Cestou ke své (německé) vojenské jednotce jsem dorazil do Říma na Nový rok 1944. A hned jsem se chtěl pokusit – ať je to jakkoliv těžké – mluvit s papežem. Vypadalo to beznadějně. Vatikán byl obklíčen a nikdo nemohl bez kontroly ven ani dovnitř. Všichni, kteří žili ve Vatikánu, se tak vlastně stali zajatci.
Večer jsem zašel do našeho františkánského kláštera sv. Antonína. Při večeři jsem seděl vedle představeného. Vzpomínal na mě v dobrém, protože jsem jim při minulém pobytu v Římě vícekrát přivezl do kláštera plnou sanitku proviantu ze zásobovacích táborů, které jsme museli vyhodit do vzduchu. Poprosil jsem ho nyní, jestli by mi jako generální ministr celého řádu mohl zařídit soukromou audienci u papeže Pia XII. Udiveně se vyptával, co vlastně od papeže chci. Přímo jsem mu řekl, že ho chci poprosit o povolení ke kněžskému svěcení. Zeptal se mě, jestli jsem ukončil předepsané studium teologie a jestli mám všechna potvrzení o složených zkouškách s sebou. Odpověděl jsem, že po zkouškách z filosofie jsem hned narukoval, a doteď jsem tedy teologii studovat nemohl.
Když to uslyšel, všem přítomným ve velkém refektáři to oznámil. Skončil větou: „Tento bláznivý Němec chce přepadnout Svatého otce!“
Všichni se smáli a slyšel jsem jen, jak opakují: „Nemožné, absolutně nemožné!“
Tak tedy – absolutně nemožné! První pokus nevyšel, byl jsem „bláznivý Němec“.
Následující den 2. ledna ráno jsem si oblékl svůj františkánský hábit. V uniformě by mě mohla lehce přistihnout hlídka a poslat nejkratší cestou k útvaru na frontu. Zašel jsem na německé velvyslanectví. Tam měl pracovat onen muž, kterému jsem měl předat tajný vzkaz od pana von Trott z odbojové skupiny, do které jsem byl zapojený. Jmenoval se Kessel a hned jsem ho našel. Nedůvěřivě si mě prohlížel, co asi od něho budu chtít. Když jsem mu vysvětlil, že s ním potřebuji mluvit ve zvláštní záležitosti, přijal mě ve své kanceláři. Tam jsem mu řekl heslo. Oněměl překvapením, že mu heslo předává františkán. Pečlivě se přesvědčil, zda jsou dveře zavřené. Potom jsem mu předal zašifrovanou zprávu, kterou jsem považoval za docela banální.
Několikrát si ji zopakoval a pak řekl: „Velmi jste nám pomohl. Co můžu udělat já pro vás?“
Chytil jsem příležitost za pačesy. „Bezpodmínečně se musím dostat k papežovi. Nesu mu přísně tajnou zprávu!“
Překvapeně na mě hleděl: „K papežovi? To nepůjde. Jistě víte, že Vatikán obklíčily německé jednotky, tamtudy se dá těžko projít.“
Dovolil jsem si ho upozornit: „Ale vy jako diplomat se tam určitě dostanete!“
Usmál se: „Co vlastně chcete od papeže? Můžete mi to ve zkratce říct?“
A tak jsem se mu upřímně přiznal, že se musím dostat k papežovi a poprosit ho, aby mi udělil dispens, a mohl tak být i bez chybějícího studia teologie vysvěcen na kněze.
Rozesmálo ho to a poznamenal: „Vy jste dobrý! Je vidět, že neznáte Vatikán ani kurii. To, co chcete, je docela nemožné.“
Už podruhé jsem slyšel – nemožné.
Řekl jsem mu: „Chtěl bych se o tom přesvědčit sám. Prosím, pomozte mi dostat se papeži, jestli je to ve vaší moci.“
Pan von Kessel jen potřásl hlavou nad takovou bláhovostí, ale přistoupil k telefonu a požádal sekretářku, aby ho spojila s předpokojem Svatého otce. Po několika minutách zazvonil telefon. Sám zvedl sluchátko. Mlčky jsem poslouchal, jak rychlou plynulou italštinou vysvětloval volanému na druhém konci, že je u něho německý františkán, který musí bezpodmínečně mluvit se Svatým otcem. Mohl by přijít hned teď? Nevěřil jsem vlastním uším, když řekl: „Děkuji, Vaše Svatosti, hned ho posílám.“ Otočil se ke mně: „Víte, s kým jsem mluvil? S papežem osobně. Za chvíli ho uvidíte, vy šťastlivče!“ Vyprovodil mě ke svému autu se standartou německého velvyslanectví a nařídil řidiči, aby nezastavoval u německých hlídek. A tak jsme vyrazili, seděl jsem na zadním sedadle pohodlného mercedesu a poprvé v životě jsem mířil do Vatikánu.
