Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

VI. KAPITOLA

Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení"

Obraz našeho pokolení

10.       Můžeme plným právem věřit, že také naše pokolení bylo zahrnuto do slov Matky Boží, když velebila ono milosrdenství, které "od pokolení do pokolení" je údělem těch, kdo se nechají vést bázní před Bohem. Slova Mariina Magnificat shrnují učení proroků, které se týká nejen minulosti Izraele, ale i budoucnosti Božího lidu na zemi. My, kteří žijeme nyní na této zemi, jsme pokolení, které si už uvědomuje blízkost třetího tisíciletí a hluboce vnímá přelom, k němuž nyní v dějinách dochází.

Toto naše století ví, že je zvláště jedinečné, protože mu pokrok otevírá takové možnosti, které byly ještě před několika desetiletími nepředstavitelné. Tvořivost člověka, jeho inteligence a práce způsobily hluboké změny jak v oblasti vědy a techniky, tak v životě společenském a kulturním. Člověk rozšířil svou vládu nad přírodou a hlouběji poznal zákony společenských vztahů. Před jeho očima padly nebo se zmenšily překážky a vzdálenosti mezi lidmi i národy. Vzrostl pocit univerzalismu, výraznější vědomí jednoty lidského rodu, uznání vzájemné závislosti v rámci opravdové solidarity, a konečně touha - a možnost - navázat vztahy s bratry a sestrami i přes umělé dělení geografické nebo hranice národní či rasové. Zvláště dnešní mladí lidé si uvědomují, že pokrok vědy a techniky může přinést nejen nové hodnoty materiální, ale také větší účast na lidském poznání. Například rozvoj informatiky zvětšuje tvůrčí schopnosti člověka a zpřístupňuje mu duchovní a kulturní bohatství jiných národů. Nové sdělovací prostředky umožňují stále větší účast na událostech a snadnější vzájemnou výměnu myšlenek. Objevy v oboru biologie, psychologie a společenských věd pomáhají člověku stále hlouběji pronikat do bohatství vlastní podstaty. Je sice pravda, že tento pokrok je ještě příliš často výsadou průmyslových zemí, přece však nelze popřít, že naděje na budoucí podíl všech národů a zemí na těchto pozitivních hodnotách není pouhou utopií, protože tu existuje v této věci upřímná politická vůle.

Avšak vedle toho - nebo spíše v tom všem - existují také obtíže, které, jak se zdá, stále vzrůstají. Jsou to úzkosti a slabosti, které vyžadují zásadní odpověď, a člověk chápe, že ji musí nalézt. Tvář dnešního světa vykazuje i stíny a nesrovnalosti, které vždy neodpovídají vnějšímu zdání. Pastorální konstituce 2. vatikánského koncilu Gaudium et spes jistě není jediný dokument, který pojednává o životě dnešní generace, ale má přece zvláštní závažnost. Čteme tam: "Nevyrovnanosti, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší nevyrovnaností, jež tkví v srdci člověka. V člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně - protože je bytost stvořená - zjišťuje, že je mnoha způsoby omezen, na druhé straně cítí, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu. Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný a často dělá, co nechce, a nedělá, co by dělat chtěl. Proto trpí rozpolceností, z které také vzniká tolik a tak vážných rozbrojů."[109]

Na konci úvodního výkladu téhož dokumentu pak čteme: "Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které, přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? ..."[110]

Stal se snad tento obraz napětí a hrozeb, příznačný pro naši dobu, během patnácti let, které nás dělí od konce 2. vatikánského koncilu, méně znepokojujícím? Zdá se, že nikoliv. Naopak. Napětí a hrozby, které byly v koncilním dokumentu pouze naznačeny a neodkrývaly do hloubky všechna skrytá nebezpečí, během uplynulých let spíše vyšly na světlo a potvrdily rozličným způsobem tato nebezpečí, takže nedovolují, abychom nadále chovali dřívější iluze.

