Evangelium stvoření

Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

Modlit se, to znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět.

sv. Augustin

Papež František úvodem upozorňuje, že věda a náboženství poskytují odlišné pohledy na realitu a mohou spolu vést intenzívní a pro obě strany produktivní dialog. Tento velmi důležitý postřeh můžeme trochu rozvést.

Podle Stephena Jay Goulda (1999) existuje „magisterium vědy“ a „magisterium víry“. Svět se dnes už nespokojí s hledáním odpovědi na otázku „jak je postaven, jak funguje“, ale také a především „kdo jej vytvořil, za jakým účelem a jaké je naše místo a poslání v něm“.

Věda je racionální, „objektivní“ a hledá, jak svět funguje. Je však ohrožována nebezpečím „pýchy rozumu“ a v posledních staletích také mechanickým pojetím světa, světa jako stroje, který se dá rozložit na součástky, a tím i plně pochopit. Víra je naproti tomu subjektivní, více intuitivní, hledající smysl tohoto světa a našeho místa v něm. Jestliže vědu ohrožuje pýcha rozumu a přežívající mechanistické pojetí světa, pak víru ohrožuje extrémní fundamentalismus.

Stephen Gould tedy tvrdí, že věda a víra jsou dvě nezávislé domény (jejich sbližování však nepředjímá jejich budoucí splynutí). Magisterium víry je založeno na Božském zjevení a je to vlastně výklad (interpretace) tohoto zjevení. Je kompetentní pro duchovní a morální aspekty života a učí absolutní a neměnné pravdy spásy. Magisterium vědy naproti tomu obsahuje to, čeho se lidé dobrali vlastním rozumem a v dané historické situaci. Toto učení je neustále ve vývoji, reviduje se a zdokonaluje. Potřebujeme tedy, jak říká papež František, „syntézu víry a rozumu“. A možná ještě trochu výstižněji – potřebujeme symbiózu (vzájemnou spolupráci) víry a rozumu.

Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.

Albert Einstein

Čím hlouběji pronikáme do ducha a hmoty, tím více shledáváme, že se prolínají a že na nejhlubší rovině vědomí toto rozdělení zaniká a duch a hmota, nadpřirozeno a přirozeno jedno jsou.

Bede Griffiths

V paragrafu 65 papež František připomíná, že „každá lidská bytost je stvořena z lásky, je učiněna k obrazu a podobě Boha“ a to dává člověku nezměrnou důstojnost. Spisovatel Clive Staples Levis kdysi řekl, že pokud by člověk neměl duši (a nebylo by také Stvořitele, který mu ji dal), pak vlastně měli pravdu v dějinách různí diktátoři – na jedinci nezáleží, ten může být obětován ve prospěch většího celku. Jak říkal, tuším, Stalin: „Když se kácí les, lítají třísky.“ Pokud je však člověk obdařen nesmrtelnou duší a směřuje k věčnému životu, pak hodnota každého jedince je mnohem větší, než zájmy kolektivu. Proto, že duše je věčná, společnost a její instituce nikoliv.

Lidská existence, zmiňuje papež František, se zakládá na třech těsně souvisejících a základních vztazích: k Bohu, k bližnímu a k zemi. V minulosti se věřící snažili budovat si vztah k Bohu. Na tom záleželo, vztah k Bohu nás pozvedal nad „obyčejné“ a pomíjivé pozemské bytí. Se vztahem k bližnímu to bylo složitější. Chceme jednat vůči druhým lidem dobře, ale často tak z nejrůznějších důvodů nečiníme. Mnohé kultury také doposud rozlišují mezi „našimi“ (příslušníci mé rodiny, kmene, národa) a cizinci. Je velkou zásluhou židovství a křesťanství, že přišly s univerzálními hodnotami. Krást se nemá, a to nikomu. Dodnes existují kmeny a etnika, které zapovídají krást vlastním, okrást cizího (např. o dobytek) je naopak záslužný a chvályhodný čin.

Vztah k zemi byl a je nejproblematičtější. Po tisíciletí jsme se okolní přírodou cítili být ohroženi a neustále jsme s ní bojovali. To se přenáší až téměř do současné doby. Dříve církev tento postoj podporovala, nebo přinejmenším tolerovala. Ještě donedávna (a v řadě diecézí a farností dodnes) katolická církev ve vztahu k životnímu prostředí mlčí, nebo takzvaně „spí“. To se svojí encyklikou snaží papež František důrazně změnit a my, laici, bychom jej v tom neměli nechat samotného.

Zmínka o třech základních vztazích: k Bohu, k bližnímu a k zemi připomíná tři odlišné věky v dějinách lidstva podle italského mnicha ze 12. století, Joachima de Fiore, který vykládal dějiny jako dílo Nejsvětější Trojice. První věk, od počátku světa ke Kristu, byl obdobím Otce a byl charakteristický vládou zákona (Desatero a další Boží nařízení). Druhý věk, od Ježíše Krista do roku 1260, byl obdobím Syna a je charakteristický milostí. Třetí věk bude věkem Ducha a charakteristický bude láskou a dokonalou svobodou.

Podobně, jako Duch svatý byl z Nejsvětější Trojice v minulosti možná trochu opomíjen, tak jsme na tom i v našem vztahu k zemi, ve srovnání se vztahem k Bohu a bližním. Ale právě jako období Ducha svatého bude dle Joachima de Fiore charakteristické láskou a svobodou, tak také náš vztah k zemi může být uzdraven a obnoven, jen když si svobodně přírodu a naše bližní – ostatní živočišné a rostlinné druhy, zamilujeme. Jak říká Christian Morgenstern: „Bude třeba celých věků lásky, abychom splatili zvířatům jejich služby.“

Papež František cituje sv. Bonaventuru, který tvrdí, že skrze všeobecné smíření se všemi tvory byl sv. František do určité míry vrácen do stavu původní nevinnosti. Těžko dnes posoudit, co je pravdy na legendách, že sv. František rozmlouval se zvířaty, ale skrze náš vztah k přírodě můžeme aspoň v malé míře obnovit náš „stav nevinnosti“. Když jsem v letošním roce putoval po národních parcích ve Spojených státech, nemohl jsem si nevšimnout, jak nebojácná, svým způsobem bezstarostná, byla divoká zvířata vůči člověku. Pokud totiž mají po mnoho generací zkušenost, že jim člověk neubližuje, nebojí se jej. Jsou to samozřejmě nadále divoká zvířata, některá člověku nebezpečná, ale najednou člověka nevnímají jako nejnebezpečnějšího predátora.

V paragrafu 82 zmiňuje papež František zásadní věc, se kterou někteří lidé i dnes mohou mít problém: „Bylo by chybou myslet si, že další živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolnému panství člověka.“ Podívejme se na naše chování vůči hospodářským zvířatům ve velkochovech, na pokusy na zvířatech v kosmetickém průmyslu, na ohrožení afrických zvířat v savaně pytláctvím a je zřejmé, že zvířata často považujeme za svévolné panství člověka.

Podle filozofa Erazima Koháka (1998) ztratil novověk vědomí zvířete jako bližního a vytvořil si představu zvířete jako suroviny. „Mezi lidmi a ostatními zvířaty je jen jeden morálně závažný rozdíl, a to je svoboda. Člověk je bytost, která si dovede představit, že by mohla být jinak, jediná bytost, která nežije v pevně předurčených pudových mezích. Jenže svoboda neznamená „práva“, znamená odpovědnost“, říká Erazim Kohák.

Svoboda popírá samu sebe, sama se ničí a chystá se likvidovat druhého, jakmile neuznává a již nerespektuje své základní spojení s pravdou.

sv. Jan Pavel II.

Známým zastáncem práv živočichů je Peter Singer, který již v roce 1975 publikoval zásadní studii o vztahu lidí a zvířat, nazvanou „Osvobození zvířat“. Podle Singera je schopnost trpět a cítit bolest (což je společné člověku i zvířatům) dostatečným důvodem pro ohleduplnost. V Singerově pojetí jsme si se zvířaty rovni, i když to neznamená, že jsme stejní. Žádný z rozdílů mezi člověkem a jeho mimolidskými bližními není morálně relevantní.

U vyšších živočichů bychom měli uznat a respektovat čtyři jejich základní potřeby (mimochodem ještě před dvěma sty lety upírané i africkým otrokům):

Možnost volného pohybu na dostatečném prostoru.
Přirozený cyklus dne a noci, činnosti a odpočinku.
Společenství svých bližních, včetně mateřských vztahů.
Přirozená strava odpovídající danému živočichovi.

Erazim Kohák (1998) to dokumentuje na příkladu zemědělských velkochovů: „Zavřít krávu ve chlévě bez možnosti pohybu, oddělit ji od druhých a od telete, vystavit ji čtyřiadvacetihodinovému osvětlení, krmit ji umělou stravou a steroidy, to je týrání živé bytosti. Žádný z rozdílů mezi lidstvem a skotem neposkytuje morální oprávnění, abychom krávě upřeli právo pást se společně se svým telátkem a s druhými krávami na otevřené pastvině. Máme různé potřeby, avšak stejná práva na jejich naplnění.“

Výše zmíněné, domnívám se, podporuje poměrně radikální výrok papeže Františka (paragraf 83): „Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli.“

V paragrafu 93 se papež František dotýká problému soukromého vlastnictví: „Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoliv formy soukromého vlastnictví.“ Zmiňme však další důležitý aspekt, a to je ekologická funkce vlastnictví. Při ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů můžeme očekávat narůstání konfliktů mezi tradičním chápáním vlastnického práva a požadavky dlouhodobě udržitelného rozvoje.

Klasická právní definice vlastnictví jako neomezeného panství nad věcí v moderní společnosti již neplatí. Bude třeba rozvíjet (kromě sociální funkce vlastnictví) také ekologickou (environmentální) funkci vlastnictví. To znamená pokusit se právně zakotvit, že nikdo není suverénním pánem nad přírodními zdroji, jež má ve vlastnictví. Vlastnická práva musí být vykonávána tak, aby nedocházelo k poškození životního prostředí a přírodních zdrojů. Zejména to platí, pokud se jedná o ochranu tzv. životodárných systémů, jako jsou mokřady, lesní ekosystémy, orná půda apod.

Papež František uvádí, že soukromé vlastnictví je vždy obtíženo sociální hypotékou. Ale stejně tak platí, že vlastnictví je zatíženo i ekologickou hypotékou. Dokážeme to i dobře kvantifikovat podle indikátoru tzv. ekologické stopy. Ekologická stopa vyjadřuje spotřebu přírodních zdrojů formou tzv. „globálních hektarů na osobu“, které jsou srovnávací jednotkou spotřeby přírodních zdrojů a skutečné kapacity biologicky produktivních ploch na zemi. Ekologickou stopu lze vyhodnocovat na globální, národní, místní i na individuální úrovni.

Celková ekologická stopa světové populace činí 3,1 globálního hektaru na obyvatele, celková ekologická kapacita je však pouze 2,1 globálního hektaru. K uspokojení našich dnešních nároků potřebujeme tedy zdroje nikoliv jedné, ale téměř dvou planet Země. (World Wild Fund for Nature, 2010)

V paragrafu 94 cituje papež František biskupy z Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřený pozemek půdy, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci.“ To sice zní hezky, ale nepovažuji to za šťastnou formulaci. Velmi mi to připomíná první definici udržitelného rozvoje z roku 1987, od Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj, kde se uvádělo, že „všichni lidé na světě mají právo uspokojovat svoje potřeby“. To je tak vágní formulace, že se s ní nedá nesouhlasit (kdo by nepřál všem, aby mohli uspokojovat svoje potřeby), ale je naprosto „bezzubá“. Nedokážeme totiž definovat lidské potřeby a jejich hranice. Je oprávněnou potřebou mít auto, jachtu, dopřát si výlet do kosmu? Dokážeme definovat ty nejzákladnější potřeby (pitná voda, jídlo, ošacení, přístřeší), ale i ty nemá přibližně miliarda lidí naplněny (jedna miliarda lidí hladoví, 1,2 miliardy lidí nemá přístup k nezávadné vodě atd.).

Podobné je to s právem každého rolníka vlastnit přiměřený pozemek půdy. Nedá se s tím nesouhlasit, ale jak budeme definovat přiměřený pozemek? A jak toto právo prosadíme? V Latinské Americe by možná pomohla pozemková reforma, ale co třeba přelidněné země jako Rwanda či Haiti, kde je příliš mnoho lidí a příliš málo půdy (a ta je navíc devastována erozí)?