4) SVÁTOST POKÁNÍ A JEJÍ ČÁSTI

Kristův učedník, který se dopustil hříchu a z popudu Ducha svatého přistupuje k svátosti pokání, se má především celým srdcem obrátit k Bohu. Toto niterné obrácení srdce, které v sobě zahrnuje lítost nad hříchem a předsevzetí vést nový život, je vyjádřeno zpovědí církvi, patřičným zadostiučiněním a polepšením života. Bůh pak udělí odpuštění hříchů prostřednictvím církve, která působí skrze službu kněží.

a) Lítost
Mezi kajícníkovými úkony stojí na prvém místě lítost, která je „ bolestí duše nad spáchaným hříchem a jeho odsouzením, spojeným s předsevzetím už nehřešit“. „Kristovu království se totiž přibližujeme pouze vnitřní proměnou celého člověka (metanoia), která působí, že jsme zasaženi tou Boží svátostí a láskou, která se v poslední době projevila na Synu a která nám byla plně uštědřena (srov. Žid. 1,2; Kol 1,19 aj.; Ef 1,23 aj.), a začneme přemýšlet, soudit a pořádat svůj život.“ Na této lítosti srdce závisí pravdivost pokání. Obrácení má totiž zasahovat člověka v jeho nitru, aby mu den ze dne dodávalo většího světla a uvádělo ho do stále většího souladu s Kristem.

b) Vyznání
Ke svátosti pokání patří vyznání hříchů, které vychází z pravdivého sebepoznávání před Bohem a z lítosti nad hříchy. Toto vnitřní zpytování svědomí a navenek projevené vyznání se má odehrávat ve světle Božího milosrdenství. Vyznání vyžaduje od kajícníka vůli otevřít své srdce Božímu služebníku; a od služebníka se vyžaduje duchovní soud, který koná na místě Kristově, a na základě moci klíčů pronáší rozsudek odpuštění nebo zadržení.

c) Zadostiučinění
Pravé obrácení se dovršuje za viny, polepšením života a náhradou škody. Úkon a míra zadostiučinění mají být přiměřené jednotlivým kajícníkům, aby každý napravil řád, který porušil a aby byl léčen lékem zaměřeným právě na uzdravení jeho choroby. Je třeba, aby uložené pokání bylo opravdu lékem proti hříchu a aby nějakým způsobem působilo obnovu života.Tímto způsobem kajícník „nedbá na to, co je za ním“ (Flp3,13), začleňuje se znovu do tajemství spásy a napíná své síly, aby dosáhl toho, co je před ním.

d) Rozhřešení
Hříšníkovi, který ve svátostné zpovědi vyjevil služebníku církve své obrácení, uděluje Bůh odpuštění skrze znamení rozhřešení a tím je svátost pokání dokonána. Podle Božího uspořádání díla spásy, v němž se viditelně projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem, chce nám Bůh skrze viditelná znamení udílet spásu a obnovovat porušenou smlouvu.
Ve svátosti pokání tedy Otec přijímá syna, který se k němu vrací, Kristus bere ztracenou ovci na ramena a odnáší ji zpět do ovčince a Duch svatý znovu posvěcuje svůj chrám a plněji v něm prožívá, což se pak projeví obnovenou nebo vroucně prožívanou účastní u stolu Páně, takže nad dítětem, které se z dálky vrátilo zpět, je veliká radost na hostině Boží církve.

Nutnost a užitečnost této svátosti

Jako hřích zasahuje různé a četné rány v životě jednotlivců i společenství, tak rozmanité jsou i léčivé účinky pokání. Ti, kteří se těžkým hříchem vyloučily ze společenství Boží lásky, jsou svátostí pokání znovu povoláváni k životu, který ztratili. A ti, kdo denně zakoušejí svou křehkost a upadají do hříchů lehkých, opětovaným přistupováním k svátosti pokání sbírají síly, aby dospěli k plné svobodě Božích dětí.

a) Aby věřící přijal spásonosný lék svátosti pokání, má podle ustanovení milosrdného Boha vyznat knězi všechny těžké hříchy, i jednotlivě, jichž si je po zpytování svědomí vědom.

b) Mimoto je velmi užitečné často a horlivě přistupovat k této svátosti i kvůli lehkým hříchům. Není to totiž pouze jakési rituální opakování nebo jenom nějaké psychologické cvičení, ale je to trvalá snaha uskutečňovat v životě milost křtu, aby tím, že prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, byl na nás stále patrněji i Ježíšův život. Ať se kajícníci v takovýchto zpovědích, v nichž se obviňují z lehkých hříchů, snaží niterněji Kristu připodobňovat a pozorněji naslouchat hlasu Ducha.

Aby tato svátost spásy na ty, kdo věří v Krista svou mocí skutečně působila, je nutné, aby zapouštěla kořeny v celém jejich životě a aby je pobízela k horlivější službě Bohu a bratřím.

Proto je udílení této svátosti vždy úkonem, jímž církev vyznává svou víru, děkuje Bohu za svobodu, ke které nás osvobodil Kristus, nabízí svůj život jako duchovní oběť k chvále Boží velebnosti a spěchá vstříc Kristu.

Z liturgické knihy Obřady pokání - úvod

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!