Zdroje neklidu

11.       Proto v dnešním světě narůstá pocit ohrožení. Roste onen existenciální strach, který je spojen - jak již bylo připomenuto v encyklice Redemptor hominis - především s vyhlídkou na válečný konflikt, který by vzhledem k dnes existujícímu arzenálu atomových zbraní nutně znamenal alespoň částečnou sebevraždu lidstva. Avšak toto ohrožení se netýká jen toho, co mohou lidé lidem udělat pomocí prostředků vojenské techniky. Existují zde i mnohá jiná nebezpečí, která jsou produktem zmaterializované civilizace, jež přes všechna humanistická prohlášení dává přednost věcem před lidskou osobou. Současný člověk se právem obává, že pomocí prostředků této civilizace, které si lidský rod vymyslel, mohou jednotlivci, rodiny, společenství, společnosti nebo i národy trpět násilím nebo bezprávím od jiných jednotlivců, skupin obyvatel nebo národů. Dějiny našeho století o tom podávají dostatek příkladů. Přes všechna prohlášení o lidských právech, týkající se celkové, to je tělesné i duchovní existence člověka, nemůžeme říci, že by se tyto příklady týkaly pouze minulosti.

Člověk se právem obává, že se může střetnout s násilím, které ho zbaví vnitřní svobody, možnosti vyjadřovat pravdu, o které je přesvědčen, víry, kterou vyznává, možnosti poslouchat hlas svědomí, který mu ukazuje správnou cestu v jeho jednání. Technické prostředky, které má. k dispozici dnešní společnost, totiž v sobě skrývají nejen příležitost k sebezničení ve válečném konfliktu, ale také moc podmanit si "mírovou" cestou jednotlivce, prostředí, celé společnosti i národy, které jsou z různých důvodů nepohodlné těm, kdo zmíněné prostředky ovládají a jsou ochotni používat je bez výčitek svědomí. Je také třeba vzít v úvahu, že dosud ve světě existuje mučení různými vládnoucími skupinami beztrestně používané jako prostředek nadvlády či politického útlaku.

Tak vedle vědomí biologického ohrožení roste i pocit jiného nebezpečí, které ještě více ničí to, co je podstatou lidství, které totiž velmi úzce souvisí s důstojností osoby, s jejím vnitřním právem na pravdu a svobodu.

Toto vše se odehrává na pozadí oné obrovské výčitky, vyplývající z toho, že vedle lidí a společností bohatých, sytých, žijících v hojnosti a oddávajících se požitkům, jsou v téže lidské rodině jednotlivci i společenské skupiny, které trpí hladem. Jsou tu malé děti, které umírají hladem před očima svých matek. V různých částech světa, v různých společenských a ekonomických systémech existují rozsáhlé oblasti bídy, chudoby a zaostalosti. To je všeobecně známé. Tento stav nerovnosti mezi lidmi a národy nejen trvá, ale ještě se zvětšuje. Dodnes se stává, že vedle těch, kdo jsou bohatí a žijí v nadbytku, existují jiní, kteří žijí v hlubokém nedostatku, trpí bídou a často hynou hlady. Počet těchto lidí jde do milionů, desítek a stovek milionů. To je důvod ke stále většímu mravnímu znepokojení. Je zřejmé, že nějaká zásadní chyba, nebo spíše celý souhrn chyb, je v samém základu současného ekonomického systému a celé dnešní materiální civilizace, což lidské rodině nedovoluje, aby se vymanila z tak hluboce nespravedlivých poměrů.

Takový obraz současného světa, ve kterém je tolik zla, jak fyzického tak mravního, světa, který se neustále zmítá v protikladech a napětích a zároveň je plný hrozeb vůči lidské svobodě, svědomí i náboženství, tento obraz je vysvětlením neklidu, který pronásleduje dnešního člověka. Tuto úzkost mají v sobě nejen ti, kdo jsou odstrkováni a utlačováni, ale i ti, kdo se těší z výsad bohatství, pokroku nebo moci. A ačkoliv nechybí lidé, kteří se snaží nejen odkrýt příčiny tohoto neklidu, ale také mu čelit pomocí materiálních prostředků, kterými je vybavuje technika, bohatství či moc, přece hluboko v lidském nitru je tento neklid větší než všechny prostředky k jeho odstranění. Jak to výstižně ukázaly výklady 2. vatikánského koncilu, dotýká se základních otázek lidského bytí. Tento neklid se pojí se samotným smyslem existence člověka ve světě, týká se budoucnosti jeho i celého lidského rodu. Vyžaduje pevná volní rozhodnutí, kterým se, jak se zdá, lidský rod nemůže vyhnout.

Stačí spravedlnost?

