Sekce: Knihovna

Jacques Le Goff

6. Tomáš Akvinský a návrat člověka k Bohu

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

O očistci pojednává Tomáš Akvinský ve svém díle na více místech.Také v různých polemických spisech proti muslimům, Řekům a Arménům a obecně i proti pohanům, mezi něž pravděpodobně zahrnuje i židy a heretiky. Spisy vznikly v Itálii, především v letech 1263 a 1264 v Orvietu.

Očistec se objevuje také v De Malo (O zlu), otázkách disputovaných v Římě v letech 1266–1267. Sedmého března 1274 v cisterciáckém opatství Fossanova, cestou na druhý lyonský koncil, Tomáš umírá. Zanechal po sobě veliké nedokončené dílo, Sumu teologickou.

Skupina žáků vedených Reginaldem z Piperna Sumu dokončila připojením Dodatku, sestaveného v podstatě z textů převzatých z Tomášových dřívějších spisů, hlavně ze Scripta. O očistci je řeč právě tady, protože jakožto součást výkladu o „posledních koncích“ se měl objevit až v závěru díla. Podle mne bude dobře zachovat tomistické učení o očistci v té relativní rigiditě, jakou mu vtiskl Dodatek.

Zdá se mi, jako by Tomáš pojednával očistec jen z povinnosti, ne jako problém podstatný, ale jako otázku, která je, jak se říká žargonem středověké univerzity, „v programu“ a je třeba ji zodpovědět. Očistec mu připadá, vyjádřeno termínem, který není z jeho slovníku, „vulgární“.

Téma očistce obsahuje osm otázek.
1) Existuje po tomto životě očistec?
2) Jsou duše očišťovány a zatracení trestáni v jednom a témž místě?
3) Je trest očistce tvrdší než jakýkoli dočasný trest v tomto životě?
4) Je to trest dobrovolný?
5) Trestají duše v očistci démoni?
6) Je v očistci trestem za lehký hřích smazávána vina?
7) Osvobozuje očistný oheň od dalšího trestu?
8) Může být někdo z tohoto trestu vysvobozen dříve než jiný?

Boží spravedlnost vyžaduje, odpovídá Tomáš na první otázku, aby mrtvý, který se předtím vyzpovídal z hříchů a přijal rozhřešení, ale nedokončil pokání, byl potrestán po smrti. Proto „ti, kdo popírají Očistec, hovoří proti božské spravedlnosti: je to blud, který vzdaluje od víry“. A „protože církev nařizuje ,modlit se za zesnulé, aby byli zbaveni svých hříchů‘,“ dodává ještě Tomáš, „což se může týkat jedině těch, kdo jsou v Očistci, popírači Očistce se staví proti autoritě Církve, jsou to kacíři.“ Shoduje se tak v názoru s Albertem Velikým.

„Písmo o umístění očistce nic přesného neříká,“ poznamenává Tomáš, „a nepoukazují k tomu ani žádné rozhodující racionální důvody.“ Slova světců a zjevení, která měli mnozí živí, se však zdají nasvědčovat, že umístění očistce je dvojí. Podle „obecného zákona“ očistec je místo ležící „dole“ (v podzemí) v sousedství pekla a jeden a týž oheň spaluje jak zatracené, tak spravedlivé v očistci, přestože se nacházejí nad nimi. Podle „chodu věcí“ jsou však někteří, jak vidíme, trestáni na různých místech tady na zemi, „buď pro poučení živých, nebo pro úlevu mrtvým, aby živí jejich trápení, když je poznají, zmírnili přímluvami církve“.

Myšlence očisty konané v místech, kde člověk hřešil, se nicméně Tomáš brání a očividně se snaží i v tomto případě pobyt revenantů na zemi co nejvíc omezit. Odmítá pak názor těch, kdo soudí, že podle obecného zákona očistec leží nad námi (čili v nebi), neboť pak by duše v očistci jejich statut kladl mezi nás a Boha. To je nemožné, říká Tomáš, neboť nejsou trestány za to, co je v nich vyšší, nýbrž za to, co je v nich nižší.

Pokud jde o tvrdost trestu v očistci, Tomáš soudí, že ať jde o trest újmy nebo o trest tělesný, „ten nejnižší stupeň jednoho jako druhého je horší než ten největší trest, jaký lze podstoupit tady na zemi“. Tvrdost (acerbitas) očistcového trestu není dána velikostí hříchu, ale situací toho, kdo je trestán, neboť v očistci je trest za hřích tvrdší než tady na zemi. Tomáš očividně nechce podpořit myšlenku, že by mezi hříchem spáchaným na zemi a tresty podstupovanými v očistci byl nějaký kvantitativní vztah. Zdůrazňuje, že Bůh je v těchto věcech spravedlivý, ale nemluví o úměrnosti. Na cestu počtářského handlování s oním světem se nepouští ani v nejmenším.

Na čtvrtou otázku odpovídá, že trest v očistci je dobrovolný, ne však proto, že by po něm duše toužily, nýbrž proto, že vědí, že to je prostředek spásy. A odmítá názor, že duše v očistci jsou tak pohroužené do svých muk, že nevnímají jejich očistnou povahu a myslí si, že jsou zatraceny. Duše v očistci vědí, že budou spaseny.

Podobně jako Albert Veliký, i Tomáš soudí, že duše v očistci nemučí démoni, ale považuje za možné, že je do očistce provázejí a libují si v pohledu na jejich muka. To je odpověď na pátou otázku. Na šestou a sedmou Tomáš odpovídá, že očistný oheň lehké hříchy skutečně smývá, ale zdá se, že v tomto případě bere oheň jako metaforu.

Tomáš odpovídá na další otázky:
1) Mohou přímluvy za určitého mrtvého prospět jinému mrtvému?
2) Mohou živí svými skutky pomáhat mrtvým?
3) Mohou mrtvým prospět přímluvy konané hříšníky?
4) Jsou přímluvy za mrtvé nějak užitečné těm, kdo je konají?
5) Jsou přímluvy užitečné zatraceným?
6) Jsou užitečné těm, kdo jsou v očistci?
7) Jsou užitečné dětem, které jsou v limbu?
8) Jsou užitečné blaženým?
9) Jsou zesnulým užitečné modlitby církve, svátost oltářní, almužny? …

1. Naše konání může mít dvojí účinek: můžeme dosáhnout určitého stavu, nebo nějakého dobra jako důsledku určitého stavu, například odměny za něco nebo odpuštění nějakého trestu. Dosáhnout určitého stavu lze jen vlastní zásluhou. Tak je tomu s životem věčným. Díky „obcování svatých“ (sanctorum communio) je však možné dobré skutky přenést na druhé formou určitého daru, dosáhnout pro ně milosti pomocí modlitby, a ta jim pak, pokud si to zasluhují, případně zajistí život věčný. Obdivuhodná vyváženost mezi zásluhou jedince a solidaritou, společnou láskou k bližnímu.

2. „Pouto křesťanské lásky, spojující příslušníky církve, neplatí jen pro živé, ale také pro zesnulé, kteří zemřeli ve stavu lásky (charitas)… Mrtví žijí v paměti živých… proto jim mohou být přímluvy živých užitečné.“ Tomáš tím odmítá Aristotelův názor (Etika, 1, 11), že „mezi živými a mrtvými není možné žádné spojení“. To platí jen pro vztahy občanského života, ne pro život duchovní, založený na lásce, lásce Boží, neboť pro Boha „duše mrtvých jsou živé“. To je nejkrásnější vyjádření vztahů mezi živými a mrtvými, s jakým jsem se nad tématem očistce setkal.

