Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

8) ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ PODLE MANŽELSKÉHO SLIBU

z knihy Příprava ke svátosti smíření

Já... odevzdávám se tobě...
a přijímám tě za manžela.
Slibuji, že ti zachovám lásku,
úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.


Toto zpytování svědomí není pro každotýdenní použití. Je vhodné jednou či dvakrát do roka jako vodítko pro revizi životní cesty. Představuje velmi náročný souhrn požadavků. Nemůžeme čekat, že budou všechny splněny. Ale můžeme se ptát, zda jsme na cestě k jejich splnění, nebo na cestě úplně jiné.
V textu není rozlišován většinou mužský a ženský rod, užívá se jen slova „manžel“. Je to z důvodů lepší čitelnosti textu. Vše, co je v něm napsáno, ovšem platí jak pro manžela tak pro manželku. A je velmi důležité, aby při zpytování svědomí aplikoval každý předložené otázky výhradně na sebe samého, ne na svého partnera (partnerku). Pokud se potom pár rozhodne pro vzájemné sdílení, což je velmi žádoucí, je třeba, aby každý spíš mluvil o tom, co jemu samotnému nejde, než aby na základě zpovědního zrcadla vyčítal chyby svému protějšku.



1. Já odevzdávám se tobě...

Věřím, že manželství je pro mne povoláním od Boha, mou cestou k Němu,
uvědomuji si, že v něm nežiji jen pro jakési své partnerovo nebo společné rodinné štěstí, pohodu, spokojenost,....?
Ale mám v něm a jeho prostřednictvím úkoly od Pána - v rodině, církvi, společnosti?

Jak často, při jakých příležitostech si to uvědomím?
Žiji trvale těmito velikými skutečnostmi, vděčností, zodpovědností za Boží zájem, důvěru, možnosti pro každého z nás?

Co vše jsem schopen investovat? Co obětovat?
Čeho se vzdát pro naše manželství:
Svých minulých svazků?
Svých zájmů?

I množství práce, které mě příliš zaměstnává, vyčerpává, odlučuje,... ohrožuje manželské a rodinné soužití (popř. i jinak - neuspokojuje svou odborností, náročností,... nebo minimálním potřebným efektem apod.)

Dávám pro společné užívání vše, co mám?
Dávám plně k dispozici vše, co jsem?

Nechávám sebe, svůj život ovlivňovat svým partnerem? Čím, v čem, jak dalece? Zcela?

Nehájím příliš svá práva, ale zdůrazňuji dostatečně (i sám sobě) své povinnosti?
Vzdávám se dokonce všech svých práv, včetně práva sebe na sebe, a přiznávám všechna tato práva svému manželovi?

Snažím se budovat pro svého partnera prostředí, v němž by mohl růst?
Chci mu být prostředníkem jeho růstu, všemožně mu pomáhat?
Usiluji být mu prostředníkem zvláštních Božích milostí, daných svátostí manželství, vzájemně se posvěcovat?




2. Přijímám tě za manžela...

Odevzdat se a přijmout to je vlastní svátostná forma, náplň manželství.

Plně se někomu odevzdat a plně nějakého jiného člověka přijmout do svého světa, života, do sebe...
nemůže to být asi nikdy tak zcela snadné, jednoduché
(ani ten životní zvrat - změna, doba sžívání - vzájemného objevování a odhalování všech možných důsledků těchto velikých, vznešených ideálů).
Není to v lidských silách!
Bůh se však stará, přispívá dokonce zvláštními milostmi, pokud o ně dva dotyční stojí,
jsou disponování navzájem si je zprostředkovat...

Jak se starám o tyto příležitosti?
Jak jsem zodpovědný za to, co můj manžel (manželka) může přese mne od Pána získat?

Jak dalece ho (ji) přijímám do svého života?
Se vším, co znamená, má, dokáže,... s jeho schopnostmi, přednostmi?
I s jeho nedostatky, nemocemi, slabostmi, špatnými sklony, vlastnostmi?
S tím, co neumí nedokáže, s jeho zápasy a hříchy?
S jeho minulostí, závislostmi, závazky, pocity...?
I s jeho plány, přáními, touhami?
S jeho nároky, požadavky?
S jeho ideály?

