2) POKÁNÍ, P. Aleš Opatrný

Není nic podivuhodného na tom, že se člověk cítí někdy lépe, někdy hůře. Na každého z nás působí řada vlivů. Nejen zdravotní stav a třeba počasí, ale také naše vnitřní vyrovnanost i vnější okolnosti, které nás právě zasahují. Všechny moudré příručky duchovního života říkají, že si člověk nemá těchto nálad a rozpoložení příliš všímat, že se jimi nemá nechat poutat.

Mohou ale nastat situace, kdy se ani v modlitbě, ani v křesťanském společenství nebudeme cítit dobře a to proto, že nám bude překážet náš hřích. Ježíš je zla zcela prost, a tak člověk, který ví, že udělal v lidských vztazích nebo ve vztahu k Bohu nějakou hrubku, se před ním necítí nejlépe. A také mezi ostatními křesťany je mu třeba trapně.

Pokud si svou vinu přizná, a proto se potom neodvažuje Ježíše v modlitbě oslovit, nebo přijít mezi křesťany, je to sice od něho velmi poctivé, ale přece jen to není správné. V evangeliích vidíme, že Ježíš nikde nestíral rozdíl mezi dobrem a zlem, že nemával nad hříchem rukou, ale že současně nikdy nebyl tvrdý vůči hříšníkům, kteří svou hříšnost uznávali. Naopak, vyhledával je a pomáhal jim a několikrát dal jasně najevo, že přišel právě kvůli nim, aby je přivedl k Otci. Chtěl obrácení lidí - pokání.

Toto slovo je známé, ale v obecném používání je často znetvořené. "Za pokání" jde někdo navštívit nepříjemného člověka, udělá práci, kterou už tři týdny odkládá, protože se mu do ní nechce . . . Jistě, pokání začíná tím, že dáme do pořádku to, co svými silami dát do pořádku můžeme, ale pokání není jen to, a už vůbec to není věc hlavně nepříjemná.

Co je tedy pokání? Je to změna, při které se člověk vrací tam, kam patří, když se pokáním vrací k Otci. Teprve potom jde o uskutečnění takového obrácení, k němuž jsme v evangeliu vyzýváni, a které je zcela plasticky zobrazeno v podobenství o návratu ztraceného syna. Člověk, ponechaný se svými hříchy sám sobě, to je postava sice pravdivá, ale vlastně tragická. Tak si v životě stojí (všechna čest, ovšem!) každý poctivý nevěrec. Křesťan není této poctivosti zbaven. Ale má možnost, protože díky víře "vidí dál", dojít se svými hříchy tam, kde je přijat. A vede jej tam právě Ježíš, ten, který nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, který hříšníky přijímal a k pohoršení jiných s nimi jedl, který k nim přišel jako lékař k nemocným. Takto nám tedy může být Ježíš, spravedlivý a bezhříšný, blízký i v našich vinách - jako ten, kdo je se svou laskavostí nablízku každému, kdo se ocitne v neštěstí hříchu a ví o tom a nedělá z hříchu přednost či nicotnost.

A zpovědník při svátosti smíření? To je především znamení. Jeho naslouchající ucho a pro jiné mlčící ústa jsou znamením přijímající a léčící lásky Boží, která chce člověka uzdravit a zachránit, ne odmítnout, odsoudit nebo pohanět. A je také znamením církve, v níž se hříšník může cítit špatně, ale která ho ve jménu Ježíšově svou vírou a modlitbou objímá a doprovází na cestě pokání, a do níž se odpuštěním uzdravený člověk vrací jako její zdravá, "práce schopná" a plnoprávná součást.

Mnoho lidí se domnívá, že napřed dělají pokání, a teprve potom se k Bohu přibližují. To je omyl. Člověk může dělat pokání jen tehdy, když ho zasáhla Boží láska, projevená v Kristu Ježíši, když skutečně věří evangeliu.

Když se zadíváme do evangelia, vidíme, že pokání není nikdy čin ve smyslu "něco za něco" (udělej to a to, a budeš ospravedlněn, očištěn, bude ti odpuštěno). Pokání je věc víry, a proto je to věc vztahu. Jde o vztah naší důvěry Bohu a jde o nápravu vztahu mezi námi a Bohem. A z evangelia je také jasné, že tuto nápravu koná především Bůh sám, i když ne bez člověka. Ovšem člověk sám by jí nikdy nevytvořil. Tedy ne tak, že je jen "na mně něco očištěno" a proto mohu jít k přijímání, ale protože jsem uvěřil Ježíši, vracím se s ním k Otci. A vracím se s ním současně plně mezi křesťany, do církve, kterou vlastně každým špatným jednáním, myšlením, chtěním, zraňuji a vzdaluji se od ní. Proto mám po smíření právo chovat se jako křesťan, tedy volně a s důvěrou přistupovat k Otci, když věřím v Krista, modlit se v plné jednotě s ostatními, být s nimi hostem u stolu, k němuž nás Ježíš jakožto své učedníky zve. Samozřejmě, že Božím odpuštěním "je duše očištěna", ale tomu nelze rozumět tak, jako když se dají vyčistit šaty, ale tak, jako když se smíří a sjednotí rodina po nedorozumění.
Z toho všeho je jasné, že celé smíření začíná mnohem dříve, než člověk přikročí ke svátosti smíření, že je to víc, než podrobné nalezení a vyjmenování hříchů - že je to cesta, a to cesta velmi šťastná, i když ne vždycky lehká.

P. Aleš Opatrný

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!