Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceDelší texty Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... (Benedikt XVI.)
Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... (Benedikt XVI.)
Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra 18.4.2012
Drazí bratři a sestry,
Po velkých svátcích se nyní opět vracíme ke katechezi o modlitbě. V audienci před Svatým týdnem jsme se pozastavili u postavy blahoslavené Panny Marie, která byla spolu s apoštoly na modlitbách v očekávání seslání Ducha svatého. První kroky církve provází ovzduší modlitby. Letnice přitom nejsou nějakou izolovanou epizodou, poněvadž přítomnost a působení Ducha svatého vede a oživuje putování křesťanského společenství nepřetržitě. Vždyť ve Skutcích apoštolů svatý Lukáš, kromě vyprávění o mocném seslání Ducha ve večeřadle padesátého dne po Velikonocích (srov. Sk 2,1-13), referuje o dalších mimořádných zásazích Ducha svatého, které se v dějinách církve opakují. Dnes bych se rád pozastavil u takzvaných „malých Letnic“, ke kterým došlo na vrcholu jedné obtížné životní etapy rodící se církve.
Skutky apoštolů podávají, že po uzdravení ochrnulého poblíž Jeruzalémského chrámu (srov. Sk 3,1-10) byli Petr a Jan uvězněni (srov. Sk 4,1), protože hlásali Ježíšovo Vzkříšení všemu lidu (srov. Sk 3,11-26). Po krátkém výslechu byli propuštěni na svobodu, přišli ke svým bratřím a vyprávěli o tom, co museli vytrpět kvůli svědectví, které vydali Vzkříšenému Ježíši. V té chvíli - říká svatý Lukáš - „společně zvolali k Bohu“ (Sk 4,24), a hned poté podává nejdelší modlitbu prvotní církve, kterou máme v Novém zákoně a po jejímž skončení „se otřáslo místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31).
Dříve než budeme uvažovat o této krásné modlitbě, všimněme si tohoto důležitého základního postoje: před nebezpečím, uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu toho, jak reagovat, nehledá obranné strategie ani nepřijímá nějaké opatření, nýbrž tváří v tvář zkoušce vstupuje do kontaktu s Bohem.
Čím se vyznačuje tato modlitba? Je to jednomyslná a svorná modlitba celého společenství, která čelí situaci pronásledování pro Ježíšovo jméno. V řeckém originále svatý Lukáš užívá slovo „homothumadon“ – „všichni svorně“ – výraz, který se objevuje i na jiných místech Skutků apoštolů, a zdůrazňuje tuto jednomyslnou a svornou modlitbu (srov. Sk 1,14; 2,46). Svornost je základním prvkem prvotního společenství a měla by vždycky být základem církve. Není to tedy jenom modlitba Petra a Jana, tedy těch, kteří se ocitli v nebezpečí, nýbrž celého společenství, protože to, co prožívají oba apoštolové, se netýká jenom jich, nýbrž celé církve. Uprostřed pronásledování, které nastalo kvůli Ježíšovi, se společenství nejenom nevyleká, ani nerozdělí, ale hluboce se sjednocuje jako jediná osoba v modlitbě a prosí Pána. Řekl bych, že toto je první div, ke kterému dochází, když jsou věřící vystaveni zkoušce kvůli svojí víře: jednota se upevňuje a nikoli oslabuje, poněvadž je nesena nezlomnou modlitbou. Církev nesmí mít strach před pronásledováním, které je nucena snášet v průběhu dějin, ale jako Ježíš v Getsemanech bez ustání důvěřovat v přítomnost, pomoc a sílu Boha, kterého vzývá v modlitbě.
Učiňme další krok. Co v této chvíli žádá od Boha křesťanské společenství? Nežádá bezpečí před pronásledováním, ani Pánovu pomstu na těch, kteří uvěznili Petra a Jana. Žádá pouze, aby mu bylo dáno hlásat Boží slovo „s veškeré odvahou“ (srov. Sk 4,29), tzn. prosí, aby neztratilo odvahu víry, odvahu hlásat víru. Ještě předtím však prosí o hluboké porozumění tomu, co se stalo, snaží se číst tyto události ve světle víry a činí tak právě skrze Boží Slovo, které nám umožňuje rozšifrovat realitu světa.
Modlitba, kterou společenství pozvedá k Pánu, vychází z připomínky a zmínky o velikosti a nezměrnosti Boha: „Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich“ (Sk 4,24). Je to zvolání ke Stvořiteli. Víme, že všechno přichází od Něho, že všechno je v Jeho rukou. Toto je vědomí, které nám dodává jistotu a odvahu: všechno pochází od Něho, všechno je v Jeho rukou. Potom následuje uznání toho, jak Bůh v dějinách jedná, začíná stvořením a pokračuje v dějinách; jak byl nablízku svému lidu tím, že se projevil jako Bůh, který se o člověka zajímá, neodvrací se od něho a neopouští člověka, jenž je jeho stvořením. Zde je pak citován 2. Žalm, v jehož světle je interpretována tato obtížná situace, kterou církev prožívá v té chvíli. Žalm 2 oslavuje korunovaci Judského krále, ale prorocky se vztahuje k příchodu Mesiáše, kterému nebude moc uškodit vzpoura, pronásledování a odpor lidí: „Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému“ (Sk 4,25). Prorocky to říká tento Žalm o Mesiáši a vzpoura mocných proti Boží moci charakterizuje celé dějiny. Právě čtením Písma svatého, které je Slovem Božím, může společenství ve své modlitbě říci Bohu: „v tomto městě se spolčili proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27). Události jsou čteny ve světle Kristově, jež je také klíčem k porozumění pronásledování. Kříž je vždycky klíčem ke Vzkříšení. Odpor proti Ježíšovi, Jeho umučení a smrt jsou vykládány 2. Žalmem jako aktualizace plánu Boha Otce ke spáse světa. A v tom spočívá také smysl zkušenosti pronásledování, které prožívá prvotní křesťanské společenství. Toto první společenství není nějakým sdružením, nýbrž společenstvím, které žije v Kristu, a proto je to, čemu je vystaveno, součástí Božího plánu. Jako se to stalo Ježíšovi, setkávají se také učedníci s odporem, neporozuměním a pronásledováním. Modlitba a rozjímání Písma svatého ve světle Kristova tajemství pomáhá porozumět přítomné realitě v rámci dějin spásy, které Bůh uskutečňuje ve světě vždycky svým vlastním způsobem.
Právě proto prosba, kterou v modlitbě formulovalo první křesťanské společenství v Jeruzalémě, nežádá, aby bylo uchráněno, ušetřeno zkoušky a utrpení, není to modlitba o úspěch, nýbrž jedině o to hlásat Boží Slovo s veškerou odvahou - „parresia“ - smělostí, svobodou a odvahou (srov. Sk 4,29).
Potom dodatečně prosí, aby tuto zvěst provázela uzdravení, znamení a divy (srov. Sk 4,30), to znamená aby byla dobrota Boží viditelná jako síla, která přetváří realitu, mění srdce, mysl a život lidí a přináší radikální novost evangelia.
Po skončení této modlitby, poznamenává svatý Lukáš, „se otřáslo to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31). Místo se otřáslo, tedy víra má moc přetvořit zemi i svět. Tentýž Duch, který promlouvá skrze 2. Žalm v modlitbě církve, vstupuje do domu a naplňuje srdce všech, kteří vzývali Pána. Plodem jednomyslné modlitby, kterou křesťanské společenství pozvedá k Bohu, je seslání Ducha, dar Vzkříšeného, který nese a řídí svobodné a odvážné hlásání Božího Slova a vede Pánovy učedníky, aby beze strachu vyšli ven a nesli tuto dobrou zvěst až na konec světa.
Také my, drazí bratři a sestry, musíme umět přinášet události svého každodenního života do své modlitby a hledat jejich hluboký smysl. Jako první křesťanské společenství se máme také nechat osvítit Božím Slovem skrze rozjímání Písma svatého, abychom se naučili vidět, že Bůh je přítomen v našem životě, že je přítomen také a právě v obtížných momentech a že všechno – i nepochopitelné věci – jsou součástí vyššího plánu lásky, podle něhož v závěrečném boji se zlem, hříchem a smrtí zvítězí opravdu dobro, milost a život – Bůh.
Stejně jako prvotnímu křesťanskému společenství pomáhá modlitba také nám, abychom chápali osobní i kolektivní dějiny ze správnější a věrnější perspektivy, totiž z té Boží. Také my chceme obnovit prosbu o dar Ducha svatého, který rozehřívá srdce a osvěcuje mysl, abychom rozpoznávali, jak Pán uskutečňuje naše prosby podle své laskavé vůle a nikoli podle našich idejí. Pod vedením Ducha svatého budeme schopni hledět na každou životní situaci jasně, odvážně a s radostí a spolu se svatým Pavel se chlubit „souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“, onu naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 3,3-5).
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Přeložil Milan Glaser
Autor: Benedikt XVI.
Související texty k tématu:
Modlitba, modlitby
- Kdo se modlí, nemarní čas (Benedikt XVI.)
- Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě… (Vojtěch Kodet)
- Jak jsem zpovědníka žádal o zproštění od modlitby (Elias Vella)
- Modlitba - soubor tematických textů
- Texty na nástěnky
- Základní modlitby
- Na webu vira.cz: modlitba, modlitba; rozjímání, meditace
- web o modlitbě, seznam modliteb www.modlitba.cz
Evangelizace, misie
- Nemějte strach jít do ulic a na veřejná místa a jako první apoštolové hlásat radostnou zvěst spásy na náměstích měst, městeček a vesnic.
- Co a jak zvěstovat dnešnímu člověku? Evangelium má být pro posluchače dobrou zprávou, nikoliv nudným, nervózním či školometským napomínáním.
- Církev nikdy nebude tak lákavá, jako Bůh sám... Východiskem všech snah o živější církev není pohled na církev samotnou.
- Misie byla vepsána do DNA každého křesťana Zapojení všech pokřtěných...