Přijímám ho veselého i vážného, radostného i smutného, ustaraného?
Mírného i rozhněvaného, přetaženého, vyčerpaného?
Slabého a chybujícího, úspěšného i nedoceněného, ve slávě i v ponížení...?
Takového jaký je (byl a bude) ?

Ctím, co je v úctě u něho a miluji, co má rád?
K ničemu, co se ho týká, nechci a nemohu zůstat lhostejný! (zaměstnání, příbuzní, kamarádi a kolegové, koníčky...)





3. ...slibuji, že ti zachovám lásku...

Láskou musí být dáno, že se dávám aktivně zcela k dispozici, přijímám svého manžela, stává se součástí mne a já jeho...

Máme o sebe navzájem pečovat, starat se o vzájemné štěstí, nést společně břemena, působit si rozkoš, ale především spoluzodpovídat za vzájemný růst a spásu,
což může někdy znamenat i naopak: působení si bolesti a smutku...

Máme se každý zvlášť i společně přibližovat k Pánu, dojít jednoty srdce, spolupracovat na spáse světa!

Manželství má být pro nás školou lásky - lásky vzájemné, k bližním, k Bohu.
Má se stát zjevením Boží lásky a jednoty lidem!
Co všechno to vyžaduje a předpokládá!
Žádný z našich kroků však nesmí být bez lásky!
Ta musí motivovat a být kritériem všeho!

Sleduji pozorně, co můj druh zrovna potřebuje ke svému růstu?
Mám s ním trpělivost v jeho různých souženích a bojích, nemocech..., v jeho opravdových chybách, hříších?

Jsem schopen i dlouhodobě hledat, co potřebuje, co prospívá jeho růstu, dělá ho lepším,
podporuje jeho velkorysost, lásku, odvahu, chuť do života... a ne ubíjí, vyčleňuje ze společenství, sráží, podporuje jeho špatné sklony, uspokojuje jeho sobectví...
(Vždy se to, co potřebuje neshoduje s tím, co chce, a někdy se to nepozná lehce, okamžitě...)

Dokážu správně rozeznat, co je potřebné, nutné, správné, dobré říkat, sdělovat, a co ne (co je lepší správně přejít, zamlčet, tiše obětovat) - z hlediska lásky, ohleduplnosti, růstu, manželské diplomacie a taktiky...?

Umožňuji svému manželovi upřímnost, otevřenost, přímé jednání?
Jak reaguji na jeho upřímnost, otevřené jednání?
Může i z mých kritik (napomínání, rad...) vycítit, že je milován?
Hledám i já lásku v jeho kritikách?

Jsem si vědom, že láska předpokládá především důvěru?
Je na prvním místě mých i našich snah budování krásného manželství?
Jsem si vědom, že to není věc jednou daná, ale je nutno ji pěstovat?

Věřím ve svého manžela?
Věřím v jeho nekonečnou budoucnost?
Věřím v jeho nesmírné možnosti? (v Pánu - s Pánem)

Věřím v jeho možný růst?
Věřím v jeho stálý růst?
Zavazuje mne i jeho víra ve mne?
Usiluji i o svůj růst?
Pěstuji svůj osobní styk, život s Bohem? Jsem v něm věrný?
Je na mne spolehnutí?
Jsem trvale ochoten k oběti?




4. ... slibuji, že ti zachovám úctu...

Manželským spojením dvou lidí, dvou lidských životů, těl, úsilím o sjednocování... ještě nezaniká každý člověk z páru. Naopak!
Každý nadále stále zůstává (má zůstat) samostatným jedincem, osobností, originálním obrazem (viz jeho osobní život s Bohem a zodpovědnost před ním) a zasluhuje úctu do všech důsledků!

Uvědomuji si dostatečně tyto velké skutečnosti?
Nečiním si institucí manželství žádná práva na svého partnera?

Přijímám s hlubokou láskou, vděčností a zodpovědností jeho odevzdání se z lásky, kterým mě k mnohému opravňuje, zmocňuje?
Odevzdávám mu i já sebe, svůj život láskyplně, závazně?

