Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

III. KAPITOLA

Starý zákon

4.           Ve Starém zákoně má pojem "milosrdenství" svůj dlouhý a bohatý vývoj. Musíme se k němu vrátit, aby se tím plněji objasnilo milosrdenství, které zjevil Kristus. Projevoval je svými skutky i učením a hovořil při tom s lidmi, kteří nejen znali pojem "milosrdenství", ale jakožto Boží lid Staré smlouvy čerpali ze svých staletých dějin zvláštní zkušenost Božího milosrdenství. Tento zážitek byl hluboce vepsán jak v duši celého společenství, tak v nitru každého jednotlivce.

Izrael byl totiž lidem Boží smlouvy, ale tuto smlouvu často porušoval. Vždy, když si tuto svou nevěrnost uvědomoval - a v průběhu dlouhé historie Izraele nechyběli proroci a jiní, kteří toto vědomí oživovali -, dovolával se milosrdenství. O tom nám Starý zákon poskytuje četná svědectví. Připomeňme si nejvýznamnější události a texty: začátek doby soudců[31], Šalomounovu modlitbu při posvěcení chrámu[32], část Micheášova proroctví[33], útěchy a přísliby proroka Izaiáše[34], modlitbu Židů ve vyhnanství[35] a obnovu smlouvy po návratu z vyhnanství[36].

Má jistě velký význam, že ve své řeči proroci spojují milosrdenství, ke kterému se často odvolávají pro hříchy lidu, s výmluvným obrazem Boží lásky. Bůh miluje Izraele jedinečnou láskou, podobnou lásce snoubenecké[37], a proto mu odpouští viny, dokonce i nevěrnost a zradu. Jestliže uvidí pokání, opravdovou změnu smýšlení, vezme svůj lid znovu na milost.[38] V učení proroků označuje milosrdenství zvláštní sílu lásky, která je větší než hřích a nevěrnost vyvoleného národa.

V této široké společenské souvislosti se jeví milosrdenství jako odpovídající protějšek vnitřní zkušenosti jednotlivců, kteří jsou buď ve stavu hříchu, nebo snášejí nějaké utrpení nebo neštěstí.Jak zlo tělesné, tak i zlo morální, to znamená hřích, způsobuje, že se synové a dcery Izraele utíkají k Bohu a dovolávají se jeho milosrdenství. Tak se k němu uchyluje David s vědomím své těžké viny.[39] Podobně se k němu obrací i Job, když se vzpírá svému strašlivému osudu.[40] Také Ester se k němu utíká, když jejímu lidu hrozí smrtelné nebezpečí.[41] V knihách Starého zákona nalézáme ještě mnoho jiných takových příkladů.[42]

Toto vědomí celé společnosti i jednotlivců, které je potvrzováno během staletí v celém Starém zákoně, vyplývá z dávné zkušenosti vyvoleného národa, kterou učinil v době egyptského vyhnanství: Pán shlédl na bídu svého lidu, uvrženého do otroctví, slyšel jeho volání, viděl jeho trápení a rozhodl se, že ho vysvobodí.[43] V tomto skutku osvobození, který Pán učinil, dovedl prorok rozeznat jeho lásku i soucit.[44] A právě zde jsou kořeny jistoty všeho lidu i každého jednotlivce: v Božím milosrdenství, jehož se lze dovolávat v jakýchkoliv protivenstvích.

S tím se pojí fakt, že bídou člověka je také jeho hřích. Starozákonní lid poznal tuto bídu již v době odchodu z Egypta, kdy si postavil sochu zlatého telete. Nad tímto zločinným porušením smlouvy zvítězil sám Pán, když k Mojžíšovi slavnostně promluvil: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný."[45] V tomto zásadním zjevení nacházel celý vyvolený národ i všichni jeho členové po jakémkoli provinění sílu a důvod, proč se utíkat k Bohu - aby mu totiž připomněl, co on sám o sobě zjevil, a aby ho prosil o milost.[46]

Svými činy i slovy tak Bůh ukázal své milosrdenství již na samém počátku existence toho lidu, který si vyvolil a který se v průběhu vlastních dějin neustále svěřoval milosrdnému Bohu - jak v neštěstí, tak při vědomí svého vlastního provinění. V milosrdenství Pána vůči jeho lidu se projevují všechny rozmanité a jemné odstíny jeho lásky: je jeho Otcem[47], protože Izrael je jeho prvorozený syn[48]; je také snoubencem té, jejíž nové jméno zvěstuje prorok: ruhama - to jest "milovaná ", protože jí bude prokázáno milosrdenství.[49]

