Překročit práh víry

Priority papeže Františka

z knihy Papež František , vydal(o): Paulínky

V základech teologického myšlení a pastoračního působení kardinála Jorgeho Maria Bergoglia, dnes papeže Františka, nalezneme dvě témata: setkání a jednota. Jestliže to tvrdí rabín Abraham Skorka, profesor latinskoamerické rabínské školy v Buenos Aires, musíme mu věřit. Nutné je však upřesnit, že nejde o nějakou abstraktní shodu, nýbrž o „láskou podněcovaný stav harmonie mezi lidmi, v němž každý tím, co je mu vlastní, spolupracuje na hmotném i duchovním rozvoji druhého“. Je příznačné, že tato formulace se nachází v úvodu knihy, kterou o kardinálu Bergogliovi napsal právě profesor Skorka, jenž též pobaveně poznamenává: „Pokud vím, toto by mělo být poprvé za dva tisíc let dějin, co rabín představuje myšlenky katolického kněze. A navíc, je-li tímto knězem arcibiskup Buenos Aires, argentinský primas a kardinál jmenovaný Janem Pavlem II.“

A také papež František má jasně před očima, co je základní evangelizační prioritou církve: „Nejedná se o zmírňování či rušení předpisů nebo o usnadňování toho či onoho, ale spíš o to, abychom vyšli do ulic, hledali lidi a znali je jménem. A to nejen proto, že toto je posláním církve – jít a hlásat evangelium, ale též proto, že nebudeme-li to dělat, bude to jen na škodu. Církvi, která se omezí na spravování farních záležitostí, která se uzavírá do svého vlastního společenství, se stane totéž, co odloučenému člověku – fyzicky i mentálně zakrní. Anebo zchátrá jako zazděný příbytek, kde se šíří plíseň a vlhkost.“

Na začátku Roku víry v diecézi v Buenos Aires adresoval kardinál Bergoglio svým věřícím list – ne náhodou s datem 1. října 2012, který je svátkem svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií. Na základě názvu apoštolského listu Porta fidei arcibiskup hned v úvodu svého listu mluvil o zavřené bráně jakožto „symbolu naší doby, symbolu existence, jež se vyznačuje opozicí vůči okolí, vůči druhým, vůči budoucnosti“. Na druhé straně „obraz otevřené brány byl vždy symbolem světla, přátelství a radosti“.

Je tedy potřebné „překročit práh, učinit krok, který je znamením svobodného vnitřního rozhodnutí, a odvážit se vstoupit do nového života“. A „branou víry se prochází, tento práh se překračuje tehdy, když se hlásá Boží slovo a srdce se nechá utvářet milostí, jež ho proměňuje. Je to milost, která nese zcela konkrétní jméno – Ježíš. Ježíš je brána (srov. Jan 10,9). On a pouze on je a vždy bude dveřmi. Bez Krista není cesty, která by vedla k Bohu. On nám otevírá cestu k Bohu a pouze on – Dobrý pastýř – se nás ujímá za cenu svého vlastního života“. Překročit práh víry tedy znamená:

– „objevit, že ačkoli se dnešní svět zdá být ovládán různými formami smrti, [...] my jsme naprosto přesvědčeni, že tato smutná skutečnost se může a musí změnit“;

– „nestydět se za srdce dítěte, které – jelikož věří v nemožné – může žít v naději“;

– „doprovázet neustálý pohyb života a dějin, aniž bychom upadli do ochromujícího poraženectví“;

– „přijmout v našem ubohém těle život Zmrtvýchvstalého, a tak vtiskovat tomuto životu znamení života nového“.

V homilii na Popeleční středu roku 2013 kardinál Bergoglio nastínil realistický obraz skutečnosti tvořené násilím a nenávistí, utrpením nevinných a mocí peněz. A nezdráhal se říci, že součástí tohoto obrazu jsou i „naše chyby a hříchy, chyby a hříchy církve. Osobní sobectví – byť oprávněné, ale proto nikoliv méně závažné –, absence etických hodnot ve společnosti, která ničí rodiny, vztahy mezi sousedy, mezi národy či mezi městy vypovídají o našich chybách, o naší slabosti a naší neschopnosti změnit tento nekonečný seznam destruktivních skutečností“.

Na oprávněné otázky „Má smysl snažit se toto všechno změnit?“, „Můžeme v této situaci něco dělat?“ je jeho odpověď jednoznačná: „Ano, je možné všechno obnovit a změnit, neboť Bůh je i nadále bohatý dobrotivostí a milosrdenstvím, je vždy připraven odpouštět a povzbuzuje nás k tomu, abychom stále a znovu začínali.“ A Rok víry je „příležitostí, kterou nám Bůh poskytuje k tomu, abychom dozrávali ve vztahu k Pánu, jenž se stává viditelným v trpící tváři tolika dětí bez budoucnosti, v rozechvělých rukou zapomenutých starých lidí a v obavách tolika rodin, které nadále čelí životu bez jakékoliv opory“.

Kardinálovy hlavní myšlenky v několika slovech:

Ateismus

„Když se potkám s ateisty, bavím se s nimi o lidských otázkách, ale hned jim nepředkládám otázku o Bohu, leda že mi tuto otázku položí oni jako první. Je-li to potřebné, řeknu jim, proč věřím. Lidská sféra je tak bohatá, že můžeme pokojně vzájemně sdílet svá bohatství. Jsem-li však věřící, vím, že tato bohatství jsou darem od Boha.“

Katolictví

„Podíváme-li se do dějin, náboženské projevy katolické víry se značně obměnily. Pomysleme například na papežský stát, v němž se světská moc pojila s duchovní. Byla to deformace křesťanství, která neodpovídala tomu, co chtěl Ježíš a co chce Bůh. Jestliže se v průběhu dějin náboženství tolik vyvíjelo, proč bychom nemohli myslet, že i v budoucnosti se přizpůsobí kultuře své doby? Dialog mezi kulturou a náboženstvím je zásadní a Druhý vatikánský koncil to měl jasně před očima. Od církve se požaduje neustálé obrácení – ecclesia semper reformanda (církev se má neustále reformovat) a tato transformace v průběhu času nabývá různých podob, aniž by se přitom měnil obsah víry. V budoucnosti budou existovat různé formy přizpůsobení se novým epochám, tak jako dnes existují způsoby, které jsou odlišné od těch, jež zde byly v době absolutismu.“

Ženy

„V katolické církvi mnohé ženy vedou bohoslužby slova, ale nemohou vykonávat kněžskou službu, neboť v křesťanství je nejvyšším veleknězem Ježíš – muž. A teologicky podloženou tradicí je, že kněžský úřad se předává z muže na muže. Žena má v křesťanství zcela jiný úkol, jenž se obráží v postavě Marie. Ona je hostitelkou komunity, ona přijímá, je matkou společenství.

Žena má dar mateřství a něžnosti. Pokud se všechno toto bohatství neintegruje v životě křesťanského společenství, pak se takové společenství stává nejen maskulinním, ale též strohým, tvrdým a postrádajícím posvátný rozměr. Skutečnost, že žena nemůže plnit kněžskou službu, neznamená, že žena je méně než muž.“

Laikát

„Rizikem, jehož se my – faráři a biskupové – musíme vyvarovat, je podlehnutí klerikalismu, který je karikaturou náboženského života. Katolická církev je celá Božím lidem, včetně kněží. [...] Když biskup nebo farář vede farnost nebo diecézi, musí naslouchat svému společenství a tak činit rozhodnutí a vést věřící. Když se však staví nad ně a nějakým způsobem říká: »Tady rozkazuji já,« podléhá klerikalismu. [...] Církev hájí autonomii lidských záležitostí. Zdravá autonomie je zdravou sekularitou, která respektuje rozdílnost kompetencí. Není však dobrý militantní sekularismus, který se staví do opozice proti duchovní sféře, nebo požaduje, aby věřící »neopouštěli« prostor kostela. Církev předkládá hodnoty a ponechává, aby zbytek udělali oni.“

Modlitba

„Modlitba je projevem svobody. Někdy se však projevuje snaha manipulovat modlitbu, což je totéž jako chtít manipulovat Boha. To souvisí s jistou deformací, s přehnaným ritualismem nebo s mnoha dalšími projevy manipulace. Modlit se znamená mluvit a naslouchat. Existují chvíle hlubokého mlčení, klanění, v nichž člověk čeká, co nastane. V modlitbě se spojuje toto uctivé mlčení s jistým druhem vyjednávání, jako když Abrahám vyjednává s Bohem o potrestání Sodomy a Gomory. Stejně tak Mojžíš vyjednává, přimlouvá se za svůj lid a chce Hospodina přesvědčit, aby netrestal jeho lid. Toto je projev odvahy, bez které se – spolu s pokorou a klaněním – modlitba neobejde.“