Sešit pro vedoucí semináře: 3.-6. týden

z knihy Seminář života v Duchu - Sievers

3. Týden

Ježíš je Pánem tvého života

A. Připomínky pro seminární tým

a) Po určité chvíli modlitby se tým podívá zpět na druhé setkání:

- Jaká byla katecheze?

- Jak probíhala práce v malých skupinách? Jsou účastníci otevření? Spolupracují všichni? Potřebuje někdo zvláštní pomoc?

- Chyběl někdo na setkání a chce to teď nahradit?

b) Potom následuje příprava na třetí setkání.

- Jde o to, přivést účastníky moudře a jistě k rozhodnutí pro Ježíše. Mají se naučit žít z něho, pro něho a v něm.

- Kdo bude mít katechezi?

- Domluvíme i detaily práce v malých skupinách.

c) Dnes musí být také dobře naplánována bohoslužba pokání a smíření.

d) Setkání končí modlitbou za účastníky a za každého z nás, za každého člena seminárního týmu. Modlíme se za to, aby
Bůh byl skrze tento seminář oslaven co nejplněji a za to, aby mohl v našem středu vykonat veliké věci.

B. Připomínky pro práci v malých skupinách

a) Znovu vyzvi účastníky, aby sdělili své zkušenosti (dobré i špatné, své radosti i bolesti) z minulého týdne.

b) Polož otázku, zda pravda, že Ježíš je spasitel a vykupitel a osvoboditel, měla pro účastníky nějaké praktické důsledky,
nebo zda je ještě jen zapamatovanou pravdou (pravdou v hlavě, ne v životě). Bude asi nutné mít připraveno nějaké osobní
svědectví, aby tak bylo možno jasně ukázat, oč jde.

c) Povzbuď účastníky, aby bez bázně sdělili problémy, které se seminářem mají.

d) Připomeň účastníkům, aby už teď začali s vnitřní přípravou na bohoslužbu pokání a smíření.

C. Přednáška - připomínky ke katechezi

Scházíme se ke třetímu setkání tohoto semináře. (Stojí ostatně za zmínku, že slovo seminář pochází z latinského „seminare“
- zasívat. Zde se má tedy uskutečnit duchovní setba, zde má začít růst něco, co později přinese bohaté plody.). V těchto
týdnech jde o to obnovit základní sloupy naší víry. Jsme připraveni k tomu, abychom nejen svým rozumem, ale také v hloubce
našich srdcí zakusili, kdo náš Bůh vlastně je. On je láska a smilování, které v Ježíši jako člověku před dvěma tisíci léty
prožil, on žije a působí také dnes jako vykupitel a osvoboditel.

Dnes chceme prožít tuto skutečnost z dalšího hlediska, které je pro hluboký, autentický křesťanský život velmi nutné:
Ježíš je Pánem mého života.

1. Ježíš je Pánem mého života jen potud, pokud mu dovolím Pánem být

Ježíš - Pán mého života? Ne, děkuji. Nikdo mi nebude nic předepisovat. Jsem svobodný a chci jím zůstat. Chtěl bych dělat
a nedělat právě to, co já chci.

Je mnoho lidí, kteří Ježíše přijímají v domě svého života jako hosta, to znamená vyhražují mu pokoj pro hosty. A může
to být moc pěkně zařízený pokoj. Ale půda a sklep se vším harampádím a všechno špinavé nádobí zůstávají před ním uzavřeny.

Nebo můžeme použít jiný obraz. Mnozí řeknou: pojď Ježíši, jeď se mnou v autě mého života. Udělej si pohodlí na zadním
sedadle, budeš-li ovšem chtít, můžeš sedět i vpředu vedle mne. A když nebudu vědět, kudy jet dál, nebo když budu mít poruchu,
můžeš mi ochotně pomoci.

Kdo musí často cestovat cizími městy, ten dovede ocenit, jakou úlevou je, když může nastoupit do taxíku a nechat se dovézt
tam, kam potřebuje jít. Kolik zajížděk, kolik sil a energie nám ušetří, jsme-li připraveni dát z ruky klíče auta našeho
života a nechat Ježíše, aby byl řidičem.

Ve skutečnosti nám ale přijde nesmírně zatěžko přenechat mu kontrolu nad naším vlastním životem. Chceme být nezávislými.
Chceme se rozjíždět a zastavovat sami, spěchat nebo jet pomalu - jak se nám to hodí. Ale protože jsme nezkušení jezdci,
stanou se v našem životě všechny možné „nehody“. Ježíš nás však nikdy nenutí, abychom mu předali řízení. Ale znovu čeká
a znovu mne zve: Dej mi klíče, nech mne řídit. Budeš pak v bezpečí a neunavíš se.

Ne, Ježíš nás nenutí s pistolí napřaženou. Je přece dobrým pastýřem, který nás chce vést na zelené pastviny (Ž 23; Jan
1,16). On je tedy Pánem mého života, jestliže mu já ve své svobodě dovolím, aby tímto mým Pánem byl. On říká: „Hle, stojím
u dveří a klepu.“ (Zj 3,20)

2. Já mám jiné pány, jiné řidiče

Abychom zůstali u uvedeného obrazu. Podívám-li se do svého života (i když jsem snad i veskrze ochoten dovolit Ježíšovi,
aby byl řidičem auta mého života), objevím poměrně brzy, že nejsem zdaleka tak svobodný, jak jsem si myslel. Mám všechny
možné pány, vlastníky domu či řidiče, kteří řídí můj život, kteří mne postrkují. Mé povolání, má práce mne může ovládat.
Perfekcionismus na zahradě nebo v domácnosti mne může zotročovat. Mé břicho, jídlo, pití, sexualita mohou být mými pány,
kteří mnou hýbou. Přání být někým známým mne mohou ovládat. Také vztahy k jiným lidem (mnohá zdánlivá přátelství) mohou
tak vládnout mým časem a mými silami, že jsem nesvobodný. Televize a určité knihy a časopisy mohou usmrcovat mého ducha.

V sedmé kapitole listu Římanům nacházíme výborný popis naší situace, našeho vnitřního zotročení: „...nedělám to, co chci,
nýbrž to, co nenávidím...“ jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já (mé skutečné já), ale hřích, který ve mně přebývá
(mé ego). To znamená, že mé hříšné touhy, které vycházejí z egoismu, jsou mým vlastním pánem a mistrem.

Při poznání této skutečnosti Pavel volá: „Já nešťastný člověk. Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti (s jeho hříšnými sklony)?“
a nachází krásnou odpověď: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ (Řím 7,14-25).

Nejsme tedy s to sami ze sebe překonat ty síly zla a hříchu, které jsou v našem já činné. Osvobození přichází teprve tehdy,
když přijmeme Ježíše jako Pána našeho života.

3. S Ježíšem jako Pánem mého života mohou najít pravou svobodu a pravý pokoj

Kdo udělal opakovaně zkušenost vnitřního otroctví (např. závislost na lécích), může potvrdit Ježíšovo slovo „když vás
Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (Jan 8,36). Dovolíme-li tedy Ježíšovi, aby byl Pánem našeho života, pak můžeme
zažít celou řadu krásných důsledků. Jestliže se jím necháme vést, necháme-li ho „řídit“, pak jsme jisti, pak jsme v pokoji.
Pak si nemusíme dělat zbytečné starosti.

Pochopitelně tomu nesmíte špatně rozumět. I pak budou v mém životě mrzutosti, břemena, obtíže. I tehdy budu muset nést
nejeden kříž. Bude mnoho věcí, které nebudou probíhat tak, jak já bych chtěl. Ale budou probíhat tak, jak on by to chtěl,
protože má všechno ve své ruce a dovede ze všeho vytěžit dobré. Víme, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (Řím
8,28). (Bude asi dobré zde vložit nějaké svědectví o tom, jak neštěstí, nemoc, nebo zklamání nakonec přineslo mnoho dobrého.)

Podobně svědčí Pavel o tom, jak v jeho životě pronásledování a těžkosti vyvolaly trpělivost, trpělivost pak vytrvalost,
vytrvalost naději a naděje ho dovedla ke zkušenosti lásky Boží (Řím 5,1-5).

Je-li Ježíš naším Pánem, máme stále ovšem problémy, utrpení totiž neobejdeme. Ale vposledku nemůže nic jít úplně špatným
směrem. Protože on je u nás. A s touto vírou v jeho milující přítomnost, s tímto postojem stálé odevzdanosti jemu, nerebelujeme
proti bolesti a utrpení. Učíme se pouštět to, co křečovitě držíme, říkat ano - a tak nás nemůže žádná těžkost překvapit.
Více se modlíme, učíme se důvěřovat. Hledáme útočiště v Ježíšových pažích a jsme tam v bezpečí navzdory všem otázkám „proč“
a „proč právě já“, na něž nenacházíme žádnou odpověď.

S Ježíšem jako Pánem našeho života nás jednou nepřemůže ani smrt. Pro křesťany prvotní církve a prvotních křesťanských
obcí bylo toto přesvědčení zdrojem odvahy i v nejtěžších pronásledováních. S vírou, že Ježíš je Pánem a vítězem také nad
smrtí, mohli hledět smrti do tváře s úsměvem: „Ty mne ve své moci neudržíš. Můj vzkříšený Pán mne vyrve z tvých rukou.
Pak s ním budu žít na věky, navždy.

4. V tomto týdnu chceme říci „ano“ k Ježíši a „ne“ k otroctví hříchu

V těchto týdnech chceme Ježíše nově volit jako Pána našeho života. Chceme mu předat klíč našeho života a ponechat mu ho
a potom zakusit, kolik pokoje, radosti a síly je nám díky tomu otevřeno.

Abychom jednoznačně vyjádřili svou připravenost vzdát se všech jiných plánů našeho života, naši připravenost zříci se
všeho otroctví, které nás poutá a váže, jsme pozváni ke slavení svátosti smíření (kdy...., kde...). V dobré zpovědi chceme
Ježíšovi předat naše hříchy a naše hříšné sklony. A když pak kněz řekne v Ježíšově jménu prorocké slovo: „uděluji ti rozhřešení“,
pak jsme opravdu osvobozeni. Těšme se už teď na tento velký okamžik milosti.

Bohoslužba pokání a smíření

a) Setkáme se v kostele (není podmínkou). Po vhodné vstupní písni nás členové seminárního týmu nebo kněz vítá a vysvětlí
nám smysl a význam této bohoslužby.

1) Sešli jsme se, abychom na sobě zakusili působení Ježíše a jeho uzdravení a vykupující jednání. Chceme přibít své hříchy
a hříšné sklony na jeho kříž, aby - vyjádřeno opravdu obrazně - jeho krev přes ně tekla a aby nebeský Otec už nemohl „číst“
náš dlužní úpis, nýbrž aby viděl jen Ježíšovu smiřující krev (srov. Kol 2,13-14).

2) Chtěli bychom být posvěceni a stát se tak znovu svatými, jako jsme jimi byli původně po přijetí křtu (srov. 1 Petr
1,14-16). Chceme Ježíšovi předat svůj „hnůj“, aby ho sám odstranil.

3) Chtěli bychom náš život vyprostit z panství satana a hříchu a dát ho zcela pod panství Ježíšovo (srov. Kol 2,6-7).

b) Po úvodu pokračuje nějakou dobu chvála a adorace. Jsme si vědomi toho, že jsme se sešli jako hříšníci. Proto tedy bude
atmosféra setkání spíš střízlivá.

c) Osvědčilo se připojit ke chvále nějakou chvíli rozjímání o utrpení a umírání Ježíše. Chceme v duchu sledovat Ježíše,
našeho Pána a Spasitele a spolu s ním prožít a vidět, jaká to vlastně břemena a jaká utrpení vzal na sebe, abychom byli
osvobozeni od břemen hříchu. Můžeme k tomu použít buď volně vytvořeného rozjímání nebo můžeme část po části předčítat z
některého evangelia. Po každém úseku čtení musíme však zachovat prostor pro osobní rozjímavou modlitbu. Tak můžeme např.
rozjímat Ježíšovu modlitbu v Getsemanech, jeho zatčení, zapření Petrovo, bičování a korunování trním, ukřižování i Ježíšovu
smrt a zvažovat přitom, co všechno Ježíš vzal na sebe - pro mne a pro mou spásu.

d) Poté, co jsme se dívali na Ježíše, našeho Spasitele, se musíme dívat sami na sebe. Ale nemůžeme se srovnávat s druhými
lidmi, nýbrž s Ježíšem. Ve srovnání s druhými lidmi mohu lehce věřit, že jsem vlastně docela dobrý. Ve srovnání s Ježíšem
rozpoznávám rozsah mé slabosti:

- Mé myšlenky: Jsou mé myšlenky jako Ježíšovy nebo jsou jiné, naplněné zlostí, nenávistí, sobectvím, smyslovými touhami,
nevolí, nedostatkem lásky, pýchou, pocitem vlastní spravedlnosti?

- Má slova: Jsou má slova jako slova Ježíšova nebo je zde rozdíl? Nejsou má slova naplněna zlobou, netrpělivostí, nepřátelstvím,
tvrdostí, zraňující zaujatostí? Mluvím pravdu nebo používám svá slova k tomu, abych se vykroutil z těžkostí a abych se
dělal lepším než ve skutečnosti jsem?

- Mé jednání: Je mé jednání jako by bylo jednání Ježíšovo na mém místě? Nebo je zde rozdíl? Nepřináší způsob mého jednání
druhým lidem škodu místo užitku? Není mé chování v práci, v dopravě, v přírodě nějakým způsobem ničivé? Nepoškozuji, neničím
nějakým způsobem život, lásku, majetek nebo dobré jméno druhých?

- Mé vztahy: Jsou mé vztahy s druhými lidmi takového druhu jako měl Ježíš? Jsem připraven postavit všechny mé vztahy pod
nejvyšší panství Ježíšovo? Jsou lidé, proti kterým něco mám, lidé, kterým nedovedu odpustit?

- Mé vztahy k Bohu: Je můj vztah k Bohu vztahem víry, důvěry, jak jej měl Ježíš vůči svému Otci, nebo je Bůh pro mne vzdálený
a já si ho držím od těla? Snažím se modlit tak, jak se věrně modlil Ježíš?

e) Po zpytování svědomí se může číst Ez 36,25-28. Bůh chce svátostí pokání uskutečnit „transplantaci srdce“. Potřebuji
se tedy tomu vystavit a své srdce nechat vyprázdnit od kamení.

f) Dříve než začne individuální zpovídání, vystaví kněz Nejsvětější svátost. Když pak účastníci čekají před zpovědí nebo
po ní, setrvají v láskyplné přítomnosti Pána.

g) Poté, co se všichni vyzpovídají, rozsvítí se osvětlení v kostele jako o svátku. Následují písně radostné chvály a díky.
Jako společnou modlitbu pokání a díků se modlíme Ž 103 (texty je třeba předem připravit).

h) Bohoslužba končí požehnáním Nejsvětější svátostí a radostnou závěrečnou písní.

4. Týden

Ježíš tě povolává, aby jsi se stal jeho učedníkem

A. Připomínky pro seminární tým

a) Opět začíná toto setkání po nějakém čase chval a přímluv ohlédnutím se na proběhnuvší třetí setkání.

- Jaká byla katecheze? Jak probíhala práce v malých skupinách?

- Lze u účastníků konstatovat duchovní růst? Rozhodl se někdo, že nebude dál pokračovat, protože se cítí být duchovně
přetížen? (To nemusí být zrovna špatné znamení, srov. Jan 6,60-66.)

b) Pokud právě proběhla bohoslužba pokání a smíření, věnujeme také jí teď pozornost:

- Jaká byla atmosféra? Jak proběhly jednotlivé kroky?

- Byl každý účastník schopen přijmout svátost smíření? Potřebuje někdo zvláštní pomoc?

c) Potom se obrátíme k přípravě čtvrtého setkání. Jde teď o to pomoci účastníkům, aby došli ke skutečnému rozhodnutí pro
Ježíše a aby byli hotovi následovat ho i nadále:

- Kdo bude mít katechezi?

- Jak naložíme se psaním osobního dopisu Ježíšovi?

- Jak uspořádáme „odeslání“ dopisu Ježíšovi, např. společným spálením všech dopisů?

- Kdy a kde se to uskuteční? Jednou z možností je spojení spálení dopisů s modlitbou za plnější vylití Ducha svatého.

B. Připomínky k práci v malých skupinách

a) Každého účastníka vyzveme, aby promluvil o tom, jak se mu daří v duchovním životě s Pánem v modlitbě, ale také ve vztazích
s lidmi.

b) Pokud se v tomto týdnu konala bohoslužba pokání a smíření, vyzveme ke svědectví o přijaté milosti.

c) Ukáže-li se, že někdo potřebuje ještě nějakou dodatečnou pomoc, domluvíme se na zvláštním termínu.

C. Přednáška - připomínky ke katechezi

Během minulých týdnů jsme poznali lásku nebeského Otce nejen rozumem, ale také jsme ji zakusili. Sami na sobě jsme zakusili
vykupující jednání Ježíšovo, kterým nás chce osvobodit z otroctví hříchu a z hříšných životních okolností. Vyzval nás,
abychom ho přijali jako „řidiče“ svého života, jako skutečného Pána nad životem a smrtí. 4. seminární týden je týdnem odpovědi.
Ježíš nás volá a povolává k hlubšímu následování a my se chceme naučit říkat mu na to ano. Chceme se naučit, co to znamená
být Ježíšovým učedníkem.

V Novém zákoně čteme znovu a znovu o Ježíšových učednících. Ale v praktickém životě výraz „učedník“ (ve smyslu evangelia)
prakticky neužíváme. Spíš mluvíme o žácích, učních, o těch, kdo jsou zaučováni apod. Všechny tyto výrazy ovšem poukazují
na vztah závislosti, vyjadřují nějak poměr vyučovaného k vyučujícímu. Ale přesto neodpovídají plně tomu, co Ježíš mínil
výrazem „učedník“. Co to tedy znamená být Ježíšovým učedníkem?

1. Být učedníkem znamená Ježíše následovat

Ježíšovi učedníci jsou lidé, kteří Ježíše uznávají jako svého Mistra a Pána, kteří svůj život žijí v závislosti na něm,
kteří ho nechají jít napřed a pak jdou za ním, kamkoli On zamíří své kroky.

Ale přesto jednáme lehce jako Petr, který řekl, když Ježíš mluvil svém nadcházejícím utrpení: „Buď toho uchráněn, Pane,
to se ti nemůže stát.“ Petr chtěl převzít vedení a musel proto přijmout velmi tvrdé slovo: „Jdi mi z cesty, satane. Jsi
mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,21-23)

Učedník má smýšlení Mistrovo, nechce prosazovat své vlastní představy. Je připraven přenechat Ježíšovi vedení, a to ve
všech oblastech: ve zdraví i nemoci, v úspěchu i neúspěchu, v dostatku i chudobě, ve světle i temnotě, ve zdaru i nezdaru.

Ježíšův učedník je hotov následovat Ježíše také na křížové cestě, neboť on ví, že toto je cesta k životu, cesta ke slávě
(Mt 16,24-27).

2. Být učedníkem Ježíšovým znamená odvrátit se od všeho zlého

Ježíš řekl: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24) Nemůžeme současně dělat dobro i zlo. Nemůžeme současně následovat
Ježíše, světlo světa (Jan 8,12) a současně zůstávat v temnotě hříchu a sobectví. Když se ptali Petra po jeho převratném
kázání na svatodušní pondělí: „Co máme dělat?“ Odpověděl jim: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše
Krista na odpuštění svých hříchů.“ (Sk 2,37-38)

K učednictví patří tedy ochota rozejít se, pokud je na nás, se vším hříšným chováním. Zůstaneme ovšem slabými, vlastními
silami nedostaneme hřích zcela pod kontrolu. Ale jako Ježíšovi učedníci jdeme se svými selháními prostě znovu a znovu ke
svému Mistru a předáváme mu je. A On nás nově obdaruje svou dobrotou a odpuštěním (srov. Flp 3,9).

3. Být učedníkem znamená denně být s Ježíšem ve spojení

Nikdo nemůže být studentem význačného profesora, nechodí-li na jeho přednášky. Nemá žádný smysl, když se přihlásíme do
nějakého kursu a potom tam nedocházíme a nepodílíme se na něm. Nemůžeme být učedníky Ježíše, neuděláme-li si čas, abychom
mu naslouchali, byli u něho, byli s ním ve spojení.

Ježíš nám říká: „Už vás nenazývám služebníky... nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel
od svého Otce.“ (Jan 15,15) Nemůžeme být přáteli, jestliže nemáme pro svého přítele nikdy čas, jestliže s ním žádný čas
nestrávíme, nikdy s ním nemluvíme a nikdy mu nenasloucháme.

K učednictví náleží podstatně, abychom zachovávali a prožívali denně „tichou chvíli“, nejen teď během semináře, ale po
celý náš život, abychom se tak s ním setkávali, naslouchali mu, nemluvili jen celý čas sami, a potom s ním také hovořili.

Ježíš nám dal osobní příklad, jak uprostřed velmi intenzivního činného života setrvával ve spojení s Otcem. Často to znamenalo,
že musel velmi brzy vstávat, nebo vyhledávat velmi vzdálená, osamělá místa (Mk 1,35; Lk 5,16; Lk 9,28).

a) Jak se máme modlit, abychom se s Ježíšem setkali a zakusili jeho přítomnost? Jednoduchou cestou je číst určité místo
Písma (např. Jan 4,5-9) ve fantazii si potom celou scénu představit. Není to nic těžkého, prožít vnitřně, jak Ježíš sedí
u studně v Samaří. Dalším krokem je potom rozhovor u studny, vžít se do role Samařanky - to je možné i pro muže - dále
vést rozhovor s Ježíšem, naslouchat mu a mluvit s ním, chválit ho, obdivovat ho a uctívat. V takovém dialogu můžeme vést
rozpravu s Ježíšem o našem celém životě, o našich plánech a starostech, úspěších i selháních. Podobně je možné téměř každý
oddíl evangelia proměnit v modlitbu a život, v něco, co se dnes děje a co dnes působí. Tímto způsobem můžeme zakoušet Ježíše
dnes.

b) K „tiché chvíli“ by mělo také vždy patřit, že kromě modlitby Písmo svaté jakožto slovo Boží prostě studujeme. Ale jak
se nám může Bible jakožto Boží slovo stát dnes živou? Toho dosáhneme tak, že slova, která čteme, nechápeme jako události
nebo zprávy o dějinných událostech dávné minulosti, nýbrž jako Boží osobní poselství pro mne a dnes. Co však dělat s takovými
místy, která jsou těžko srozumitelná nebo kterým nerozumíme vůbec? Nejlepší způsob, jak s nimi naložit, je nechat je prostě
být a pokračovat dál. Ani velcí znalci Bible (vědci) nedokáží všemu rozumět. Během let se nám však jakoby samy od sebe
- působením Ducha svatého - stanou nová a nová místa najednou jasnými, pokud ovšem den co den kousek Bible čteme.

4. Být učedníkem Ježíšovým znamená být spojen s ostatními Ježíšovými učedníky

Nikdo nemůže být učedníkem Ježíšovým jenom a výlučně sám pro sebe. V nejlepším případě se může takový pokus dařit několik
týdnů nebo měsíců. Potom zeslábneme a necháme toho. Máme-li vydržet, potřebujeme pomoc a posilu druhých, kteří se s námi
nalézají na stejné cestě. V listě Židům je tato skutečnost uvedena jasnými slovy (srov. Žid 10,24-25).

Ježíš sám vyzvedl lásku a spojení s ostatními učedníky na úroveň jediného jistého důkazu, zda někdo pravým učedníkem je
nebo ne: „Podle toho všichni poznají, zda jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35)

I kdyby se někdo hodiny a hodiny modlil nebo citoval Bibli stránku po stránce, ano, kdyby dělal znamení a zázraky, není
ještě jisté, zda je to opravdu Ježíšův učedník. Teprve konkrétní láska k těm, kteří se také snaží být Ježíšovými učedníky,
je bezpečným důkazem.

5. Jsi připraven být Ježíšovým učedníkem?

Ježíš, dobrý pastýř mého života, který mne nechce ovládat, ale vést na zelené pastviny, mne zve zcela osobně k tomu, abych
ho následoval. Povolal mne, do tohoto semináře a chce mne táhnout ještě více k sobě, protože mi chce darovat ještě víc,
totiž novou plnost Ducha svatého. Na tento příchod Ducha svatého se chceme od nynějška velmi vážně připravovat.

Jako další krok přípravy (po obrácení a zpovědi) chceme napsat tento týden Ježíšovi dopis, v němž vyjádříme:

- Jsem připraven učinit Ježíše Pánem svého života.

- Jsem připraven žít svůj život ve spojení s ním a v závislosti na něm.

- Jsem připraven být Ježíšovým přítelem a denně s ním strávit určitý čas.

- Jsem připraven vzdáti se všeho, co od něho nepřichází, a co k němu nevede.

Můžeme také prosit o pomoc ve zvláštních slabostech, nebo prostě děkovat za způsob, kterým nás až dosud vedl. Zkrátka,
dopis může být velmi osobní. Nikdo ho nebude „číst“ kromě Ježíše. Může být ale dobré, udělat si kopii pro náš soukromý,
pozdější užitek. Originál pak předáme Ježíši... (buď ho spálíme nebo s ním nějakým vhodným způsobem naložíme). Také zde
to přinese velkou radost, když se společně s bratry a sestrami pozdvihneme k hlubšímu následování Ježíše, protože víme,
že jen v něm je spása a že on je cílem našeho života. Všechno pomine, naše tělo, naše práce, náš majetek. On samotný zůstává
a také my zůstaneme ve věčné radosti, jestliže se staneme jeho přáteli a učedníky.

5. Týden

Ježíš tě naplňuje svým svatým Duchem

A. Připomínky pro seminární tým:

a) Po nějakém čase modlitby se zadíváme znovu na předchozí setkání.

- Zapůsobila přednáška skutečně na účastníky? Pohnula s nimi?

- Jsou jejich srdce připravena k hlubšímu rozhodnutí pro Ježíše?

- Znovu prohovoříme formu předání dopisu Ježíšovi.

- Potřebuje některý z účastníků naši zvláštní pomoc?

b) Nyní připravíme pátý týden. Jde o to sblížit účastníky s Duchem svatým, s „neznámým Bohem“ a začít bližší přípravu
k obnovenému a prohloubenému vylití Ducha. Jako ti, kdo vedou a doprovázejí účastníky, můžeme po předchozích krocích obrácení
a rozhodnutí očekávat, že začnou být vidět známky vážně braného duchovního života. Kde tyto známky chybí, je třeba situaci
znovu přezkoušet. Je důležité, aby se nám stalo zřejmým, že se nebudeme moci jen tak automaticky modlit nad každým účastníkem
o vylití Ducha. Bůh je milosrdný a velkorysý v udílení svých darů. Ale milost nelze přeci jen získat za „sníženou cenu“.
Nakonec musí být poznáno a řečeno z Ducha, co je třeba dělat v jednotlivém případě.

c) Končíme intenzivní přímluvnou modlitbou: „Přijď, Duchu svatý“.

B. Připomínky pro práci v malých skupinách:

a) Jak je již obvyklé, jsou účastníci vyzváni, aby referovali o svých zkušenostech z „tiché chvíle“, s jejím průběhem
a s jejím dalším odrazem v našem životě.

b) Vedoucí skupin poukáží na to, že teď vstupujeme do konečné fáze přípravy a zdůrazní, jak je důležité modlitbou a životem
svatosti se otevřít pro přijetí Ducha svatého.

C. Přednáška - připomínky pro katechezi

V minulém týdnu jsme napsali Ježíšovi dopis, v němž jsme vyjádřili, že ho chceme přijmout jako Pána a Mistra svého života.
Dostaneme na tento dopis také nějakou odpověď? Ano. Ježíš nám dá znamení, že dopis dostal, že si ho cení. Připravil totiž
pro nás báječný dar. Jaký dar? Ne něco hmotného, nýbrž něco cennějšího. Chce nám dát svého Ducha, kterého sám obdržel od
Otce.

1. Ježíš je naplněn Duchem svatým

Abychom hlouběji pochopili, co pro nás Ježíš připravil, chceme se nejdřív zadívat do jeho života a zde postřehnout, co
On sám zakusil.

Evangelia nám o tom podávají svědectví. Ačkoliv nemělo jeho početí „normální“ průběh, ačkoliv se při jeho narození udála
mimořádná znamení, byl jeho život po mnoho let zcela obyčejný. Byl vesnickým tesařem a truhlářem. Pomáhal lidem stavět
jejich jednoduché domy (srov. Mk 6,3). A přece jednoho dne šel k Jordánu a tam se stalo něco, co zcela změnilo jeho život.
Čťeme Lk 3,21-22. Duch svatý na něho sestoupil. A kdo je tento Duch svatý? Je to láska Otcova. Poté, co tato láska Otcova
byla vylita do jeho života, opustil svou tesařskou práci a začal Otcovu lásku předávat lidem, kteří k němu přicházeli.

Když Ježíš zažil u Jordánu své osobní letnice, začala z něho proudit Boží láska na lidi hladové po lásce. Jeho slova jsou
naplněna touto silou lásky a lidé zakouší vše, co On říká, jako „dobrou radostnou zvěst“, jako evangelium. A koho se Ježíš
v této lásce dotkne, ten je uzdraven. „Vycházela z něho moc a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19).

2. Ježíš nám předává Ducha svatého

Nakonec umírá Ježíš na kříži. „A nakloniv hlavu skonal“ (doslova: odevzdal svého ducha) Jan 19,30.

On odevzdal svého Ducha, abychom ho mohli my přijmout. Letnice začínají na kříži, pokračují o velikonočním večeru, mají
svůj vrchol o dnech letnic a pokračují dále dějinami.

Několik století předtím měl prorok Ezechiel vizi potůčku, který vytékal po straně chrámu (vzpomeneme si přitom, že Ježíš
sám je chrámem: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“). On však mluví o chrámu svého těla (srov. Jan 2,19-21).
Tento potok byl hlubší a hlubší, až se stal proudem, který proměnil Mrtvé moře v životodárnou vodu (Ez 47,1-12).

Jan vidí naplnění této vize v otevření Ježíšova boku. Srdce Ježíšovo je tedy zdrojem života (krve) a Ducha (vody), srov.
Jan 19,31-37 a Jan 7,37-39. Tento potok, který se otvírá v srdci Ježíšově, má i nás novým způsobem po několika dnech dostihnout.

Kdekoli se objeví proud Ducha, tam se lidé mění: láska proměňuje. Mysleme tedy na ustrašeného Petra, který Ježíše zapřel
před děvečkou. Poté, co Duch byl dán, všechen strach zmizel. Petr beze strachu zvěstuje radostnou zvěst, že Ježíš žije
a působí a smí zažít, jak se asi tři tisíce lidí obrátilo. Tak se stane známkou působení Ducha právě to, že je strach překonán
(srov. Sk 4,8-13; Sk 4,29-31).

A potom se dějí další věci: lidé, kteří přijali Ježíšova Ducha, přestávají být sobeckými, jsou hotovi se dělit. Láska
Boží je vylita do jejich srdcí a oni milují (srov. Sk 2,42; Sk 4,32-36). Lidé naplněni Duchem obdrží nový dar chvály Boží
(často v podobě daru jazyka). Zakoušejí na sobě působení Boží a zkoušejí, jak v nich vzcházejí prorocká slova, obrazy.
Kde je Ježíšův Duch u díla, tam se dějí znamení a zázraky (srov. Sk 5,12-16). Tam se děje to, co dělal sám Ježíš. Silou
působení Ducha svatého jeho život pokračuje.

Člověkem, který zvláštním způsobem zakusil tuto sílu Ducha svatého, je Maria. Když k ní anděl přišel s poselstvím, že
se má stát matkou Mesiáše, ptala se: „Jak se to stane? Jak to mohu udělat?“ A odpověď byla jasná a určitá: „Duch svatý
na tebe sestoupí a síla Nejvyššího tě zastíní.“ (srov. Lk 1,34-35). Skutečně Duch svatý zde učinil nemožné možným.

Ano, Duch svatý je síla proměňující život. I my potřebujeme tuto sílu, tuto životní energii, chceme-li vést plný křesťanský
život.

3. Nemůžeme být přesvědčenými a přesvědčujícími křesťany, není-li v nás činný Ježíšův Duch

První křesťané byli lidmi naplněnými Duchem a bylo to vidět a cítit. Když Pavel přišel do Efezu (srov. Sk 19,1-7), viděl
to hned: zde něco nesouhlasí, zde něco chybí. A proto se ptal: „Přijali jste Ducha svatého?“ Když pak slyšel odpověď „vůbec
jsme neslyšeli, že je Duch svatý“, postaral se o to, aby situaci v tomto místě dal do pořádku. „Pavel na ně vložil ruce
a Duch svatý na ně sestoupil“. Teď se stali „normálními“ křesťany. V listě Římanům píše Pavel s důrazem: „Kdo nemá Kristova
Ducha, ten není jeho“ (Řím 8,9), ten není v plném smyslu křesťanem.

Teď se musíme obrátit k jednomu důležitému problému: všichni jsme už pokřtěni, pravděpodobně i biřmováni (evangelíci konfirmováni)
a někteří vysvěceni na jáhny nebo na kněze. To znamená, že jsme dostali už Ducha svatého. Neseme ho v sobě (aby se zabránilo
jakékoliv záměně se svátostí křtu a aby se kromě toho zamezilo pojetí jakoby se jednalo o první ponoření do Ducha, je třeba
velmi doporučit vypuštění výrazu „křest Duchem svatým“ nebo „křest v Duchu“ a jeho nahrazení výrazem „nové, hlubší vylití
Ducha svatého“).

Tedy Ducha svatého jsme už přijali do svého života mnohem dříve. Přesto není prakticky nikdo schopen se modlit v jazyku
nebo dávat prorocké pokyny. Žijeme stále ve strachu, sobectví, v duchovní nesvobodě. Sotva zakoušíme působení Ducha svatého
ve svém životě. To lze vysvětlit takto: jsme jako veliký šálek kávy, do něhož jsou vhozeny jedna až dvě kostky cukru. Cukr
se usadil na dně šálku, a tak, když se kávy nyní napijeme, chutná hořce. Jednoduchým řešením problému je kávu zamíchat,
aby se tak cukr ze dna zvedl, rozpustil se a tak osladil každou kapku kávy. Tímto podobenstvím, které přirozené kulhá,
můžeme poněkud popsat, co to znamená, modlit se o „nové prohlubující vylití Ducha“. Duch svatý, který už v nás nyní je,
v nás bude „zamíchán“, takže srovnatelně s určitým druhem „sladkosti“ si budeme zcela nově uvědomovat jeho přítomnost a
jeho působení v našem denním životě, v naší modlitbě, v mezilidských vztazích, v našem jednání, ve světě i v církvi.

4. Jak můžeme toto nové nebo hlubší vylití Ducha zakusit?

Naše poslední otázka dnešního večera je velmi praktická: Jak může být síla Ducha svatého v našem životě „zamíchána“ a
nově přijata? Co je předpokladem k tomu, abychom přijali toto „vylití Ducha“?

Chceme-li zakusit nové vylití Ducha, je třeba jen jednoho - a Ježíš nám to ukazuje: „Proste a bude vám dáno, hledejte
a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno... čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ (Lk 11,9-13).

Tak chceme v těchto dnech s důvěrou prosit, žíznit a prostě věřit, že Bůh je věrný. Co Ježíš slíbil, to dodrží.

Tisíce pokřtěných, mezi nimi mnozí kněží a řádové sestry, biskupové ba i kardinálové, učinili zkušenost, že jejich život
byl tímto novým hlubším vylitím Ducha proměněn. I nám se dostane toho, co zažili oni.

V následujícím týdnu se chceme i my modlit s ještě větší horlivostí, aby se nám od Ježíše dostalo hlouběji a plněji jeho
Ducha. Příště uslyšíme další katechezi o Duchu svatém a jeho darech a potom se budeme s vámi modlit o vylití Ducha. A když
budeme Ježíše prosit ve víře, On nás vyslyší.

6. Týden

Duch svatý ti dává dary a milosti

A. Připomínky pro seminární tým

a) Po chvíli modlitby se ohlédneme za minulým setkáním.

b) Potom připravujeme šesté setkání. Je v něm třeba pomoci účastníkům k většímu a hlubšímu otevření se Duchu svatému.
Musí vědět, co mohou očekávat - a samozřejmě nesmějí rozvíjet žádné nereálné představy a plané naděje. Protože se teď blížíme
k vrcholnému bodu semináře, je třeba postupovat se zvláštní pečlivostí. Nutné upozornění: následující katecheze je poněkud
delší než obvykle. Je tedy nutné naplánovat pro ni delší čas.

c) Plánujeme další osobní rozhovor s každým účastníkem (podrobnosti jsou uvedeny dále). Důležité je domluvit, kdo s kým,
kdy a kde bude hovořit.

d) Potom budou projednány všechny detaily setkání, na němž se s účastníky budeme modlit o obnovu vylití Ducha:

- Nejvhodnější čas a nejpříhodnější místo. Mnohde si k tomu vybrali celý den věnovaný modlitbě - sobotu nebo neděli odpoledne.

- Podoba této bohoslužby, sestavení jednotlivých částí.

- Spálení nebo jiné podobné „odeslání“ dopisů Ježíši, pokud to již nebylo uděláno dříve.

- Výběr nutných spolupracovníků pro tuto bohoslužbu. Pokud sestává seminární tým jen z mála účastníků a účastníků kurzu
je mnoho, je třeba přibrat další „modlitebníky“, aby se celá modlitba příliš neprotáhla. Tito lidé mohou být „zapůjčeni“
z jiných modlitebních skupin. Musí však mít bezpodmínečně za sebou zkušenost s působením Ducha svatého ve svém vlastním
životě, aby byli otevřeni a žádným způsobem neblokovali.

B. Připomínky pro práci v malých skupinách

Vyzveme účastníky, aby sdělili své zkušenosti s Pánem z minulého týdne. Kromě toho je dobré informovat se ještě jednou,
zda nezůstaly nevyjasněné nějaké otázky ohledně modlitby o hlubší vylití Ducha.

C. Druhý pohovor s každým účastníkem

Po šestém setkání, ale dříve než se budeme modlit za hlubší vylití Ducha, vykonají členové seminárního týmu ještě jednou
pohovor s každým účastníkem.

