Rozhovor s dominikánem Jiřím M. Veselým o tom, jak šel život
Čtenáři tohoto rozhovoru jsou ochuzeni o jeho podstatnou část. O hlasitý a osvobozující smích řeholníka, který jako by už byl jednou nohou v nebi - nemá potřebu nic idealizovat, ničeho se obávat, ale ani na nic nadávat. Není v něm ani stopa zatrpklosti. V hovoru o svém pestrém životě střídá lehkost i zaujetí moravsky bodrého vypravěče, který ve své bezprostřednosti hned přechází k tykání.
Co vás vedlo ke vstupu do řádu?
Na maturitním vysvědčení roku 1930 jsem měl samé jedničky a dvojku z mravů. Měli jsme totiž psát úvahu na téma "Co jsem měl v životě nejraději" a já napsal "Pokud cítím, tak jsem ještě nic neměl opravdu rád - takže úlohu psát nemohu" a podpis. Třídní mi říkal: Leopolde, snad by to šlo nějak spravit. A já: Nešlo, je to tak. Později jsem mu ukázal povolení ke vstupu do řádu – řka, že to je právě to, co budu mít nejraději. Ke vstupu jsem se rozhodl rychle. Jednou v zimě jsem byl na nějakém studentském setkání v Olomouci, a že budu bydlet u dominikánů. Byli jsme si s holkami povyrazit ve městě a přišli ve tři ráno, trochu jsem se styděl a čekal, co bude. Ale vyšel dominikán a povídá: "Pánové, vám musí být zima, pojďte dál, naleju vám čaj." A nesepsul nás! A já jsem se na něj užasle díval a říkal jsem si: Chtěl bych být tak šťastný jak on a mít takové oči. Ale to bych sem musel vstoupit. A vstoupil jsem. Bylo to jako blesk, a zatím jsem nelitoval.
V Olomouci jste se ovšem dlouho nezdržel...
Po třech letech jsem byl určen na studium do Říma, kde jsem dokončil filozofii a teologii, pak jsem učil v Miláně a měl jsem se vrátit domů na doplňková studia pro vysokoškolské vyučování. Ale přišla válka. A v Miláně jsem se setkal s českým vládním vojskem. Mně ani tak nešlo o odboj, ale o to, že ti chlapci tam byli v hrozném zmatku. Stříleli po nich jak Němci, okupující severní Itálii, tak Spojenci, navíc tam byli ještě roztroušení italští partyzáni.
Jak jste se k vládnímu vojsku dostal?
Úředně jsem byl profesor milánské univerzity, ale od Němců jsem měl povolení s protektorátním autem v uniformě vládního vojska jako feldkurát evidovat naše mrtvé vojáky (Němci v tom chtěli mít pořádek). Na radu rektora jsem nejdřív obvolal faráře, aby v kostelích řekli lidem, ať po Češích nestřílejí. Druhý krok byl: dát našim kontakty na italské partyzány.
Věřili vám Němci?
Já jsem v kněžském oblečení mohl chodit dál než civil, často jsem třeba řekl, že musím jet do nějakého kláštera, a oni tomu věřili. Musel jsem mít troje doklady: italské, německé a anglické. A můj šofér dával pozor, do které kapsy u košile sahám při kontrole. Jednou se zdálo, že už nás voják prokoukl, nechtěl nás pustit, ale podle přízvuku jsem zjistil, že je Rakušák, tak mu říkám, že jsem Čech, a on řekl: „Tak dobře,“ obrátil se a dělal, že nic nevidí. Ale říkal jsem si: Jseš kněz pro lidi, tak tam musíš jít. Naučil jsem se zachovávat klid. Dneska se sám sobě divím, že jsem třeba dělal Němcům skupinové foto.
/.../
V roce 1950 jste byl internován v Želivě. Jak tam proběhlo vaše uzdravení, které mnozí označují za zázrak?