Dokonce když se Pán, rozhněvaný pro nevěrnost svého lidu, rozhodne ho zavrhnout, tehdy ho soucit a jeho velkodušná láska přinutí, aby potlačil hněv.[50] Je tedy snadno pochopitelné, proč žalmisté, když chtějí vyzpívat nejvyšší chvály Pánu, opěvují Boha lásky a soucitu, milosrdenství a věrnosti.[51]

Z toho všeho plyne, že milosrdenství nejen patří k samotnému pojmu Boha, ale naplňuje i celý život lidu Izraele i jeho jednotlivých synů a dcer: je podstatou jejich nejniternějšího společenství s Pánem, obsahem rozhovoru, který s ním vedou. V tomto smyslu se vyskytuje milosrdenství především ve všech knihách Starého zákona, v celé rozmanitosti svých významů. Je asi těžké hledat v těchto knihách čistě teoretickou odpověď na otázku, co je milosrdenství ve své podstatě. Ale i samotná slova tam užívaná nás mohou o této věci poučit.[52]

Boží milosrdenství vyjadřuje Starý zákon mnoha výrazy různého obsahu, které však jakoby ze všech stran směřují k jednomu základnímu významu, aby tak vyjádřily transcendentní bohatství milosrdenství a zároveň ho mnohotvárně přibližovaly člověku. Starý zákon povzbuzuje lidi v neštěstí, zvláště ty, kteří jsou obtíženi hříchem, i celý Izrael, který měl smlouvu s Bohem, aby se odvolával na Boží milosrdenství, dovoluje mu, aby mu naprosto důvěřoval, připomíná mu je v dobách úpadku a zoufalství. Potom zase za milosrdenství děkuje a oslavuje Boha, kdykoliv se projevilo a naplnilo v životě národa nebo některého jednotlivce.

Tímto způsobem je milosrdenství jakoby stavěno do protikladu k Boží spravedlnosti a velmi často se ukazuje nejen jako silnější, ale i hlubší než ona. Již Starý zákon učí, že spravedlnost je sice opravdovou ctností u člověka a u Boha znamená jeho transcendentní dokonalost, ale láska je přesto "dokonalejší", to znamená větší v tom smyslu, že je prvotní a základní. Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží. Prvenství a přednost lásky před spravedlností (což je charakteristické pro celé Zjevení) se projevuje právě skrze milosrdenství. Žalmistům a prorokům se to jevilo tak zřetelně, že sám výraz spravedlnost u nich znamená spásu uskutečněnou Bohem a jeho milosrdenstvím.[53] Milosrdenství se tedy liší od spravedlnosti, ale neodporuje jí, jestliže v dějinách člověka - jak to dělá už Starý zákon - předpokládáme přítomnost Boha, který se jako Stvořitel spojuje jedinečnou láskou se svým stvořením. Ze své povahy pak láska vylučuje nenávist a přání něčeho špatného vůči tomu, čemu jednou sama sebe darovala: "Neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil."[54] Tato slova odkrývají nejhlubší základ vztahu mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím vzhledem k člověku a ke světu. Kromě toho zdůrazňují, že životodárné kořeny a nejhlubší důvody tohoto vztahu musíme hledat hluboko u počátku, v samotném tajemství stvoření. Předpovídají také již v souvislostech Starého zákona plné zjevení Boha, který "je láska"[55].

S tajemstvím stvoření souvisí tajemství vyvolení, které zvláštním způsobem utvářelo historii lidu, jehož duchovním otcem se stal svou hlubokou vírou Abrahám. A prostřednictvím tohoto lidu, který kráčí dějinami Starého a pak i Nového zákona, se tajemství vyvolení týká každého člověka, celé velké lidské rodiny. "Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství."[56] "I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne."[57] Tato pravda, řečená kdysi Izraeli, v sobě nese perspektivu celých dějin člověka, která je zároveň časná i eschatologická.[58] Kristus zjevuje Otce v téže perspektivě duším připraveným dlouhotrvajícím působením Starého zákona. U cíle tohoto zjevení pak říká v předvečer své smrti apoštolu Filipovi: "Tak dlouho jsem s vámi, a ty mne neznáš? Kdo viděl mne, viděl Otce."[59]

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou