Poprvé v dějinách - Benedikt XVI. odstupuje

z knihy Papež František , vydal(o): Paulínky

Rozhodnutí Benedikta XVI. o odstoupení z úřadu papeže oznámené 11.února ve vatikánském Apoštolském paláci nebylo „bleskem z čistého nebe“, jak ho označil děkan kardinálského kolegia Angelo Sodano, pouze pro několik desítek přítomných. Během pár následujících sekund zpráva

obletěla celý svět a vyvolala nejrozmanitější reakce na všech úrovních. Podle odborníků na kanonické právo byla poprvé v plném rozsahu aplikována norma, která byla vždy součástí církevního zákoníku. Kodex kanonického práva z roku 1983 ve druhém paragrafu kánonu 332

uvádí: „Jestliže se papež zřekne svého úřadu, vyžaduje se k platnosti, aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno, nevyžaduje se, aby bylo přijato od kohokoliv.“ A vskutku, Benedikt XVI. zmínil ve svém proslovu právě tyto pojmy: „S plným vědomím závažnosti tohoto úkonu a zcela svobodně prohlašuji, že se zříkám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra,

která mi byla kardinály svěřena 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 20 hodin bude římský stolec, stolec svatého Petra, uprázdněn.“

Od této chvíle se Joseph Ratzinger formálně stal prvním „emeritním papežem“ v dějinách. Na vysvětlení svého počinu stručně vyznal: „Poté, co jsem opakovaně před Bohem zpytoval své svědomí, dospěl jsem k jistotě, že z důvodu pokročilého věku nejsou již mé síly dostačující k náležitému vykonávání petrovské služby. Jsem si dobře vědom, že tato služba musí být pro svou duchovní podstatu vykonávána nejen skutky a slovy, ale také skrze utrpení a modlitbu. Nicméně v dnešním světě, který podléhá rychlým změnám a který je zmítán otázkami velmi závažnými pro život z víry, je k vedení Petrovy loďky a k hlásání evangelia nezbytná také tělesná a duševní síla – síly, kterých mi v posledních měsících natolik ubylo, že musím uznat svou neschopnost dobře vykonávat službu, jež mi byla svěřena.“

Důkazem toho, jak málo osob předem vědělo o tomto rozhodnutí, je i absence několika kardinálů, kteří dali přednost jiným pracovním povinnostem před účastí na konzistoři, kterou považovali za zcela rutinní záležitost, ačkoli ne bezvýznamnou – vždyť se uznávala svatost některých blahoslavených, mezi nimi i mučedníků z Otranta. K těm nemnoha, kteří o tomto rozhodnutí již věděli, kromě státního sekretáře Tarcisia Bertoneho a osobního sekretáře Georga Gänsweina, patřil ještě kardinál děkan Angelo Sodano (jenž byl však o rozhodnutí informován pouze den předem), kardinál Gianfranco Ravasi (jenž měl následujícího týdne dávat členům papežské kurie postní duchovní cvičení), a jak se zdá, i kardinál Marc Quellet, který – jakožto prefekt kongregace pro biskupy – měl mít v sobotu 9. března odpoledne s papežem obvyklé pracovní setkání.

Benedikt XVI. učinil nesnadné rozhodnutí a nezamlčel svůj vnitřní zápas. Když v promluvě před

modlitbou Anděl Páně 17. února komentoval Ježíšova pokušení na poušti, naznačil, že měl pochybnosti o tom, zda jeho zřeknutí se úřadu nebylo pokušením, jemuž byl on sám vystaven: „Při pokušeních je ve hře víra, neboť je ve hře Bůh. V rozhodujících životních momentech ale – když se zahledíme pozorně, tak vlastně v každé chvíli – stojíme na rozcestí: Chceme následovat sebe, nebo Boha? Individuální zájmy, nebo opravdové Dobro, to, co je reálně dobré?“ A při generální audienci 27. února vysvětlil: „V těchto posledních měsících jsem cítil, že mi síly ubyly, a naléhavě jsem v modlitbě prosil Boha, ať mě osvítí svým světlem, abych učinil správné rozhodnutí nikoliv pro své dobro, nýbrž pro dobro církve. Učinil jsem tento krok s plným vědomím jeho závažnosti i novosti, ale s hlubokým vnitřním pokojem. Milovat církev znamená též mít odvahu k nesnadným a bolestným rozhodnutím, při nichž máme vždy před očima dobro církve a nikoliv sebe sama.“

Toto osvícení pravděpodobně neneslo žádné nadpřirozené charakteristiky ani známky mystického zjevení. Stejně tak je však pravděpodobné, že Benedikt XVI. pocítil naprostou vnitřní jistotu, jakoby božské potvrzení správnosti tohoto rozhodnutí. V opačném případě by nebylo možné vysvětlit hluboká slova, která pronesl před modlitbou Anděl Páně 24. února: „Pán mě volá, abych vystoupil na horu a ještě více se věnoval modlitbě a rozjímání. To však neznamená opustit církev, naopak, jestliže mě Bůh žádá o tohle, je to právě proto, abych jí i nadále sloužil se stejnou oddaností a se stejnou láskou, jak jsem o to usiloval doposud, avšak způsobem, který víc odpovídá mému věku a mým silám.“ A při audienci 27. února dodal: „Neopouštím kříž, ale novým způsobem setrvávám u ukřižovaného Pána.“