Jak si vážím toho, že mě přijal do svého života?
Respektuji jeho práva na svobodný vývoj, život s Pánem?
Jak ho pomáhám pěstovat?
Čím přispívám ke zdravému dotváření osobnosti?
Má můj partner i své určité soukromí, pokud o ně stojí, potřebuje ho? Máme každý své soukromí s Pánem?

Co pro mne znamenají naše nejintimnější setkání? Jaké úmysly do nich vkládám?
Co asi znamenají pro mého manžela? K čemu nás vedou? Co jim předchází a co následuje?
Jsou pro oba především důstojnými projevy naší lásky? A symboly stvrzení našeho všestranného manželského odevzdání se a přijetí? (Prostředky k rozmnožování milostí našeho svátostného stavu?)




5. ... slibuji, že ti zachovám věrnost...

Aby mohlo manželství dosáhnout svých cílů, přiblížit se ke svým ideálům, splnit účel a očekávání..., aby mohlo vůbec existovat a rozvíjet se, předpokládá oboustranné rozhodnutí: Navždy a bez výhrady!

Na začátku našeho manželství bylo toto rozhodnutí, dokonce slib!
Ale vím, co to v důsledcích znamená?
Obnovuji častěji toto smýšlení a rozhodnutí? Je trvalé?

Nepřipouštím si jakékoli pochybnosti o správnosti své volby, resp. nelituji a nechci vzít zpět své slovo - za jakýchkoli okolností? Ani v legraci?

Dokážu hájit své ideály o manželství, žádat vždy znovu uctivé vyjadřování o manželovi, chování k němu, např. i mezi kolegy v zaměstnání?

Stojím na manželově straně i v situacích, kdy se mýlí apod.? Vyžaduje-li to podpoření jeho autority aj.? (před dětmi i jinými lidmi)
Neshodím ho před ostatními ve chvílích, kdy je slabý, ale má dobrý úmysl?

Jsem schopen(a) být mu věrný, i když se za něho stydím apod.?
Jsem ochoten(a) odpustit svému partnerovi jakékoliv provinění proti manželské věrnosti? (Nepodmiňuji věrnost svou stejnými nároky, požadavky, právy?)

Chápu a prožívám, že i manželská věrnost je záležitostí vůle, a ne jen věcí citu nebo rozumu?

Jak se snažím věrnost usnadnit svému partnerovi?




6. ... slibuji, že tě nikdy neopustím...

Partnerovi má být dána důvěra - bezmezná, nevyčerpatelná a nekonečně mnoho možností, příležitostí stát se lepším, růst...
Roste už pouhou mojí vírou v něj.
Ale zároveň se předpokládá, že ten druhý není žádný anděl, má své vlastnosti, sklony, chyby, zlozvyky...

Věřím, že je možné s nimi hnout, překonat je, ale nesmím to klást jako podmínku. Musím vycházet z toho, jaký je, ze současné situace, a dokonce ještě více: i v případě, že bude skutečně (třeba dočasně) stále horší. Já nemám právo ho opustit.
Ani když je „zlej“, „nezaslouží si mé obětování se“ ... apod.

Jsem si plně vědom tohoto závazku?
Jak se to projevuje?

Opustil jsem svého manžela v jeho nebo společných těžkostech, nepříjemnostech, starostech? V nemoci, v indispozici?
V jeho chybách?

Jsem manželem i tehdy, když mi svým zaslepeným jednáním křivdí, ubližuje? Jak se to projeví?

Sdílím s ním své radostné, povzbudivé zážitky?
Raduji se z jeho radosti?
Nakolik jsem přístupný jeho sdělování se?
Umožním mu sdílení i jeho potíží, obav?
Vyslechnu ho se zájmem, snažím se chápat, pomáhat?

Necítí se se mnou často (převážně) sám?
Žijeme „spolu“ a ne pouze „vedle sebe“?

Jsem s ním, i když mu nerozumím, nemohu pomoci?
Jak mu to dám znát?

Může se mě zachytit, opřít se o mne, když je vyčerpaný, na dně, v krizi, sám před sebou, i před druhými ponížený, zdrcený, zbytečný...?
Pozná, že ho potřebuji i takového, že jsem v těchto situacích s ním?
Čekám totéž v podobných chvílích i já od něho? Jak to dám najevo?
Neuzavírám se spíš do sebe, svých trablů, strachu, bolestí, zmatků?
Co proti tomu dělám?







