1. Úvod

1.1. Důvody a východiska revize CIC 1917

Nejprve je třeba se podívat na to, co bylo hlavním důvodem nové kodifikace právní úpravy života církve, tedy jaké důvody vedly představitele této společnosti k revizi dosavadního právního uspořádání. Myslím, že nejlepší odpověď na tuto otázku najdeme v apoštolské konstituci Jana Pavla II. „Sacrae disciplinae leges“, jíž římský biskup vyhlásil platnost nového Kodexu kanonického práva.[1] Jan Pavel II. v úvodním odstavci této apoštolské konstituce říká, že katolická církev postupem času opravuje a obnovuje zákony církevní kázně, aby při zachovávání věrnosti vůči božskému zakladateli vhodně odpovídaly poslání spásy, které jí bylo svěřeno.

Neméně důležitou skutečností je i to, že se papež v následujícím textu odvolává na svého předchůdce papeže Jana XXIII., který oznámil své rozhodnutí reformovat CIC z roku 1917 téhož dne, kdy oznámil svolání všeobecného sněmu.

V dalším textu papež ukazuje, že logickým důsledkem časové koincidence oznámení obou úmyslů bylo to, že ještě před započetím revize CIC bylo nutno vyčkat konání a závěrů samotného všeobecného sněmu.

Důvod je nasnadě. Oba úmysly Jana XXIII. totiž vycházely ze stejného východiska, že církev, která se v roce 1959 nachází ve zcela nových společenských podmínkách a která od doby konání posledního všeobecného koncilu udělala značné pokroky ve všech oblastech teologie i každodenní praxe, nutně musí provést novou sebereflexi.

Tuto sebereflexi měl provést právě všeobecný sněm církve, na kterém by sbor biskupů, spolu s Římským veleknězem, shromážděn v Duchu svatém[2], zvážil a posoudil, co a nakolik z celku všeho toho, čím církev ve svých jednotlivých členech a částech doposud v teologické reflexi i pastorální praxi reagovala na změněné podmínky své existence a uskutečňování svého poslání, odpovídá obsahu zjevení, jehož je nositelkou, hlasatelkou a ochránkyní.[3]

Druhý vatikánský koncil tedy měl především pastorální charakter, což dokazuje i znění jeho dokumentů. Tyto dokumenty však přece jen obsahovaly i některé závěry mající obecně závazný charakter[4], tedy charakter právní normy. Bylo by ovšem nesmyslné chtít kodifikovat pouze tyto normy, a opomenout přitom to nejdůležitější, totiž celek výsledků tohoto nového sebechápání církve, které se odrazilo především v nově akcentované eklesiologii , ale i v ostatních oblastech teologie, především pak v liturgice a teologii pastorální. Výzvy a úkoly stanovené II. vatikánským koncilem se pak nutně odrazily v rozsáhlé a často nepřehledné pokoncilní normotvorbě za Pavla VI., jehož pontifikát (1963 - 1978) je význačný především moudrým a obezřetným vedením církve do její nové, pokoncilní situace.[5] O významu II. vatikánského koncilu pro obnovu Kodexu kanonického práva hovoří také Jan Pavel II. v promulgační konstituci „Sacrae disciplinae leges“, kde v souvislosti s vymezením poslání kodexu říká: „Nástroj, kterým je kodex, se zcela shoduje s povahou církve, jak ji obecně podává učitelská služba II. vatikánského sněmu zvláště v pojednání o církvi. Dokonce jistým způsobem lze považovat nový kodex za velikou snahu přeložit onu koncilovou nauku o církvi do kanonického vyjádření..... tu vzniká onen znak, pro nějž je kodex považován za doplnění učení II. vatikánského sněmu, a to zvláště dvou konstitucí - dogmatické a pastorální..... ona základní novost, která, aniž by vybočovala ze zákonodárné tradice církve, se nalézá ve II. vatikánském sněmu, hlavně v jeho nauce o církvi, je současně novostí nového kodexu. Z prvků, které vyjadřují pravý a vlastní obraz církve, je nutno zmínit následující: nauka o církvi jako Božím lidu (srov. LG, 2) a o hierarchii jako službě (tamtéž, 3), mimoto nauku o církvi jako společenství..., dále nauku o Božím lidu, z něhož každý způsobem sobě vlastním se účastní trojí služby Kristovy - kněžské, prorocké a královské. S touto naukou jsou spojena práva a povinnosti věřících, zejména laiků... . Jestliže tedy II. vatikánský sněm vynesl z pokladu tradice církve věci nové i staré, a to nové je obsaženo i ve zmíněných nových prvcích, je zřejmé, že kodex do sebe pojal znak věrnosti v novosti a novosti ve věrnosti a tomuto znaku se přizpůsobuje svou vlastní látkou a zvláštním způsobem vyjadřování.“[6]

Z řečeného tedy jasně vyplývá, jakými pravidly se řídili kodifikátoři nového CIC a dále i to, že nový kodex neobsahuje nějaké úplně nové církevní právo. Do nového kodexu přešly jak ony neměnné normy božského práva, tak osvědčené normy starého CIC, ale zvláště poznatky a úkoly koncilu i pokoncilní normotvorby.[7]

Po zvážení všech těchto skutečností, po téměř pěti letech studia teologie a téměř dvou letech studia kanonického práva si myslím, že se tento záměr papežů i kodifikátorů nového CIC v případě 1. § 230. kán. nepodařilo uskutečnit bezezbytku. Vzhledem k učenosti i zkušenosti všech těch, kteří se na kodifikaci podíleli, se zdá toto tvrzení teologického a kanonistického začátečníka příliš odvážné. Jestliže jsem se, při vší úctě k již výše zmíněným odborníkům, odvážil vyslovit toto tvrzení, nezbývá tedy nic jiného, než toto tvrzení obhájit. Této obhajobě jsou věnovány následující stránky.

1.2. Důvody k napsání a metodika této práce

Důvody k napsání této práce byly dva. Za prvé samotný fakt určité inkonsekventnosti tohoto kánonu v celkovém kontextu kanonicko-právní reflexe liturgické obnovy II. vatikánského koncilu, kterou jsem objevil díky více než sedmiletému zájmu a studiu liturgiky a téměř dvouletému studiu kanonického práva. Druhý důvod a povzbuzení k jejímu napsání byl rozhovor s PhDr. Marií Kyralovou, od které jsem se dozvěděl, že - relata refero - pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk ve své homilii pronesené při slavnostní bohoslužbě u příležitosti zakončení jednoho z prvních teologicko-pastorálních kursů pro pomocníky v pastoraci v Mariánských Lázních vyjádřil své politování nad tím, že v rámci této bohoslužby může liturgickým úkonem službou lektora a akolyty pověřit pouze muže, kteří však tvořili pouze nepatrnou část absolventů tohoto kursu, a zároveň politování nad tím, že onu ženskou většinu touto liturgickou službou pověřit nemůže, protože musí a chce respektovat ustanovení CIC.

K metodě, kterou se v této práci budu řídit. Nejprve provedu analýzu stávajícího ustanovení tím, že prozkoumám jeho bezprostřední prameny. Poté provedu analýzu těchto pramenů tím, že se historickou metodou pokusím zrekonstruovat vývoj jejich eklesiologického, liturgického a z nich vyplývajícího církevně právního odůvodnění. Proti tomu postavím nástin eklesiologie a pojetí liturgie II. vatikánského koncilu, včetně příkladů jejich úspěšného promítnutí v různých kánonech CIC, které s touto problematikou souvisí. A konečně na základě těchto argumentů učiním návrh nového znění této právní normy.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Libor Holý

Témata: Církev

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.