgické praxi ani v liturgických normách CIC, je dosud na všech frontách probíhající zápas o pojetí církve. Vidíme jej jak v papežských komisích - viz výše zmíněná interpretace autentické interpretace PCI - tak v jednotlivých farnostech, kde někteří lidé odmítají přijímat eucharistii z rukou ženatých mužů, nebo dokonce žen, nebo ve velmi rozšířeném názoru, že si Jan Pavel II. svého času zlomil nohu proto, že jej Pán Bůh chtěl potrestat za to, že povolil ministrantky atd.

Otázkou tedy je, jestli se církev jako celek bojí pravdy o své existenci, která obsahuje jak charismatický prvek nejrůznějších forem služeb, jež musí dojít svého liturgického vyjádření - pokud připouštíme, že mešní liturgie je vrcholem a středem života církve -, a zároveň prvek hierarchické struktury, k jehož úkolům také kromě jiného patří tato charismata zkoumat a potvrzovat je oficiálním pověřením k těmto službám právě liturgickým obřadem. Nebo jestli se této pravdy, kterou ukázal II. vatikánský koncil, jako církev bojíme a budeme církev nadále považovat za identickou s její hierarchickou strukturou, na kterou jsou ti ostatní, laici - zvláště ženy, které k hierarchii nemohou náležet - pouze přilepeni, a proto nemají mít s tak ryze církevní činností, jakou liturgie bezpochyby je, nic společného.

Jelikož se na základě víry, modlitby a studia přikláním k variantě první a jelikož jsem tento názor v této práci dostatečně historicky i teologicky podložil, navrhuji změnit znění § 1 kán. 230 CIC takto:
Laici, sive viri, sive mulieres, qui aetate dotibusque pollent Episcoporum conferentiae decreto statutis, per ritum liturgicum praescriptum ministeria lectoris et acolythi stabiliter assumi possunt; quae tamen ministeriorum collatio eisdem ius non confert ad sustentationem remunerationemve ab Ecclesia praestandum.

V důsledku změn znění § 1 by § 2 téhož kánonu mohl znít:
Omnes laici ex deputatione, per ritum liturgicum conferendam, in actionibus liturgicis munera commentatoris, cantoris aliisve ad normam iuris implere possunt.

Třetí paragraf by mohl být vypuštěn úplně, protože možnosti, které § 1 a 2 k partikulární normotvorbě poskytují, jsou schopny plně pokrýt potřeby, pro které byla určena norma tohoto paragrafu.

Na konci této práce si její autor dovoluje upozornit, že právní, teologické a pastorální podněty, které jsou v ní obsažené, vyjadřují pouze vědecky kvalifikovaný názor.

Posouzení, nakolik je či není moudré a možné tyto podněty v praxi realizovat, přenechává autor těm, kterým je svěřena péče o Pánovo stádce, totiž biskupům, jejichž z moci Kristovy v pravdě kvalifikovaných názorů si autor jakožto začínající teolog váží, a jimiž se cítí být vázán.



Zusammenfassung:

Die vorliegende Arbeit befaßt sich mit dem Wortlaut der im 1 § des Kan. 230 CIC enthaltenen Norm, die besagt, daß mit dem Dienst des Lektors und Akolythen durch liturgische Handlung nur männliche Laien beauftragt werden können.

Anhand einer Analyse des unmittelbaren Kontextes dieser Norm und ihrer Quellen wird gezeigt, daß sie ein wenig aus ihrem Gesamtkontext der grundsätzlichen Gleichheit von männlichen und weiblichen Laien in der katholischen Kirche ausbricht. Der Grund dafür liegt in der sogenanten Antiqua Traditio, auf die sich Papst Paul VI. bei der Festlegung dieser Norm in seinem Motu Proprio "Ministeria Quaedam" stützt.

Im Hauptteil der Arbeit wird diese Antiqua Traditio analysiert und dargelegt, wie aus den ursprünglich charismatisch-caritativpraktischen Diensten, die ihren liturgischen Ausdruck in den Diensten der Laien im frühchristlichen Gottesdienst gefunden haben, dank eines sich bis zu der Identifizierung der Kirche mit ihrer hierarchischen Struktur endenden Selbstverständnises der Kirche in der Ekklesiologie und Liturgik, die den Klerikern vorbehaltene niedere Weihen geworden sind.

