Sexualita

Když se pokusil postavit tváří v tvář svému hanebnému nepříteli číslo jedna

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Čtrnáct let, to je věk objevování lásky, věk touhy a prvních polibků. Měl bych mu snad pomoci ve všech ostatních záležitostech kromě téhle? Ne, pomůžu mu a udělám to kvůli němu. Bez nátlaku, nenásilně, aniž bych se prolamoval do jeho soukromí.

Láska je pevná budova pouze tehdy, když každý ze základních kamenů leží bezpečně na svém místě.

Ostatně jako u každého člověka i Gabrielova citová osamělost se proměnila v nelítostný zápas, se všemi bolestnými následky. Nemohu porušit důvěrnost těch překrásných a četných rozhovorů, které se mnou můj Pařížánek vedl. Respektuji hradby jeho vnitřního Jeruzaléma. Ale i ta pevně uzamčená zahrada má své vnější průčelí, které snad mohu popsat. Dítě si často prozpěvuje píseň z kazety, kterou jsem mu jednou koupil v komunitě Blahoslavenství: „Protože nekonečně potřebuji milovat…“

Často si u mě v autě zpívá tohle volání svaté Terezie od Dítěte Ježíše. Melodii pochytil mezi všemi zpěvy, které jsem mu kdy zpíval. Nyní si ji tedy pobrukuje on sám.

Tělesnost je ubohá. Bez nekonečné lásky je tělesnost smutná záležitost. Shledávám, že během svého růstu dítěte Božího udělal můj maličký bolestnou zkušenost s bezuzdnou sexualitou.

Dokonce ho zranila, divočejší než lev na svobodě! Víckrát jsem mu po svém vysvětloval, že pozemský oheň může být uhašen pouze ohněm nebeským. Žádnému dešti se nikdy nepodaří uhasit požár lidské sexuality. Žádnému. Pouze oheň uhasí oheň. Takové je pravidlo duchovního života. Žár sexuality může být usměrněn a proměněn pouze žárem nekonečné lásky Boží. Většina velkých svatých to věděla, ale nedovážila se o tom zanechat svědectví. Sex byl pro většinu z nás hanebným nepřítelem číslo jedna. Je to škoda, že se ve své době tolik červenali nad darem sexuality. Bylo zapotřebí opravdu pořádných úst, ničích jiných než svatého Jana Zlatoústého, až ten se odvážil kázat křesťanům, kteří se červenali při zmínce o sexu, že se chovají jako pohané… Protože křesťan by se měl radovat z tohoto tajemného daru sexuality. Křesťan, který si myslí, že sexualita je problém, bude mít vždycky problém se sexualitou.

S prvními záblesky jeho puberty, s prvními známkami mutování jsem ho opakovaně pobídl, aby skákal radostí. Aby si vážil Boží lásky skryté za pučením jeho přirozenosti.

Radost! Radost!

Chci ho naučit radosti z této tajemné mocné životní síly, která vybuchuje jako sopka. Ano! Nekonečně potřebuješ milovat, jak zpíváš… a Bůh to ví… a Bůh to také chce – tajemné vtělení nekonečné touhy.

Ale bez nebeského ohně je tělesnost beznadějně žalostná. Bez napojení na toho, kdo je zdrojem veškeré lásky, je tělesnost jen bezkrevnou, ubohou záležitostí.

Musím tomu zraněnému dospívajícímu vysvětlit pravidla lásky.

Cudně, moudře, přidávám každý týden další kamínek k ostatním, co už jsem na cestě zanechal, abych mu ukázal cestu ven z tohoto bludiště. Z bludiště, kde za každým rohem čeká selhání a špína… Cestu, kterou musí ujít, aby se dostal ven, brzy přirovná k výstupu na vysokou horu. Musím mu vysvětlit, že pornografie je teorie, kde praxe odpovídá znásilnění. Musím mu vysvětlit, že veřejná moc by měla raději zvýšit daň u pornokazet než u cigaret.

„Může kouření zabíjet“? Pak tedy také: „Sledování porna vede ke zvrácenosti“, protože „porno je pro lásku to samé, co pýcha pro mystický život“. Musím mu také vysvětlit, že když se pár „miluje“ s Božím požehnáním, je to ten nejmocnější exorcismus. Tolik lásky je mezi mužem a ženou, že musí kníže nenávisti prchnout hodně daleko. Manželský pár sezdaný před Bohem vyhání ze svého středu ďábla právě láskou prožívanou ve spojení dvou těl.

Gabrielovi rychle dojde, jak obrovskou vzdálenost musí urazit mezi dobrem, které by chtěl konat a které nedokáže uskutečnit, a mezi zlem, kterého by se chtěl zbavit a kterého se zbavit nedokáže.

Tato cesta v jeho srdci dospívajícího vyvolá ty nejrozporuplnější pocity… až do té míry, že touží jak po nevázanosti, tak po svatosti.

Na této cestě čelí Gabriel statečně každý den nárokům čistoty s pomocí modlitby, která pomůže proměnit jeho něžnost.

Něžnost? Tato velká sestra sexuality byla často v minulosti očerňována i velkými světci. Přesto musím naučit svého duchovního syna i něžnosti. V žádném případě si nepřeji, aby propadl depresi proroka Eliáše, který při pohledu na své hříchy a svoji slabost volal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové“ (1 Král 19,4).

Ne, ale také chci, aby Gabriel věděl, že už před ním každý dospěl ke zjištění, že dokonalá čistota je nemožná.

Musím se mu zmínit o slovech papeže Pia XII., která řekl svým bratřím: „Cudnost je lidsky nemožná.“ Stejně tak nemožná jako chodit po vodě.

Připomínám mu, jak Petr, vůbec první papež, byl natolik ochromen nedostatkem něžnosti, že odmítl, aby se ho dotkla nekonečná láska. Když ho ale Ježíš zahanbil upozorněním, že jinak nebude mít podíl na jeho spáse, požádal ho naopak, aby ho tedy umyl všude, úplně všude. Mistr ho ale musel znovu usměrnit: „Petře, zas to nepřeháněj.“

Musím také vzpomenout na Máří Magdalénu, apoštolku apoštolů. Tolik se chtěla dotýkat těl druhých, že jí Ježíš řekl: „Nedotýkej se mě.“

Cesta proměny naší něžné sexuality se nikdy nevyhne dvěma extrémům. Musíme otevřít ty oblasti, které byly dosud vůči něžnosti neproniknutelně uzavřeny. Ale také uzdravit a vyčistit ty oblasti, kde jsme se na druhé příliš věšeli.

Jak tak s jemností poučuji probouzející se srdce dospívajícího, musím se natolik ponořit do reálných událostí ze života svatých, že až riskuji obrazoborectví… že ho málem připravím o úctu ke svatým!

Svatá Terezie z Avily, vyprávím mu, se citově zapletla s jedním ze svých bratranců. Zlomilo jí to srdce.

A co se týče svatého Silvána z Athosu, neváhám svému malému žákovi osvětlit, že ani světcovo uklouznutí nezabránilo Ježíši, aby se mu zjevil.

„Jaký uklouznutí?“ ptá se puberťák zaraženě.

„Než vstoupil do kláštera, chtěl oslavit nějakou radostnou událost. Opil se opilostí, která nebyla z Ducha svatého a do střídmosti měla hodně daleko. Po ohromném množství vodky se „odvázal“ a sexuálně zneužil jednu ženu… Pokud jde o blahoslaveného Charlese de Foucauld, důstojníka francouzské armády, museli ho nakonec při jeho bujarých večírcích hlídat, natolik byl posedlý ženami. A co tělesná pokušení Františka z Assisi, Antonína Paduánského nebo Antonína Velikého…?

Kluk se usmívá, pochopil lekci: ani svatí nebyli žádní roboti, přesně seřízení a nastavení na cestu svatosti. Svatí neusilovali o dokonalost, usilovali o lásku. O nekonečnou lásku, která jediná může bez rizika pojmout první jiskry požáru, jiskry sexuální lásky.

Každý den, když bloumáme po městě, mi můj malý Pařížánek se čtveráckým pohledem ukazuje všechny ty časopisy vystavené na stáncích, reklamy stavící na odiv zde nohu, tam zadek, tu rýsující se pohlaví.

Sám jsem dítě řekněme „uvolněné“ francouzské generace, ale kolikrát dostanu opravdu strach, v jakém šíleném prostředí dnes děti vyrůstají. Přesto mám dojem, že v srdci svého maličkého už pozoruji první plody milosti, navzdory ještě relativně nečistému ovzduší. A také se mi zdá, že Bůh vstupuje jistě o hodně snáze do duše zpustošené smyslovostí než do duše zabarikádované za hradbami svých ctností. To, jak milost proniká do duše tohoto „darebáka“, se mi líbí nekonečné víc než mnohé duchovní projevy, nacpané krásnými náboženskými pocity, které ale jen předstírají obrácení v pohodlí sociální zajištěnosti.

Pokud je tělo bez Boží lásky smutné, je to také proto, že v sobě chová smutek z vyhnání ráje, kam patřilo původně, z onoho místa, kde Adam mluvil s Bohem tváří v tvář, v permanentní a absolutní nahotě.

Gabriel se rozhodně v ničem neostýchá, často chrlí otázky týkající se doslova čehokoliv. Otázka lásky je během jeho let dospívání trvale přítomná.

Dnes už zná moje pevné přesvědčení: kdo žije bez Boha, neúprosně riskuje, že se v něm znovu otevře bezedná propast zranění ze ztraceného ráje. Říká se tomu duchovní deprese.

A kolik duší si ve své genialitě myslí, že se z ní mohou jen tak vyprostit? Že ztracenou plnost znovu naleznou skrze svoji sexualitu?

Jednoho dne vychází časopis, který široké veřejnosti odhaluje výzkum provedený mezi téměř pěti sty mladými. Kupuji si časopis nalákán titulkem, že se jedná o „pět set mladých mezi 13 až 15 lety, odhalující nám svá největší tajemství z oblasti lásky, balení a sexuality“. Po prolistování celý zkoprnělý zjišťuji, že anketa je uveřejněna bez jakéhokoliv zralého komentáře, dospívajícím mezi 13 až 18 lety je zde vyhrazena stejná autorita jako právníkům v otázkách zákona a práva. A tak bez jakýchkoliv rozumných doporučení mladí lidé absorbují magisterium adolescence: naleznete tu vše… jaké to bylo poprvé, v jakém věku, perverzní úchylky, potrat i masturbaci. A především velmi nebezpečný názor, že do sexuality dospívajících nemají dospělí co mluvit.

Pozoruhodné! Mezi všemi možnými návody, jak žít, je vše, co se týká lidské schopnosti spojení a rozmnožování, zabarikádované za Berlínskou zdí našich tabu jako za ostnatým drátem!

Gabriel ví, že přísně tajná zahrada jeho schopnosti milovat potřebuje, aby se k ní dostalo světlo. Tahle citlivá oblast sexuality dospívajících nepotřebuje žádnou zeď, která by ji chránila před světlem nebo dalekohledy v zájmu nutné mravnosti. Úplně by stačilo, kdyby se přestala považovat za posvátnou půdu, před kterou musí každý zodpovědný dospělý nejdříve zout sandály, než na ni vstoupí.

Ne, nebude to znalost „tajemství balení dospívajících“, co vyzvedne krásu lásky. Zato kdybychom jim vysvětlili, že jejich otcové, ač v této oblasti nebyli lepší, si z toho vzali ponaučení a objevili hotové divy… a že tyto divy se dají předávat bez falešné cudnosti…

Tato falešná cudnost je velkou chybou, jejíž plody jsou téměř vždy horší než nestoudnost.

Osobně jsem celá léta věřil, že svatí byli všichni zcela bezpohlavní… Nyní ovšem kážu pravý opak. A je to uzdravující.

***

Kdysi hřích nečistoty plnil zpovědnice; dnes vyprazdňuje kostely, natolik jsou lidé poblázněni svou slabostí. Ať by byl jeho hřích jakýkoliv, učím Gabriela pravý opak: aby se ho nikdy nebál vyznat před Bohem.

Dítě chápe ještě rychleji, než bych pomyslel. Proto si už od svých prvních zpovědí zapamatuje moudrou větu jednoho kněze: „Ten otec mi připomněl, že každej hřích vzniká z nedostatku lásky… Tohle vysvětlení se mi fakt líbí.“