- Apoštolát laiků: právo i úkol Když mluví koncil o apoštolské činnosti laiků mluví o ní jako o jejich vlastním úkolu, nikoliv o nějakém nouzovém řešení.
- Bez Ducha svatého je evangelium mrtvou literou...
- Evangelizace se vždy rozvíjela společně s pomáháním lidem... (Benedikt XVI.) Olivier Clement, nazval uplynulé století obdobím rozvodu mezi svátostí oltáře a svátostí chudého.
- Misie NENÍ jen pro misionáře v dalekých zemích Co rozumět pod slovem „misie“?
- Jak dělat misii a neodpuzovat? Nejde v prvé řadě o to, aby byla církev přítomna na všech rozích ulic a naháněla do kostelů ty, kdo v ní nežijí.
- Jako církev se orientujeme jen na věřící a zapomínáme, že jsme posláni i k nevěřícím – to jsou ty ztracené ovce z podobenství o pastýři, který opustí své stádo a jde hledat…
- Jako dítě jsem zjistil, že moji kamarádi nechodí do kostela. To mě přivedlo k misii. Je třeba hledat Boha tam, kde se s námi chce setkat on, a nikoliv tam, kde si myslíme, že ho potkáme…
- Jenom pod vlivem… Živé a osobní poznání Krista nepochází z nás samých, nelze si ho žádným způsobem vydobýt, ale je výhradně darem Ducha svatého.
- Na ateistickém gymnáziu jsem učil náboženství Takzvaný svět bez víry.
- Nezvěstovat evangelium katolickým ptydepe Rychlé kulturní změny vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost.
- Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... Uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu toho, jak reagovat...
- V čem byl úspěch misie sv. Cyrila a Metoděje? Kdo vede druhé ke Kristu, nesmí dirigovat, komandovat, manipulovat a uniformovat...
- Evangelizace - PROČ, CO, KDO JAK? (odkaz na vira.cz)
- Kurzy Alfa (odkaz)
Církev
- Snáším neomalené chování druhých (Řehoř Veliký) Ve stavbě nese jeden kámen druhý. Každý kámen spočívá na nějakém jiném. Právě tomu tak je i v církvi.
- Bída církve Moje představa o církvi byla moc pěkná, ale příliš naivní.
- Chybující Petr – základ církve Katolická církev – přes všechny vnitřní i vnější problémy a různé skandály – vytrvala ve věrnosti Ježíšovým příkazům už dva tisíce let.
- Co se nám vybaví, když se řekne církev? Často asi především její hierarchická podoba. Ale je to ten jediný a pro dnešní svět skutečně nejvýstižnější obraz církve?
- Církev byla dřív lepší „V minulosti byla církev lepší“, slyšíme občas. Zidealizovaný pohled na minulost církve ale vede k zoufalé touze po něčem, co nikdy nebylo.
- Církev je - v určitém smyslu - ovdovělou matkou Církev má odvahu ženy, která pečuje o svoje děti, aby je dovedla na setkání se svým Ženichem.
- Církev se obejde bez biskupů – eklesiologie Oty Mádra Církev potřebuje opravdové duchovní lidi, má-li obstát v situaci ohrožení.
- Církev zůstává vzdor vlnobití světa stále pevná Nikoli náhodou zůstává Boží církev vzdor všemu vlnobití světa stále pevná.
- Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! „Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! Jak jsi mě nechala trpět, avšak tolik ti dlužím!
- Mnohé mocnosti se snažily a snaží církev zničit, ale budou zničeny Kolik jen mocností se v průběhu dějin snažilo – a snaží – zničit církev jak zvnějšku, tak zvnitřku...
- První křesťané neutíkali ze světa kvůli jeho ´zkaženosti´ Podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu.
- Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... (Benedikt XVI.) Uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu...
- Reforma církve dle ďáblovy strategie Když nepřítel – ďábel – útočí na církev, snaží se jí především zabránit v ...
Aktivismus, workholismus
- Jak jsem zpovědníka žádal o zproštění od modlitby
- Práce, služba a aktivita se mohou stát falešným cílem
- Bezduchých akcí a činů bylo již dost.
- Pokud se nemodlíme, zavíráme Pánu dveře, aby nemohl nic dělat
- Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se...
- Modlitbou v pastoraci ´ztrácím´ jen málo času
- Pastorační plány na úkor modlitby
- Přepracovanost a modlitba
- ´Každá pasivita je beze smyslu´
- Aktivističtí vnějškoví reformisté
- Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě…
- Kdo se modlí, nemarní čas
- Kdo z nás není někdy přetížen ?!
- Nedat se zavalit prací
- Neztratit podstatné kvůli věcičkám nulové hodnoty
- S Tóbitem nebylo k vydržení
- Zpomal a dělej jen to, co ti řeknu
- Životně nezbytné přikázání
- Ježíš oceňuje práci. Ale ví také o jejích nebezpečích
- Duch svatý uzdravuje ze stresu a z rutiny
- Ten, kdo vede druhé, ať se více než ostatní věnuje kontemplaci
- Máš na starosti péči o duše? Nezanedbávej přitom péči o sebe...