Pokud je to jen možné, uděláme všechno proto, aby se účastníci semináře nejhlubším způsobem dali k dispozici působení
Ducha svatého a aby si prostě nemysleli, že budou mít jen nějaký „mimořádný zážitek“. Proto budou stát v popředí rozhovoru
dvě témata:

- Jaké pozitivní změny v životě s Bohem, s lidmi, i se sebou samým může účastník zjistit ve svém životě až do této chvíle.

- Existují ještě nějaké strachy a bloky, které by mohly bránit svobodnému působení Ducha?

Celá atmosféra těchto rozhovorů má být vědomě velmi vřelá a srdečná. Účelem rozhovoru není něco, jako přezkoušení účastníka,
ale záměr každému účastníku poskytnout co největší individuální pomoc při přípravě na vylití Ducha. Chceme být „dobrými
pastýři“, kteří berou svou odpovědnost vážně. Celý obsah těchto rozhovorů musí být ovšem zachován v přísné důvěrnosti -
je zde třeba zachovat něco podobného jako je lékařské nebo zpovědní tajemství.

D. Přednáška - připomínky pro katechezi

Uběhlo sedm týdnů od chvíle, kdy jsme začali s tímto seminářem. V této době jsme zakusili lásku Boží. Ježíš nás osvobodil
od tíže hříchu. Porozuměli jsme, co to znamená přijmout Ježíše jako Pána, a napsali jsme Ježíšovi dopis, v němž jsme vyjádřili
svou připravenost následovat Jej jakožto učedníci. Nakonec jsme v minulém týdnu slyšeli, jaké dary Ježíš připravil pro
ty, kteří se mu ve víře odevzdají: nové vylití Ducha svatého. Dnes chceme přistoupit k bezprostřední přípravě na toto
vylití Ducha svatého.

1. Co máme dělat?

Dnešní otázka je stejná, jakou dali v první letnicový den Petrovi a ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratři?“ (Sk 2,37).

a) Obraťte se - odvraťte se od svých hříchů

To je první krok, který Petr tenkrát určil. Je to tentýž krok, který také Ježíš zvěstoval na počátku své veřejné činnosti
(srov. Mk 1,15).

Tím ovšem Ježíš nechtěl způsobit, abychom si „vyráběli“ při pohledu do vlastní minulosti pocity viny, které by nás srážely
k zemi, nýbrž máme si promyslet a uvědomit si, že se objevila nová doba milosti a spásy. V této době se chce Bůh naší hříšností
„zabývat“ a léčit ji.

Chceme-li tedy nově přijmout Ducha svatého, musíme udělat jedno rozhodnutí: musíme se stát připravenými k tomu, aby v
nás mohl Bůh jednat a aby tak mohl udělat něco s naší hříšností. Pokud je na nás, chceme se rozejít se všemi hříšnými postoji
a chováním v našem životě. Vědomě chceme usilovat o svatost, protože Duch Ježíšův, který nám je slíben, je svatý.

Samozřejmě je nám hned jasné: ze sebe samých, z vlastní síly a z rozhodnutí vlastní vůle nemůžeme „udělat“ sami sebe svatými,
můžeme jen vědomě připustit, aby nás Duch svatý posvětil. A tomu se právě chceme otevřít.

b) Věřte evangeliu (Mk 1,15)

Úryvek evangelia, který si dnes obzvlášť chceme vzít k srdci, zní: Ježíš na kříži „odevzdal svého Ducha“, abychom ho tak
mohli o dva tisíce let později přijmout my. Boží radostná zvěst říká, že chce vylít svého Ducha na „veškeré tělo“ (srov.
Joel 3,1), tedy na všechny lidi, muže i ženy, vysoko či nízko postavené, a že touží po tom, aby každý měl co největší podíl
na tomto Duchu. Petr hlásá o letnicích: dostanete dar Ducha svatého, neboť toto zaslíbení platí vám i vašim dětem... (Sk
2,38-39). Tomuto chceme dnes hluboce uvěřit, že nás Bůh má každého osobně na mysli, že nám chce skutečně novým způsobem
dát podíl na Duchu Ježíšově.

c) Proste a bude vám dáno (Lk 11,9)

Už minulý týden jsme o tom mluvili: chceme prostě prosit a Bůh dostojí svým zaslíbením. Není třeba, abychom žebrali na
kolenou, není třeba, abychom úpěli a postili se, jako by bylo teprve třeba Boha přemluvit, aby něco ze svého Ducha vydal.
Spíš je nám Bůh vždy ochoten tento dar dát, pokud jsme ho jen ochotni a připraveni přijmout.

2. Co můžeme očekávat?

Tisíce a tisíce lidí zakusilo hlubší vylití Ducha a sotva by se našli dva z nich, kteří zažili přesně to samé. Někteří
účastníci semináře byli ve chvíli, kdy se nad nimi druzí modlili, velmi pohnuti. Někteří „viděli“, jak jsou obklopeni světlem,
nebo „slyšeli“ vnitřní hlas. Jiní v sobě cítili hluboký vnitřní pokoj, zatímco jiní zase neměli žádné zvláštní pocity a
zdánlivě se v nich nic nedělo. A přesto, když se později ohlédli, bylo jim zřejmé, že tento den modlitby za vylití Ducha
svatého znamenal mezník v jejich životě, od něhož se mnohé věci změnily. Toto všechno nám ukazuje, že nemáme očekávat tu
nebo onu zkušenost, ten či onen pocit. Duch svatý je Duch tvůrčí. Přizpůsobuje se všem individuálním potřebám a danostem.

Nejvlastnějším modelem pro to, co my při této modlitbě můžeme očekávat, je sám Ježíš a jeho zkušenost u Jordánu. „A když
se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj“ a dosvědčil mu lásku Otcovu: „Ty jsi můj milovaný syn (má milovaná
dcera), tebe jsem si vyvolil.“ (Lk 3,21-22)

Toto je hlavní věc, kterou každý z nás může očekávat: že Bůh sám dosvědčí svou lásku. Pavel popisuje svou vlastní zkušenost
následovně: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého.“ (Řím 5,5)

3. Následky nového vylití Ducha svatého

Představme si naše srdce jako nádrž, jako nádobu, která má být naplněna Duchem svatým (nebo láskou Boží) až přetéká. Toto
přetékání se uskutečňuje ve dvou směrech: směrem k Bohu a směrem k našim bližním.

a) Přetékání lásky směrem k Bohu: dar modlitby v jazyku

Když nám Bůh dává svou lásku, jsme tím zasaženi. Budeme chtít tohoto skvělého Boha chválit, budeme mu děkovat. Ale brzy
nám začnou chybět slova. Zjistíme, že jsme řekli vše, co jsme říci mohli a že jsme zdánlivě u konce. Potom se může stát
to, co svatý Pavel vysvětluje takto: „Také tak Duch přichází na pomoc naší slabosti ... sám Ducha se za nás přimlouvá nevysvětlitelným
lkáním (Řím 8,26-27). Tento dar nazýváme darem modlitby v jazyku.

Chtěl bych podtrhnout, že to, o čem zde mluvíme, není dar kázání v řeči, které by rozuměli ostatní lidé ve svých vlastních
(a tedy cizích) řečech, jako ve Sk 2,4. Tato forma působení Ducha svatého se objevuje i dnes (např. misionáři v Africe
to zažili), ale v našem případě toto míněno není.

Právě tak není míněn prorocký pokyn nebo prorocké poselství, které je dáno v „jazyku“, a které tedy potřebuje následný
výklad, jak uvádí Pavel v 1 Kor 14,26-28.

Spíš je tímto darem, o němž zde mluvíme, míněno chválení Boha „v jazycích“ nebo přednášení přímluvy v nějakém zvláštním
případě, kde nám chybí slova. Je to dar modlitby, která se zaměřuje na Boha, a proto nepotřebuje žádný lidský výklad. Podle
slov svatého Pavla působí Duch to, že si uvědomujeme: jsme Boží děti, děti, které volají „Abba, Otče“ (srov. Řím 8,15-16).
Dar modlitby v jazyku se nám stane lehce srozumitelným, když uvidíme sami sebe před Bohem jako malé, nedospělé děti. Roční
dítě už mluví, ale nemůže ještě říkat věci, kterým je rozumět. Mluví jakousi dětinskou řečí, které ani matka nerozumí.
Dar modlitby v jazyku je tedy v zásadě něco jako dětská řeč, řeč Božích dětí, která se v plné důvěře obrací na nebeského
„Abba, Otce - tatínka“ a Otec ví, kdy ho chválíme a kdy mu přednášíme přímluvy, ví, co chce vyjádřit hloubka našeho srdce,
a to i tenkrát, když my sami právě náš vlastní hlas nemůžeme svým rozumem pochopit.

Tento nový dar modlitby může být v mnoha případech vnějším znamením, že Duch svatý v nás začal působit novým způsobem.
Ovšemže se Duch nenechá nikdy manipulovat do nějaké předem dané formy. Vane svobodně, jak chce a kdy chce. Mnozí lidé dostanou
a přijmou tento dar až v dalších dnech, týdnech, měsících. Jiní tento dar nedostanou třeba nikdy. To ale neznamená, že
Duch svatý nepřišel, že je Bůh nemiluje. Bůh jim prostě ukazuje svou lásku jiným způsobem.

b) Přetékání lásky na druhé lidi

Poté, co Duch svatý sestoupil na Ježíše, začal Ježíš zvěstovat poselství, které bylo dobré, které se lidí dotýkalo, které
jim dodávalo odvahu a které je vzdělávalo. Podobně, když na nás bude nově vylit Duch svatý, můžeme i my obdržet ten nebo
onen „dar slova“, např. dar vyučovat, dar hlásat. Zvláště kněží často obdrží nové obdarování ke kázání. Jiní obdrží dar
dávat prorocké pokyny. Opět jiným je dán dar v osobním rozhovoru moudře, dobře poradit. Všechny tyto různé dary jsou dary
slova. Duch svatý nám dává slova, která druhým lidem pomáhají a budují jejich víru (srov. 1 Kor 12,7-8).

Jinou kategorií darů, které měl Ježíš na zemi v plnosti a chtěl je s námi sdílet, jsou různé dary uzdravování, např. dar
hlubokého soucítění s trpícími lidmi (který je podstatným předpokladem pro každou službu uzdravování), dar naslouchání
v nouzi druhých, dar poradit (podobně jako už bylo řečeno výše: vidíme, že často není možně vést jasnou hranici mezi jednotlivými
dary) a konečně dar láskyplné modlitby za všechny, kdo jsou nemocni na duši, rozumu nebo těle (srov. 1 Kor 12,9-10).

Další kategorií darů, které jsme mohli dostat vylitím Ducha, jsou „společenské dary“. K nim patří dar organizovat praktické
věci, dar opatřování peněz, dar pomáhat chudým a dar sloužit společenství (srov. Řím 12,7-8). Jiné dary, které patří do
této řady, můžeme nazvat „dary tvorby“. K tomu patří např. dar provozovat hudbu, dar výtvarného tvoření, dar psát apod
(Ex 31,1-5).

Nakonec musí být jmenovány důležité, ale obtížné dary - dar trpělivé vytrvalosti, dar trpět. Protože byl Ježíš naplněn
darem lásky, měl sílu jít pro nás na kříž. Štěpán, Pavel, mnozí učedníci a svatí měli tento dar, dar radostného utrpení
pro výstavbu těla Kristova (srov. Kol 2,24).

Nakonec zbývá říci: nejde zde o to sestavit úplný seznam darů. Existuje např. celý svazek pastýřských darů (srov. Ef 4,11).
Všechny tyto dary lze shrnout pod jedno označení: uschopnění ke službě lásky.

Skrze Ducha svatého se stal Ježíš služebníkem všech lidí. Podobně budou i v nás naše přirozená obdarování a sklony pozdviženy
na novou úroveň, na níž budeme lidem k dispozici nezištně, bez touhy po vlastním užitku a budeme jim pomáhat k růstu. Pomocí
Ducha Ježíšova se staneme Ježíšovi podobni, staneme se služebníky lidí v lásce. Toto je rozhodující bod celé charizmatické
obnovy.

4. Překážky přijetí vylití Ducha svatého

Jsou vlastně jen dvě závažné překážky:

a) Tou první by bylo vědomé a svobodné rozhodnutí proti Bohu, tedy těžký hřích. Víme, jak s ním máme naložit. Ve svátosti
smíření je nám v každé době k dispozici Boží láska a Boží milosrdenství, aby uvedla naši chybu do pořádku.

b) Druhá, mnohem častější překážka, se nazývá strach. Je to tento strach: Bůh mne nemiluje, ano, On mne prostě milovat
nemůže, protože jsem tak špatný.

Uvažujeme-li o tom, vysvitne nám, že při tomto druhu strachu se nedíváme vůbec na Boha, ale mnohem spíše na sebe samotné,
na naše zásluhy nebo na nedostatek zásluh. Je tedy třeba v síle Ježíšově obrátit směr našeho pohledu.

Další strachy, které nás mohou přepadnout, je buď strach typu „nejsem hoden“ nebo „stanu se směšným“. U obou těchto strachů
stojí v popředí naše vlastní já. Když se nám stane zřejmým, oč tu vlastně jde, musíme jako topící se Petr natáhnout ruce
k Ježíšovi a chopit se jeho ruky (srov. Mt 14,26-31).

5. Ohlášení bohoslužby, v níž se budeme modlit za hlubší vylití Ducha

Přednáška končí ohlášením následujícího setkání, při němž se budeme s každým účastníkem modlit za hlubší vylití Ducha
svatého.

Modlitba za vylití Ducha svatého

A. Připomínky pro seminární tým

1. Termín pro tuto modlitbu

Je důležité zvolit den, v němž mají všichni dostatek času, kdy se nikdo neocitá v časové tísni. Některé skupiny si proto
vyberou celý den (např. sobotu, neděli) jako den katecheze, modlitby, obnovy a společné radosti. Jinde si udělali volno
na celý půlden nebo na dlouhý večer. Má-li seminář více než 10 účastníků, musí být k dispozici alespoň tříhodinový prostor.

2. Místo

Protože budeme potřebovat řadu místností, jsou velmi vhodná farní centra, školy, exerciční domy a kláštery. Je ovšem nutno
zajistit, aby souběžně neprobíhal žádný jiný program, který by nás rušil. Pro hlubokou modlitbu potřebujeme bepodmínečně
atmosféru ticha. Také přihlížející jsou při této příležitosti nežádoucí. Nemáme jistě žádná tajemství, ale když se konala
první slavnost letnic, byly dveře také zavřeny. Otevřely se teprve po vylití Ducha.

3. Modlitební tým

Při plánování je vhodné počítat s tím, že modlitba s jedním účastníkem bude vyžadovat čas minimálně 10-15 minut. Z toho
důvodu by na jeden modlitební tým nemělo připadat více než 10 účastníků (1 a 1/2 hodiny modlení). Je-li více než 10 účastníků,
je třeba dvou modlitebních týmů, je-li účastníků nad 20, tři týmy.

Je zcela běžné, že si skupiny „vypůjčí“ od sousedních skupin další modlitebníky pro modlitební týmy - pokud sama nemá
dost zkušených členů, kteří by mohli tuto službu konat.

4. Další potřební vedoucí

Kromě členů modlitebního týmu potřebujeme řadu dalších vedoucích:

a) jednoho, který vede modlitbu v celém (velkém) shromáždění. Zatímco se s jednotlivými lidmi modlíme za nové vylití Ducha
a druzí čekají, má ve velké mistnosti, kde jsou všichni shromážděni, vládnout atmosféra tiché adorace, pokojného očekávání,
vnitřního děkování. Se vším sdílením a projevováním radosti čekáme až do doby, kdy je u konce u všech účastníků modlitba
za vylití Ducha svatého.

b) Vedoucího zpěvu (může to být i tentýž z bodu a), který během delší doby čekání čas od času začne vhodnou píseň - zejména
píseň adorační.

c) Uvaděč - při velkém počtu účastníků se osvědčilo, aby měl každý modlitební tým jednoho „uvaděče“, totiž někoho, kdo
podle potřeby uvádí jednotlivé účastníky do modlitební místnosti a kdo odvádí toho, za kterého se právě modlili, zpět do
velké místnosti. Tento uvaděč se také ujímá těch, kdo se ocitli ve velkém emotivním vzrušení. Takovéto účastníky uklidňuje
a je-li třeba, odvede je do místnosti, kde mohou být chvíli sami a přijít k sobě.

5. Plán této modlitební bohoslužby

a) Začínáme chvílí radostného zpěvu plného očekávání. Soustřeďujeme se na Pána, který je v našem středu a který chce právě
teď rozdělovat velké milosti. Pokud se spálení dopisu Ježíšovi (nebo jiný způsob odeslání) ještě neuskutečnilo, jdeme nejprve
k ohni, který je připraven na volném prostranství. Oheň symbolizuje Boží přítomnost (Ex 3,2). Všichni účastníci mají své
dopisy připraveny a pokládají je během modlitby nebo radostného zpěvu na oheň. Dopis zastupuje jeho pisatele, který je
hotov pln důvěry vrhnout se do ohně Boží lásky. Po spálení dopisu se všichni vrátí do velké mistnosti.

b) Potom následuje krátká katecheze (viz níže).

c) Po katechezi následuje obnova křestního vyznání (uvedeno dále).

d) Nyní se odeberou modlitební týmy do předem připravených místností a uvaděči pošlou ke každému týmu jednoho účastníka.
V době, kdy probíhá modlitba za jednotlivce, pokračují ostatní účastníci ve zpěvu a modlitbě. (Pokud je účasten kněz a
pokud je k dispozici kaple nebo kostel, velmi se doporučuje konat po tuto dobu čekání adoraci před vystavenou Nejsvětější
svátostí.)

Nikdo, s nímž se už modlili za vylití Ducha svatého, se nemůže teď hned začít nahlas modlit nebo zpívat v jazyku. Kdo
nemůže plně kontrolovat své emoce (pláč z radosti apod.), má být zaveden do jiné místnosti.

e) Poté, co skončili modlitby se všemi účastníky, vrátí se všichni do velké místnosti. Teď je čas k děkování a k velké
radosti. Obvykle se zde poprvé modlí nebo zpívají v jazyku ti, jimž byl tento dar právě dán.

f) Bohoslužba končí závěrečnou modlitbou a radostnou závěrečnou písní.

6. Pokyny pro modlitební týmy

Při modlitbě za hlubší vylití Ducha svatého je dobré zachovávat postup podle následujících sedmi kroků:

a) Když přijde účastník do místnosti, kde čekají oba modlitebníci, má být nejprve srdečně přivítán. Modlitební tým mu
nabídne židli a snaží se přispět k tomu, aby se účastník, s nímž se teď budou modlit, cítil uvolněný, bez napětí. Čím více
jsou účastníci bez napětí, tím lépe může Duch svatý působit. Do otevřené ruky lze vložit více než do sevřené pěsti.

b) Nezná-li modlitební tým účastníka jménem, zeptá se ho. Potom se ptají účastníka, jaké obdarování od Ducha svatého zvlášť
očekává.

c) Nato se modlí modlitební tým (více či méně střídavě) za vkládání rukou, aby byl účastník zcela osvobozen od posledních
zbytků vlivu satana a aby byl zcela naplněn Boží láskou, aby mohl být do hloubky svého bytí Duchem svatým naplněn a proniknut.

d) V druhé modlitbě pomáhá modlitební tým účastníka, aby obdržel dar jazyka. To se děje většinou zcela jednoduchým způsobem,
když se modlitební tým sám střídavě v jazyku modlí a přitom účastníka povzbuzuje, aby se prostě v jazyku přidal. Pokud
se dar po několika počátečních povzbuzeních neobjeví, přejde tým k dalšímu kroku.

e) Nyní se modlí modlitební tým za to, aby účastník obdržel na počátku žádaný dar (žádané dary) nebo charizma, o něž se
modlil.

f) Na konci těchto různých modliteb čeká obvykle modlitební tým na prorocké slovo, obraz nebo slovo Písma, které by dali
účastníkovi na cestu jako posilu a ujištění o lásce Boží.

g) Konečně se rozloučí členové modlitebního týmu s účastníkem, s nímž se modlili, podáním ruky nebo obejmutím, aby vyjádřili,
že láskou je nejen Bůh, ale že také my lidé můžeme být šťastnými prostředníky této lásky.

B. Přednáška - připomínky ke katechezi

Dnes jsme se shromáždili, abychom očekávali, že Ježíš svá zaslíbení o daru Ducha svatého učiní skutečností. „Já požádám
Otce a On vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky“ (Jan 14,16).

„Sesílám na vás, co slíbil můj Otec: zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lk 24,49) „Proste
a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno... jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat
dobré dary, tím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ (Lk 11,13).

Ano, Otec je dobrý a je připraven nám udělit plnost Ducha svatého.

Také Ježíš je připraven. Pohleďme tedy plni víry na kříž, na němž visí, kde odevzdal nejen svůj život, ale i svého Ducha
pro nás, protože nás miluje.

Odepřel Ježíš někdy nějakou prosbu (kromě té, která se týkala dělení dědictví)? Odmítl někdy někoho - celníky, cizoložnice,
člověka, jako byl Zacheus? Je to tedy zcela jednoduché: budeme prosit Ježíše, aby byl tak hodný a vylil na nás nově svého
Ducha, a On to učiní.

Nikdo nemůže předpovědět, co kdo při modlitbě za vylití Ducha bude pociťovat. Naše pocity ale nejsou směrodatné. Platí
následující: tobě Bůh chce darovat svého Ducha lásky a služby a své vlastní přání také uskuteční.

Abys byl pro vylití Ducha hluboce otevřen, bude dobré, abys byl uvolněn, jak je to jen možné. Čím jsme uvolněnější, bez
napětí, tím je lehčí, abychom přijali Pánovy dary. Je těžší něco vložit do sevřené pěsti než do uvolněné, otevřené ruky.
Nemějme strach, Pán nám dal tolikrát ujištění - „neboj se, já jsem s tebou“.

Bůh miluje každého z nás a nic si tak nepřeje, než abychom jeho lásku zakusili.

Nyní následuje několik informací o tom, jak a kde se bude konat modlitba za vylití Ducha.

Dříve, než nám Ježíš nově daruje zaslíbeného Ducha svatého, chceme ze své strany obnovit slib, který byl dán skrze naše
rodiče a kmotry při křtu.

C. Obnova křestního slibu

Vedoucí: Zříkáte se zla, abyste mohli žít ve svobodě dětí Božích?

Všichni: Zříkám.

Vedoucí: Zříkáte se svodů zla, aby tak zlo nad vámi nemohlo mít moc?

Všichni: Zříkám.

Vedoucí: Zříkáte se satana, původce zla?

Všichni: Zříkám.

Vedoucí: Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země?

Všichni: Věřím.

Vedoucí: Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jednorozeného, Pána našeho, jenž se narodil z Marie Panny, byl ukřižován
a pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově?

Všichni: Věřím.

Vedoucí: Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých
a život věčný?

Všichni: Věřím.

Vedoucí: Ještě jednou jsme tedy zavrhli hřích, satana a všechny moci temnoty a řekli jsme hluboké ano k Bohu Otci,
Synu i Duchu svatému. Pojďme tedy a čekejme, až Bůh, který žije a miluje, bude také v našem životě jednat. Otec nám dá
skrze Ježíše účast na novém a hlubokém vylití Ducha svatého. Těšme se na to, protože Bůh je věrný. Amen.