Najednou jsem však zapochyboval, jestli je správné to, co jsem si umínil, a jestli je to Boží vůle. I když se během posledních měsíců a po těch překvapujících událostech na mě jaksi přenesla víra (řeholní) sestry sakristiánky a v srdci jsem byl přesvědčený, že můj úmysl nemůže být špatný, teď jsem dostal strach. Jak by mohli vysvětit na kněze mě, novopečeného jáhna bez zkušeností a bez předepsaného studia, tedy bez jakýchkoliv předpokladů? Jak se můžu opovážit bezostyšně porušit církevní tradici a řád a svou prosbou obtěžovat papeže, který má v těchto pohnutých časech docela jiné starosti? Mohl jsem se spoléhat jen na víru a modlitby sestry sakristiánky Solany z Fuldy v Německu…
Bez problémů jsme projeli německými hlídkami, auto s velvyslaneckou standartou nepodléhalo žádné kontrole. Když jsem vystoupil na nádvoří sv. Damase, musel jsem celý udivený projít v doprovodu preláta podél nastoupené jednotky švýcarské gardy. Byl bych rád věděl, jak mě ohlásili. Prelát v nádherném pestrobarevném taláru a s knihou v červené vazbě v ruce mě vedl vysokým schodištěm nahoru. Cestou se vyptával, co chci u Svatého otce. Když jsem váhal s odpovědí, poučil mě, že účel každé návštěvy se musí zapsat do audienční knihy. Sdělil jsem mu, že mám dvě zprávy: jedna je od německého armádního biskupa a jde o prosbu ohledně vojenské duchovní správy. Hned na schodech si to zapisoval a ptal se na druhou zprávu. Odpověděl jsem mu, že jde o pozdravy mých evangelických přátel.
Nevěřícně se na mě podíval: „Něco takového chcete předat papežovi? Pozdrav od kacířů?“ Zdálo se mi, že bude rozumnější na to nereagovat.
Když se zeptal, jestli mám ještě něco, odpověděl jsem, že mám jednu soukromou prosbu, která se týká jen papeže a mě.
Prohlásil, že to není možné. Prý se o tom, co není zapsáno v audienční knize, nesmí mluvit.
„Dobře,“ řekl jsem, „tak tam napište: Prosba o vysvěcení na kněze.“
„Pro koho?“
„Pro mě.“
Potěšilo ho to: „Á, tak vy jste seminarista!“
To jsem mohl směle potvrdit.
Vyzvídal dál. „Jistě máte u sebe vysvědčení a potvrzení o studiu a o úspěšně složených zkouškách v předepsaném pořadí.“
Na to jsem nerozvážně odpověděl: „Ukončil jsem jen studium filosofie. Ale po válce chci co nejdřív vystudovat teologii.“
Díval se na mě, jak bych spadl z višně. Potom vystoupil o dva tři schody výše a seshora na mě zahřměl: „Nemožné, absolutně nemožné!“ Znovu nemožné. Šel dál, pro něho celá záležitost skončila. Kdyby situace nebyla pro mě tak beznadějná, asi bych se musel smát, jak ten malý, podsaditý prelát stál nade mnou a pohrozil mi jako Caesar: „Nemožné!“
Vstoupili jsme do velkého sálu, jehož stěny byly pokryty obrazy a velkým kobercem. Na stráži tam stáli dva švýcarští gardisti s halapartnami. Musel jsem se znovu ovládat, abych se zase nerozesmál.
Před dveřmi do vedlejší místnosti se prelát zastavil a přísným hlasem řekl: „Abyste rozuměl – o poslední prosbě nechce Svatý otec nic slyšet!“
To mě rozčílilo: „Kdo tu rozhoduje, co chce Svatý otec slyšet, vy, nebo on sám? Jen on a já!“ Vyslovil jsem to nahlas a důrazně, takže se oba gardisti přiblížili. A s hněvem jsem dodal: „Budu mluvit, ať se vám to líbí nebo ne!“
/…/
Žádný vítěz se nevracel z bojiště radostněji než já ze setkání s papežem ve Vatikánu s drahocenným dokumentem v kapse. Díky řádovému hábitu jsem vcelku nepozorovaně prošel hustě rozestavěnými německými hlídkami. Kdyby tak tušili, kdo se skrývá v kutně! Na zpáteční cestě jsem se zastavil knihkupectví Herder na Piazza Colonna a objednal si primiční obrázky. Do kláštera sv. Antonína jsem dorazil opožděně, když už všichni byli shromáždění v refektáři na večeři. Pater generál mě zahlédl a začal vyprávět o bláznivém Němci svému sousedovi, misijnímu biskupovi, které v ten večer přišel. Když jsem mu ale ukázal svůj dopis, chvíli se vzpamatovával, pak dal zazvonit a za všeobecného ticha předčítal papežův souhlas, že mě může kterýkoliv biskup na světě i bez studia a teologie okamžitě vysvětit na kněze s podmínkou, že po válce si studium doplním.
Vyvolalo to obrovský ohlas. Misijní biskup se hned nabídl, že mě vysvětí. Svěcení jsme stanovili na třicátého ledna 1944. Poprosil jsem ho, že bych ho chtěl mít v katakombách sv. Domicily.