7. ... slibuji, že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti (k tomu ať mi pomáhá Bůh).

Manželský slib tedy znamená dvojí:
- jednak ochotu snášet až do nejdelší smrti všechny ty vlastnosti, nepříjemné projevy toho druhého, sdílet s ním veškerý jeho i svůj život...
- a zároveň lásku, jež předpokládá, že si svého manžela „nezaškatulkuji“, nezařadím a neprohlásím, že ho znám a vím, co od něho mohu čekat...
Lásku, jako trvalou víru v růst, v budoucnost, ač třeba pokroky trvají léta a nejsou patrné...

Láska znamená nejen nést společně „bonbónky“ a nést břemena, ale počítat i s krizemi „dočasnými“, neděsit se jich, nevzdát se předem, ale připravit se, zdravě je prožít.

A nedopustit smrt manželství sebeláskou - boji nebo nudou.
Ve snaze milovat, neustále usilovat o zlepšování druhého, který nikdy nedosáhne maximální úrovně, k tomu nikdy nemůže dojít.

Toto ovšem není v mezích, možnostech člověka. Ale budování manželství je i zájem a dílo Boží! V to věříme.

Jsem si toho vědom?
Jak jsme spolu spojení přes Pána ve šťastných, bolestných, všedních chvílích?
Modlíme se vděčně ve společné radosti?
V nesnázích?
V obdobích nesouladu?
S návštěvami přátel?

Vedeme společný duchovní život?
Jak rozsáhlý, pravidelný, důsledný?
Ve společenství s církví?
Jak pečujeme vzájemně o své zdraví - psychické i fyzické?

Jak hospodaříme s penězi a časem?
Zbývá něco i na dárky a podpory ostatním?

Jaký stupeň péče věnujeme svému bytu, oblékání, společenským konvencím?
Jsme v tom všem určitě zajedno?

Shodujeme se v názorech, metodách výchovy dětí?
Jak odhalujeme vliv dětí (případných dětí) na naše manželství?
Kým pro mne děti vůbec jsou?
Uvědomuji si vůbec, že tu nejsou jen pro rozkoš či starost rodičů a lidí kolem?
Že jsou svobodnými Božími tvory, dětmi, novými lidmi, kteří se mají zase o kousek přiblížit původní lidské podobě a poslání?
Znám a cítím zodpovědnost za ně?
Za jejich početí, za jejich život?
Za jejich všestranný vývoj, růst?
Za jejich víru a spásu?
Nedělám si žádné nároky na jejich život, poslušnost, vděčnost, zavázanost...?
Chci je přijímat jen jako mně, nám svěřený úkol, přinášející s sebou nejrůznější vlivy, následky?

Zdá se mi, že nás těžkosti, nepříjemnosti, náročnější situace vzdalují, odcizují a nebo působí přimknutí k sobě, spojení sil, sblížení?

Jsem citlivý, vytrvalý, vynalézavý v projevech své lásky?

Snažím se zabránit vkrádání nudy, která je známkou úpadku manželství, trvalým stavem, ne krizí?

Jsem připraven obětovat všechno?
Jsem ochoten odpustit cokoli a vím, že bez této ochoty nemá nic smysl? (I těžká provinění proti věrnosti - mohou i upevnit lásku, nemusí mít pronikavý význam. Chvíle největší bídy, kdy mě partner nejvíc potřebuje - ke komu jinému by měl jít?)

Jsem ochoten čekat trpělivě jakkoli dlouho?
Dokážu mluvit, je-li třeba?
Umím mlčet?
Je na mne spolehnutí?
Je moje láska bezvýhradná?
Žiji z víry v Boží zájem o naše manželství?

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1) Slovo úvodem, Aleš Opatrný
• 2) POKÁNÍ, P. Aleš Opatrný
• 3) ZPOVĚĎ, Michel Quist
• 4) SVÁTOST POKÁNÍ A JEJÍ ČÁSTI
• 5) O ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ
• 6) POMŮCKA KE ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ I.
• 7) POMŮCKA KE ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ II.
• 9) ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ PRO MOTORISTY
• PŘÍPRAVA KE SVÁTOSTI POKÁNÍ PRO DĚTI