K oboustrannému zápalu plic se přidala celková otrava krve. Ukrajinský lékař mě operoval, ale to bylo tak, že nabrousil nůž na kameni, otřel o gatě, nažhavil nad svíčkou a operoval. Mně už bylo všecko jedno, už jsem z okna viděl, jak mi kopají hrob. Doktor se mě zeptal, jestli skutečně věřím v Boha. Když jsem přikývl, řekl: „Vyzpovídej se. Tak za dvě hodiny můžeš být mrtvý.“ Můj provinciální představený Ambrož Svatoš a další se ptali, ke komu se mají modlit. Já jsem řekl: „K dominikánovi Hyacintu Marii Cormiérovi“ - toho jsem totiž roku 1934 v Římě jako student nesl v rakvi a tehdy jsem cítil, jak do mě přes dřevo rakve plyne proud nepopsatelné blaženosti a že mě to proměňuje.
Další dny už byl hnis jen pár centimetrů od srdce, měl jsem halucinace, pak jsem slyšel hlas: „To staré, co bylo doposud, to přestává.“ Pak, nevím kdy, jsem se najednou probral. Někteří strážní se mě báli jako přízraku.
V Želivě bylo neustále něco na hraně. Třeba jednou jsem se kvůli nějaké schůzce musel zahrabat do hromady pilin nebo jednou kolega čistil žárovku a pod ní našel drátek směrem k velitelství, prostě odposlech. Všichni ztuhli, jak nás potrestají, že jsme to objevili. Ale nálezce to u velitele pěkně zahrál. Říká: „Tak jste měl, soudruhu veliteli, pravdu. Ten opat opravdu odposlouchával ty své poddané, tady mám důkaz.“ Velitel nejprve zrudl, ale pak s úsměvem zavolal: „Tak vidíte!“ A pak už to nemohli opravit. A my jsme zároveň věděli, kde to máme přestříhat. Nebo jsem se třeba na Velký pátek ptal jednoho esenbáka, co dělá zítra, že faráři chystají na vzkříšení průvod a že on by tam mohl dělat hasiče. Ten se dožral a na veliteli mi vymohl 14 dní samotky.
Neříkal jste si, že už toho dobrodružství bylo dost, že byste se měl...
...co? Chovat slušně? Chacha. Toho jsem si vědom, ale nedaří se to mi vždycky splnit.
Dobrodružství buď vyhledáváš - pak je to čistě tvá věc: jestli ti to vyjde, nebo ne. Ale když je to dobrodružství ve smyslu, že ho vymýšlí Pán Bůh a jde mu o to, aby viděl, jak se zachovám, pak to může být dobrodružství věrnosti. I to může jít pak na milimetry, do krajnosti.
/.../
Můžete říct, co vás v životě nejvíc obohatilo?
Ta Boží shovívavost k životu. Máš vědomí, že se o tebe někdo stará, a nemusíš propadat zoufalství. Jenom jdeš a i ty věci necháš jít. Podrobnosti mu nesmíš určovat. Já nikdy neplánoval. Připadám si, jako bych všude byl vždycky jen tak na zkoušku. Ale všechno bylo od Pána Boha takové upravené. Kdybych v něj nevěřil, zešílel bych.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Celý rozhovor naleznete zde
***
Leopold Jiří Maria Veselý OP (* 1908) vstoupil roku 1930 v Olomouci do řádu dominikánů. V letech 1933-36 vystudoval univerzitu Angelicum v Římě. Od roku 1937 se podílel spolu s Metodějem Habáněm na vydávání Filosofické revue. V letech 1938-40 působil jako magistr noviciátu v Olomouci. Roku 1940 odjel dokončit studia na univerzitu do Milána, kde mu byla nabídnuta katedra „slovanské filologie“, z níž časem vznikl „Východní ústav“. V roce 1944 v Itálii po domluvě s československou exilovou vládou sloužil českým vojákům, kteří chtěli bojovat na straně Spojenců. Roku 1945 se jako major západní armády vrátil domů. Roku 1946 byl jmenován převorem pražského kláštera sv. Jiljí. V letech 1950-55 byl internován v Želivě. Po propuštění pracoval na archeologických vykopávkách na Velehradě. Od roku 1968 působil na Angeliku v Římě, přitom spolupracoval na archeologickém výzkumu pod chrámem sv. Petra. V roce 1999 se vrátil do kláštera dominikánů v Olomouci. Je autorem řady většinou odborných publikací (o vládním vojsku, o vztazích mezi západní a východní církví, o cyrilometodějské misi), k nimž připojuje i své vzpomínky. Posledním dílem je „Samotka v Želivě“.
Na maturitním vysvědčení roku 1930 jsem měl samé jedničky a dvojku z mravů. Měli jsme totiž psát úvahu na téma "Co jsem měl v životě nejraději" a já napsal "Pokud cítím, tak jsem ještě nic neměl opravdu rád - takže úlohu psát nemohu" a podpis. Třídní mi říkal: Leopolde, snad by to šlo nějak spravit. A já: Nešlo, je to tak. Později jsem mu ukázal povolení ke vstupu do řádu – řka, že to je právě to, co budu mít nejraději. Ke vstupu jsem se rozhodl rychle. Jednou v zimě jsem byl na nějakém studentském setkání v Olomouci, a že budu bydlet u dominikánů. Byli jsme si s holkami povyrazit ve městě a přišli ve tři ráno, trochu jsem se styděl a čekal, co bude. Ale vyšel dominikán a povídá: "Pánové, vám musí být zima, pojďte dál, naleju vám čaj." A nesepsul nás! A já jsem se na něj užasle díval a říkal jsem si: Chtěl bych být tak šťastný jak on a mít takové oči. Ale to bych sem musel vstoupit. A vstoupil jsem. Bylo to jako blesk, a zatím jsem nelitoval.
V Olomouci jste se ovšem dlouho nezdržel...
Po třech letech jsem byl určen na studium do Říma, kde jsem dokončil filozofii a teologii, pak jsem učil v Miláně a měl jsem se vrátit domů na doplňková studia pro vysokoškolské vyučování. Ale přišla válka. A v Miláně jsem se setkal s českým vládním vojskem. Mně ani tak nešlo o odboj, ale o to, že ti chlapci tam byli v hrozném zmatku. Stříleli po nich jak Němci, okupující severní Itálii, tak Spojenci, navíc tam byli ještě roztroušení italští partyzáni.
Jak jste se k vládnímu vojsku dostal?
Úředně jsem byl profesor milánské univerzity, ale od Němců jsem měl povolení s protektorátním autem v uniformě vládního vojska jako feldkurát evidovat naše mrtvé vojáky (Němci v tom chtěli mít pořádek). Na radu rektora jsem nejdřív obvolal faráře, aby v kostelích řekli lidem, ať po Češích nestřílejí. Druhý krok byl: dát našim kontakty na italské partyzány.
Věřili vám Němci?
Já jsem v kněžském oblečení mohl chodit dál než civil, často jsem třeba řekl, že musím jet do nějakého kláštera, a oni tomu věřili. Musel jsem mít troje doklady: italské, německé a anglické. A můj šofér dával pozor, do které kapsy u košile sahám při kontrole. Jednou se zdálo, že už nás voják prokoukl, nechtěl nás pustit, ale podle přízvuku jsem zjistil, že je Rakušák, tak mu říkám, že jsem Čech, a on řekl: „Tak dobře,“ obrátil se a dělal, že nic nevidí. Ale říkal jsem si: Jseš kněz pro lidi, tak tam musíš jít. Naučil jsem se zachovávat klid. Dneska se sám sobě divím, že jsem třeba dělal Němcům skupinové foto.
/.../
V roce 1950 jste byl internován v Želivě. Jak tam proběhlo vaše uzdravení, které mnozí označují za zázrak?
K oboustrannému zápalu plic se přidala celková otrava krve. Ukrajinský lékař mě operoval, ale to bylo tak, že nabrousil nůž na kameni, otřel o gatě, nažhavil nad svíčkou a operoval. Mně už bylo všecko jedno, už jsem z okna viděl, jak mi kopají hrob. Doktor se mě zeptal, jestli skutečně věřím v Boha. Když jsem přikývl, řekl: „Vyzpovídej se. Tak za dvě hodiny můžeš být mrtvý.“ Můj provinciální představený Ambrož Svatoš a další se ptali, ke komu se mají modlit. Já jsem řekl: „K dominikánovi Hyacintu Marii Cormiérovi“ - toho jsem totiž roku 1934 v Římě jako student nesl v rakvi a tehdy jsem cítil, jak do mě přes dřevo rakve plyne proud nepopsatelné blaženosti a že mě to proměňuje.
Další dny už byl hnis jen pár centimetrů od srdce, měl jsem halucinace, pak jsem slyšel hlas: „To staré, co bylo doposud, to přestává.“ Pak, nevím kdy, jsem se najednou probral. Někteří strážní se mě báli jako přízraku.
V Želivě bylo neustále něco na hraně. Třeba jednou jsem se kvůli nějaké schůzce musel zahrabat do hromady pilin nebo jednou kolega čistil žárovku a pod ní našel drátek směrem k velitelství, prostě odposlech. Všichni ztuhli, jak nás potrestají, že jsme to objevili. Ale nálezce to u velitele pěkně zahrál. Říká: „Tak jste měl, soudruhu veliteli, pravdu. Ten opat opravdu odposlouchával ty své poddané, tady mám důkaz.“ Velitel nejprve zrudl, ale pak s úsměvem zavolal: „Tak vidíte!“ A pak už to nemohli opravit. A my jsme zároveň věděli, kde to máme přestříhat. Nebo jsem se třeba na Velký pátek ptal jednoho esenbáka, co dělá zítra, že faráři chystají na vzkříšení průvod a že on by tam mohl dělat hasiče. Ten se dožral a na veliteli mi vymohl 14 dní samotky.
Neříkal jste si, že už toho dobrodružství bylo dost, že byste se měl...
...co? Chovat slušně? Chacha. Toho jsem si vědom, ale nedaří se to mi vždycky splnit.
Dobrodružství buď vyhledáváš - pak je to čistě tvá věc: jestli ti to vyjde, nebo ne. Ale když je to dobrodružství ve smyslu, že ho vymýšlí Pán Bůh a jde mu o to, aby viděl, jak se zachovám, pak to může být dobrodružství věrnosti. I to může jít pak na milimetry, do krajnosti.
/.../
Můžete říct, co vás v životě nejvíc obohatilo?
Ta Boží shovívavost k životu. Máš vědomí, že se o tebe někdo stará, a nemusíš propadat zoufalství. Jenom jdeš a i ty věci necháš jít. Podrobnosti mu nesmíš určovat. Já nikdy neplánoval. Připadám si, jako bych všude byl vždycky jen tak na zkoušku. Ale všechno bylo od Pána Boha takové upravené. Kdybych v něj nevěřil, zešílel bych.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Celý rozhovor naleznete zde
***
Leopold Jiří Maria Veselý OP (* 1908) vstoupil roku 1930 v Olomouci do řádu dominikánů. V letech 1933-36 vystudoval univerzitu Angelicum v Římě. Od roku 1937 se podílel spolu s Metodějem Habáněm na vydávání Filosofické revue. V letech 1938-40 působil jako magistr noviciátu v Olomouci. Roku 1940 odjel dokončit studia na univerzitu do Milána, kde mu byla nabídnuta katedra „slovanské filologie“, z níž časem vznikl „Východní ústav“. V roce 1944 v Itálii po domluvě s československou exilovou vládou sloužil českým vojákům, kteří chtěli bojovat na straně Spojenců. Roku 1945 se jako major západní armády vrátil domů. Roku 1946 byl jmenován převorem pražského kláštera sv. Jiljí. V letech 1950-55 byl internován v Želivě. Po propuštění pracoval na archeologických vykopávkách na Velehradě. Od roku 1968 působil na Angeliku v Římě, přitom spolupracoval na archeologickém výzkumu pod chrámem sv. Petra. V roce 1999 se vrátil do kláštera dominikánů v Olomouci. Je autorem řady většinou odborných publikací (o vládním vojsku, o vztazích mezi západní a východní církví, o cyrilometodějské misi), k nimž připojuje i své vzpomínky. Posledním dílem je „Samotka v Želivě“.
