Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Svátek Svaté Rodiny /Rodina nazaretská: skutečně naším ideálem?/

Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný, vydařený život nerušený nenadálými událostmi. Vždyť ?pokojný život? je znamením Božího požehnání, ne? Rodina nazaretská nám ukazuje trochu jiný ?ideál?: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly ? a jaké.

1. čtení Sir 3,2-6.12-14

2Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. 3Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, 4kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. 5Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. 6Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. 12Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. 13Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. 14Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.


Kniha Sirachovce (asi z roku 180 před Kr.) je snahou o inkulturaci a aktualizaci židovské mudroslovné tradice v období ovlivněném řeckou kulturou. V teologii této knihy zaujímá první místo “bázeň před Hospodinem” (srv. 1,1-2,18): tato bázeň však zahrnuje také lásku a úctu k rodičům (Ex 21,17; Tob 4,3-4; Př 1,8). Liturgický úryvek je převzatý z oddílu o ctnostech doprovázejících moudrost. Mezi těmito ctnostmi je také láska k rodičům. Sirachovcovy výroky jsou rozvedením čtvrtého přikázání desatera: Cti svého otce i matku. K tomuto přikázání jsou připojena i přislíbení: Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech (v. 5, srv. Př 10,1; 15,20; 23,24-25; 29,3). Modlitba takového člověka je vyslyšena (v. 5b), protože Bůh slyší modlitbu spravedlivého (Př 15,29). A k tomu je přislíben také dlouhý život (Ex 20,12; Dt 5,16): to bylo touhou každého zbožného žida, “nahrazenou” později tužbou po věčném životě. Tato úcta k otci má konkrétní podoby: poslušnost vůči němu, péče o něj v jeho stáří. Taková služba je projevem milosrdenství (v. 14, lit. překlad “soucit” je oslabený): přinejmenším od sepsání Tobiáše (3. nebo 2. st. před Kr.) se milosrdenství považuje za “spravedlnost” par excellence (Tob 1,3; 2,10; 4,7-11; Mt 6,1-2 používá oba pojmy jako synonyma). Tyto projevy lásky jsou znamením postoje otevřenosti vůči Božímu milosrdenství, které může proudit na druhého člověka a zároveň obohatit dárce duchovním a hmotným požehnáním: odpuštěním hříchů, vyslyšením modlitby. Slova Sirachovcova bychom mohli shrnout Ježíšovým výrokem: “Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství” (Mt 5,7).





Mezizpěv Žl 127
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, - kdo kráčí po jeho stezkách. - Budeš jísti z výtěžku svých rukou, - bude ti blaze a dobře. * Tvá manželka bude jako plodná réva - uvnitř tvého domu. - Tvoji synové jako výhonky oliv - kolem tvého stolu. * Hle, tak bývá požehnán muž, - který se bojí Hospodina. - Požehnej tě Hospodin ze Siónu, - abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. *






2. čtení Kol 3,12-21

Bratři! 12Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. 13Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. 14A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost. 15Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. 16Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. 17Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. 18Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. 19Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. 20Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. 21Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.


Tento úryvek představuje odpověď na konkrétní problémy života rodiny: mohli bychom jej proto nazvat “kodexem rodinného života” (srv. Ef 5,22-6,9; Tit 2,1-10; 1 Pt 3,1-7). Normou a zdrojem této “křesťanské etiky” je přitom sám Bůh. Boží odpuštění a dobrota proměňují srdce člověka a uschopňují jej k odpuštění, snášenlivosti a mírnosti vůči druhému. Tyto postoje nemají prýštit z falešných či sobeckých pohnutek, nýbrž z upřímné lásky (Řím 12; Ef 5,19-33). Jedině láska je tím svorníkem, který spojuje různé lidi v jedno tělo (v. 14). Kde vládne tato svornost a pokoj, může se projevit Kristovo slovo (“nauka”) v různých podobách: skrze poučení, napomínání i chvalozpěvy. Vše se má konat “ve jménu Pána Ježíše”, a proto také vztahy v rodině mají ztělesnit Kristovy postoje služby a lásky: podřízenost (vzájemná - Ef 5,21!), poslušnost, citlivé jednání.

Apoštol přejímá rodinné vztahy obyvklé v té době, ale zároveň je převyšuje a zdokonaluje novým kritériem: “v Pánu” (v. 18.20). Vzorem rodiny se stává životní styl Pána Ježíše: on je zároveň pravým poutem každé křesťanské rodiny.





