Sekce: Knihovna

Ekologická výchova a spiritualita

Žít znamená dostat trochu času, abychom využili svou svobodu, naučili se milovat a připravili se tak k věčnému setkání s Věčnou láskou.

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

 

Život mě naučil, že žít znamená dostat trochu času, abychom využili svou svobodu, naučili se milovat a připravili se tak k věčnému setkání s Věčnou láskou.                                                                                                 Abbé Pierre

 

Je sympatické, že papež František věnuje celou kapitolu své encykliky ekologické výchově a spiritualitě. Vzdělání a výchova k úctě vůči životu a přírodě je dost možná tím klíčem, který může v dlouhodobějším horizontu proměnit naše smýšlení, hodnotové orientace a v konečném důsledku i jednání. Vůči takové změně jsou nejcitlivější mladí lidé, kteří ještě neztratili své ideály. A pak často také starší lidé, kteří bilancují svůj život a snaží se rozlišit to podstatné a nepodstatné.

Střední generace bývá vůči změně svých hodnotových orientací obvykle imunní, protože je příliš zaneprázdněna péčí o rodinu a prací. Nicméně i tato generace má „Achillovu patu“, slabé místo, kde je ovlivnitelná. Jsou to jejich děti. Vůči nim jsou citliví a otevření. Takže ve škole či v jiných vzdělávacích zařízeních mohou učitelé ovlivnit děti, skrze které pak mohou působit nepřímo i na rodiče. Proto jsou ekologická výchova a environmentální vzdělávání tak potřebné.

V paragrafu 204 papež František upozorňuje na velmi podstatnou věc: „Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci.“ Jinak řečeno, konzum je odrazem vnitřní prázdnoty.

Dále, v paragrafu 206, papež František výstižně připomíná, že konzum je vždy sdílenou odpovědností producenta i spotřebitele. Možná zejména spotřebitele, protože výrobci se přizpůsobují poptávce, kterou určují spotřebitelé. Jak říká papež František: „Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon.“

V paragrafu 207 se papež František odvolává na Chartu Země. Ta však, jak jsem zmínil dříve, nebyla přijata ani na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu v roce 1992, tak ani o deset let později na konferenci OSN o udržitelném rozvoji v Johannesburgu.

Papež František říká, že se odvažuje předložit tuto cennou výzvu znovu. A opravdu, zkusme ještě třetí pokus, stojí to za to. Papež František je velká morální autorita a třeba by se to mohlo povést. Nebo se pokusme tento dokument aktualizovat, modifikovat a přijmout v rámci Římsko-katolické církve, která je přece katolická (všeobecná). Nebo buďme ambicióznější a pokusme se o přijetí v rámci křesťanských církví. Nebo dokonce, jako součást mezináboženského dialogu, v rámci světových náboženství. Tato Charta Země, první celoplanetární ústava v dějinách (byť by byla právně nezávazná) by nám velmi pomohla vytvořit „alternativní životní styl“, ke kterému papež František vybízí.

V paragrafu 210 volá papež František po tom, aby ekologická výchova usilovala o obnovu rovnováhy na čtyřech úrovních: té vnitřní, sami se sebou, té solidární s druhými, té přirozené se všemi živými bytostmi a té duchovní s Bohem. Snad můžeme doplnit, že bychom se měli věnovat čtyřem typům prostředí:

• vnější fyzický (materiální) svět, klasicky chápané životní prostředí člověka;
• vnitřní fyzický svět, péče o lidské tělo, zdraví a zdravý životní styl;
• vnitřní nemateriální svět, to co se odehrává v mysli a srdci člověka, stav vědomí;
• vnější nemateriální svět, atmosféra ve společnosti, „duch místa a doby“.

V paragrafu 215 papež František říká: „Model myšlení reálně ovlivňuje jednání.“ Pokud nezměníme naše myšlení, bude nadále převažovat konzumní model šířený sdělovacími prostředky a trhem. Změnu klíčových hodnotových orientací se pokusil na počátku 90. let 20. století rozpracovat Josef Vavroušek (1993). Bohužel v roce 1995 tragicky zahynul a nemohl v této práci pokračovat. Přesto považuji za vhodné a užitečné zmínit jeho „desatero“ hodnot neslučitelných (hodnoty „A“) a slučitelných (hodnoty „B“) s dlouhodobě udržitelným způsobem života:

1. Vztah člověka k přírodě

1. Kořistnický vztah k přírodě
2. Vědomí sounáležitosti s přírodou

1. Vztah lidského individua ke společnosti

1. Jednostranný důraz na individualismus a soutěživost, případně jednostranný důraz na kolektivismus
2. Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, doplnění soutěživosti kooperací

1. Vztah k toku času a smyslu dějin

1. Posedlost ideou kvantitativního růstu
2. Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti

1. Vztah ke smyslu vlastního života

1. Hédonistická orientace na konzumní způsob života
2. Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných

1. Vztah ke svobodě a odpovědnosti

1. Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluodpovědnosti za běh věcí
2. Rozvoj lidských práv a svobod při respektování symetrie s odpovědností, která je s nimi spojena

1. Vztah k úrovni našeho poznání

1. „Pýcha rozumu“ spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí lidí i jejich schopností předvídat a usměrňovat budoucí vývoj
2. Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti

1. Vztah k vlastnímu životu

1. Odcizení člověka jeho vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání
2. Obnovení pudu sebezáchovy lidí

1. Vztah k budoucím generacím

1. Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými, život na úkor budoucích generací
2. Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností

1. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím

1. Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost a snaha o řešení problémů silou
2. Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení problémů jednáním

1. Vztah k věcem společným

1. Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech
2. Rozvoj participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní (zastupitelské) demokracie se samosprávou

Ve třetí podkapitole „Ekologická konverze“ cituje papež František svého předchůdce, Benedikta XVI.: „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné.“ A sám dodává: „Ekologická krize je výzvou k hluboké vnitřní konverzi. (…) Povolání střežit Boží dílo je podstatná součást ctnostného života a nikoli něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“ Toto je, dle mého názoru, zásadní myšlenka a zároveň výzva.

O něco dále (paragraf 230) papež František připomíná svatou Terezii z Lisieux, která nás vybízí, abychom praktikovali malou cestu lásky, neztráceli příležitost k laskavému slovu, úsměvu, jakémukoli malému gestu zasévajícímu pokoj a přátelství. Neznám autora, ale kdosi to samé vystihl krásně slovy: „Lidé zapomenou, co jste říkali. Zapomenou i to, co jste dělali. Nikdy však nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“

V paragrafech 235 a 236 je zdůrazněn význam svátostí, především Eucharistie: „Svátosti jsou privilegovaným způsobem, kterým Bůh přijímá přírodu a přetváří ji na prostředek sdílení nadpřirozeného života. (…) Syn Boží ve své osobě přijal hmotný svět, do něhož vložil zárodek definitivní transformace. (…) Sjednocen se Vtěleným Synem přítomným v eucharistii děkuje celý kosmos Bohu. (…) Eucharistie spojuje nebe a zemi.“

To jsou krásná slova, plná naděje pro věřící i pro hledající. Ve svátostech si nadpřirozený svět „podává ruce“ se světem přirozeným. Jak bychom se mohli cítit oprávněni ničit tuto planetu a vše živé na ní, když Syn Boží ve své osobě přijal hmotný svět. A nejen to, vložil do něj zárodek budoucí transformace, která se postupně uskutečňuje a naplňuje. O jakou transformaci jde? Zde se na závěr zastavme a pokusme se velmi stručně nastínit náš lidský příběh na této zemi a jeho možné vyústění (Svoboda, Nováček, 2002):

Začalo to Velkým třeskem (Big Bang) před 13,7 miliardami let a formováním neživé hmoty, které trvalo 10 miliard let. Pak, necelou miliardu let od vzniku planety Země, před 3,85 miliardami let, došlo k první transgresi neboli přerodu evoluce neživé hmoty v evoluci biologickou. Ta na Zemi probíhala a probíhá dosud, aniž by, přes četné otřesy a „katastrofy“, byla jedinkrát přerušena.

Život se vyvíjel po stránce „genové“, to je v chromozomech zakódovaných informací (genech), které řídí vývoj jednotlivce od oplodnění buňky až k dospělému jedinci. U vyšších živočichů pak tento vývoj pokračoval i po stránce „para-genové“, kdy se nový jedinec musí nejprve učit od rodičů či druhové skupiny, jak přežít ve svém prostředí (např. mladý dravec se učí od rodičů, jak chytat kořist). Třetím stupněm je evoluce „meta-genová“, aplikovatelná jen u člověka.

Ve chvíli, kdy došlo k „procitnutí lidské mysli“, uskutečnila se druhá transgrese, tedy přerod evoluce biologické v evoluci kulturní (uskutečňovanou skrze člověka). Kulturní evoluce vede přes rozvoj nástrojů, používání ohně, zemědělství, architekturu, vynález písma, filozofii a vědu až k rychlé expanzi homosféry.[1] Dochází zde k závratně rychlému šíření informací, poznání a schopnosti komunikovat.

Dosáhli jsme technologického stadia, kdy každý z nás může být identifikován v každém okamžiku kdekoliv na světě. Žijeme ve fázi totální globalizace. Vyústění této situace může být dvojí. Buď sebedestrukce, nebo třetí transgrese a posud do dalšího stadia evoluce, do stadia spiritualizace, zduchovnění.

 

Obr. 4: Tři historické transgrese (vývojové přechody světa včetně člověka) (upraveno podle Svoboda 2006)

 

V tomto stadiu člověk začne určovat a řídit svůj další vývoj. Dokud však mravní a duchovní proměna člověka nedostihne a nepředčí biotechnologickou evoluci, budeme v neustálém ohrožení fatálního zneužití svých schopností a z toho vyplývající sebedestrukce (a také destrukce světa, který nás obklopuje).

Jednou by snad mohlo dojít k převaze „mysli nad hmotou“, duchovna nad fyzikálním světem, k proměně lidské přirozenosti. Možná, že právě toto je smyslem a konečným účelem předlouhého procesu proměn z minerální, resp. anorganické sféry Alfa přes biosféru (oživený svět) až ke sféře spiritualizace a čistého ducha Omega. Pierre Teilhard de Chardin nazývá dosažení bodu Omega konečným cílem vesmírné evoluce.[2] (Svoboda, Nováček, 2002)

 

Nebe, to je nekonečná schopnost člověka se zdokonalovat.                                                                              Carlo Carretto

 

Dostali jsme se na konec našeho přemítání o encyklice papeže Františka Laudato si´. Mojí ambicí bylo nabídnout podněty, ke kterým mne text encykliky inspiroval. Někoho jiného zase budou inspirovat a obohacovat jiné pasáže a je to tak dobře. Nežijeme v lehké době a první polovina 21. století bude pro další vývoj lidstva možná krizová a také klíčová. Ale jak již řekl americký prezident Roosevelt: „Krize je převlečená příležitost.“ Je to ohrožení, ale také šance na změnu a nový začátek. Citujme tedy závěrem, stejně jako papež František v závěru své encykliky, Basila Velikého:

„Má-li svět počátek a byl-li stvořen, hledejme, kdo jej stvořil a kdo mu dal počátek, tedy toho, kde je jeho Stvořitelem.“

 

Skutečnost světa, který nás obklopuje, i skutečnost nás samých je tajemná, ale není temná. I když nás její dimenze budou navždy přesahovat, dovolují nám stále jasnější orientaci. Snímání závojů je dobrodružný a nekončící proces a nahlížení za ně nás nejen informuje, ale i osvobozuje. Také nás všechny v čase proměňuje. Tato nejpodstatnější činnost, kterou je člověk pověřen za všechno tvorstvo, nenasycuje jen intelekt, ale rezonuje i srdcem. S každým novým poznatkem se svět okolo nás stává nejen srozumitelnější, ale i teplejší. Cítíme se ve vesmíru více doma.                                                                      Josef Svoboda   Jsou lidé, kteří si myslí, že po smrti není nic. A tak se dívají do budoucnosti jako do tmy. Já taky nevím, co bude. Ale dívám se do budoucnosti jako do světla. Neznámo je velký prostor plný naděje.                                                      Ivan Medek

 

 

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Co se děje našemu domu
• Evangelium stvoření
• Lidský kořen ekologické krize
• Integrální ekologie
• Některé linie směřování a jednání
• Odkazy na literaturu