Synoda je projevem života církve, církve, která kráčí pospolu, aby hleděla na skutečnost očima víry a srdcem Boha – řekl František na zahájení prvního plenárního zasedání synody.
Synodu zahájila už včerejší liturgie ve Vatikánské bazilice. Dnes se její účastníci poprvé sešli v synodální aule. Samotnému zasedání předcházela modlitba břeviáře s hymnem k Duchu svatému.
Rozjímání nad čtením přednesl kardinál Rodríguez Maradiaga z Hondurasu. Zasedání kongregace pak zahájil pařížský arcibiskup v roli delegovaného předsedy. Ujistil papeže, že všichni účastníci synody budou pracovat pod jeho vedením, aby církev byla stále věrnější svému pastoračnímu povolání:
„Navzdory rozdílům, které jsou mezi námi, nechceme prožívat tento čas jako souboj, v němž na místě rozhodčích budou mikrofony a kamery. Chceme naopak, aby to byl čas společného obrácení ve jménu společenství, jehož jsi Ty, Svatý otče, strážcem a služebníkem“ – řekl kardinál Vingt-Trois.
O charakteru synodálního zasedání mluvil rovněž Svatý otec. Zdůraznil, že jeho cílem je kráčet společně v duchu kolegiality a synodálnosti. Vyžaduje to odvahu, otevřenost, pastýřskou a věroučnou horlivost, stejně jako moudrost a upřímnost. Musíme mít stále před sebou dobro církve a rodin a také nejvyšší právo, totiž salus animarum – spásu duší – řekl František:
„Je to církev rozvažující nad věrností pokladu víry, k němuž se nevztahuje jako k muzeu, které je záhodno navštěvovat, dokonce ani pouze střežit, nýbrž jako k živému prameni, u něhož se církev osvěžuje, aby mohla hasit žízeň a osvěcovat poklad života.
Synoda se ze své podstaty nutně pohybuje v lůně církve a uvnitř svatého Lidu Božího, k němuž náležíme i my jakožto pastýři, neboli služebníci.
Synoda je navíc chráněným prostorem, kde církev zakouší působení Ducha svatého. Na synodě mluví Duch jazykem všech lidí, kteří se nechají vést Bohem, jenž vždy překvapuje, Bohem, který zjevuje maličkým to, co je skryto moudrým a chytrým, Bohem, který stvořil zákon a sobotu pro člověka a nikoli naopak, Bohem, který nechává devětadevadesát oveček, aby hledal jedinou ztracenou ovečku, Bohem, který je vždy větší než naše logika a naše kalkuly.“
Papež nicméně varoval, že Synoda bude místem působení Ducha svatého jedině tehdy, když její účastníci „obléknou apoštolskou odvahu, evangelijní pokoru a důvěřivou modlitbu“:
„Apoštolská odvaha se nenechá zastrašit ani před pokušeními světa, která chtějí v lidských srdcích uhasit světlo pravdy, aby je nahradila malými, pomíjivými světélky, ani před zatvrzelostí některých srdcí, která, navzdory dobrým intencí, oddalují lidi od Boha. Apoštolská odvaha přináší život, nemění náš křesťanský život v muzeum památek.
Evangelijní pokora se dokáže zříkat svých vlastních zvyklostí a předsudků, aby naslouchala bratřím biskupům a naplňovala se Bohem. Je to pokora, která vztahuje ruku k druhým ne proto, aby na ně ukázala a soudila je, ale aby je uchopila za ruku, povzvedla a nikdy se nad nimi nevyvyšovala. Důvěřivá modlitba je činností srdce, když se otevírá Bohu, když umlčí všechny naše nálady, aby zazněl mírný Boží hlas, jenž promlouvá v tichosti.“
František zdůraznil, že nebudou-li účastníci Synody poslouchat Boha, veškerá jejich slova se stanou neužitečná, nikoho nenasytí. Pokud nás nepovede Duch svatý, všechna naše rozhodnutí budou pouze „dekoracemi“, které namísto aby daly zaznít evangeliu, budou mu zaclánět a ukrývat ho – zdůraznil papež.
„Drazí bratři, jak už jsem řekl, Synoda není parlament, kde se kvůli konsenzu nebo dohodě přistupuje k negociacím, vyjednávání nebo ke kompromisům. Jedinou metodou synody je otevřít se Duchu svatém s apoštolskou odvahou, evangelijní pokorou a důvěřivou modlitbou, aby to byl On, kdo nás povede, bude osvěcovat a stavět nám před oči nikoli naše vlastní názory, nýbrž víru v Boha, věrnost magisteriu, dobro církve a salus animarum (spásu duší).“
(job)