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj; nauka Kristova ať je u vás ve své plné síle. Aleluja.

Evangelium Mt 2,13-15.19-23

13Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." 14Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta 15a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' 19Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně 20a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." 21Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. 22Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. 23Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'


Evangelní perikopa má dvě části: 13-15 a 19-23.
V první části vidíme Josefa, jak přijímá pokyn od Božího anděla opět ve snu (1,20): má utéci do Egypta s celou rodinou, protože Herodes chce zahubit nově narozené dítě. Právě v Egyptě se už od 6. století před Kristem nacházela stále rostoucí židovská komunita, která poskytovala útočiště ohroženým krajanům. Pěstoun Páně bez otálení plní příkaz: znovu je vidět jeho spravedlnost, tj. poslušné plnění Boží vůle. Vrcholem první části je “citát o naplnění” v patnáctém verši. Citace je převzata z knihy Ozeášovy (11,1: “Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta” – Izrael je “synem” jakožto vyvolený národ, viz Ex 4,22; Jer 31,20). Nyní tento syn, kterého Hospodin zavolal z Egypta, je ten vyvolený, který má zachránit Boží lid (srv. Nm 24,7-8).

Návrat do izraelské země je opět určen Božím příkazem (.20). Strach z Archelaa změní původní záměr: cesta proto povede do Galileje, přesněji do Nazareta. Tak se naplní slovo “bude nazýván Nazaretský”. Toto proroctví se ve skutečnosti neobjevuje u žádného proroka, aspoň ne v této podobě: pomocí slovní hříčky evangelista spíš naráží na přislíbení o ratolesti z Jišajova kmene: nocrí (Nazaretský) - nécer (ratolest; Iz 11,1; 53,2; viz také Jer 23,5; 33,15; Zach 3,8; 6,12).

Příběh o útěku do Egypta a návratu do izraelské země zrcadlí Mojžíšův osud: jeho pobyt v Egyptě a následný útěk s Izraelity do zaslíbené země. Ježíš je tedy druhý Mojžíš. Tak jako vysvobození Mojžíše a vyvoleného národa bylo znamením Boží věrnosti, tak i záchrana “dítěte” před smrtelným nebezpečím je znamením, že Bůh je s “dítětem” a skrze něj zůstává pro Izrael “Emanuelem” (1,23). V tomto evangelním vyprávění je důležité si všimnout, jak Josef skutečně vystupuje jako otec rodiny: stále znovu přijímá k sobě dítě i matku a pečuje o ně tváří v tvář novým životním okolnostem (v. 14.21.22). Tento “horizontální” rozměr však vyplývá z jeho “vertikálního” vztahu vůči Bohu: přijímá Boží pokyny skrze anděla (v. 13.19.22) a poslušně podle toho jedná. V tom se podobá své manželce Marii. I on se tedy projevuje jako pravý učedník, který slyší Boží hlas a podle toho jedná.





K úvaze

Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný, vydařený život nerušený nenadálými událostmi. Vždyť “pokojný život” je znamením Božího požehnání, ne? Rodina nazaretská nám ukazuje trochu jiný “ideál”: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, že větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplatilo se jim to. Bůh totiž vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu “neřešitelných” potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť “v problému” je velmi svůdné “prorazit si cestu sám” a nechat Boha stranou.

Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla “tři členy”, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A mezi nimi nebyl “hostem”, ale skutečným členem, který “měl, co říct” do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen “slovy”, ale hlavně jasným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali “nabourat” vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s “normálním manželstvím”, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby “exulanti”). Bůh nepřinesl vždy “klídek” do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta jim přinesl často “problémy”: nechoval se zorvna jako syn, který by “dělal samou radost rodičům”. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď “copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce” (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn vyzdvihuje své učedníky na její úkor (srv. Mt 12,46-50)?A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?

Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy a velké milosti v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti jim dodával sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se jim Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”, jako Bůh, který nenechává tonout “v bahně” problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh “Emanuel” je stejný pro ně tak jako pro nás: včera jako dnes.





K reflexi

1. Jaké místo má Bůh v našem rodinném středu? Je jen “vzácným” hostem, jako třeba při nedělní bohoslužbě?
2. Nakolik se naše rodina nechává vést Božími plány?