3. Ano, mrtvým jsou užitečné i přímluvy hříšníků, neboť cena přímluvy závisí na situaci zesnulého, a ne na situaci živého. Přímluvy ostatně účinkují podobně jako svátosti, totiž samy o sobě, nezávisle na tom, kdo je koná.

4. Přímluva ve smyslu usmíření (vykoupení trestu) patří jen zesnulému, jen on z ní může mít prospěch, ale ve smyslu zásluhy o věčný život může prospět jak příjemci, tak tomu, kdo ji koná, neboť jejím pramenem je láska.

5. Ano, podle některých textů (zvláště 2. Makabejské 12, 40) přímluvy mohou být skutečně užitečné i zatraceným, ale zatracením je tu podle Tomáše třeba rozumět odsouzení v širším slova smyslu, takže se to týká zase hlavně trestu očistcového. V každém případě jde o zázrak a dochází k tomu zřídka (možná to byl případ císaře Trajána). Tomáš zde zároveň odmítá názory Órigenovy, Prévostinovy a žáků Gilberta de la Porrée a Viléma z Auxerre. Znovu, a tentokrát výslovně, také zavrhuje jakoukoli myšlenku úměrnosti, i kdyby se opírala o citát z Řehoře Velikého.

6. Přímluvy jsou užitečné těm, kdo jsou v očistci, a těm jsou také určeny, neboť, jak praví Augustin, přímluvy se obracejí k těm, kdo nejsou ani zcela dobří, ani zcela špatní. Opakované přímluvy mohou dokonce trest očistce zcela zrušit.

7. Přímluvy jsou zbytečné pro děti, jež zemřely nepokřtěné, neboť ty nejsou ve stavu milosti a na stavu zesnulých nemůže přímluva nic měnit.

8. Zbytečné jsou také pro blažené, neboť přímluva je pomoc, a ten, komu nic nechybí, ji nepotřebuje.

9. Podmínkou prospěšnosti přímluvy je spojení v lásce (charitas) mezi „živými a mrtvými“. Tři nejúčinnější formy přímluvy jsou almužna – jakožto hlavní projev křesťanské lásky –, modlitba – nejlepší přímluva po stránce úmyslu – a mše – neboť eucharistie je pramenem lásky a je to jediná svátost, jejíž účinnost je sdělitelná. Nejúčinnější mše jsou takové, které obsahují speciální přímluvy za zesnulé, ale nejdůležitější je při nich hloubka zbožnosti toho, kdo je slouží nebo dává sloužit. Užitečný je i půst, ale už méně, neboť je víc vnější. A také, podle svatého Jana z Damašku, obětování svící a oleje.

Tomáše nezajímají nahodilosti přechodného místa, zajímá ho hřích, situace duše. Pokud jde o ono přechodné místo, spokojí se tím, že jen definitivně potvrdí jeho existenci. Prostě proto, že je věřící, že uznává autoritu církve a podřizuje se racionálním důkazům vztahů mezi Bohem a člověkem.





Na zemi očista nezačíná.

Ačkoli rozvíjející se víra v pokání a praktiky s ní spojené ke zrodu očistce nepochybně přispěly, myšlenka očistce jako „pokračujícího pokání“ po Vilémovi z Auvergne už nikdy nenabyla původní síly. Vysvětlení je u Tomáše Akvinského, který zdůrazňuje, že pokání připadá v úvahu jen za života, kdežto po smrti je možný pouze trest. Vstup do očistce proto začíná až smrtí. A stejně jako očistec přestal ukusovat z času pozemského, nezasahuje už ani do času čistě eschatologického, času po vzkříšení. Očista „ohněm“ neproběhne při Posledním soudu, ale před ním.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení
• 1. O očistci v Bibli
• 2. První představa očistce: Vidění Perpetuino
• 3. Očistec a svatý Augustin
• 4. Památka zesnulých: Cluny
• 5. Teologie 12. století a očistný oheň
• 7. Dantův systém očistce
• Na závěr