Sekce: Knihovna
Moje setkání s dítětem
Události, s jejichž pomocí Bůh překopal moje plányz knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Před několika měsíci mi kardinál Lustiger oficiálně svěřil úřad kaplana pro veřejné vzdělávání. Můj duchovní otec vycítil, že mám povolání apoštolátu mezi mladými.
Od té chvíle děcka, zaplavující sídlo duchovní správy, tvarovaly den za dnem mé srdce staršího bratra. Jaká osamělost se zračila ve tvářích těch nezbedníků, s klíčem pověšeným na krku… Takové jsem měl nejradši, ty nejchudší a nejzranitelnější vůči zákonům ulice a města.
Děti z rozvedených manželství, některé z nich se přišly později vyplakat k nám… Jiné, které jsme potkali náhodou na chodníku, chodily uzobávat sušenky naservírované na velkém stole. Otec Duchêne je tam prozíravě nechával ležet… Malý Antoine, alkoholik od třinácti let, se zase motal kolem svatostánku a křížů. Stal se na čas Gabrielovým přítelem. Ulice mi také postavila do cesty malého Sébastiena, přivedla ho jedna sestra z Bratrstva Jeruzalém. O několik let později zemřel na AIDS.
Bůh mi dal za úkol, abych pozvedal všechna ta narušená děcka, zničená dramaty současného světa: selhávající autoritou, lhostejností v rodině, rozvody, alkoholismem… Jako hladoví ptáčci přišly tyto děti hledat duchovní drobečky, co nám vyklouzly z dlaně.
Toho večera, 4. prosince 1991, byl jeden chlapec obzvláště duchovně vyhladovělý. Chlapec, kterého jsem měl poznat až ve 22 hodin toho dne. Celý den vymýšlel, jak by se mohl zlikvidovat, aby ukončil svoji krutou samotu. Rouhal se proti životu jako Job: „Nejradši bych se oběsil.“
Nebyl nic, nebyl nikdo. Dokonale ztělesňoval definici nejhoršího utrpení: „Nikým nemilován.“ V jediném kratičkém okamžiku snil, že by mohl potkat někoho, kdo by změnil celý jeho život. Ale některé formy štěstí už si ani nedokázal představit, jak by tedy mohl pomýšlet na to, že by se jeho osud obrátil k lepšímu? Vždyť ani netušil, kdo ho zplodil. Kdyby aspoň na okamžik věděl, kdo je ten, co mu dal život… Aby toho člověka uviděl… a objal ho. Dlouze, pokud možno.
Nemít lásku a nemít otce není zločin, ale zranění. Nesnesitelná bolest.
Stal se nedůvěřivým, obrnil se. Jeho paměť byla pošpiněná scénami jako vystřiženými z filmu. Nebyl to hezký film.
Od jisté chvíle také znal křehkost všech lidí, když před ním v noci masturboval žebrák, zatímco jeho máma spala.
Malý kluk, ztracený v ulicích Paříže, kolikrát večer ani nevěděl, proč jeho oči pláčou.
Od té prosincové středy už ale nikdy nebude plakat stejně. Nebo spíše, už nikdy ty stejné slzy.
Slzy jsou ta nejtišší slova lidské ubohosti. Vypovídají o místě v srdci, kam může vstoupit pouze Bůh. Slzy také mohou mít různé barvy. Jsou slzy z trnové koruny, slzy z nesení kříže… ale i slzy bohaté a plné slávy, radosti a světla.
Musel jsem se sám sebe ptát, do jaké míry bylo utrpení toho chlapec stejné jako utrpení Krista v Getsemanech… Skloní se nad ním Ježíš s lítostí jako nad synem vdovy z Naimu? Ano, odpověděla mi moje duše, ale neskloní se sám… protože i já jsem součástí mystického těla Kristova.
„Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,36-40).
Onoho večera jsem byl s jednotkou záchranářů Červeného kříže, kde jsem působil už rok. Této dobrovolné činnosti jsem se věnoval s nadšením.
Hodinky ukazují necelých 22 hodin.
Emmanuel Hugo, šéf zásahové jednotky, sedí vedle mě. Dnešního večera slouží naše sanitka ze 14. obvodu jako pojízdné středisko péče pro bezdomovce.
S puštěným majáčkem pomalu a důstojně projíždíme širokým prostranstvím před Invalidovnou. V noci je kupole Invalidovny nádherná, ale je štiplavá zima, žebráci jsou podchlazení, takže jich mnoho bude potřebovat ošetření.
Pár zimních ptáčků už si přišlo pro svoji porci cibulové polévky a lásky.
Před námi stojí dodávka „Restos du Coeur“, kde se rozdávají pokrývky a horké kafe. Před kouřícími hrnci už čeká dlouhá fronta vyvrhelů. Mladíci, původem z Východu, neoholení a zjizvení, přicházejí obchodovat, aby přežili. Je mi zima a cítím zápach levného vína. Pochopitelně, bezdomovci necucají jenom led, a podle toho jsou taky cítit! Slyším sprosté nadávky, ulice mi nabízí podívanou, kterou musím přijmout… a rozbít jediným úsměvem.
Zdá se, že je to velmi vzácné tajemství: porazit všechno utrpení jediným úsměvem! O nic nepřijdu a vše se promění.
Každé nevyužité utrpení je utrpení zbytečné.
Dnes večer se pokouším o úsměv uprostřed nevábného života, který smrdí neúspěchem a žebrotou… a ještě nevím, že v tomto zástupu bezdomovců se skrývá někdo, kdo se stane dítětem mého srdce. Ztracený syn. Nalezený syn. Syn obětovaný a darovaný zpět.
Uprostřed koncertu všech těch drsných, chraptivých a nesnášenlivých hlasů náhle zazní křišťálově jasný hlásek. Jako by temnotu prozářil paprsek světla, slyším pronikavý hlas dítěte, kterému nemůže být víc než dvanáct let.
Vypadá to, že je s každým zadobře, skoro kamarád. Nabízí horkou kávu, dohaduje se s ostatními, často se až vnucuje. Téměř nafoukaný, uprostřed vší té bídy. Je pyšný na svůj život na ulici? Nevím. Nic nevím. Pozoruji ho se srdcem rozlomeným na půlky.
Dnešní večer mi ledové prostranství před Invalidovnou nabízí hořko-sladký scénář.
Moje prorocká duše se pozvedá. Vší silou vzývám Ducha svatého… má modlitba stoupá, niterná a tichá. Rozhodl jsem se netlačit na pilu – ať mi třetí osoba Trojice připraví bezprostřední setkání.
Dítě náhle vykročí, odtrhuje se od padesátky anonymních bezdomovců… a pak už spolu hovoříme.
Slova obtěžkaná tolika silnými emocemi, která bych jen těžko zapomínal. Budu si je pamatovat navždy:
„Jak se jmenuješ?“
„Gabriel.“
„Co děláš na ulici?“
V krátkosti mi vypráví svůj příběh, hlavní aktéry hned označí za zločince: práskače, policajty a soudce… To oni ho vykopli na ulici, jeho i matku!
„A jak to snášíš, že tě vyhodili?“
„To je jednoduchý, buď je zabiju, nebo jim odpustím!“
„Ty znáš Boha? Řekli ti o něm něco?“
„Nevím…“
„Jestli chceš, mohl bych ti pomoci…!“
Jako by se snažil vyklouznout z nepříjemné situace, vytáhne z kapsy pomačkaný dopis od jedné ze svých dávných dětských lásek.
„Miluju ji, ale už ji asi nikdy neuvidím…“
„Jo, láska je těžká,“ odpovím mu.
V tu chvíli se přižene živelná, sebevědomá žena a podává mi čokoládu.
„Vezměte si, to už je k Vánocům…“
Odchází, zdánlivě bezstarostná, dokonale se pohybuje ve svém prostředí. Zajímavá žena. Malý vybafne:
„To je moje máma. Je prostě taková.“
Najednou si v hloubi duše uvědomuji nesmírný smutek tohoto dítěte, samotného se svojí matkou, odtrženého od domova… a co hůř, aspoň podle mě, odtrženého od otce… S cejchem sirotka!
Ve scénáři, který dostalo lidstvo do Stvořitele, se nepočítalo s tím, že by si matka udělala sama dítě… ani že by ho sama vychovávala. Dítě z dnešního večera je pouze jedno z tisíců nevinných obětí, odtržených od mužských paží a svalů, bez kterých však nelze uskutečnit stavbu lidského života.
Kluk přejde do útoku:
„Hele, ty, záchranáři!“ vypálí, „přijď se za mnou mrknout do 12. obvodu. Sociální péče nám našla pěknou díru pro krysy, pokoj tak shnilej, že se mi z toho chce blít, jak to tam smrdí! Po zdech tam lezou švábi a jiný věci… Je to Hotel Nový Smlouvy.“
„Jestli chceš, mohl bych ti pomoct, mívám dopoledne volno, mohl bych tě zatím učit.“
„Zatím než co?“
„Než půjdeš do školy!“
„Hele, já umím anglicky. V tom jsem dobrej, v angličtině. Brzo mě dětská sociálka pošle do školy ve 12. obvodě. Tak to aspoň řekli mojí mámě.“
„To je teda náhoda! Mám na starosti duchovní správu koleje Guy Flaviena. Neboj se, postaráme se o to. Tenhle týden zajdu za ředitelkou!“
„Oukej,“ odpoví ten kluk pyšně, „tak se za mnou stav. Hotel Nový Smlouvy, je to na předměstí Saint-Antoine. Budeš si to pamatovat? Tak v deset.“
Plácne mě do dlaně jako drsňák s dvojznačným pohledem, napůl přísný, napůl se usmívá. Nepíšu si adresu, tisknu si ji jako pečeť na svoje srdce. Můj malý princ nemá vlasy barvy obilí. Ale v jeho hlase se ozývají stejné prvky jednoduchosti a něhy jako v knížce od Saint-Exupéryho. Když říkal: „Stav se za mnou,“ rozuměl jsem ve skutečnosti: „Ochoč si mě.“
Mrzne až praští, vítr rozehnal mraky. Dnešní večer slaví tisíc pět set pařížských záchranářů svátek svaté Barbory! Světice mi dala milost vyrvat jednoho člověka ze zběsilého ohně tohoto světa.
Ztratil jsem poklidné směřování svého života… a zažil, jak Bůh, který je láska a milosrdenství, vyslyšel prosby.
Paříž ztichla. Bylo pozdě, noc zahalila, co nemá být vidět.
Gabriel měl hroznou noc. Příšernou. Obklíčila ho a trýznila, jako démon, který odmítá poklonit se před křížem.
Moje plány se toho večera převrátily, ale jeho ještě více. Naplánoval si, že to bude jeho poslední noc. Poslední předtím, než skočí v metru pod vlak. Přiznal mi to až mnohem později:
Kdybych tě tenkrát v tu středu před Invalidovnou nepotkal, tak už bych se zabil… ale tys mě potkal. A když mi tě Bůh postavil do cesty, je to určitě proto, že na týhle velký zmatený kouli atomů mám i já svoje poslání. Jo, jenže jaký?
(Dopis z 23. prosince 1992)
Toho večer bylo jedno dítě vyrváno ze spárů démona smrti. Bůh života se oslavil.
Na mém nočním stolku leží knížka různých myšlenek k modlitbě. Rád si ji otvírám než jdu spát, pro inspiraci.
Náhodou ji otevřu na straně: „Starejte se o děti, z kterých moderní společnost dělá divoké šelmy.“ Mám z takové náhody strach, raději tedy otevírám Bibli, abych slyšel hlas z nebe. Zrak mi padne na 21. kapitolu knihy Přísloví: „Kdo si ucpe ucho při chuďasovu křiku, nebude sluchu, až sám bude křičet“ (Př 21,13.
Je téměř jedna hodina v noci a já se modlím ve svém pokojíku na faře při kostele Dobrého Pastýře. Zhroucený pod ikonou vkládám setkání nevyčíslitelné hodnoty do rukou toho, jehož miluji.
Ulice Charonne je liduprázdná. Touto dobou už nejezdí auta. Nehybná světla dodávají hlavnímu městu na půvabu a vznešenosti.
Této noci jsem pochopil, že to nejdůležitější je přinést toto dítě do Ježíšovy náruče. Vnitřnosti se mi svíraly a od té doby už nepřestanou. Porodní stahy začaly a budou bolet. Je to Bohem uložený trest, že se všechno rodí v slzách.
Co bych na tom chtěl měnit?
Ostatně, zápas už začal!
Cítím, jak se zvedá odpor, rozumné argumenty jistých maskovaných farizejů, kteří by to děcko radši nechali chcípnout v blátě!
Démon se potuluje okolo, cítím ho téměř fyzicky. Vloudil se sem s klamnými argumenty. Vrhá mi do obličeje svůj díl učených myšlenek. Do mé křehké představivosti vkládá pochybnosti z více stran. Naléhá na mě, že ten kluk lhal, že zítra v deset nikdo v hotelu nebude.
Kníže lži je věrný svému přízvisku a snaží se mě přesvědčit, že žádný pokřtěný nemá právo sám od sebe začít pomáhat chudákovi, aniž by předtím obdržel církevní pověření… ale také že bude lépe nedotýkat se citů dítěte, když nevím, jestli bych měl sílu dotáhnout to až do konce… a to by bylo horší, než kdybych vůbec nezačal. Ze všech těch „bychů“ už bych si mohl postavit mrakodrap.
Kníže malomyslnosti mi ukazuje svoji uslintanou tlamu a staví se do role obhájce toho zapomenutého kluka. Protože je sám neplodný, prohlašuje se za otce všech opuštěných.
Je to on, kdo se pokusil obklíčit dítě svou „slastí z beznaděje“, tou prapodivnou směsí pocitů, vábících ke smrti!
Je pozdě, proto uzavírám svoji modlitbu nezvyklým způsobem, hlasitým: „Jdi mi z očí, satane!“
Amen.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Moje setkání s Bohem
- Společenství svatých
- Odpuštění
- Celý svět naruby
- Sexualita
- Modlitba kmotra (kmotry) za svého kmotřence (svoji kmotřenku)
Autor: Marie-Angel Carré
