Ve středoitalské diecézi Modena byl 28. 5. 2022 beatifikován italský kněz Luigi Lenzini, umučený komunistickými partyzány na sklonku druhé světové války. Papež František nového blahoslaveného připomenul při nedělní mariánské modlitbě – jak řekl, tento posel pravdy a spravedlnosti v atmosféře zaslepené antiklerikální nenávisti nám může napomoci k poctivému životu podle evangelia.
Normální farář v nelehké době druhé světové války
Don Luigi Lenzini (1881-1945) byl farář jako mnozí jiní, oddaný pastoraci a výkonu své kněžské služby. Zajisté žil v nelehké době – druhá světová válka se sice chýlila ke konci, avšak její dozvuky byly prosyceny nebývalou nenávistí. Dva měsíce po konci války, v noci z 20. na 21. červenec roku 1945 byl otec Lenzini, farář z lokality Crocette v obci Pavullo nel Frignano (diecéze Modena-Nonantola), barbarsky zavražděn několika partyzány. Po téměř osmdesáti letech, v sobotu 28. května, byl tento obětavý farář beatifikován prefektem Kongregace pro svatořečení, kard. Semerarem, který zastoupil papeže Františka.
Otec Lenzini pocházel ze středoitalských Apenin svažujících se k Toskánsku. Oné tragické noci jej vzbudilo několik lidí s požadavkem, aby udělil poslední pomazání umírajícímu člověku, jehož den předtím již farář navštívil a shledal, že jeho zdravotní stav je uspokojivý. Budoucí mučedník ihned vytušil lest, ale jeho vrazi – antikřesťanští komunističtí partyzáni – mezitím pronikli na faru. Farní hospodyně utekla, don Luigi začal zvonit na poplach, což bylo jeho poslední volání o pomoc. Nikdo z farníků se ovšem neodvážil přispěchat, protože je odradily varovné výstřely před farou. Kněz byl odvlečen do vinice za kostelem, donucen, aby si vykopal hrob, krutě zmrzačen a nakonec ubit. Vše mlčky snášel, dokud nedošlo na rouhání proti Bohu, které rozhodně odmítl. A právě tento postoj vyvolal vražedné šílenství rudých partyzánů, které za války často ukrýval na faře. Lenziniho tělo bylo nalezeno až o týden později a pohřbeno za hojné účasti lidu i kléru.
Poskytoval pomoc všem, kdo ji potřebovali
Blahoslavený Luigi Lenzini po celý život ochotně poskytoval pomoc všem, kdo ji potřebovali, aniž by rozlišoval mezi ideologickou či politickou příslušností. Na druhé straně nebojácně zdůrazňoval evangelní hodnoty a poselství o spáse. Udržoval blízké vztahy k lidem, zvláště mladým a nemocným, ale také ateistům a nepraktikujícím. S chudými lidmi sdílel veškerý svůj majetek a pečoval o jejich nezbytné zajištění. Svědkové jej popisují jako hluboce duchovního muže, věrného modlitbě a ctícího eucharistii, z níž si přál učinit jádro farního života při společných adoracích, ke kterým skládal rozjímání a modlitby. Během války se štědře ujímal všech potřebných, ukrýval ohrožené lidi, včetně několika mladých partyzánů ze své farnosti, mezi nimiž byl i jeho budoucí vrah.
Na konci války se totiž různé italské politické frakce, které do té doby jednotně bojovaly proti nacistické diktatuře, střetly v otázce poválečného státního uspořádání. Komunistická protináboženská propaganda se příliš neuchytila ve středoitalských horských oblastech, jejichž obyvatelé spíše naslouchali církevní nauce. Marxisté zde proto rozpoutali pomlouvačnou kampaň, která měla vyústit ve ztrátu důvěry v církev i náboženství. V církvi a jejích představitelích – včetně dona Lenziniho, který měl velký vliv na své farníky – spatřovali nebezpečné protivníky při možném uchopení moci. Farář Lenzini, který z kazatelny zaníceně poukazoval na evangelium jako jedinou životní zásadu, byl terčem četných výhrůžek. Vyzývali ho, aby mlčel, na což stále odpovídal, že něco takového nemůže udělat: evangelium totiž nelze skrývat.
Sklenička vína a hraní karet
Jak při beatifikační liturgii prohlásil kardinál Semeraro, don Lenzini byl knězem v těžkých časech, ve kterých se rozhoduje o ryzosti a hodnotě duchovní služby. Podle sv. Řehoře Velikého totiž jedině taková doba prověřuje pastýřovu duši a jeho úplatnost. V jiné době by don Lenzini byl pouze dobrým knězem, možná i poněkud diskutabilním kvůli některým povahovým vlastnostem, ve kterých se snoubila značná přísnost a bezmezná dobrota. V každém případě mu nelze upřít lidskost a jednoduchost běžného života – jeho sklenička vína a hraní karet ve vesnické hospodě vzbuzovaly sympatie, byť mu vysloužily také spory s biskupem. Možná právě tento „normální“ život jej připravil na lidskou krutost, která nakonec zohavila jeho tělo. Církev jej prohlásila za mučedníka, protože uznala, že jeho hanebná vražda byla promyšlena a vykonána z nenávisti k víře, aby odstranila katolického kněze, uzavřel kardinál Semeraro svou homilii při beatifikační liturgii dona Luigiho Lenziniho.