12.       Není těžké zjistit, že se v současné společnosti široce rozvinul smysl pro spravedlnost. Nepochybně ještě více upozorňuje na to, co je se spravedlností v rozporu jak ve vztazích mezi lidmi, mezi společenskými skupinami nebo "třídami", tak i mezi jednotlivými národy a státy nebo konečně mezi různými politickými systémy nebo celými takzvanými "světy". Onen hluboký a mnohotvárný stav vědomí, do jehož základů postavilo svědomí současných lidí spravedlnost, svědčí o mravní povaze těchto zápasů a bojů, které sužují svět.

Církev sdílí s lidmi naší doby tuto hlubokou a horoucí touhu po životě v každém směru spravedlivém. Neustále také uvažuje o rozličných způsobech spravedlnosti, kterou si žádá život lidí i společností. Dokladem toho je katolická sociální nauka, která byla v posledním století tak důkladně rozpracována. K základům této nauky nyní přistupuje výchova a formování lidského svědomí v duchu spravedlnosti a také jednotlivé iniciativy, zvláště v oblasti laického apoštolátu, které se v tomto duchu rozvíjejí.

Ale stěží si můžeme nevšimnout, že velmi často programy, v jejichž počátku stojí myšlenka spravedlnosti a které mají sloužit k jejímu uskutečnění v lidské společnosti, jsou ve skutečnosti často deformovány. Ačkoliv se i nadále odvolávají na tutéž myšlenku spravedlnosti, zkušenost ukazuje, že nad spravedlností často převládnou jiné záporné síly, jako je řevnivost, nenávist nebo dokonce krutost. Potom se základní pohnutkou jednání stane touha zničit protivníka, omezit jeho svobodu či dokonce přivést ho do stavu úplné závislosti. To vše odporuje podstatě spravedlnosti, která naopak svou povahou směřuje k zavedení rovnosti a správného rozdělení mezi soupeřícími stranami. Toto zneužití samotné myšlenky spravedlnosti a její faktické zkreslení ukazují, jak daleko od spravedlnosti může být lidské jednání, i když se zaštítí jejím jménem. Ne bez důvodu vytýká Kristus svým posluchačům, věrným učení Starého zákona, ono smýšlení vyjádřené výrokem: "Oko za oko, zub za zub."[111] V té době to byla forma znetvoření spravedlnosti a dnešní formy si ji berou za vzor. Je přece známo, že ve jménu domnělé spravedlnosti (např. historické nebo "třídní") lze někdy bližního vyhnat z domova, zabít ho, zbavit svobody nebo ho připravit o základní lidská práva. Zkušenosti minulé i současné doby ukazují, že spravedlnost sama o sobě nestačí, ba dokonce může vést k vlastnímu popření či sebezničení, jestliže nedovolí oné hlubší síle, kterou je láska, různými vlastními způsoby utvářet lidský život. Právě na základě této historické zkušenosti se mimo jiné zformulovalo tvrzení: summum ius, summa iniuria - nejvyšší právo je nejvyšší bezpráví. Toto rčení nepodceňuje spravedlnost ani neznevažuje řád na ní zbudovaný. Jenom z jiného hlediska ukazuje, že je nezbytné čerpat z duchovních sil, které jsou mnohem hlubší než ty, které vymezují vlastní řád spravedlnosti.

Církev, která má před očima obraz generace, k níž náležíme, sdílí neklid tolika lidí naší doby. Kromě toho ji musí znepokojovat úpadek mnoha základních hodnot, které jsou nezpochybnitelným základem nejen křesťanské morálky, ale prostě lidské cti a morální kultury, jako je např. úcta k lidskému životu již od okamžiku početí, respektování nerozlučitelnosti manželství, stálost rodiny. Morální přizpůsobivost zasahuje především tyto nejcitlivější oblasti života člověka a společnosti. Stejnou měrou postupuje krize pravdy v mezilidských vztazích: lze pozorovat menší úsilí o mluvení pravdy, ve vztazích k druhým lidem hledání pouze prospěchu, slábnoucí smysl pro opravdové společné dobro a jeho snadný zánik. Konečně vše, co ztrácí svůj posvátný charakter, stává se vzápětí také nelidským: člověk i společnost, pro které už není nic "svaté", podléhají – přes všechno zdání – morálnímu úpadku.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou