Sekce: Knihovna

Lidský kořen ekologické krize

Nemá smysl popisovat příznaky, pokud nepoznáme lidský kořen ekologické krize

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

 

Pokud náš národ vyhyne, bude to tím, že se ubaví k smrti. Mladí lidé, kteří se rodí s čistým srdcem, musejí dýchat hodnotový smog, který jim vytvořily předchozí generace. (…) Ze společnosti se vytratil cíl pro čest, důstojnost, noblesu, džentlmenství a elegantní charakter. (…) Zmizela obyčejná lidská slušnost, zbourala se všechna tabu. Především se ztratil stud. V naší zemi už nic není hanba. (…) My jsme mladým lidem vzali ideály. Na jejich místo jsme postavili iluze.                                                                    Max Kašparů

 

Papež František říká, že nemá smysl popisovat příznaky, pokud nepoznáme lidský kořen ekologické krize. A navrhuje soustředit se na dominující technokratické paradigma. Ano, nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání vlastní DNA nám nabízejí obrovskou moc. Ale samy o sobě jsou jen nástrojem a kořen krize vidím spíše v hodnotové orientaci člověka, než v nástroji (technologiích). Říká se, že nožem můžeme ukrojit chleba, nebo zabít člověka. Rozhodnutí je na tom, kdo má nůž k dispozici. Dovolím si nabídnout několik dalších kandidátů na titul „kořen (příčina) krize“.

Americký futurolog Alvin Toffler tvrdí, že chápání pokroku v industriální společnosti je postaveno na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

1. Vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné.
2. Lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru se přenáší i do společenského chápání (tzv. sociální darwinismus – nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší).
3. Dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

Je pozoruhodné, kolik lidí v různých časových údobích se domnívalo, že příčinou krize a úpadku jedince i společnosti je to, co obvykle považujeme za kýžený cíl – bohatství, blahobyt. Hromadění majetku odmítají různá světová náboženství. Ježíš Kristus je v tomto velmi radikální: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“ Je však dobré dodat, že když viděl zděšení učedníků, pohleděl na ně a dodal: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mt 19, 24 – 26)

Bohatství samo o sobě není špatné a je-li dobře spravováno a využíváno, může být požehnáním. Jenže příliš často jej provází lakomství a to je v křesťanství smrtelný hřích, který stojí na druhém místě, hned za pýchou.[1]

Blahobyt vede k nerozhodnosti a rozbředlosti celých národů (a především jejich politických elit) a k neschopnosti přijmout nutná, byť třeba bolestivá opatření. To jsme mohli vidět v Evropě před 2. světovou válkou a vidíme to i dnes.

Britský historik Paul Johnson (2000) vidí jako hlavní problém morální relativismus: „Marx popsal svět, jehož hybnou pákou je ekonomický zájem. Pro Freuda byla rozhodující silou motivace sexuální. Oba předpokládali, že náboženství, onen pradávný impuls hýbající jednotlivci i davem, je a odjakživa bylo pouhou smyšlenkou. Třetí z této trojice velkých německých myslitelů, kteří se v 19. století snažili vysvětlit lidské chování, Friedrich Nietzsche, byl též ateista. (…) Náboženskou víru nahradí světská ideologie. Ti, kdo kdysi zaplňovali řady totalitního duchovenstva, se stanou totalitními politiky. Vůle k moci zrodí nový druh mesiáše, který nebude omezen žádnými náboženskými zásadami a bude s neukojitelnou chutí vládnout lidstvu. Konec starého řádu a svět potácející se bez průvodce relativistickým vesmírem byl přímou výzvou gangsterským státníkům, aby se objevili na scéně. Jejich vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat.“

A konečně česko-kanadský ekolog Josef Svoboda (Svoboda, Nováček, 2002) vidí kořen našich problémů v sekulárním humanismu: „Sekulární humanismus je převážně ateistická ideologie, podle které je člověk jediným tvůrcem hodnot, norem a zákonů. Sám tedy vytváří, podle této ideologie, vlastní morální hodnoty. A jestliže je tomu tak, nemá Bůh člověku co říct. Pokud přijmeme, že jsme absolutní tvůrci vlastního osudu a jednání, tak vlastně popíráme existenci vyšší inteligence, které bychom měli být zodpovědni za své jednání. Sekulární humanismus se už dnes plně prosadil na Západě především v médiích a v politice, kde se projevuje v pokračujícím sociálním inženýrství. Sekulární humanismus se stává agendou určitého druhu lidí, kteří vedou společnost k tomu, aby spoléhala jen a jen na sebe.“

Na tato nebezpečí explicitně upozorňuje papež František (byť jinými slovy) v paragrafu 117, když říká: „Místo toho, aby člověk plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody.“

V paragrafu 106 papež František uvádí: „Zásahy člověka do přírody existovaly vždycky, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že doprovázely a spolupracovaly s možnostmi, které mu nabízela.“ To je dosti idealizovaný a zavádějící výrok. Člověk v minulosti zasahoval do přírody méně ne proto, že by byl tak uvědomělý a ohleduplný, ale protože jeho možnosti byly omezené. A přes tyto omezené možnosti už jako lovec a sběrač plodin před několika desítkami tisíc let způsobil tzv. „pleistocenní vymírání“, byl tedy pravděpodobně schopen vyhubit celé druhy živočichů. Ve starověku v Zaslíbené zemi (dnešní Izrael a okolí) díky zavlažování naši předci degradovali a devastovali rozsáhlá, zemědělsky využívaná území, v Libanonu, Řecku i v Dinárském krasu odlesnili obrovská území, „obilnici Říma“, Kartágo, lidé přeměnili na poušť.

Když před 10 000 lety přešli z Asie do Severní Ameriky přes Beringovu úžinu „Eskymáci“, putovali na jih, za lepšími klimatickými a přírodními podmínkami. Jakmile narazili na les, který obývali Indiáni, byli zmasakrováni. Proto se museli přizpůsobit životu v tundře, kde my bychom v zimě nepřežili ani týden. Inuité tam přežili tisíce let, ale byli velmi tvrdí vůči sobě i vůči přírodě, stejně jako ona byla tvrdá k nim. Takže považuji za důležité upozornit, že tyto vztahy nebývaly zdaleka tak idylické, jak se někdy tvrdí. Naši předci asi nebyli příliš odlišní od nás. Neničili tolik přírodu, ale především proto, že k tomu neměli takové technické možnosti, jako my.

Papež František upozorňuje, že specializace značně stěžuje ucelený pohled (paragraf 110): „Fragmentace vědění často vede ke ztrátě smyslu pro celek a vztahy mezi věcmi, pro širší horizont a smysl.“ Na této snaze vědět „vše o ničem“ se zásadním způsobem podílí věda, a to do takové míry, že můžeme mluvit o jejím selhání. Dnešní vybičovaná orientace na výkon, měřený publikační aktivitou ve vědeckých časopisech („Publish or perish.“ – Publikuj, nebo zhyň.) vede k inflaci publikací a stále větší atomizaci našeho poznání. Celkem výstižně to vyjádřil v roce 2006 James Lovelock: „Věda je totiž poslední dvě století sama hendikepována rozdělením do mnoha různých disciplín, z nichž každá je omezena jen na zkoumání nepatrné plochy planety a koherentní pohled na Zemi úplně chybí.“

Jsme také až posedlí tím, co se dá změřit a zvážit, opakovaně experimentálně potvrdit. Na jednu stranu je to účinná obrana proti šarlatánům, na druhou stranu život a poznávání světa okolo nás je něco víc, než jen „měření a vážení“:

„Věda se často zkresleně definuje jako souhrn poznání, k němuž se dospělo na základě opakovaných kontrolovaných experimentů v laboratoři. Ve skutečnosti je věda něco mnohem širšího – získávání spolehlivých poznatků o světě.“ (Diamond, 2008)

 

Posledním činem rozumu je poznání, že je nekonečně věcí, které jej přesahují.                                                                                                         Blaise Pascal

 

Velmi zásadní, domnívám se, je myšlenka v paragrafu 116: „Neadekvátní prezentace křesťanské antropologie vedla k prosazování mylného pojetí vztahu člověka ke světu. Vícekrát byl šířen prométheovský sen vlády nad světem, který vyvolal dojem, že pečovat o přírodu je něco, co je pro slabochy. Správná interpretace člověka jako pána světa jej však chápe jako zodpovědného správce.“

Myslím, že dodnes je občas laiky i kněžími mylně interpretován biblický výrok: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1, 28) Biosféra (oživená část planety, resp. „slupka“ obepínající planetu, jejíž mocnost je přibližně 20 kilometrů) je prostorově ohraničená. Proto také podmaňování si a naplňování země má svoje limity. Exponenciální nárůst (počtu obyvatel, spotřeby zdrojů, produkce znečištění) není dlouhodobě udržitelný a možný v prostorově ohraničeném systému. Pokud toto nebudeme respektovat, uplatní se, slovy britského ekonoma a pastora Thomase Roberta Malthuse (1798) vnější faktory, jako jsou hlad, epidemie, vnitrodruhová agresivita. A to určitě není nic, co by odpovídalo záměrům Stvořitele, který své dílo stvořil z lásky.

Jinými slovy papežovu myšlenku vyjádřil již před léty polsko-americký katolický myslitel Henryk Skolimowski. Ten považuje soudobé módní postoje, egoismus, narcismus, snobismus, vše co vede konzumní společnost k ničení a sebezničení, za následek etického vakua, které kolem nás vytváří etický relativismus. Proto bychom se dle něj měli navrátit k uznání posvátnosti života, které umožňuje popření morálního relativismu uznáním absolutního nároku posvátnosti.

V paragrafu 124 a dále papež František zmiňuje věc, která ještě asi v blízké budoucnosti nabude na aktuálnosti – hodnotu práce: „Jakékoli integrální pojetí ekologie, které nevylučuje člověka, nezbytně obsahuje hodnotu práce.“ Připomíná mnišskou tradici, zejména heslo benediktinů, kteří mají klíčovou zásluhu na obnově Evropy po pádu Římské říše: Ora et labora (Modli se a pracuj.).

V počátcích průmyslové revoluce luddité rozbíjeli stroje, protože se domnívali, že jim berou práci. Nakonec se většina lidské práce přesunula do sféry služeb. Jenže nyní, v době globalizace, hrozí dvojí nebezpečí. V chudých zemích jsou lidé ochotní pracovat za také nízké mzdy, že to bere práci lidem v rozvinutých zemích. A co víc, moderní technologie nahrazují člověka téměř všude. Už nejde jen o málo kvalifikovanou práci v zemědělství a v průmyslu.

Dnes je možné a v brzké budoucnosti bude běžné, že auta budou jezdit bez řidičů, letadla létat bez pilotů, práce učitelů bude částečně nahrazována počítačovými výukovými programy, některá vyšetření i chirurgické zákroky převezmou v nemocnicích počítačem řízené stroje, za právníky budou stohy papírů číst a vyhodnocovat počítačové programy atd. Dnes je v mnoha zemích nezaměstnanost především mladých lidí až 50 %. To je devastující. Slovy papeže Františka: „Snižování počtu pracovních míst má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje „sociální kapitál“, tedy síť důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití“.

Neradostná vyhlídka nedostatku práce by možná měla zajímavé řešení, které však v praxi zatím vyzkoušeno nebylo. Jedná se o ideu tzv. občanského příjmu, s níž přišel ekonom James Robertson (1999): „Občanský příjem je nezdaněný příjem, který by byl vyplácen každému bez výjimky, včetně dětí. Na občanský příjem by měl nárok každý, včetně nezaměstnaných. Nahradil by celou škálu dnes existujících státních příspěvků (přídavky na děti, podpora v nezaměstnanosti, nemocenské dávky, starobní důchody aj.) i když by si každý mohl navíc platit pojištění.

Občanský příjem by pravděpodobně umožnil vznik mnoha nových, nízce placených pracovních míst a míst na zkrácený úvazek (týkajících se např. oblasti recyklace, oprav, pěstování organických plodin aj.). Jednou z výhod občanského příjmu by bylo, že by odpadlo dnešní administrativně náročné a ponižující ověřování příjmů (kdy např. příjemce příspěvku v nezaměstnanosti musí prokazovat, že nemá žádné finanční zdroje). Občanský příjem by lidem umožnil zabývat se neplacenou (nebo málo placenou) prací – výchovou dětí, prací pro společný prospěch komunity apod.

O něco dále (paragraf 129) papež František uvádí: „Aby existovala ekonomická svoboda, z níž skutečně všichni profitují, může být někdy prospěšné ukládat omezení těm, kdo disponují velkými zdroji a finanční mocí.“ To je velké a těžké téma. Evropské státy se po desetiletí snaží přijít na optimální míru zdanění. A zdá se, že příliš velká míra zdanění u lidí s nejvyššími příjmy (např. ve Švédsku kdysi přes 70 %) je kontraproduktivní – narůstají podvody, lidé se stěhují jinam atd. Na druhou stranu se v době globalizace neuvěřitelně rychle prohlubuje propast mezi těmi nejmajetnějšími a nejchudšími. V roce 2014 vlastnilo 80 nejbohatších miliardářů stejné jmění, jako 50 % chudých obyvatel planety (3,5 miliardy lidí!) a britská nevládní organizace Oxfam odhaduje, že pokud budou současné trendy pokračovat, již v roce 2016 by 1 % nejbohatších lidí vlastnilo stejný majetek, jako 99 % ostatních lidí.

V této souvislosti je dobré zmínit poměrně radikální návrh ekonoma Hermana Dalyho (1977), že bychom měli zavést nejen garantovaný minimální příjem (jak je to běžné v rozvinutých zemích), ale také maximální příjem: „Pokud existují meze růstu ekonomiky, pak musíme připustit, že čím větší díl z ekonomického koláče ukusujeme, tím méně pro ostatní (současníky, budoucí generace) zbývá.“

Herman Daly navrhuje, aby se maximální a minimální příjem lišily o faktor deset (rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším příjmem by byl nejvíce desetinásobný). Nerovnost by byla ospravedlněna tím, že lidé mají různé nadání, schopnosti, liší se i pracovním nasazením a pílí. Podle Dalyho je maximální únosná zátěž sociální nerovnosti někdo okolo faktoru 100. Pak následuje již to, čemu se říká třídní boj. Daly zformuloval tento ekonomický princip ve formě jedenáctého „biblického přikázání“: „Nepřipustíš bezmeznou nerovnost v distribuci soukromého vlastnictví.“

Upřímně řečeno, nedovedu si představit, jak by se tento princip podařilo politicky prosadit a jak by reálně fungoval. Omezovali by se tímto principem nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé (podnikatelé)? To by mohlo silně poškodit motivaci, kreativitu a úsilí mnoha výjimečně schopných lidí. Ale za hlubší úvahu „maximální příjem“ stojí, protože pořád platí, že přírodní zdroje jsou omezené a konečné.

Možná by stačilo dílčí, ale také účinné opatření. Jedním z nich by mohla být tzv. Tobinova daň. Dnes je na světě osm či devět z deseti finančních operací ryze spekulativních a trhem takto každý den protékají doslova tisíce miliard dolarů. Za tyto astronomické částky se nic nevyrobí, peníze pouze změní svého majitele, přičemž někdo získal a někdo ztratil.

Již v roce 1972 navrhl ekonom a nositel Nobelovy ceny James Tobin zdanit devizové transakce, aby vlády znovu získaly možnost účinně ovlivňovat makroekonomiku a národní měnovou politiku. Už ve 30. letech 20. století upozorňoval na nebezpečí spekulativních finančních operací ekonom John Maynard Keynes: „Nemůžeme očekávat nic dobrého od situace, v níž se hospodářský rozvoj země stal vedlejším produktem kasina.“

Tobinova daň by učinila krátkodobé nájezdy na měnu méně lukrativními, protože přesunout velké částky do země a zase je rychle vyvést by se prodražilo. Daň by měla být větší u krátkodobých operací a nižší u dlouhodobých operací spojených se zahraničním obchodem a přímými investicemi. I kdyby tato daň byla jen ve výši 0,1 %, roční příjmy by dosahovaly stovek miliard dolarů. Ty by mohly být využity např. na boj s chudobou, nebo na péči o životní prostředí. Celé to má jedinou nevýhodu – s návrhem přišel James Tobin před více než 40 lety a dodnes se nic podobného nepodařilo zavést.

Jiným a pravděpodobně ještě řádově účinnějším opatřením by bylo zavedení ekologické daňové reformy. Její podstata spočívá v přesunu daňové zátěže z toho, čeho chceme mít dostatek (zejména práce a tedy i zaměstnanosti lidí) na to, čeho chceme mít co nejméně (např. vyčerpání přírodních zdrojů). Znamená proto postupné (dlouhodobé) výrazné zdanění, a tedy zdražení energetických a surovinových zdrojů, které by ovšem bylo kompenzováno nižším, případně až nulovým zdaněním práce.[2]

I tento návrh má podobný nedostatek jako Tobinova daň. Myšlenka je velmi stará, před sto lety s ní přišel Cecil Pigou (tehdy reformu jen nenazýval „ekologická“). Prosadit se ji však nepodařilo dodnes.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Co se děje našemu domu
• Evangelium stvoření
• Integrální ekologie
• Některé linie směřování a jednání
• Ekologická výchova a spiritualita
• Odkazy na literaturu