Ježíš - Boží Syn - učení - smrt - zmrtvýchvstání (KGI 5)

Odkud o něm víme?
Dobrý člověk ...
... s neslýchaným nárokem
Ježíš – Boží Syn
Smrt a zmrtvýchvstání

Nejen Boha známe pouze skrze Ježíše Krista, také sebe samé známe jen skrze Ježíše Krista, život a smrt známe jedině skrze Ježíše Krista. Bez něho nevíme, ani co je náš život, ani naše smrt, ani co je Bůh, ani co jsme my sami. (Blaise Pascal)

Text k obrázku na titulní straně:
Kristus je obraz Boha neviditelného (Kol 1,15). Ježíš sám říká: Kdo vidí mě, vidí Otce. Provždy má Bůh lidský obličej: často rozbitý, zatlačený do pozadí, zhanobený. Kdo se obrátí k člověku, potká Boha: cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili, říká Ježíš.

„Kdo to jen je?“
„Již mnozí se pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily..“ Tak začíná Lukášovo evangelium. Až do dnešních dnů se teologové, historici a spisovatelé stále znovu pokoušejí vytvořit ze všech existujících vypravování co možná nejobsáhlejší, nový obraz o Ježíši. Podařilo se to? Krátce před 2000. výročím Ježíšova narození si lidé stále kladou stejnou otázku, jako Ježíšovi současníci: „Kdo to jen je?“ (Mt 8,27)
Čas od času se v dnešní době agentury pro průzkum veřejného mínění lidí dotazují na jejich vztah k Ježíši Kristu – a většinou ani ne z podnětu církví. Proč tato otázka vlastně vzbuzuje tak silný zájem?
První průzkum tohoto druhu pochází od samotného Ježíše. „Cestou se učedníků ptal: Za koho mě lidé pokládají?“ (Mk 8,27) Jeho učedníci tehdy odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ (Mk 8,28)
Možná mu jeho přátelé nechtěli říci všechno: někteří lidé ho totiž považovali i za blázna (Mk 3,21), za milovníka hodů a pitek, který sedává s celníky a hříšníky (Lk 7,34), za rouhače (Mk 2,7). Za koho jej považují lidé dnes? Za dobrého člověka, za svůj vzor, za superstar, za sociálního buřiče, za proroka, za Božího posla, za Božího syna, za Boha – ale také za ztroskotance, vyděděnce, naivního člověka, podněcovatele nepokojů, tragického hrdinu, utopistu.
Ježíš se s odpovědí svých učedníků nespokojil. Toto o něm říkají ostatní. On však chtěl vědět: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29) Tato otázka je dodnes znovu a znovu adresována každému člověku.
Proto je třeba se na tohoto Ježíše podívat blíže.

To není látka pro pověsti
Již řadě svých současníků byl Ježíš trnem v oku. A pozdější protivníci Ježíše či křesťanství se pořád dokola pokoušeli dokázat, že Ježíš nikdy neexistoval. Dnes však již ani nejzavilejší nepřátelé křesťanství opravdu seriózně Ježíšovu historickou existenci nepopírají.
Ernst Bloch (humanisticko-marxistický myslitel, zemřel r. 1977) píše: „Pověst se nepouští do líčení bídy a utrpení, zvláště pokud se táhne celým životem. Chlév, syn tesaře, snílek uprostřed nicotných lidiček a na konci popraviště – to je z historické látky, ne z brokátu, který tak milují pověsti.“ (Z knihy Princip naděje)
Ve skutečnosti by bylo dost neuvěřitelné, kdyby si lidé pro ztvárnění Boha mezi lidmi vymysleli tak ubohý příběh. Ježíšovy činy snad mohou působit atraktivně, jeho požadavky už méně, a jeho životní cestu už mu vůbec nelze závidět.

Prameny
Kde však najdeme opravdu zaručené důkazy Ježíšovy historičnosti? Je zmiňován i mimo biblické a křesťanské spisy?
Talmud (vedle Starého zákona nejdůležitější kniha Židů po zboření jeruzalémského chrámu – 70 po Kr.), židovský historik Josephus Flavius, Římané Sueton, Plinius a Tacitus, ti všichni mluví o Ježíši, resp. o Kristu, nebo alespoň o prvních křesťanech, kteří mají své jméno „od jistého Krista“.
Tyto prameny mají však pochybnou historickou hodnotu, neboť u žádného z nich nelze vyloučit pozdější pokoutné úpravy. A také nám o Ježíši neříkají nic nového, nýbrž zpravidla pouze potvrzují křesťanské zprávy. Důležitá však je jiná skutečnost: žádný mimokřesťanský spis z prvokřesťanské doby nezpochybňuje, že Ježíš žil. Což by se dalo čekat, když si uvědomíme, jaké pobouření nové křesťanské náboženství vzbuzovalo u Židů, pohanů i římského státu.
Mimokřesťanské prameny jsou tedy na informace skoupé. Proto se musíme obrátit ke křesťanským spisům, především ke čtyřem evangeliím.
Evangelia však nejsou Ježíšovými „životopisy“. Nejsou to protokolární zápisy Ježíšových slov a činů. Jednotlivá typická setkání, rozhovory a skutky Ježíšovy jsou zachyceny schematicky a také stylizovaně. Jsou to již angažovaná svědectví prvních křesťanů, zasazená do služby hlásání. Tato svědectví víry sice vycházejí ze skutečných událostí, nejsou však pouhými popisy událostí. K nim přistupuje výklad z hlediska víry.
Pomocí současných historických a literárněvědných metod však můžeme v biblických textech proniknout k původním Ježíšovým slovům a skutkům. Tím získáváme důležité historické údaje o něm, ale také můžeme usuzovat, jak on sám sebe chápal.
Přes osobní interpretaci, která se ve spisech Nového zákona projevuje, jejich autoři kladou velký důraz na konstatování, že informují pravdivě. Tak např. Jan, který ujišťuje: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme.“ (1J 1,1; srovnej též Lk 1,3nn.)
Uvěříme-li těmto Ježíšovým očitým svědkům a posluchačům (a proč bychom vlastně neměli?) – pak máme otevřenou cestu k tomu, abychom viděli a slyšeli Ježíše.

– Co si myslíte o Ježíšovi? Jak jste ke svému soudu o Ježíši přišli?
– Brání vám něco v tom, abyste věřili křesťanskému pramenu – spisům Nového zákona? Chováte nedůvěru k veškerému písemnictví tehdejší doby, nebo jenom ke křesťanskému?

Člověk Ježíš
Vnější rámec Ježíšova života načrtneme jedna dvě. Z nejdůležitějších a zároveň alespoň do určité míry ověřených údajů o jeho životě můžeme shrnout v krátkém „životopisu“, jak se nabízí každému, i nevěřícímu a ne křesťanskému pozorovateli:
Životopis Ježíše z Nazareta
Jméno: Ježíš (= Bůh je spása; Bůh pomáhá)
Příjmí: z Nazareta (otcovské město). Tehdy to platilo doslovně: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1,46)
Národnost: židovská. Příslušník národa trpícího pod římskou okupací a doufajícího v osvobození.
Narozen: 4 – 8 let před oficiálním křesťanským letopočtem. Místem narození je podle Nového zákona Betlém.
Rodiče: podle civilních záznamů se jeho otec jmenoval Josef, povoláním tesař; jeho matka byla Marie, v domácnosti. (Podle Nového zákona byl však Josef jen Ježíšovým zákonným otcem, jeho „pěstounem“.)
Mládí a vzdělání: do věku asi třiceti let pravděpodobně u rodičů v Nazaretu; vyučen otcově řemeslu.
Zaměstnání: ve věku asi třiceti let vystoupil na veřejnost a po jeden až tři roky procházel zemí, především územím Galileje, jako potulný kazatel, rabi, exorcista, zázračný uzdravovatel a prorok. K lidem rád promlouval v obrazech a podobenstvích (která náleží ke světové literatuře). Jazykové nadání a přesvědčivost byly na vyučeného tesaře neobvyklé, ba přímo podivuhodné. Svým svévolným a značně zúženým výkladem Boží vůle a židovských zákonů a svým celkově nápadně neortodoxním chováním vyvolal pohoršení zvláště u náboženských a politických vůdců, zákoníků a farizeů. Dokázal si však získávat nadšené stoupence.
Zvláštní znamení: až do konce nebylo jasné, kdo vlastně je. Ani on sám se k tomu jasně nevyjádřil. Zároveň však mluvil a jednal s takovým nárokem, jako by ho pověřil sám Bůh a jako by veškerá spása spočívala v tom uvěřit mu a následovat jeho příkladu.
Úmrtí: kolem r. 28 – 33 křesťanského letopočtu, před svátkem paschy v Jeruzalémě (vzpomínka Židů na jejich odchod z otroctví v Egyptě).
Příčina a způsob smrti: smrt ukřižováním, nejpotupnějším způsobem tehdejší doby. Obviněn z podněcování ke vzpouře a z rouhání proti Bohu. Odsouzen k smrti římským místodržícím Pontiem Pilátem; popraven římskými okupačními vojáky.
Celkový dojem: v mladém věku nepochopitelně ztroskotal, nakonec jej opustili i jeho přívrženci. Jeho život zpočátku jiné než křesťanské kruhy vůbec nezajímal.
Dodatek: krátce po jeho smrti začali někteří z jeho bývalých stoupenců mluvit o tom, že Ježíš nezahynul, nýbrž „vstal z mrtvých“ a mnohým z nich se zjevil. Neuvěřitelná událost, historickému bádání nedostupná. Avšak přesvědčivost a jistota, s níž o tom jeho přívrženci mluvili, rychlost, s níž se tato zpráva rozšířila a získala stoupence a důslednost, s níž tito lidé hlásali Ježíšovo zmrtvýchvstání, nutí k zamyšlení.
Člověk jako my
Leckdo bude tímto střízlivým „životopisem“ šokován. Nebyl snad Ježíš víc než jen jeden z mnoha? Byl víc – o tom jsme my křesťané přesvědčeni. A přece byl člověkem bezezbytku: „Stal se jedním z lidí.“ (Flp 2,7)
V průběhu dějin se pohled lidí na Ježíše často měnil: jednou v něm viděli spíše ideálního člověka, jindy zase spíše božství. Zdůraznění jednoho obvykle znamenalo opomíjení druhého. My se budeme nejdříve věnovat člověku Ježíši, jak ho mohli vidět a zažít jeho současníci.
Ježíš vyrůstal jako každé jiné židovské dítě, vzděláván ve víře otců. Žil nejen ve společenství rodiny, nýbrž národa, mezi dětmi i dospělými, zdravými i nemocnými, mezi rybáři a celníky, mezi farizei, zákoníky a knězi.
Ježíš byl člověk jako kdokoliv z nás. Jedl a pil, byl unavený a spal, účastnil se svateb, plakal, když mu zemřel blízký člověk, dokázal být zklamaný i rozzlobený. A především také sdílel jeden pocit, který spočívá hluboko v každém člověku – totiž pocit strachu, strachu z utrpení a smrti (k tomu srovnej především Mt 8,20.24; Mk 1,15nn., 3,5; Lk 22,43-44; J 1,14, 2,1- 12, 12,2, 4,6, 11,35).
Proto velmi snadno pochopíme, že mnoho Židů si s Ježíšem vůbec nevědělo rady. Co by na tomto člověku mělo být zvláštního? Což to není syn tesaře? (Mt 13,55) Jen si to zkusme názorně představit: někde ve světě dnes někdo vystoupí s tvrzením: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6), a vydává se za Božího syna – a lidé kolem něj si budou říkat: Je nemocný, podvádí, nebo na tom přeci jen něco je?

Dobrý člověk
Většina lidí – křesťanů i ostatních – říká, že Ježíš byl dobrý člověk. Nikdo se nemůže ubránit fascinaci nad tím, jak Ježíš vychází s lidmi.
Jako vždycky a všude, tak i kolem Ježíše byli chudí a nemocní. Chudoba a nemoc byly v očích tehdejších lidí hanbou, Božím trestem za zjevné i utajené hříchy. Tímto postojem trpěli především malomocní: byli psanci své společnosti.
Ježíš se jich ujal: Nejste trestanci – jaký předsudek! – máte svoji cenu a potřebujete pomoc. Těšil a uzdravoval. Na příběhu uzdravení slepého (J 9) lze nejlépe ukázat, jak Ježíš vnímal vztah mezi hříchem a nemocí.
Jako vždycky a všude, tak i kolem Ježíše byli hříšní lidé. Někteří měli v očích národa obzvlášť špatné postavení, jako např. všichni, kdo vykonávali povolání celníků; byli – a často ne neprávem – považováni za podvodníky odírající lidi. Jiní byli pro své hříchy rovnou veřejně kamenováni, jako například cizoložnice. Ježíš však navštěvoval i celníky a získával je za své učedníky a přátele (např. Zacheus: Lk 19,1-10; povolání celníka Matouše: Mt 9,9-13). Ženu přistiženou při cizoložství ochránil před samosoudem příslušníky lidu – „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (J 8,1-11)
Tím si samozřejmě nezískával jenom přátele. Vždyť se přeci protivil zákonu a zpochybňoval spravedlivé a zbožné.
Vždycky a všude kolem Ježíše byli lidé ubozí, nešťastní, utlačovaní. Zestárli při čekání na pomoc a útěchu. Ježíš však všechnu tu bídu viděl, věnoval jí pozornost. Všechny povzbuzoval slovy, která zněla neslýchaně: „Blaze chudým v duchu, těm, kdo pláčou, tichým, těm, kdo hladovějí a žízní, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, kdo jsou tupeni a pronásledováni.“ Jedním dechem jmenoval také ty, kteří se pokoušejí odvracet zlo: Blaze milosrdným, těm, kdo mají čisté srdce (tzn. lidem čestným a upřímného charakteru), těm, kdo působí pokoj.“ Ti všichni se nemají vzdávat, ale naopak se radovat – neboť jim patří budoucnost, Boží budoucnost. (srovnej Mt 5,1-13)
Když si přečteme evangelia, pochopíme soud jeho očitých svědků: „Dobře všecko učinil.“ (Mk 7,37)

Jeho zákonem je láska
Jaká morálka vlastně charakterizovala Ježíšův život? Jak ji vůbec dokázal tak důsledně žít? Jestliže očividně zpochybňoval zákon otců, podle čeho tedy žil? Ježíšova odpověď zní: k takovému životu není třeba bezpočtu zákonů. Stačí dvě „životní pravidla“, která ani není potřeba zapisovat, aby si je člověk zapamatoval:
„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.
Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“(Mt 22,37-40)
Druhé z těchto pravidel, přikázání lásky k bližním, se často chybně chápe jako naprosté sebevydání. V tomto přikázání je však zahrnuta i zdravá „sebeláska“ – „jako sám sebe“! Ke správnému pochopení může napomoci „zlaté pravidlo“: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“! (Mt 7,12)
Životem podle těchto „pravidel“ se Ježíšovi podařilo být tady pro druhé lidi, vidět jejich starosti a trápení, rozumět jejich úzkostem. Dodržování těchto pravidel znamená konec prázdných slov, tradičních předsudků, nejrůznější diskriminace, vlády privilegií, samospravedlnosti a tvrdosti srdce. Ukazují, jak vypadá pravá lidskost. Prokazují, že je třeba jednat všude tam, kde hrozí nouze – ať příteli nebo nepříteli. Láska není jen věcí citu, nýbrž i činu, a někdy právě jen činu (srovnej podobenství o milosrdném Samaritánovi, Lk 10,25-37).
Ježíš nezrušil staré zákony. Zákony být musí. On jim všem ale jako „zákon zákonů“ nadřadil lásku, která garantuje, že zůstanou lidské. Ale z druhé strany právě zákon lásky nemá žádné škvíry a kličky pro únik. Otázka: „Jak by se ten zákon dal obejít?“ už neexistuje. Místo toho je třeba se ptát: „Co je lepší, abych učinil? Jak mohu jednat co nejlaskavěji?
V horském kázání, jakémsi „základním zákonu“ křesťanství (Mt 5-7), Ježíš na řadě příkladů ukázal, jak si tento „nový zákon“ představuje. Nezáleží na písmenkách. Důležitý je duch, kterým jsou tyto zákony prodchnuty, důležité je smýšlení před činem i při jeho uskutečňování.
Lidé kolem Ježíše si povšimli: on jen tak nemluví, ale něco dělá. Neobyčejný člověk – člověk, který miluje. Člověk, který jde novými cestami. Člověk, který ukazuje, jací by lidé mohli být. Nechtěl Bůh právě takového člověka?

– Vadí vám zde uvedený Ježíšův „životopis“, nebo vás třeba fascinuje?
– Myslíte si, že byste mohli k Ježíšovi pojmout důvěru? S jakými problémy byste před něj předstoupili?
– Je v Ježíšově chování či v jeho slovech něco, čím se ve vaší situaci cítíte obzvlášť osloveni?
– Vidíte nějaký rozdíl mezi „zlatým pravidlem“ Ježíšovým a dnes často užívanou zásadou: „Co nechceš, aby ti druzí dělali, to sám nikomu nedělej!“?
– Co znamená věta: „Zákon lásky neumožňuje žádný únik“?
– Mohou se násilné politické revoluce odvolávat na Ježíše?

Ježíšův nárok...
Kdyby byl býval Ježíš jen dobrým člověkem bez jakýchkoliv nároků, nebyl by zvířil tolik prachu. Ti, kterým prokázal něco dobrého, by se bývali mohli radovat, zatímco jiní, které kritizoval, by ho bývali mohli odbýt jako odepsaného podivína a porušovatele zákonů. To však nebylo možné, „neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,29)

... jako učitele
Již dříve jsme řekli, že Ježíš konal to, co učil. Teď musíme toto konstatování obrátit: Ježíš také učil to, co konal. To znamená: Ježíš se nespokojoval s tím, že byl dobrým člověkem. Jeho vzor a jeho učení měly být závazné pro všechny lidi.
Ve vyprávění evangelistů opakovaně čteme, že posluchači žasli nad tím, co Ježíš učil (srovnej Mt 7,28; Mk 1,27; Lk 4,32).
Ježíš nepochybně dokázal mluvit poutavě. Lidé mu naslouchali jako u vytržení. Jenom tím to ale nebylo. Vzrušoval způsob, jakým Ježíš svému učení dodával důrazu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům....Já však vám pravím..“ (Mt 5,21.27.33.43) Ježíš si přivlastňuje právo mluvit mocněji než staří izraelští proroci. Říká to jasně: „... hle, zde je více než Jonáš... hle, zde je více než Šalamoun.“ (Mt 12,41-42) Tím však musel u učitelů zákona tehdejší doby vzbuzovat hněv, neboť na jejich adresu ještě navíc prohlašoval, že možná dobře znají slova zákonů, ale ne jejich hlubší smysl. Jako někdo výrazně nadřazený uznávaným náboženským učitelům pravil ke svým posluchačům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20)

... jako cesty, pravdy a života
Nechtěl být jen učitelem, kterému lidé rádi naslouchají a kterého si váží. Bral-li člověk jeho slova vážně, pak bylo jasné, že je taky musí následovat. „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 10,37-39) Ježíšovi nešlo jen o následování jeho učení, nýbrž o bezpodmínečné přijetí jeho osoby: kdo následuje jeho, zosobněnou pravdu, ten je na správné cestě k opravdovému životu (srovnej J 14,6).
Následovat Ježíše znamená „obrátit se“ (srovnej Mk 1,15), což znamená: Odvraťte se od cesty, kterou jste se dali, a přikloňte se k Ježíšovu poselství. „Změňte myšlení“ a „přivraťte se“ k němu!

... toho, kdo přináší Boží moc
Až sem bychom mohli mluvit o Ježíšově přehnaném sebehodnocení; sebevědomí tedy měl. Ale ani to ještě není všechno. On se svojí osobou spojoval příchod Božího království.
Boží moc, Boží království – to byly pojmy, s nimiž Židé spojovali mnohá očekávání. Znamenaly příchod spravedlnosti a pokoje, konec hříchů a utrpení na zemi. Obsahovaly to, v co odedávna doufali. Tak jim to Bůh zaslíbil skrze proroky. A s očekávaným příchodem Božího království byl spojen příchod Bohem vyslaného Mesiáše.
Ježíš se nebál říci: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) „Jestliže však vyháním démony mocí Boží, pak už vás zastihlo Boží království.“ (Lk 11,20) „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,21)
A aby byl příchod Boží moci ještě zjevnější, Ježíš říkal a dělal věci, které lidi pořád znovu šokovaly. Osvobozoval posedlé z jejich utrpení, vracel nemocným zdraví, křísil mrtvé. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Mt 11,5nn.) To byla znamení a zázraky, které lidé spojovali s Boží mocí.
K čemu vlastně jsou Ježíšovy zázraky?
Právě citovaná slova Písma byla Ježíšovou odpovědí na Janův dotaz z vězení: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3) A tím se ukazuje: při Ježíšových „mocných skutcích“ nejde jen o uzdravování nemocných nebo kříšení mrtvých. Kdyby šlo v první řadě jen o tohle, proč by tedy Ježíš rovnou neuzdravil všechny lidi! Ale zde jde především o to, aby bylo dáno znamení nové doby, znamení přicházejícího Božího království – také bychom to mohli nazvat „stvrzením“ jeho poselství. Tam, kde se člověk dotkne Boha, dochází k uzdravení. A tato „uzdravující znamení“ se vyskytují především tam, kde je živá víra (Mk 10,52 – ke slepému: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“; Lk 17,19 – k uzdravenému malomocnému: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ aj.).
Naopak je nápadné, že Ježíš rázně odmítl vždycky tam, kde se po něm zázračné činy vyžadovaly jako „důkaz“ nebo podívaná. Kdo nedokázal pochopit, co mohl na Ježíšovi denně vidět, tomu nebylo pomoci – ani skrze zázračná znamení (srovnej Mk 8,11-13).
Tyto poukazy ovšem nezvýší pochopitelnost „zázraků“. Prostě nedokážeme věřit, že by jich byl nějaký člověk schopen. Tady může snad trochu pomoci ještě několik poznámek:
Mohli bychom předpokládat, že Ježíš disponoval výjimečnými lidskými schopnostmi a znamenitou znalostí lidí. Proto by bylo možné, že i jen díky tomu mohl pomáhat nemocným a uzdravovat, což tehdy ještě vypadalo jako zázrak. Ostatně Ježíš není jediným člověkem, kterému se v tehdejší době připisovaly zázračné schopnosti.
Kromě toho víme, že evangelisté nepodávají jen věcný popis, ale již se snaží zvěstovat a obracet. Proto se můžeme domnívat, že na některých místech evangelisté vědomě sáhli k tehdy oblíbené formě zázračného vyprávění, aby tím určité výpovědi o Ježíšovi dodali síly a působivosti.
Nehledě na všechna rozumová vysvětlení a omezení je však jisté to, že Ježíš působil zázraky, podivuhodné a dosud nevysvětlitelné. Jiný závěr vědecká zkoumání textu nepřipouštějí, ani při naprosto věcně-kritickém přístupu.
Nadále tedy platí: kdo vidí v Ježíšovi jen člověka, musí řadu jeho „zázraků“ odmítnout. Kdo však věří v jeho božství – této otázce se hned budeme věnovat – musí počítat kromě lidských ještě s jinými měřítky.
Žádným „zázrakem“ zato rozhodně není, že lidé žasli a jeden druhého se ptali: „Co to je?“ (Mk 1,27) Nikdo z nich, ani přátelé, ani nepřátelé, tyto zázračné činy nezpochybňoval. Pouze si kladli otázku: Odkud má tu moc? Je to očekávaný Mesiáš, opravdový posel Boží? Nebo je spřízněný s ďáblem? (Mt 9,34)

...odpouštět hříchy
Celá otázka se ještě dále vyhrocuje. Ochrnutému, jemuž znovu pomáhá na nohy, Ježíš říká: „Synu, odpouštějí se to hříchy.“ (Mk 2,5) To pobouřilo asi nejen zákoníky, kteří v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,7) Něco takového zatím nikdy neslyšeli ani neviděli – v tom byli přátelé i nepřátelé zajedno. Co si ale měli o tom všem myslet? V tom už se jejich názory lišily. Tím více se diskutovala otázka: „Kdo to jen je?“

– Co z Ježíšova učení, které přednášel s tak vysokým nárokem, je pro vás přijatelné a co ne?
– Jak byste si vyložili následující Ježíšův výrok: „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,33)?
– Se kterými z Ježíšových zázračných činů máte největší problémy, které jsou pro vás přijatelnější?
– Mají Ježíšovy zázračné činy ještě nějaký význam pro nás dnes?


Ježíš – Boží Syn?
Ježíšovi současníci, a zvláště jeho učedníci, kteří ho všude provázeli, nabyli dojmu, že ten, kdo tady žije a mluví, není obyčejný smrtelník. A tak křesťanství od počátku vyznává, že Ježíš je Boží Syn. Tím jsme dospěli k bodu definitivního rozdělení. Ve vztahu k Ježíšovi zde stojíme na přechodu mezi věděním a vírou.
„Boží Syn“ nebyl prvním ani jediným označením, jímž se první křesťané pokoušeli vystihnout Ježíšovu osobnost. Nakonec se však vedle raně křesťanského vyznání: „Ježíš je Pán“ (1Kor 12,3) stalo rozhodujícím vyjádřením Ježíšovy důstojnosti. Obsah označení „Boží Syn“ se sice postupně rozvíjel, avšak základy pro takové porozumění a vyznání jsou obsaženy již v evangeliích, konkrétně v Ježíšově kázání. Zvěst o tom nalezneme zvláště v Janově evangeliu.

Opatrné „dokazování“
Při pokusu o „dokazování“ této ústřední výpovědi křesťanské víry se dnes postupuje opatrněji než dříve. Leckdo však právě kvůli této opatrnosti a zdrženlivosti ve své víře znejistí: nejsou evangelia příliš černobílá?
„Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: Jistě jsi Boží Syn.“ (Mt 14,33) Nebo Petrova téměř patetická odpověď: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,16), kterou Ježíš zjevně potvrzuje. Nebo vyznání velitele a stráží pod Ježíšovým křížem, kteří pod dojmem náhlého zatmění a zemětřesení zděšeně vykřikli: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Mt 27,54) A nakonec to přeci řekl zcela jasně i sám Ježíš, navíc v situaci, kdy by ho jiná výpověď mohla případně zachránit před odsouzením k smrti. Při výslechu na otázku: „Jsi tedy Syn Boží?“ odpovídá: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ (Lk 22,70)
Jako u téměř žádného z „výsostných titulů“ Ježíše, ani v tomto případě nelze jednoznačně rozhodnout, zda byl Ježíš už za svého života oslovován jako „Boží Syn“, resp. zda se tak sám označoval. Naše vyznání „Ježíš je Boží Syn“ však na jedné konkrétní formulaci nestojí. V Ježíšově horském kázání najdeme ještě řadu dalších poukazů, které ve své sumě jednoznačně ukazují, že sám sebe chápal jako Božího Syna. Tyto poukazy tvoří historické východisko a oporu pro pozdější vyznání křesťanů. Ti byli plně přesvědčeni, že přesně postihují skutečnost, jak ji pojímal samotný Ježíš, když jemu a jeho současníkům připsali jako sebeoznačení, resp. vyznání výraz „Syn Boží“.

„Jedno s Otcem“
Ježíš neustále zdůrazňoval, že jeho úkolem je plnit Otcovu vůli. To znamená, že sebe neztotožňoval přímo s Otcem. Na druhou stranu však mluvíval o přeci jen dost silné jednotě mezi Bohem, svým Otcem, a jím, o jednotě, která výrazně přesahovala vztah ostatních lidí k Bohu.
Cítil, že „já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). I dnes občas slýcháme lidi říkat: „Bůh byl se mnou.“ Ale nechápavě bychom pohlíželi na každého, kdo by tvrdil: „Já jsem s Bohem.“ Ježíš však s velkou samozřejmostí hovořil o tom, že je stejně tak on v Bohu jako Bůh v něm (J 10,38; 14,11; 17,21). Pro nás je přijatelné, když někdo řekne: „Bůh mě zná, Bůh do mě vidí.“ Ale už není přijatelné, řekne-li: „Znám Boha, svého Otce.“ Ježíš však mluvil o vzájemné známosti: „..tak jako mě zná Otec a já znám Otce“ (J 10,15). – Na stejnou rovinu s Bohem se Ježíš také stavěl tehdy, když mu Židé vytýkali, že uzdravuje v sobotu. Ježíšova odpověď: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17) Ježíš tedy viděl ve své činnosti a v činnosti svého Otce něco společného. Proto se také v Janově evangelium zcela správně dovozuje: „Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl naroveň.“ (J 5,18)

„Můj Otec – váš Otec“
Ježíšův zvláštní vztah k Otci vysvítá i z toho, že Ježíš nikdy nemluvil o společném Otci, nýbrž vždy jen o „svém Otci“ a „vašem Otci“ – nikdy o „našem Otci“ (srovnej např. J 20,17nn.). Jen jednou používá Ježíš výrazu „náš Otec“, avšak ani v tomto případě se sám nezahrnuje: „Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích...“ (Mt 6,9)
Ježíš ostatně Boha oslovoval aramejskou zdrobnělinou „Abba“ (srovnej Mk 14,36), což odpovídá našemu „tatínku“, „tati“. Takto se nikdo jiný Boha oslovovat neodvážil; to bylo pro židovské pochopení Boha nemyslitelné a proto také pro židovské uši naprosto nové. Takto oslovovalo jedině dítě svého tatínka. Proto se i v tomto oslovení odráží, v jak těsném vztahu se Ježíš vůči Bohu viděl.
Právem proto Ježíšovi posluchači a očití svědkové došli k závěru: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ (J 7,46) Nikdo ani nikdy nemohl mluvit tak jako Ježíš, protože žádný jiný člověk nikdy neměl srovnatelnou zkušenost Boha a vztah k němu.
Boží řeč
Dalším dokladem toho, že se Ježíš cítil být na stejné rovině s Bohem, je nejen již zmíněné „Já však vám pravím“ (v protikladu ke starozákonním prorokům), ale ještě více způsob, jakým často začínal své výroky: „Amen (vpravdě), pravím vám“ (srovnej Mk 3,28; 8,12; 10,15). V Ježíšově době odpovídal tento způsob starozákonnímu „Tak praví Hospodin“. Tak uváděli proroci ve Starém zákonu Boží výroky. Ježíš tedy mluvil řečí Boží, nikoliv jen proroků.
Ukázal nám Otce
Věříme-li, že se v Ježíši Bůh stal člověkem, ozřejmí se nám, jaký je Bůh k lidem. Pak již nepotřebujeme žádné učení o Bohu, nýbrž můžeme přijmout názorné, praktické vyučování. Jaký byl Ježíš k lidem, takový je k nim Bůh.
Ačkoliv Filip denně slyšel Ježíše mluvit o jeho Otci, přece mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (J 14,8) Ježíš mu dosti zklamán odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ (J 14,9nn.)
Ježíš také výslovně o Bohu mluvil, přinejmenším v podobenstvích. V nich se nám Bůh ukazuje především jako Otec, který lidi miluje, nenechává je padnout, odpouští viny a dává vládnout spravedlnosti, jíž lidé nejsou schopni. Proto Jan dochází k závěru, který nejstručnějším způsobem popisuje Boží podstatu: „Bůh je láska,...“ (1 J4,16)
Dogma
Již za Ježíšova života v něm jeho učedníci spatřovali víc než jen obyčejného člověka, obyčejného rabína. K plnému poznání však dospěli až po zmrtvýchvstání Ježíšově o Velikonocích a po seslání Ducha Svatého o Letnicích. Teprve tehdy se ze slabé víry stalo pevné vyznavačské přesvědčení:
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. ...milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,14.17-18)

Nicejský koncil v roce 325 po Kr. konečně formuloval dogma o stejné podstatě Ježíše Krista s Bohem Otcem: „Věříme ... v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího... jedné podstaty s Otcem.“

Poselství Boží
Teď se nám Ježíšův život a učení ukazují v novém světle. Vede se nám podobně, jako Ježíšovým současníkům. I my jsme se nejdříve ptali: „Kdo to je?“ nebo „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ (Mt 21,23) Teprve po Ježíšově zmrtvýchvstání najednou mnozí poznali, kým ve skutečnosti byl. A pak také věděli, jakou mocí mluvil a jednal. Najednou jasně viděli, že to, co říkal a konal, bylo opravdu Boží poselství.
Proto není Ježíšova zvěst něčím, co bychom shrnuli v knize, zařadili na poličku mezi jiné moudrosti dějin a o čem bychom občas diskutovali ve studijních kroužcích, na pracovišti nebo u krbu. Poselství od Boha a o Bohu – Boží poselství – se obrací ke všem lidem. A nutí k rozhodnutí: pro, nebo proti. Pro je však pouze ten, kdo je přijal a řídí se jím. „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Lk 11,23). „Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21) Otcova vůle však byla také Ježíšovou vůlí: byla obsahem i poselstvím jeho života.
Musíme si uvědomit jedno: kdyby Ježíš nebyl Bůh, nemělo by jeho učení větší význam, než učení proroků a jiných učitelů z řad lidstva.

Tajemství víry
Avšak ukazuje-li Nový zákon, že Ježíš sám sebe pokládal za Božího Syna, ještě to nedokazuje, že jím skutečně byl. Protože i toto mají Otec se Synem společné: „..a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,27) Syn je tajemstvím stejně, jako je jím Otec.
Přiznání se k Ježíši Kristu je tak vždy závislé na dvou věcech: na Ježíšově hodnověrnosti a na Boží milosti. Považuji Ježíše za natolik důvěryhodného, že přijímám i jeho nárok Božího Synovství? A jsem si vědom toho, že do Ježíšovy podstaty nemohu proniknout násilím? „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ (J 6,44) Je nemyslitelné, že by Bůh některému člověku upřel svoji milost, avšak je naprosto myslitelné, že ji některý člověk nepřijme. Tady začíná to, co ve víře nazýváme rozhodnutím.

– Jaké zásadní obtíže vám brání věřit v Ježíšovo Boží Synovství?
– Bylo pro Ježíšovy současníky věřit snazší než dnes pro nás?

Ježíšova smrt
Vysoký nárok, s nímž Ježíš učil, jeho otevřená kritika a jasný příklon k chudým, vyvrženým, handicapovaným a hříšným lidem dávaly politickému i náboženskému vedení v Jeruzalému stále více důvodů k tomu, aby se této nepohodlné osoby pokusily zbavit odsouzením.

Zemřel na kříži
Již v Ježíšově „životopisu“ jsme uvedli oficiální zdůvodnění rozsudku. V biblických popisech procesu – které mimochodem patří k nejstarším a nejspolehlivějším částem Nového zákona – se praví: „Rouhal se!“ (Mt 26,65) – „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ (Lk 23,2) – „Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“ (Lk 23,5) Ačkoliv Pilát – římský místodržící – tato obvinění neshledal opodstatněnými a byl přesvědčen, že: „Je zřejmé, že nespáchal nic, proč by zasluhoval smrt.“ (Lk 23,15), přesto ze strachu z rozlíceného davu i z případné stížnosti k císaři Ježíše odsoudil k smrti. Ježíš byl ukřižován a zemřel.
Proč musel Ježíš zemřít?
My křesťané se od nepaměti nezajímáme ani tak o oficiální zdůvodnění Ježíšovy smrti, naše otázky míří hlouběji. Co mylo smyslem této smrti? Není jeho smrt v křiklavém rozporu s jeho životem? Znamená snad nakonec kříž ztroskotání Ježíše i jeho poselství?
Nejstarší výtvarné ztvárnění Ukřižovaného má podobu zesměšňující karikatury vyryté v kameni: ukřižovaný s oslí hlavou a pod tím popis: „Alexamenos vzývá svého boha“. I když této karikatuře nedáme za pravdu, přece budeme schopni pochopit Dostojevského, který píše: „Před tímto obrazem může leckdo ztratit víru.“
Ježíšova smrt nebyla žádná nehoda, s níž by on sám nepočítal. Ježíš věděl, co ho čeká. Často o tom mluvil, a jeho učedníci to až do konce nechtěli připustit. Na druhou stranu však Ježíš nešel na smrt „na příkaz Otce“, jako by Bůh ke smíření s lidmi potřeboval nebo vyžadoval krvavou oběť svého Syna.
Boží vůlí bylo vyprostit znovu lidi z jejich zajetí hříchu a viny, z jejich odklonu od Boha, v němž se od počátku zmítali, „spasit je“. Toho lidé sami nebyli schopni, proto jim Bůh v Ježíši Kristu vyšel vstříc. Ježíš jim vyprávěl o Boží lásce k lidem, která touží po spáse všech. Ukazoval, jak lze být člověkem a žít v souladu s Bohem. K tomu ovšem musel vyzývat také k „obrácení srdcí“. To konal s nárokem a ve jménu Božím. To ho přivedlo do smrtelného konfliktu s vůdčími silami národa.
Ježíšova smrt tedy byla důsledkem celého jeho života a jeho poselství. Mohl jí uniknout pouze tehdy, kdyby byl odvolal.
To však neučinil, naopak smrtí své poselství potvrdil. V naplňování Boží vůle, kterou se řídil celý jeho život, necouvl ani před smrtí (srovnej 1Kor 15,3). Vysvobození lidí, kvůli němuž přišel, zpečetil svou krví. Tímto způsobem naplnil své vlastní slovo: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16)
Toto osvobození a spasení lidí skrze Ježíše Krista je v křesťanské víře natolik důležité a ústřední, že se k němu ještě podrobně vrátíme v dopisu č. 9.

– Jak jste dosud pohlíželi na Ježíšovu smrt na kříži? Srovnejte svůj pohled a našimi výklady.
– Přinesla vám již někdy myšlenka na život, utrpení a smrt Ježíše povzbuzení, naději a sílu?
– Říkává se také: „Ježíš zástupně za nás trpěl a pykal za naše hříchy.“ Existuje vůbec něco takového? Ještě i dnes?

Zmrtvýchvstání
V okamžiku Ježíšovy smrti neměli jeho učedníci vůbec smysl pro dlouhé teologické výklady. „Všichni ho opustili a utekli“ (Mk 14,50) – s několika málo výjimkami. Jeho přívrženci byli zklamaní a hluboce deprimovaní: ten, ve kterého vkládali takové naděje, byl mrtev a pohřben (srovnej Lk 24,13-35). Navíc se museli obávat, že jako jeho – třeba i jen někdejší – příznivci budou sami popraveni (Mt 26,69-75).
Pak se však událo něco, co nás ještě i dnes přivádí k úžasu: sotva skončil sabat a sotva byl Ježíš uložen do hrobu, najednou ještě vyděšení učedníci vylezou ze svých úkrytů a znovu se plně postaví za Ježíše, se všemi z toho vyplývajícími důsledky, bez ohledu na vlastní životy. Jak je tato změna možná? Jenom tehdy, je-li pravda, co hlásají: Ježíš žije, nepodlehl smrti, mnozí z nás ho na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli.
Zprávy o zmrtvýchvstání
Nejstarší doložitelnou zprávu o zmrtvýchvstání najdeme v 1 Kor 15,3nn. Tento list napsal Pavel kolem roku 56/57 po Kr., tedy 20 až 30 let po Ježíšově smrti. Pavel na tomto místě přináší, co sám převzal od druhých: již před rokem 56/57 se musela víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání v jakési formulaci objevit v nejstarším křesťanském vyznání.
Pavel píše: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně...“
Všechny ostatní doklady zmiňující se o Ježíšově zmrtvýchvstání jsou pozdějšího data (např. Mt 28; Lk 24; Mk 16; J 20-21; Sk 2,20-40 ad.). S historiografickými metodami se k události zmrtvýchvstání nepřiblížíme. Konečným bodem všech bádání jsou lidé, kteří je mohou dosvědčit. Všichni shodně vypovídají, že Ježíšův hrob našli prázdný, a že se Ježíš ukázal řadě lidí.
Ježíšovo zmrtvýchvstání však neznamená návrat do starého pozemského života (jak tomu bylo u Lazara). Není oživením mrtvoly. Ježíš se svým učedníkům ukazuje spíše ve zcela jiné, nové životnosti, kterou jen s obtížemi dokáží popsat. Tím lze vysvětlit řadu rozdílů v jednotlivých zprávách: šlo o událost, která nebyla běžné zkušenosti tak přístupná, jako například ukřižování nebo narození. Zmrtvýchvstání nikdo sám nespoluprožíval. Lidé líčí jenom to, co sami zažili: setkání a rozhovory, které vždy odkazují na již uskutečněné zmrtvýchvstání.
Námitky – proti zmrtvýchvstání
Proto je pochopitelné, že ve všech dobách se protivníkům křesťanství dařilo Ježíšovo zmrtvýchvstání zpochybňovat: Mrtvolu někdo ukradl – byl to podvod. – My však můžeme pochybnosti vrátit: Hrob byl přeci strážen. A byli by se učedníci kvůli pouhému podvodu vydávali na smrt?
Nebo jiná námitka: Ježíš byl jen domněle mrtev. – Po takovém mučení? A po oficiálním konstatování smrti?
Nebo: Učedníci propadli sebeklamu. – Že by tolik najednou (jednou jich bylo více než 500)? Pavel výslovně uvádí, že většina očitých svědků ještě byla naživu, když vznikaly písemné zprávy o zmrtvýchvstání. Bylo tedy ještě možné se jich ptát.
A konečně: Zmrtvýchvstání je pouze „znakem“ pro to, že „Ježíšova věc“ pokračuje. – Ještě uvidíme, jak důležité, ba rozhodující bylo pro učedníky zmrtvýchvstání. Tak důležité, že na něm závisela celá víra.
Kdo věří, vidí víc
Zmrtvýchvstání zůstává „tajemstvím víry“. Nejen pro nás dnes. I pro ty, kteří se s Ježíšem setkali. I pro ně byla ta událost tak neuvěřitelná, že ho ani hned nepoznali.
Teprve když se jim dal poznat nějakým slovem nebo gestem, pak se lidem najednou rozsvítilo a oni uvěřili. Tak to bylo s Marií Magdalskou (J 20,11-18), i s učedníky putujícími do Emaus (Lk 24,13-35). Nejznámějšími se staly pochybnosti Tomáše (J 20,24 -29), který neuvěřil, dokud se Ježíše nedotkl. Co platilo pro Tomáše, vztahuje se na každého, kdo o zmrtvýchvstání mnoho slyšel, ale nechce nebo nechtěl uvěřit: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29)
Není jiný Ježíš – ani jiná zvěst
Pro Ježíšovy učedníky i všechny pozdější křesťany byla skutečnost, že Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých. Tentýž, koho před jeho smrtí následovali a komu naslouchali. Týž, koho již dlouho znali, ale vlastně nechápali. Jeho zvěst se oproti dřívějšku nezměnila. Ale oni teď lépe a jinak rozuměli. Tato zvěst nabyla v životě učedníků skrze Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání nového významu a autority. Jeho zmrtvýchvstání dodalo učedníkům odvahy. Cítili povinnost a nutnost tuto zvěst nést dál.

– Možná máte proti zmrtvýchvstání silné výhrady. Jak je zdůvodníte?
– Bez zmrtvýchvstání by křesťanská víra byla klamná – souhlasíte s tímto výrokem? (srovnejte 1 Kor 15,14)
– Jen ten, kdo věří v Ježíšovo zmrtvýchvstání, může se nazývat křesťanem, kdo v ně nevěří, může se v nejlepším případě označovat za „Ježíšovce“. Pokuste se tuto větu vysvětlit.
– Od Ježíšova zmrtvýchvstání čerpáme my křesťané naději na naše vlastní zmrtvýchvstání. Kde vidíte souvislost? Může nám to pomáhat již v tomto životě?
– Přečtěte si znovu motto na úplném začátku tohoto dopisu: souhlasíte s Blaisem Pascalem?

Pán Ježíš Kristus
Vzkříšení je tak silným středem křesťanské víry a křesťanské zvěsti, že Pavel řekl: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra“ (1 Kor 15,14). Zmrtvýchvstáním, které křesťané oslavují na Velikonoce i v každé bohoslužbě, se Ježíš definitivně projevil jako „Pán“ (označení Boha ve Starém zákonu) a jako „Kristus“ (Mesiáš, pomazaný, Boží posel). Od těch dob každý věřící křesťan vyznává: „Věřím v Pána Ježíše Krista“.
V mladých křesťanských obcích vznikly velmi brzy písně a hymny, které formou stručného vyznání víry shrnovaly celé tajemství života, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Jeden z nejstarších hymnů nalezneme v listu Filipským a my ho použijeme jako shrnutí na závěr tohoto dopisu:
Způsobem bytí byl roven Bohu,
a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil,
vzal na sebe způsob služebníka,
stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil,
v poslušnosti podstoupil i smrt,
a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše
a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno
– na nebi, na zemi i pod zemí –
a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával:
Ježíš Kristus jest Pán.
(Flp 2,6-11)

Osobní slovo
V tomto dopisu jsme se především ptali a pokoušeli se odpovědět na otázku: Kdo byl tento Ježíš Kristus; jaký měl vztah vůči Bohu, kterého nazýval svým Otcem? Pro každého z nás je důležitější otázka: Kým je tento Ježíš Kristus pro mě? Má mi co říct, dokáže mi objasnit můj život a dodat mu smysl a hloubku? Znamená i pro mě cestu, pravdu a život?
Na tuto otázku nelze odpovídat teoreticky, ale jedině velmi konkrétně a existenciálně. Pokuste se jednou ve svém životě počítat s Ježíšem: je tu, jde se mnou mým všedním dnem, můžu ho oslovit a klást mu otázky. Získáte zkušenost: není mrtvý – žije, žije přímo vedle mě, v těsném sousedství. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu...“ (Zj 3,20).







***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)