Als Kontrast zu diesem Selbstverständnis wird dann im Abschußteil der Arbeit das Selbstverständnis der Kirche in der Ekklesiologie und Liturgik des Vatikanums 2 und seine Rezeption im neuen Gesetzbuch der Kirche demonstriert. Anhand des so sichtbar gewordenen Kontrastes wird dann der Vorschlag auf Änderung des heutigen Wortlautes des 1 § des Kan. 230 CIC in dem Sinne gemacht, daß die christlichen Laien die in ihren Gemeinden einen praktischen caritativen, oder pastoralen Dienst tun, durch eine liturgische Handlung auch zu einem liturgischen Dienst beauftragt werden können, damit der christliche Gottesdienst und vorallem die Eucharistiefeier zum Höhepunkt und zur Quelle des christlichen Lebens wird, wie es das Konzil gefordert hat.



Résumé

L'objet de ce travail est un proposition du changement de la diction de la regle de droit contenue dans le 1er § du can. 230 CIC. Cette loi dit que, par une action liturgique peuvent etre chargés du service des lecteurs et des akolythes seulement les laics-hommes.

En analysant la loi meme et se sources, on s'aperçoit que la regle déchaîne de l'ensemble du contexte de l'égalité fondamentale entre les hommes- et les femmes-laics dans l'Église catholique. La raison de ce fait, il faut la voir dans la "Antiqua Traditio" sur laquelle le pape Paul VI. a fondé ce reglement, dans son Motu Proprio "Ministeria Quaedam".

Dans la partie principale de cette étude, cette "Antiqua Traditio" est analysée, et partant de cette analyse, montré comment les services, originairement charismatiques, caritatifs et pratiques, dont l'expression liturgique étaient les différents services des chrétiens-laics dans la liturgie de l'Église primitive, sont devenus les ordres mineurs, réservés aux membres du clergé. L'analyse montre que ce changement s'est passé grâce a décalage de l'autoréflexion de l'Église, exprimé dans son ecclésiologie et et sa liturgique, un décalage qui a finalement culminé dans une forte identification de l'Église avec sa structure hiérarchique.

Comme antithese envers cette autoréflexion, la partie finale montre l'autoréflexion de l'Église exprimé dans l'ecclésiologie et la liturgique du Concile de Vatican II. et dans les différents canons du nouveau CIC. En partant de ce contraste je propose le changement de la diction actuelle du 1er § du can. 230 CIC enfin que tous laic, hommes et femmes, qui font dans leurs paroisses un service caritatif ou pastorale, puissent etre chargés d'un service liturgique par une action liturgique. Tout ça, pou que la célébration chrétienne, et celle de l'eucharistie d’abord, devienne le sommet et la source véritable de la vie chrétienne, comme l'a souhaité le Concile de Vatican II.

[1] Jan Pavel II. apoštolská konstituce „Sacrae disciplinae leges“, Kodex kanonického práva, úřední znění textu a překlad do češtiny, latinsko-české vydání s věcným rejstříkem, Zvon, Praha, dotisk I. vyd. 1994, str. VII. Pro kodex dále jen CIC.
[2] Druhý vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi „Lumen Gentium“, čl. 1. Český překlad: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Zvon, Praha, 1995, str. 37-99. Dále jen LG, čl.
[3] (LG) čl. 25.
[4] Ruf Norbert, Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris canonici für die Praxis erläutert, úvod, Herder, Freiburg im Br., 51989, str. 18. Dále jen Ruf N. Das Recht der katholischen Kirche, str...
[5] Tamtéž str. 18.
[6]Srov. Jan Pavel II. Apoštolská konstituce „Sacrae disciplinae leges“, CIC, str. VII - XIX.
[7] Srov. Ruf N., Das Recht der katholischen Kirche, str. 18.
[8] Ruf Norbert, Das Recht der katholischen Kirche, Herder, Freiburg im Br., 1989.
[9] Reinhard F. Komentář ke kán. 230 in: Münsterischer Kommentar zum Codex Iuris canonici, vyd. Klaus Lüdicker & col. Sv. I. Ludgerius Verlag, Essen, 1996.
[10] Castillo Lara Rosalio J, L´Osservatore Romano z 16. února 1983.
[11] Rozhodnutí Německé biskupské konference s účinností od 1. 8. 1986, in: KABI, Münster, 1986,
čl. 140.
[12] Tamtéž.
[13] Codex Iuris canonici Pii X. Pontificis Maximi iussu digestus, Benedicti papae XV auctoritate promulgatus, Typis polyglottis vaticanis, 1939.
[14] Stejně vysvětlují právní úpravu platnou až do 1. 1. 1973 všechny běžné učebnice a komentáře.
[15] Srov. Pavel VI., Motu proprio „Ministeria Quaedam“, AAS 64, 1972, str. 583.
[16] Castillo Lara Rosalio J. pro-prezident Papežské komise pro reformu kodexu kanonického práva, La nuova legislatione canonica, Studia urbaniana 19, Roma 1983.
[17] Kehl Medard, heslo Ekklesiologie, Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 3, vyd. Walter Kasper, Herder, Freiburg im Br., nové zcela přepracované vydání 1995. Dále jen LThK.
[18] Löser Werner, Lexikon der katholischen Dogmatik, vyd. Wolfgang Beinert, Herder, Freiburg im Br., 3 1991. Dále jen LkD.
[19] Jelikož se nejedná o práci ani historickou ani eklesiologickou, není nutný ani příliš detailní rozbor jednotlivých tezí obsažených v této podotázce. Proto souhrnně odkazuji na prameny, z nichž jsem čerpal. Pro dějinný přehled srov.: Chenu Bruno & col. vyd. La foi des catholiques, Catéchese fondamentale, Édition de Centurion, Paris, 1984, str. 648 - 656; pro eklesiologické výpovědi srov. Kehl Medard, heslo Ekklesiologie, LThK sv. 3, str. 568 - 573; Löser Werner, heslo Amt in der Kirche, LkD, str.13n.; tentýž, heslo Ekklesiologie LkD, str.116n.; tentýž, heslo Kirche, LkD, str.309n.
[20] Concilium Tridentinum ses. XXIII, Caput XVII, Albergio J., Dosseti J. a col., Conciliorum Oecumenicorum decreta, vyd. Instituto per le scienze religiose, Bologna 3 1978, str. 750. Otcové koncilu zde stanovují, že pokud nebude dostatek celibátních kleriků, mohou nižší svěcení přijímat i osvědčení ženatí muži. Ti pak mají vykonávat službu u oltáře a mohou nosit (jen v kostele) habitus clericalis.
[21] Pius XII, encyklika „Mediator Dei“, 20. 11. 1947
[22] Vzhledem k nutné stručnosti odkazuji souhrnně na: Flatten H., heslo Klerus, LThK sv. 6, vyd. Kasper Walter, Herder, Freiburg im Br., 1961, str. 336 - 339; Mobsdorf K., heslo Laie, tamtéž, str. 733 - 741; Martin Jochen, Der priesterliche Dienst III., Die Genese des Amtspriestertums in der frühen Kirche, QD 48, vyd. K. Rahner a Heinrich Schlier, Herder, Freiburg im Br., 1972, 118 str., zvl. str. 108 - 118; Audet Jean-Paul, Priester und laie in der christlichen Gemeinde. Der Weg in die gegenseitige Entfremdung in: Der priesterliche Dienst I. Ursprung und Frühgeschichte QD 46, vyd. K. Rahner a Heinrich Schlier, Herder, Freiburg im Br., 1970, str. 116 - 172; Meyer Hans Bernard SJ, vyd. Gottesdienst der Kirche, Handbuch der Liturgiewissenschaft díl 4. Eucharistie: Geschichte, Theologie, Pastoral, Pustet, Regensburg 1989, str. 125n; 169nn; 475; Berger R. vyd. Gottesdienst der Kirche díl 3. Gestaltung des Gottesdienstes: Sprachliche und nichtsprachliche Ausdruckformen, Pustet, Regensburg 1988, str. 322nn; Brulin Monique, Célébrer avec des officiantes in: Dans vos Assemblées manuel de pastoral Liturgique vyd. Gelineau J., Desclée, Paris 1989, str. 183 - 225; Savornin Gaston, L´Assemblée des chrétiens in: tamtéž sv. 2 str. 117 - 127.
[23] Služba lektora sice patří, co do pořadí, před exorcistu, ale protože je v přímé souvislosti s tématem této práce, řadím ji před akolytát, o kterém pojednám v širších souvislostech v následujícím odstavci.
[24] Godefroy L., heslo Lecteur, Dictionaire de théologie catholique, vyd. Vacanta., Mangenot E., Amann E., díl IV,I., Librairie Letouzey et Ané, Paris 1926, str. 121.
[25] Tamtéž, str. 120.
[26] Schinzler TH., heslo Lector, LThK, díl IV, Herder, Freiburg im Br. 1970, str.986.
[27] Cyprián biskup z Kartága sv., listy XXXIII a XXXIV, PL 325 -333.
