Sekce: Knihovna
Sešit pro vedoucí semináře Života v Duchu: úvod, 1.-2. týden
z knihy Seminář života v Duchu - Sievers
ŽIVOT V DUCHU
P. Ernst SIEVERS, W.V.
Pomoc pro vedoucí semináře
Předmluva k africkému vydání
Každému, kdo bude tuto příručku používat, aby vedl seminář „Život v Duchu“, patří má modlitba a mé srdečné blahopřání.
Mé modlitby: protože jste převzali velkou zodpovědnost, v té míře, v jaké jste pokorní a vůči Pánu otevření, chce
Vás použít jako apoštoly a zprostředkovatele své milosti.
Má blahopřání: protože ve své jasné prozřetelnosti Vás Pán vyvolil, abyste jako spoluúčastníci seminárního týmu
konali jeho dílo. To samo je už pro Vás velkou milostí a pomůže Vám k tomu, abyste se Pánu přiblížili. Bůh chce, dnes velkým vylitím svého Ducha obnovit svou církev. To se děje především zvláštním způsobem v charizmatické obnově a zde v prvé řadě v semináři „Život v Duchu“. Cílem tohoto semináře je pomoci účastníkům, aby zakusili nové, mocné, život proměňující vylití Ducha svatého. Prvních šest týdnů připravuje toto vylití Ducha, sedmý a osmý týden prohlubuje důsledky tohoto vylití.
A co je vylití Ducha svatého? Ježíš miluje Otce a Otec miluje Ježíše. Láskou mezi nimi je osoba, Duch svatý, který sám je láskou. Otec a Ježíš vylévají svého Ducha lásky do našich srdcí, a to v nás působí milost. Duch svatý nám dává sílu milovat Pána a sloužit mu. Současně umožňuje, abychom potkávali Ježíše v našich bratřích a sestrách a abychom ho v nich milovali. Mnozí lidé, kteří zakusili nové vylití Ducha svatého, vydávají svědectví o jeho působnosti, která proměňuje život.
Přesto se ale může lehce stát, že účastníci jsou zablokováni vůči tomu, aby přijali vylití Ducha svatého. A tak někdo musí třeba nejdříve odpustit svému bližnímu, než se jeho srdce otevře pro Ducha svatého. Nebo jiný potřebuje nejprve modlitbu za vnitřní uzdravení dřívějších zranění. Možná, že někdo žil dlouho v těžkém hříchu nebo se zapletl s magií. Tito lidé potřebují osvobození. Obzvláště pak strach je překážkou k přijetí Ducha svatého. Seminární tým má za úkol ze všech sil každému pomoci, aby zakusil v plnosti vylití Ducha svatého.
Modleme se: Pane Ježíši děkuji ti, že jsi mne a mé bratry vyvolil, abychom se stali nástroji obrácení a uzdravení,
lásky a síly v Duchu svatém. Pomoz nám, abychom ti byli věrni v naší denní modlitbě ve službě bližnímu, abychom toto všechno konali láskyplně, pokorně a moudře a pomoz nám, abychom vše dělali ze síly tvého Ducha. Amen.
P. Robert Faricy S.J.
Papežská univerzita Gregoriana, Řím
Nanebevstoupení Páně
16. května 1985
Úvod
Proč tento seminář a jaké jsou jeho zvláštnosti?
Pozadí vzniku
Tato příručka „Život v Duchu“ a k ní náležející sešit „Pomoc v modlitbě“ nevznikly v Německu, ale v misijních podmínkách v Africe. Oba sešity byly v praxi trvající několik let dále rozšiřovány a zlepšovány. Vycházejíce původně z modelu, který vyvinulo společenství „Slovo Boží“ v Ann Arbor, USA, pojaly do sebe pozdější zkušenosti z mnoha částí světové církve. Díky dějinám vzniku tohoto semináře vykrystalizovala celá řada poznatků, které mohou být užitečné i na mnoha jiných místech.
1. Sestaven pro laiky
V Africe je málo kněží, ale mnoho aktivních laiků. Proto je předkládaná příručka zcela přizpůsobena tomu, aby laiky uschopnila k uskutečňování tohoto semináře. A dále - není sestavena pro laiky, kteří by byli „charizmatickými nebo teologickými experty“, nýbrž pro laiky vedoucí často malé a možná i slabé modlitební skupiny, které snad nebyly ani léta schopny pohnout se z místa. Ti, kteří už nashromáždili bohaté zkušenosti s pořádáním takových seminářů, by mohli být snad odrazeni množstvím detailních připomínek a rad. Jestliže ale někdo sám jen absolvoval úvodní seminář a sám nic podobného nepořádal, bude asi vděčný této knížce, ve které je, pokud je to možné, myšleno na vše.
Především ten, kdo se při vedení tohoto semináře necítí být ještě příliš jistým, se nemá nechat odradit těmi směrnicemi, které se týkají připuštění jednotlivých účastníků k tomuto semináři - je to totiž obvyklé horké želízko.
Kdo připustí k semináři každého a všechny, vyhne se sice těžkostem na počátku, později však dojde k problémům, s nimiž si těžko poradí. Poněvadž účastníci, kteří nepřijdou již se základními předpoklady pro život z Ducha svatého, budou automaticky působit brzdícím vlivem a zatíží všechny ostatní.
Pro toho, kdo je zvyklý konat přednášky v oblasti charizmatické obnovy nebo kdo už prováděl takovýto seminář, se bude nabízený materiál zdát příliš obsažný. Takový je tedy ze srdce vybízen, aby se nenechal řídit předkládanými stránkami, ale Duchem svatým.
Pro autora nebylo právě lehké rozhodnutí předkládat plně zpracovaný text a ne pouze body. Přece se však - přinejmenším v Africe - osvědčilo předkládat hotové modely, jejichž nejdůležitější vlastností má být ovšem to, že se tyto modely dají nejen tu i onde zlepšovat, ale že mohou být za změněných okolností změněny zásadně. Opět se zde tedy jedná o návrh, nabídku, kde Duch svatý sám musí určit své vlastní akcenty a důležité body.
Doposud vedly tyto semináře především kněží, jsem však přesvědčen, že při rostoucím zatížení kněží bude moci charizmatická obnova zastat Bohem daný úkol jen tehdy, jestliže se laici, muži i ženy, stanou učedníky a apoštoly Ježíše, a tak vyzbrojeni nástrojem, kterým je tento seminář, přispějí k rozvoji Božího království.
Kromě toho se zdá, že většina účastníků (v Německu) prožila semináře v dobře vybavených církevních vzdělávacích domech, kde byli soustředěni několik dní, daleko od běžných starostí, spojeni s řadou neznámých lidí z většího zeměpisného okruhu. Samozřejmě, že může být předkládaný seminář s užitkem konán i tímto způsobem. Přesto je ale nutno říci, že svou koncepcí je určen k tomu, aby byl prováděn v místě, kde lidé trvale žijí v běžném všedním dni a v normální atmosféře, uvnitř zavedené modlitební skupiny.
Modlitební skupiny, které už po léta měly neměnící se počet účastníků ve svých vlastních řadách, objevují nové dary a milosti. V neskrývané radosti tak poznají: Ano, Bůh je opravdu uprostřed nás (srov. 1 Kor 14,25). Duch je v našem středu u díla.
2. Osobní vztahy s trojjediným Bohem
Další zvláštnost předkládaného semináře „Život v Duchu“ spočívá v tom, že v uváděných tématech nejde jen o nějaké naučné „Pravdy“, jakkoliv mohou být důležité, nýbrž o vztah k osobě Otce, k osobě Ježíšově, k osobě Ducha svatého a potom o lidské vztahy, které máme mezi sebou.
Zkušenost prostě ukazuje, že život člověka se neobnoví tolik novými poznatky (přijatým rozumem) jako spíš novými či obnovenými vztahy (realizovanými srdcem).
Rozvoji těchto vztahů má především sloužit předložená „Pomoc v modlitbě“. V minulosti už téměř nepřehledná řada účastníků svědčila o tom, že pro hloubku působení semináře byly rozhodující ne tolik přednášky, jako spíš věrné zachovávání a prožívání „tiché chvíle“ modlitby. „Kdo mne miluje, toho bude milovat můj Otec i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (Jan 14,21). Ze zakoušení takového poznání Ježíše roste obnovený život, život v plnosti.
3. Bezprostřední cíl tohoto semináře - příprava pro vylití Ducha svatého
V předmluvě k této příručce formulovat P. Robert Fariacy S.J. cíl tohoto semináře takto: Cílem tohoto semináře je pomoci účastníkům, aby zakusili nové, mocné, život podmiňující vylití Ducha svatého.
Po všechny roky v Africe nešlo o nic jiného než o to, aby křesťané, kteří křtem a biřmováním již přijali Ducha svatého, skrze novou zkušenost Ducha svatého hlouběji pojali do svého vědomí tento dar milosti. Tak jako Pavel vložil v Efezu na dvanáct mužů ruce a modlil se za vylití Ducha svatého na ně (srov. Sk 19,1-7), tak to děláme i my dnes. A tak, jak byla Pavlova modlitba za vylití Ducha svatého vyslyšena, tak i dnes zažíváme důkazy nového působení Ducha.
Samozřejmě patří k předpokladům tohoto nového naplnění Duchem svatým připravenost k odřeknutí se ducha zla, k obrácení, smíření s Bohem i s lidmi a odevzdanost Ježíšovi, který je Pánem života. Ale toto všechno jsou jen přípravné kroky k vlastní věci - a tou je obnovené vylití Ducha.
V centru semináře „Život v Duchu“ tedy nestojí odevzdání lidského života Bohu, nýbrž Boží působení na člověka. Ne tedy to, co „uděláme my“, ale to, co Bůh daruje nám. Právě toto duchovní zaměření tvoří základ příručky.
4. Vzdálený cíl tohoto semináře - evangelizovaní se mají stát evangelizujícími
Vzdáleným cílem tohoto semináře je otevřít účastníky natolik působení Ducha svatého, aby od nynějška trvale nechávali utvářet svůj život silou Ducha svatého. Takovýto život z Ducha bude mít vždy tyto čtyři rozměry, bude to život:
- v denním společenství s Bohem (denní „tichá chvíle“),
- s bratřími a sestrami
- plodný ve službě druhým lidem
- hluboce zaměřený k církvi.
Nakonec se stane takový život díky trvalému působení Ducha Ježíšova více a více životem evangelizovaným. A z takového evangelizovaného života brzy plyne takřka sama od sebe evangelizace druhých, a to ať tichým svědectvím denní existence křesťana nebo výslovným svědectvím pomáhající lásky nebo slovní evangelizací.
Tak se tedy stanou z učedníků apoštolové, z věřících křesťanů aktivní spolupracovníci na výstavbě Božího království. Na začátku budou lidé obnoveni ve svém osobním křesťanském životě, na konci bude obnovena církev obnovenými lidmi.
Pro mne to není jen nejasnou nadějí, jen snem nebo iluzí. V Africe jsem to tisíckrát zažil. Díky vanutí Ducha se může totéž a ještě více uskutečnit i zde. K tomu mají přispět i následující stránky.
Směrnice pro seminář Život v Duchu
1. Cíl semináře
Seminář Život v Duchu je nástrojem, který má lidi přivádět k hlubšímu křesťanskému životu ze síly Ducha svatého. Každý
křesťan přijal Ducha svatého ve svátostech křtu a biřmování. Skrze seminář Život v Duchu mají být účastníci uschopněni
k tomu, aby svůj život novým způsobem utvářeli z Ducha Ježíšova a z jeho síly. Seminář má pomoci k tomu, aby Ježíš byl
nově objeven, aby se mu křesťan stal podobným a aby ho vyzařoval naplněn jeho Duchem v denním životě. V posledku jde o
to vyzbrojit lidi, kteří jsou hotovi stát se angažovanými učedníky Ježíšovými tak, aby se stali Ježíšovými apoštoly nejen
svědectvím svých slov, nýbrž především svědectvím svatého života. Krátce - každý účastník tohoto semináře může ve víře
očekávat - vždy jiným a každému přiměřeným způsobem - prožitek nových osobních letnic. Může tedy očekávat podobný život
proměňující předěl, jaký zažili apoštolové, shromážděni v modlitbě s Marií při vylití Ducha svatého o letnicích.
Seminář nevyřeší všechny lidské problémy účastníků. Nikomu nebude odňat kříž. Seminář je ale pomocí pro nové uchopení
a nesení kříže skrze obnovený a hlubší vztah k ukřižovanému a vzkříšenému Pánu.
Účast na semináři vede zpravidla, jak to dosvědčují lidé z více než sta zemí světa, ke zcela zásadnímu životnímu předělu.
Přesto musí být viděn jako pouhá část mnohostranného procesu růstu v křesťanském životě. Seminář nemá cíl sám o sobě. Vede
však:
- k prohloubení existujícího vztahu k Bohu nebo
- k znovuvytvoření zhrouceného vztahu k Bohu nebo
- k začátku nového vztahu k Bohu.
Tento seminář změnil díky působení milosti Boží už tisíce lidí. Byli tak uschopněni k novému uspořádání vlastního života
ze síly Ducha Ježíšova, ale také k tomu, aby druhé lidi přiváděli k plnosti života v Kristu.
2. Kdo má tento seminář provádět
a) Pokud je to možné, má seminář vést tým, ne jednotlivec.
b) Alespoň několik členů seminárního - vedoucího týmu má mít za sebou účast v podobném semináři, aby tak měli osobní zkušenost
s jeho průběhem.
c) Členové seminárního týmu mají být mužové a ženy, kteří jsou pevně zakotveni ve svých farnostech a kde jsou známi jakožto
aktivní křesťané.
d) Především mají mít členové seminárního týmu dary vyučování, modlitby a pastýřské péče.
3. Úkoly seminárního týmu
Členové seminárního týmu mají pastorační odpovědnost za účastníky semináře.
a) Konají potřebné přednášky - zprostředkují katecheze, vedou malé skupiny, na které se v části modlitebního večera může
skupina rozdělit a modlí se s účastníky za ně.
b) Jsou ku pomoci těm, kdo pomoc potřebují, a to i mimo modlitbu a rozhovor.
c) Každý týden se setkávají k zastavení se nad minulým setkáním a k přípravě nového setkání.
d) Doprovázejí duchovní vývoj každého účastníka, s každou informací o duchovním životě však zacházejí s velkou diskrétností.
4. Kdo může být účastníkem semináře
a) K účasti na semináři mohou být připuštěni jen takoví lidé, kteří pravdivě usilují o život podle evangelia, a to se
všemi požadavky, které Ježíš uložil svým učedníkům. To znamená, že účastníci musí mít v sobě ochotu k vnitřnímu růstu a
k tomu, aby nechali silou Ducha svatého život proměňovat.
b) Než seminář začne, vykonají členové seminárního týmu osobní rozhovor s každým, kdo se chce semináře zúčastnit, aby
byli schopni v modlitbě rozhodnout, zda potencionální účastník splňuje skutečně předpoklady k účasti na semináři.
c) Ukázalo se jako užitečné použít při rozhodování o tom, zda ten který člověk má být k semináři připuštěn, následujících
směrnic:
1. Účastníci musí být pravidelnými účastníky bohoslužeb, kteří i jinak svou víru praktikují. Lidem, kteří v dané chvíli
tuto podmínku ještě nesplňují, má být jiným způsobem pomoženo, aby dospěli nejprve k tomuto minimu církevní praxe, dříve
než budou k semináři připuštěni.
2. Obvykle jsou k působení Boží milosti skrze tento seminář skutečně připraveni ti, kteří se nejméně 6 měsíců pravidelně
zúčastňují setkání modlitební skupiny. Jen tak jsou dostatečně sblíženi s charizmatickou obnovou, aby mohli přijmout plnost
darů Ducha.
3. Kromě toho mohou být k účasti na semináři zpravidla připuštěni jen ti, kteří jsou církevně sezdáni nebo svobodní. Především
u mladých lidí, kteří žijí se svým partnerem bez svátosti manželství, je podle zkušenosti nejlepším řešením to, že se jim
nejprve pomůže k realizaci základního křesťanského řádu života. Později bude jejich účast na semináři o to plodnější. U
lidí, kteří jsou rozvedeni, a kteří žijí již řadu let v novém civilním sňatku, je třeba případ od případu zkoumat, jaká
je zde přinejmenším touha (ochota) uspořádat svůj život, včetně současné rodinné situace, podle Ježíšova evangelia.
4. V žádném případě nelze připustit, aby účastníci měli něco společného s magií, dotazováním se mrtvých, se spiritistickým
stolečkem apod. Pokud přišli v minulosti s podobnými praktikami do styku, musí si nejprve nechat posloužit službou osvobození
(od pout zla).
5. Dále není přípustné, aby byl účastník semináře současně členem nějaké sekty nebo skupiny, jež vyznává víru neslučitelnou
s vírou katolickou (evangelickou).
6. Konečně nemůže být k semináři připuštěn nikdo, kdo trpí vážnými psychickými problémy nebo duševními či emocionálními
poruchami. Všeobecně platí, že nelze připustit nikoho, u něhož lze předvídat, že by svým chováním rušil normální průběh
semináře. Tito všichni lidé by měli nejprve použít dlouhodobou duchovní uzdravovací péči.
d) Uvedené směrnice nevznikly u psacího stolu, nýbrž vyrostly z léta trvající zkušenosti. Vysoký cíl vyžaduje vysoké nasazení.
Na druhé straně je ale nutné, aby se seminární tým nechal hluboce ovlivnit Duchem, má-li rozhodnout o nepřipuštění někoho
k semináři. Směrodatnými nemohou být nakonec ani špatně pochopená láska a milosrdenství, ani úsilí vyhnout se těžkostem,
nýbrž jen snaha udělat vše, co je možné, aby lidé, kteří se zúčastní semináře, byli v maximální možné míře disponováni
k přijetí výzbroje Ducha svatého k výstavbě Božího království.
e) Je zcela přípustné, aby se někdo vícekrát zúčastnil semináře „Život v Duchu“, obvykle po intervalu čtyř až pěti let
(ne každý rok). Zkušenost ukazuje, že Pán dává nové a různé dary, které jsou úměrné různým fázím růstu v duchovním životě.
5. Průběh setkávání
Ke každému týdennímu setkání patří:
- doba společné modlitby,
- delší katecheze (přednáška)
- rozhovor v malých skupinách.
K celému kurzu pak náleží mimoto bohoslužba pokání (se svátostí smíření), modlitba za větší a hlubší vylití Ducha svatého
a rozeslání ke službě formou bohoslužby.
Je-li seminář uskutečňován v rámci setkání skupiny, mohou se beze všeho všichni, kdo na modlitební večer přijdou, zúčastnit
společné modlitby a katecheze. Po výuce se účastníci semináře oddělí v malých skupinách do jiných místností, zatímco ostatní
pokračují v modlitbě. Pokud je to jen možné, měli by se pak všichni sejít ke společné závěrečné modlitbě.
6. Seminář a církev
a) Seminář je skutečností, která se týká celého těla Kristova, celé církve.
b) Jako obzvlášť požehnané se ukazuje, aby tam, kde se modlitební skupina schází v církevních prostorách nebo je vázána
přímo na jednu farnost, byl příslušný farář informován o plánovaném semináři a mohl se tak podílet na díle obnovy, které
Duch svatý v následujících týdnech způsobí.
Pomůcky pro uskutečnění semináře
1. Seminární tým
Jestliže tým vedoucích modlitebních skupin pod vedením Ducha svatého cítí, že nastal čas k uskutečnění semináře „Život
v Duchu“, jmenuje seminární tým. Jeho členové jsou zpravidla vzati z týmu vedoucích, ale nemusí to tak být.
2. Předpoklady k účasti v seminárním týmu
a) Členy seminárního týmu mají být lidé, kteří ve svém vlastním životě zakusili působení Ducha svatého. Musí být obdarováni
tak, aby se s druhými modlili, dobře naslouchali a dokázali druhým pomoci k tomu, aby se otevřeli pro život z Ducha svatého,
protože se sami snaží vést prohloubený duchovní život.
b) Přinejmenším jeden člen seminárního týmu by měl mít dar vyučovat, tj. on nebo ona musí být s to tak spojovat Boží slovo
s denním životem, že účastníci semináře jednotlivá poučení snadno pochopí a budou tak moci to, co slyší, plodně použít
ve vlastním životě.
3. Čas a místo semináře
Poté, co je vybrán seminární tým, rozhodne vedoucí tým modlitební skupiny, kdy a kde se seminář uskuteční, zda v průběhu
normálního modlitebního večera nebo mimo něj.
4. Pozvání k účasti
Výše uvedená rozhodnutí jsou pak sdělena celé modlitební skupině. Současně musí být zveřejněno pozvání k účasti na semináři.
Pochopitelně musí být dáno hned jasně na vědomí, že je nutno splňovat určité předběžné podmínky, má-li být člověk k semináři
připuštěn.
5. Osobní rozhovory
a) Poté, co je více méně sestaven seznam uchazečů o seminář, rozhodne seminární tým o čase a místě, kde se provede rozhovor
každého účastníka semináře s členem seminárního týmu. Je třeba určité moudrosti a vedení v Duchu svatém, má-li se rozhodnout,
kdo s kým bude hovořit. Většinou tuto volbu partnerů hovorů rozhodne celý seminární tým. Ukáže-li se, že někdo by raději
mluvil s jiným členem seminárního týmu, než mu bylo určeno, je třeba mít pro to pochopení.
b) Osobní rozhovor zahrnuje obvykle tyto oblasti: rodinná situace, stav manželství, zkušenosti s církví, zkušenosti s
farností, účast na svátostném životě, připravenost k naplnění normálních podmínek k účasti: denní „tichý čas“ a otevřenost
pro aktivní podíl na rozhovorech v malé skupině.
c) osobní rozhovor má být proniknut duchem lásky a služby vůči budoucím účastníkům semináře. Cílem je kandidáta lépe poznat,
aby ho (ji) bylo možno později tím lépe doprovázet na cestě. Tento rozhovor má být zcela zasazen do modlitby.
d) To, co zazní v těchto rozhovorech, musí být chápáno jako přísně důvěrné. Zůstanou-li po rozhovoru otevřené otázky,
musí se oba partneři sejít ještě s vedoucím modlitební skupiny nebo též s celý seminárním týmem.
e) Rozhovor dává také dobrou příležitost k poskytnutí dalších základních informací o semináři a k vysvětlení otázek, které
visí ve vzduchu.
6. Přípravné setkání
Když jsou zakončeny všechny osobní rozhovory, stanoví seminární tým datum počátku semináře. Prvé setkání bývá v mnoha
zemích nazýváno „Přípravné“ nebo „Objasňující“, protože je zde předložen program následujících týdnů. Kromě toho je účastníkům
nabídnuta pomoc k plodné účasti na semináři.
7. Setkání seminárního týmu
Poté, co se uskutečnilo přípravné setkání, sejde se seminární tým, aby přehlédl průběh uplynulého večera a aby udělal
poslední přípravy pro příští týden. Při tomto setkání by měly být zodpovězeny následující otázky:
a) Jak proběhl úvod?
b) Jaká byla katecheze, byla účastníky dobře pochopena?
c) Byly uspokojivě zodpovězeny otázky účastníků? Jsou snad ještě body, které nejsou zcela jasné?
d) Pak připraví tým další schůzku.
e) Nakonec poděkuje seminární tým Pánu za to, co způsobil v životě účastníků. Kromě toho se v přímluvách modlí za účastníky
semináře. Od této chvíle se seminární tým schází každý týden, aby se ohlédl na minulé setkání, poučil se z chyb a připravil
se na příští týden.
8. Katecheze během semináře
Pro ty, kteří mají během semináře dávat katechezi, by mohli být užitečné následující pokyny:
a) Shromažďuj myšlenky pro své přednášky v modlitbě před Pánem (srov. 1 Petr 4,11). Přednášky si připravuj pečlivě, písemně.
b) Používej vědomě jednoduchý, běžný způsob vyjadřování a osvětluj jednotlivé body své řeči příklady ze života, které
může každý lehce následovat. Vyvaruj se zbožných frází - odolej pokušení udělat na posluchače dojem učeností nebo cizími
slovy. Buď jednoduchý. Buď sám sebou.
c) Vypusť body, které jsou předmětem sporů a vypusť každou formu kritiky druhých.
d) Účastníkům nedělej kázání. Uvádíš-li příklady, uváděj je pokud možno zcela osobně, jako vyprávění v prvé osobě.
e) Nikdy nevzbuzuj dojem, že křesťanský život je pouze lehký, bez kříže a těžkostí. Buď věrný evangeliu. Ježíš jasně řekl,
že kříž patří k jeho následování.
9. Rozhovory v malých skupinách
a) Počínajícprvním týdnem (ale ne v přípravném setkání) následuje po každé katechezi práce v malých skupinách. Má-li seminář
jen málo účastníků (méně než 8) zůstane celá skupina pohromadě a mluví o otázkách, které položil vedoucí týmu. Pokud počet
účastníků překročí počet 7, rozdělí se do skupinek po 4 až 7 účastnících. Každá skupina je provázena jedním členem seminárního
týmu. Rozdělení do skupinek zůstává po celou dobu semináře neměnné, účastníci tak mají možnost dobře se navzájem poznat
a nabýt bratrského spojení. To navozuje klima důvěry, které je pro hluboké osobní sdělení se nezbytné. Vše, co je v těchto
malých skupinách sděleno, má být všemi účastníky zachováno v důvěrnosti.
b) Vedoucí těchto malých skupin se mají snažit o navození atmosféry vřelé srdečnosti, především se mají snažit účastníky
poznat a být otevřenými pro těžkosti jednoho každého z nich. Budou pozorně naslouchat, své vlastní příspěvky budou mít
co nejkratší a tak tím více dodají účastníkům odvahu k zapojení do rozhovoru.
c) Manželské dvojice mají být, pokud je to možné, rozděleny do dvou různých malých skupin. Budou se tak cítit volněji
při vyjadřování vlastních myšlenek a pocitů.
d) Cílem těchto malých skupin je:
- Pomoci účastníkům, aby porozuměli přednášené katechezi a mohli si tak objasnit nejasnosti a otázky.
- Dát účastníkům příležitost k vyjádření vlastních myšlenek, pocitů, pochybností a strachu.
- Sprovodit ze světa možné nedorozumění a problémy.
- Především má ale rozhovor v malé skupině pomoci každému účastníku k tomu, aby sdělením toho, co Duch způsobil v jeho
životě, nabyl další odvahy k pokračování na cestě modlitby a duchovního života.
10. Zameškané setkání a jeho náhrada
Nemůže-li se některý účastník, ať už z jakékoliv příčiny, zúčastnit některého setkání, je nutné, aby si ho doplnil. Je-li
to možné, mělo by to být před dalším společným setkáním. Kdo tedy zamešká setkání, vyhledá toho, kdo dával katechezi, a
nechá si sdělit aspoň základní body. Kdo zamešká více setkání, tomu musí být řečeno, že nemůže v této chvíli dále pokračovat,
ale že se může připojit při nejbližší příležitosti k dalšímu semináři.
11. Denní „tiché chvíle“ a sešit „Pomoc v modlitbě“
To, co bude moci Bůh v tomto semináři způsobit, závisí do velké míry na denním věrném prožívání „tiché chvíle“. Každý
účastník má každý den strávit nejméně 15-20 minut o samotě s Pánem, chválit ho, rozjímat zadaný text písma a jeho obsah
nechat vniknout do srdce.
Aby mohl každý poměrně snadno plodně prožít tyto chvíle ticha, má mít každý ve svém vlastnictví sešitek „Pomoc v modlitbě“.
12. Bohoslužby pokání a smíření
Zvláštní chvíle milosti v průběhu semináře je dobře připravená bohoslužba pokání a smíření. Každý účastník semináře je
tak pozván k tomu, aby od základu uvedl svůj život do pořádku a aby položil skrze svátost smíření nový základ ve vztahu
k Bohu a k bližnímu.
Bude-li se konat tato bohoslužba v nějakém kostele, musí být příslušný farář o tomto úmyslu včas informován. Kromě toho
musí být informován o tom, které kněze zamýšlí seminární tým pozvat.
Za normálních okolností mají být k této bohoslužbě pozváni přinejmenším dva kněží, aby účastníci měli výběr zpovědníků.
Všichni kněží, kteří mají být na tuto bohoslužbu pozváni, musí být několik týdnů předem informováni o datu, místě a čase
konání.
Obvykle se koná tato bohoslužba smíření po třetím setkání, které má téma: Ježíš je Pánem tvého života. Může však být konána
i v týdnu po druhém nebo čtvrtém setkání.
Za normálních okolností se nebude seminární tým modlit o plnější vylití Ducha svatého nad někým, kdo nevykonal tuto bohoslužbu
(a svátost) smíření a uzdravení. Duch je svatý, a to odpovídá jeho svatosti, abychom i my byli připraveni nechat se posvětit.
Účastníci semináře, jsou-li evangelíky (příslušníky čs. církve apod.), budou jim odpovídajícím způsobem usilovat o to,
aby dospěli ke smíření s Bohem a s bližními a sami se sebou, a tak byli posvěceni.
13. Bůh sám je v tomto semináři činný
Seminární tým se musí plně zasazovat o to, aby byl účastníkům semináře k službě. Ze své strany musí účastníci semináře
usilovat o to, aby spolupracovali se seminárním týmem a byli otevřeni pro to, co je jim nabízeno. Všichni si však musí
hluboce uvědomovat, že ten, kdo je opravdu v tomto semináři činný, je Ježíš sám. Na kříži odevzdal Ježíš svého ducha a
nemá žádnou větší touhu, než aby dnes mnozí lidé ochotným srdcem tohoto ducha přijali.
Během celého průběhu semináře musí tedy mít jak členové seminárního týmu, tak i účastníci své oči upřeny na Ježíše. On
je zdrojem všech darů, které doufáme přijmout.
14. Přímluvná modlitba seminárního týmu a účastníků
Protože nakonec vše, co se v semináři děje, závisí na Bohu, musí se všichni členové seminárního týmu denně modlit za jim
svěřené účastníky. Právě tak budou účastníci vyprošovat potřebné dary - dar moudrosti, dar učit a dar rady pro seminární
tým. „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ (Lk 11,9)
Přípravné setkání
Cílem tohoto setkání je ukázat účastníkům, oč vlastně semináři jde. Ozřejmíme jak to, co mohou účastníci očekávat,
tak také to, co je očekáváno od nich.
A. Rady pro schůzku seminárního týmu
a) Schůzka začíná chvílí modlitby.
b) Potom se prohovoří jednotlivé body úvodní přednášky a stanoví se, kdo ji bude mít (obvykle to bývá vedoucí seminárního
týmu nebo vedoucí modlitební skupiny).
c) Úvodním svědectvím může být pověřen i někdo jiný, než ten, kdo má přednášku. Také tento bod má být zde rozhodnut.
d) Schůzka končí modlitbou za přednášejícího, za tým a za účastníky semináře.
Při tomto přípravném setkání musí být účastníkům jasně sděleno, že tento program klade na každého značné požadavky. Účastníci
nesmí zameškat žádné setkání (pokud ano, musí je doplnit), zavazují se k dennímu konání „tiché chvíle“, osobní modlitby,
musí být hotovi k tomu nechat svůj život proměnit a stát se hlubšími křesťany.
Na druhé straně nesmíme účastníkům nijak nahánět strach, spíš musí být všechno naše usilování zaměřeno k tomu, abychom
jim pomohli k naprosté otevřenosti pro mnoho darů a milostí, které má Pán pro každého z nich připraveny.
Toto přípravné setkání se většinou koná během normálního modlitebního večera. Ale vyjímečně jsou v tomto případě po přednášce
připuštěny otázky. To zabere delší čas a je s tím třeba už předem počítat. Jinak by musely být další části modlitebního
večera zkráceny.
Pokud je toto přípravné setkání konáno jinde a jindy než v průběhu normálního modlitebního večera, může mít následující
průběh:
- Přivítání účastníků a zjištění, zda se všichni přihlášení dostavili.
- Modlitba díků a adorace.
- Přednáška (katecheze).
- Čas pro otázky.
- Závěrečné přímluvy za požehnání pro celý seminář.
Každý účastník dnes dostane sešit „Pomoc v modlitbě“ jako pomůcku pro „tiché chvíle“.
B. Přednáška
Je důležité, aby se zde podané myšlenky oděly do skutečně osobního roucha a aby byly naplněny životem, který přednášející
prožil.
1. Úvod
V radosti a plni očekávání jsme se dnes shromáždili na počátku semináře. Čeho chceme tímto seminářem dosáhnout? Co je
cílem tohoto desetitýdenního programu?
Seminářem bychom měli dospět k hlubšímu křesťanskému životu, ale ne tím, že se budeme mocně snažit stát se lepšími lidmi,
ani tím, že prohloubíme své intelektuální poznání křesťanské víry. Spíš doufáme, že nám Bůh sám skrze svého Ducha hlubší
křesťanský život daruje.
Mnozí lidé míní, že musí dosáhnout Boha svým vlastním úsilím. Protože však jsme slabí a hříšní, je to nemožné. Je základní
pravdou křesťanství, že ne my musíme dosáhnout Boha, nýbrž že se Bůh v lásce k nám hříšným lidem sám sklání (cituj Jan
3,16).
V tomto semináři chceme toto snížení Boha k nám, které se v Ježíši Kristu stalo a stále se děje, přijmout a nechat v nás
působit. Chceme Ježíše přijmout plněji jako svého Pána a Spasitele, chceme také do sebe pojmout největší dar, který Ježíš
přináší: Ducha svatého.
V zásadě jde pouze o to, abychom se působením Ježíše a působením Ducha svatého stali takovými pravými křesťany (ne super-křesťany,
ne elitními křesťany), jak si to Bůh myslel a jak nám to např. ve Skutcích apoštolů je ukázáno.
Jakožto členové katolické (evangelické) církve jsme ovšem křesťany, ale jsme-li upřímní, musíme uznat, že nejsme jako
křesťané prvotní církve, kteří si přece jen navzdory těžkostem a nedostatkům vedli jinak, než my dnes. Byli totiž naplněni
Duchem svatým. Vyskytovali se u nich dary uzdravování a prorocké řeči, modlili se s plností moci a v jazycích. Byli naplněni
vzájemnou láskou a byli tak hotovi se dělit o to, co měli, že nikdo netrpěl nouzí. Byli silní v pronásledování a dokázali
se dokonce i v utrpení těšit (srov. Sk 5,41). Zakoušeli Ježíše a sílu Ducha svatého. Měli hlubokou víru v to, že je Bůh
za všech okolností - i za těch nejhorších - stále miluje (srov. Sk 16,25).
Během následujících týdnů se chceme pokusit o to, stát se podobnými křesťany, hlubokými a opravdovými. Seminář „Život
v Duchu“ je prostředkem k tomu, abychom se otevřeli naplněnému křesťanskému životu, který má Bůh pro nás připraven.
Proto je tak důležité, abychom nevynechali ani jedno jediné setkání, protože každý týden nám bude představen další důležitý
aspekt křesťanského života. Není přece možné stavět solidní dům a vypustit při jeho stavbě několik nosných zdí.
Chtěl bych vám nejdříve sdělit, co jsem sám ve svém životě skrze takovýto seminář zakusil. (Přednášející může teď vyzvat
i někoho jiného, kdo byl předem při schůzce seminárního týmu určen, aby podal krátké svědectví o tom, co se s ním při nebo
po semináři stalo, co zažil.)
2. Boží dar - stejná plnost života, jakou měli zažít křesťané v rané církvi
Skutečně, Bůh ve mně, který podávám toto svědectví, mnoho vykonal. Ale nikdo není hotov. O nás všech platí to, co píše
Pavel ve Fil 3,12-14. Co Bůh vykonal na mně (a v životě X, který tu též mluvil), chce podobným způsobem vykonat na každém
z nás. Bůh chce znovu vylít svého Ducha, abyste i vy zakusili to, co s údivem čteme v Pavlových dopisech a Skutcích apoštolů.
Mladí křesťané tehdy zažili:
- hluboké obrácení a skutečnou svatost,
- mocné zvěstování slova Božího
- lásku k bratřím a sestrám,
- radost v utrpení a sílu v těžkostech.
Jedním slovem - zažili sílu Ducha svatého ve svých všedních dnech. My však žijeme víceméně jako poloviční křesťané, jako
křesťané nedělního rána. Bůh sám nás chce proměnit v celotýdenní - čtyřiadvacetihodinové křesťany.
3. Zdroj tohoto nového života
Jak se toto všechno může stát? Jistě ne skrze krásné přednášky, ale může to jedině a pouze způsobit Bůh sám. A co my pro
to musíme udělat? Modlit se. V modlitbě se otevíráme Bohu. V modlitbě dospějeme k novému a hlubokému vztahu k Otci, který
nás miluje, k Ježíši, který nás vykoupil a k Duchu svatému, který nás posiluje a vybavuje mocí.
4. Jak se máme modlit
Vysvětli krátce metodu modlitby, jak je podána v sešitě „Pomoc modlitbě“. Učíme-li se modlit nově, smíme očekávat, že
se v našem životě mnohé změní. Budeme mít novou víru, nový pokoj a novou sílu, protože zakusíme, že Bůh je v lásce u nás
přítomen. Toto všechno bude syceno denní četbou Písma, zkušeností, že nás Bůh svým slovem oslovuje dříve, než my mu v modlitbě
odpovíme.
5. Zopakování podmínek účasti
Ještě jednou mají být zopakovány podmínky účasti na tomto semináři:
1. Ochota měnit se a nechat se Pánem měnit (srov. Sk 2,37-38).
2. Připravenost alespoň 15 minut denně strávit v osobní modlitbě s Bohem.
3. Připravenost k věrné každotýdenní účasti na setkáních, připravenost nahradit účast, pokud nebyla z vážných důvodů možná.
6. Závěrem
Bůh pro nás připravil mnoho věcí. Náš Bůh je věrný a velkorysý Bůh. Ježíš řekl: „Já jsem přišel, aby měli život a měli
ho v hojnosti.“ (srov. Jan 10,10). Bůh nám nabízí novou pomoc Ducha. Už teď se můžeme těšit na ten dar, který nám Bůh pro
příští týdny připravil.
1. Týden
Bůh, který je Otcem (ale i matkou) tě miluje zcela osobně
A. Připomínky pro seminární tým
a) Po přípravném setkání a před tím, než začne 1. úplný týden semináře, má se seminární tým sejít. Po nějakém čase modlitby
se ptáme a sdělujeme si, jak proběhlo přípravné setkání. Jaká byla reakce účastníků. Může být užitečné znovu projít seznam
účastníků a ptát se, zda někdo nepotřebuje naši zvláštní pozornost.
b) Potom připravíme první setkání. Cílem tohoto 1. týdne je pomoci účastníkům k vnitřnímu přesvědčení o tom, že jsou Bohem
milováni.
- Kdo bude provádět katechezi.
- Kdo může podat vhodné svědectví a tak zprostředkovat účastníků semináře konkrétní zkušenost Boží lásky.
- Po katechezi bude teď poprvé rozhovor v malých skupinách. Rozmysleme si už teď, kdo by nejlépe do jaké skupiny patřil,
a kdo by měl nejspíš v které skupině rozhovor řídit.
- Detailně prohovoříme průběh práce v malých skupinách.
c) Setkání seminárního týmu končí chvílí přímluv za seminář, za účastníky a za vedoucí.
B. Připomínky k práci v malých skupinách
Pokud se ještě všichni účastníci v malé skupině osobně neznají, musí se navzájem seznámit. Každý ať krátce poví jaké je
jeho zaměstnání, zda je ženatý (vdaná), jestli má děti atd. (Pokud se už lidé znají, tento bod samozřejmě odpadá.)
- Potom podá vedoucí skupiny krátké svědectví o tom, jak byl jeho život proměněn působením Páně, když on sám podobný seminář
absolvoval (případně od té doby, co se modlí ve společenství).
- Poté jsou ostatní účastníci vyzváni, aby svědčili o tom, jak kdy sami zakusili Boží přítomnost a Boží lásku. Je třeba
trvat na tom, že budou vyprávěny jen konkrétní, opravdové zkušenosti a ne nějaké mlhavé teorie.
- Nakonec jsou účastníci vyzváni, aby podali zprávu o tom, jak se jim v uplynulém týdnu vedlo prožívání tiché chvíle.
Je důležité znovu jim dodat odvahu a chuť k prožívání této „tiché chvíle“ a nabídnout jim pomoc, pokud by to bylo pro
ně obtížné.
C. Přednáška - připomínky ke katechezi
S radostí a plni očekávání přicházíme dnes večer k prvému z osmi týdenních setkání. Dnes jde o to položit základ k obnovenému
křesťanskému životu, k životu ze síly Ducha svatého. Chceme tedy udělat první krok, abychom se na konci stali skutečně
proměněnými lidmi, proměněnými křesťany, a byli tak poněkud podobnější křesťanům prvotní církve, jak je představují Skutky
apoštolské a Pavlovy listy.
Základem obnoveného hlubšího křesťanského života je vnitřní přesvědčení víry: Bůh mne miluje.
1. Bůh není daleko ode mne, je mi blízko a miluje mne zcela osobně
Pro většinu z nás asi nebude problémem věřit v Boží existenci. Avšak často pro mnohé lidi je Bůh, často nevědomky, daleko
nad oblaky. Člověk se pak musí řádně namáhat, aby ho dosáhl a musí se mu znovu a znovu připomínat, ne-li vnucovat, aby
mu Bůh zůstával nakloněný.
Mnohým se zdá, že Bůh je tajemným špiónem, který sleduje každičký náš krok, zdá se jim, že je to slídící policajt nebo
soudce, který nedělá nic jiného, než že nás stále odsuzuje. Toto jsou všechno špatné představy Boha. Bylo by dobré přidržet
se představy Boha lásky.
Skutečnost je opravdu jiná. Bůh není pronásledovatelem člověka, kterého by chtěl přichytit hned při činu, ale je to milovník.
Poslyšte znovu dávno známou větu z Janova evangelia: „Neboť Bůh tak milovat svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný,
kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Mnozí by teď mohli říci: dobrá, Bůh miluje svět. To znamená, že Bůh miluje to dobré a ctnostné. Ale já nejsem dost dobrý
pro jeho lásku. Já jsem toho v životě udělal mnoho špatně. Později mne jistě bude Bůh milovat - až za své hříchy udělám
řádné pokání. Teď je ale nemožné pro Boha, aby mne miloval. Bůh odpovídá na tento názor takto: „I kdyby vaše hříchy byly
jako šarlat, zbělí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ (Iz 1,18)
Ano, Bůh říká ještě více. Lidem, kteří pro svou nevěrnost k Bohu museli zažít ponížení a malomyslnost exilu, vzkazuje
ústy Izajáše: „Nyní toto praví Hospodin, tvůj Stvořitel, Jákobe (Pavle, Marie, atd. - uveď zde jména ze skupiny), tvůrce
tvůj, Izraeli: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou...
Protože jsi v mých očích tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval... budu s tebou.“ (Iz 43,1-6)
Z hloubi srdce uvěřme, že tehdy řečené prorocké slovo platí i dnes každému z nás. Přišli jsme už vlastně na myšlenku:
existuji proto, že mě Bůh chtěl. Možná, že ani mí rodiče, dřív než jsem byl narozen, dítě výslovně nechtěli. Ale Bůh mne
chtěl, takového, jaký jsem.
Radujme se a užasněme v němém údivu, Bůh mne chtěl, protože mne miluje. A chce mne stále i dnes. Má existence je toho
důkazem. Bůh miluje každého z nás velice hluboce. Jinak bychom tu nebyli. A je to jeho velkou touhou, abychom si jeho lásku
uvědomili a z celého srdce na ni odpověděli. Bůh by chtěl být naším Otcem - naší matkou a my jsme pozváni stát se jeho
milovanými dětmi.
2. Bůh nechce permanentní miminka, ale dospělé syny a dcery
Po radosti nad novým uvědoměním si Boží lásky může přijít brzy vystřízlivění nad otázkou. Kdyby mne Bůh skutečně miloval,
proč by mi to udělal v životě tak těžké? Proč tento osud, proč takový stres - proč taková nemoc - proč tyto temnoty? Proč
není můj život krásnější, proč není jednodušší?
Podej osobní svědectví (nebo to nech udělat někoho jiného), abys ukázal, jak tě osudové rány zformovaly a udělaly tě dospělým,
jak jsi se teprve průchodem týdny a měsíce trvající temnoty stal člověkem, kterým jsi dnes.
Rádi bychom byli znovu a znovu jako malá miminka na Božích rukou, jím nošena a živena. On chce ale dospělé syny a dcery.
Tak jako se z bloku mramoru stane teprve pod tvrdými údery umělcova kladiva umělecké dílo, právě tak chce Bůh v lásce udělat
umělecké dílo i z našeho života.
Všichni víme, že kdyby se ve škole zrušily všechny domácí úlohy a zkoušky, naučili bychom se toho velice málo. Zkoušky
přece neznamenají, že by nás učitelé nenáviděli. Jsou tu spíš jako příležitost přivést nás k tomu nejlepšímu. Podobně nás
vede Bůh různými zkouškami, abychom získali moudrost a dospělost. Protože chce v lásce náš plný lidský rozvoj.
3. Bůh ukazuje lásku mnoha způsoby
Navzdory všem těžkostem všedního dne zde zůstává základní pravda: Bůh miluje každého z nás zcela osobně. Naším úkolem
nyní je otevřít oči a být si více než dosud vědomi toho, jak mnoha způsoby nás Bůh miluje. Bůh nás například miluje tím,
- že nám znovu a znovu posílá lidi, kteří v rozhodujícím okamžiku mají pro nás pravé slovo nebo pro nás udělají právě
nejvhodnější službu: kněží, učitelé, přátelé, členové modlitebních skupin atd. Hledej sám konkrétní příklady.
- že přímo zasahuje do našeho života v nemoci či nouzi a posílá nám pomoc. Vzpomeň si na to nebo ono svědectví, které
bylo v poslední době v modlitební skupině sděleno.
- že nám v modlitbě sděluje svou milující přítomnost. Opět se stane zřejmým, jak důležitá je denní „tichá chvíle“. Zde
se ovšem nevyřeší všechny naše problémy, ale zakoušením lásky Boží je nám darována síla k další cestě.
- že se nám daruje v Eucharistii. Ve svatém přijímání uskutečňuje Ježíš své odevzdání života a to nám. Dává se nám nově,
v nekonečné lásce.
Hned dnes chceme začít s novým otevřením se Boží lásce. Hned dnes můžeme mít nový vztah k Bohu, pokud si uvědomíme: jsem
milovaný syn - milovaná dcera. Otec mne miluje.
Teď se rozejdeme do malých skupin a tam se podělíme o své zážitky a zkušenosti s tím, jak jsme kdy prožili Boží lásku.
2. Týden
Ježíš tě spasí a osvobodí
A. Připomínky pro seminární tým
a) Toto další setkání seminárního týmu začíná chvílí modlitby. Potom je nejprve probráno první setkání účastníků.
- Jaká byla katecheze? Oslovila účastníky?
- Jaká byla svědectví?
- Jak probíhala práce v malých skupinách?
- Berou účastníci vážně požadavek „tiché chvíle“? Jak jim to jde?
- Potřebuje někdo z účastníků naši zvláštní pozornost?
b) Připravíme druhé setkání. Cílem je přiblížit účastníkům Ježíše jako toho, kdo žije a působí dnes, kdo dnes zachraňuje
a osvobozuje.
- Kdo bude mít katechezi?
- Někteří účastníci budou po tomto setkání potřebovat zvláštní modlitbu za vnitřní uzdravení. Jak to asi provedeme?
c) Končíme určitou chvílí přímluvné modlitby za to, aby byl seminář zdrojem požehnání pro všechny, kteří ho dávají a kteří
se na něm podílejí.
B. Připomínky k práci v malých skupinách
a) Vyzveme každého účastníka malé skupiny, aby promluvil o tom, jak se mu dařilo v „tichých chvílích“.
b) Zakusili účastníci v osobní modlitbě nad zadanými testy osobně lásku Boží? Měli modlitební zkušenosti nějaký odraz
ve všedním dni účastníků?
c) Pokud někdo neudělal vůbec žádné zkušenosti s láskou Boží, bude potřeba hledat příčinu v hlubokém zablokování, které
vyžaduje uzdravení. Mohla by tedy být vykonána bezprostředně během práce malé skupiny modlitba za uzdravení. Je ale také
možné, že bude lepší, když se tyto osoby sejdou s jedním nebo dvěma vedoucími k hlubšímu rozhovoru o modlitbě za uzdravení.
d) Na konci práce v malé skupině má zaznít povzbuzení k důvěryplnému pokračování v modlitbě, ale také k tomu, aby problémy,
které v kroužcích vzniknou, byly v semináři prohovořeny.
e) Je třeba trvat na tom, aby tímto setkáním počínaje byly v malých skupinkách předmětem rozhovoru zkušenosti a obtíže
z minulého týdne, ale ne obsah právě proslovené katecheze. Katecheze, která právě zněla, se nechá nejprve působit. Pokud
by se ovšem vyskytly jednoduché věcné otázky, mohou být několika krátkými větami osvětleny.
C. Přednáška - připomínky ke katechezi
Po celý týden jsme se modlili. Nechali jsme se obejmout Boží láskou. Ale možná, že někteří z vás zažili totéž, co zažívají
účastníci těchto seminářů znovu a znovu: věříme, že nás Bůh miluje. Věříme, že je nám blízko, a že tedy nemusíme mít žádný
strach. Ale ve skutečnosti strach stále máme, stále se cítíme zatíženi, nesvobodni, bez pravé radosti.
Takové a podobné pocity nás nesmějí překvapit. Jsou znamením toho, že se v našem životě ještě něco musí stát, dříve než
budeme mít život v plnosti (Jan 10,10), který nám Ježíš slíbil. Dnes chceme udělat další důležitý krok. Chceme jít k Ježíši
a znovu si uvědomit nejen to, kým Ježíš byl, nýbrž i to, kým dnes je: vykupitel a osvoboditel. Je mým spasitelem, který
mě miluje, a to takového jaký jsem, který však nechce, abych takovým jaký jsem, zůstal.
1. Ježíš můj spasitel
Znovu a znovu se pokoušeli mnozí lidé uvést náš svět do pořádku a svým vlastním úsilím přemoci zlo. Ale všichni nakonec
museli zažít jakýsi bankrot (asi bys mohl uvést příklady). Problém zla člověk vlastními silami vyřešit nemůže. Zde musí
zasáhnout Bůh sám a on to už udělal, když poslal svého Syna do tohoto světa s posláním zachránit svět, a každého člověka
s ním.
Chceme tohoto vykupitele vnímat, ano, přímo si ho s vírou ve své fantazii představit, a tak ho k nám přiblížit.
- Vidím Ježíše rozprostřeného na zemi v Getsemanech, jak se potí krví, za mne, za nás, za naši spásu.
- Vidím Ježíše, jak je Jidášem zrazen a potom zatčen, jak ho bičují, trním korunují, posmívají se mu - za mne, za nás,
za naši spásu.
- Vidím Ježíše, jak již stoupá se svým křížem na pahorek Golgotu, jak mu tlustými hřeby prorážejí paže a nohy - za mne,
za nás a pro naši spásu.
- Vidím Ježíše, jak umírá na kříži, jak svou matku, svůj život, svou krev, svého ducha, ano sebe sama celého a zcela dává
- za mne, za nás a za naši spásu.
Spásný význam toho, co se tenkrát dělo, nám ukazuje prorok Izajáš (srov. liturgie Velkého pátku).
Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost,
zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,5)
2. Oblasti v nichž mne Ježíš chce uzdravit
Chtěl bych uvést čtyři nejdůležitější oblasti, které jsou pro nás různým způsobem skutečně bolavé a v nichž nás Ježíš
chce osvobodit a vykoupit.
a) Oblast hříchu
Nemůžeme to popřít, jsme hříšníci. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1 Jan 1,8). Dělali
jsme zlo. Chybili jsme vůči Bohu i vůči lidem. Svým sobectvím, svou svéhlavostí, nedostatečnou ochotou ke službě jsme lidi
zranili a z nich nejvíce ty, kteří nám v životě stojí nejblíž. Zhřešili jsme proti Bohu, když jsme nechtěli uznat, že jsme
na něm závislí.
Je v naší moci nastolit cestu k nápravě těchto škod, abychom se s Bohem a s lidmi smířili tak, že vše bude zase dobré?
Jasná odpověď zní: ne. Sami ze sebe nemůžeme sebe vykoupit, nebo napravit naše špatné vztahy. Ale radostná zvěst znamená:
Ježíš mne vykoupil a vysvobodil. Dlužní úpis, který svědčí proti nám, on škrtl, on ho zahodil, když ho nechal sebou samotným
přibít na kříž a když svou krev - můžeme to tak říci - nechal téci přes něj (srov. Kol 2,13-14).
Nejsou však jen osobní hříchy, jsou i sociální hříchy. To jsou hříchy, kterých se dopouštíme jakožto skupina, lid, národ.
Jestliže například za banány, kakao, čaj, kávu ale též měď zinek, hliník a další suroviny zemím tzv. třetího světa platíme
málo, pak se prohřešujeme na těchto chudých zemích, i když za to sami nemůžeme.
Nebo, máme-li jako národ nepřátelské postoje k jiným zemím, nebo jsme agresivní vůči „těm Rusům“, pak to nejsou jen osobní
hříchy, nýbrž hříchy sociální. Každý forma antisemitismu a rasové nenávisti patří do této kategorie. Také v tomto bodě
chce Ježíš otevírat naše oči, uzdravovat naši slepotu, otevírat naše srdce a osvobozovat nás.
Podobné věci mohou být řečeny i o našem zacházení se stvořením. Také v tomto oboru je mnoho postojů, které podle svého
obnoveného vědomí musíme označit za hříšné. Ale i zde se Ježíš nabízí jako vykupitel a osvoboditel.
b) Oblast vnitřních zranění
Kromě selhání, kterých jsem se vědomě či nevědomě dopustil a která opravdu nepotřebuji táhnout dál životem s sebou, jsou
mnohé věci, které mi způsobili druzí lidé a které mě zatěžují. Jsem zraněn, uvnitř mě to pálí, jsem nešťastný, když se
mi vynoří vzpomínka na tu nebo onu příhodu (a může to jít až ke chvíli našeho zrození, např. když mne rodiče nechtěli).
Jak se dostanu z tohoto vězení negativních pocitů a vzpomínek? Opět přináší osvobozující odpověď Ježíš. Na kříži odpustil
těm, kteří ho křižovali (srov. Lk 23,34). Sám ze sebe prostě nejsem schopen tyto události mého života odpustit, ale mohu
Ježíše prosit, aby mi dal svého ducha odpuštění. Mohu své rány a bolestivé zkušenosti předat