[28] Hammann Gottfried, L´amour retrouvé, Le ministere de diacre du christianisme primitif aux Réformateurs protestants du XVIe siecle, Les éditions du Cerf, Paris 1994, str. 9 - 153. Autor v prvních dvou kapitolách popisuje vývoj služby i liturgického postavení jáhnů v latinské církvi od dob jejího vzniku až do středověku. Základní thesi jeho práce je, že se v liturgii jakožto místě projevu sebechápání církve projevuje to, čím církev prakticky žije. Mají-li jáhni sloužit, roste v dobách, kdy skutečně sloužili, i jejich liturgické postavení. Když církev ve svých jáhnech sloužit přestává, upadá, i liturgické postavení jáhnů.
[29] Srov. kán. 346 CIC 1917.
[30] K této kapitole srov: Godefroy L., heslo Acolyte, Dictionaire de théologie catholique, vyd. Vacant A., Mangenot E., Amann E., díl I., Librairie Letouzey et Ané, Paris 1906, str. 312 - 3318; tamtéž, heslo Lecteur, díl IV, I. Paris 1926; Schinzler Th., heslo Akolythen, LThK I. Herder, Freiburg im Br. 1970, str. 246; tentýž heslo Lektor, LThK IV, Herder, Freiburg im Br. 1970, str.986; tentýž, heslo Ministranten, Herder, Freiburg im Br. 1970, str.986; Ülhof W., heslo Weihegrade, LThK IX, Herder, Frieburg in Br. 1971; Adam Adolf, Grundriss Liturgie, St. Benno Verlag, Leipzig 1989, str. 200nn; Journel P., Les ordinations, L´Eglise en priere III Les sacraments, vyd. Mortimort A. G., Desclée, Paris 7 1993, str. 154 - 200; Nadolsky Boguslaw, Liturgika III, Sakramenty, sakramentalia, blogoslowienstwa, Palotinum, Poznaň 1992.
[31] Jeremias J., Die religiöse Stellung der Frau: Jerusalem zu Zeit Jesu, vyd. J. Jeremias, Göttingen 1958, str. 232 - 250. Žena nesměla na veřejnosti promlouvat, její hlas byl ostudný, muži nesměli veřejně promlouvajícím ženám naslouchat. Žena nebyla hodnověrným svědkem ani v právním, ani v náboženském slova smyslu, nesměla se učit Zákonu. V synagoze měli ženy vyhrazeno zvláštní místo, nesměly ani číst, ani vykládat, ani učit. Během menstruace byly ženy liturgicky nečisté; Bartošek Milan, Encyklopedie Římského práva, heslo mulieres, Academia, Praha 1994, str. 188. Žena měla omezenou schopnost svědčit u soudu a nebyla schopna, ani jako žena svobodná, určitých právních jednání.
[32] C I. X. II. De cohabitatione clericorum et mulierum III.
[33] Innocenc V., Encyklika „Sub Catholica“ z 12. 6. 1254 §3 čl. 14 in: Codicis Iuris canonici fontes,díl I. I vyd.. Gaspari Petrus, Typis polyglottis vaticanis, Romae 1923, str. 33.
[34] Viz. Poznámky ke kán. 813, § 2, Codex Iuris canonici Pii X. Pontificis Maximi iussu digestus, Benedicti papae XV auctoritate promulgatus, praefatione, fontium annotatione et indice analytico-alphabetico ab emo Petro Card. Gaspari auctus, Typis polyglottis vaticanis, 1963, str. 273.
[35] Blat Alberto, Commentarium textus Codicis iuris canonici liber III. pars I. De ministro inserviente Missae, Typographia pontificia, In Instituto Pii pp. IX, Romae 1920, str.119nn.
[36] Pro celek této kapitoly, pro obecnou část srov: Meyer Hans Bernard SJ vyd. Gottesdienst der Kirche, Handbuch der Liturgiewissenschaft díl 4. Eucharistie: Geschichte, Theologie, Pastoral, Pustet, Regensburg 1989, str. 125n; 169nn; 475n; pro teologii otců včetně citací PG a PL srov: Haye van der Meer, Das Priestertum der Frau ?, QD 42, Herder, Freiburg im Br. 1969, str. 51 - 54, 61 - 75, 90 - 101, 190 - 193, 107 - 111; k praktické stránce srov: Arnold F.-X, Rahner K., Amann vyd. Handbuch der Pastoraltheologie sv. II/1, Die Frau in der Liturgie, geschichtlicher Rückblick, Herder, Freiburg, Basel, Wien 1966, str. 50n.
[37] K citaci koncilních dokumentů jsem v kap. 3.1 a 3.2 používal oficiálního překladu. Přesné citáty jsou označeny zkratkou a číslem článku v závorce za textem. Místa, která jsem necitoval celá, nebo ve kterých jsem změnil slovosled nebo něco pro porozumění v závorce doplnil, jsou označena poznámkou srov. = srovnej a číslo článku dokumentu v závorce za textem. Srov. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha, 1995.
[38] Srov. Duffer Günter, Zehn Thesen zum liturgischen Dienst der Gemeinde, in: Kühne Alexander vyd. Die liturgischen Dienste, Bonifatiusverlag, Paderborn 1982, str. 76-81.
[39] Tamtéž, Senger Basilius, Der liturgische Dienst des Lektors, str. 104-108;Schmitz Heribert, Der liturgische Dienst des Akolythen, str. 83-87.
[40] Viz kap. 2.1., str. 8.
[41] Srov. Kap. 2.2. a 3.1.
[42] Ruf. Norbert, Das Recht der katholischen Kirche, str. 222
[43]Blíže viz Benedikcionál.
[44]Adam Adolf, Grundriss Liturgie, St. Benno Verlag, Leipzig 1989, str. 229.
[45] Srov. Ruf Norbert, Das Recht der katholischen Kirche, str. 771.
[46] Překlad německého znění textu již zmíněného dopisu prefekta Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí předsedům biskupských konferencí z 15. 3. 1994 č.j. 24/82/93.
[47] Lüdicke Klaus, Komentář ke kán. 910 CIC, in: Münsterischer Kommentar zum Codex Iuris canonici, vyd. Klaus Lüdicker & col. sv. II. Ludgerius Verlag, Essen 1996.
[48] Viz výše; sumárně v překladu článku Dr. Felixe Bernarda „Je žena v katolické církvi bezprávná?“, překlad Stanislav Přibyl, in: Revue církevního práva 5/3/1996, vyd. Společnost pro církevní právo ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií, Praha 1996, str. 179 - 183.

OBSAH
Předmluva
1. Úvod
1.1. Důvody a východiska revize CIC 1917
1.2. Důvody k napsání a metodika této práce
2. Norma a její blízké i vzdálené prameny
2.1. Kánon 230 § 1 CIC; znění normy, její kontext a prameny
2.2. Eklesiologie, jednotlivé fáze vývoje pojetí církve, dějinný kontext
2.2. 1. Novozákonní eklesiologie
2.2. 2. Eklesiologie před a po Milánském ediktu
2.2. 3. Posun eklesiologie ve středověku
2.2. 4. Vývoj novověké eklesiologie až do I. vatikánského koncilu
2.3. Klerikalizace kultu
2.4. Původ a vývoj nižších a I. stupně vyšších svěcení ve smyslu CIC 1917
2.5. Postavení laiků, především žen v liturgické praxi církve
2.6. Shrnutí
3. Eklesiologická a liturgická východiska II. vatikánského koncilu
3.1. Eklesiologie II. vatikánského koncilu
3.2. Pojetí liturgie II. vatikánského koncilu vycházející z této eklesiologie
4.1. Kanonicko právní recepce eklesiologických a liturgických podnětů II. vatikánského koncilu v CIC 1983
4.2. Shrnutí
Zusammenfassung
Résumé
Obsah

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Předmluva
• 1. Úvod
• 2. Norma a její blízké i vzdálené prameny.
• 3. Eklesiologická a liturgická východiska II. vatikánského koncilu.