Co kázal o Velikonocích 1941 kaplan od Srdce Páně

P. Jaroslav Zámečník při velikonočním kázání 1941 m.j. pronesl: „Lidé, kteří nevěří v Krista, buď se oddávají trpně a tupě svému osudu, anebo skládají svou víru v člověka. Ovšem každá přílišná víra v člověka přináší těžká zklamání.“ Zemřel v roce 1942 v Dachau při pokusech na lidech. Bylo mu dvacet devět let.

Vesnický kluk, student práv, bohoslovec

Jaroslav Zámečník se narodil 26. listopadu 1913 v malé jihočeské obci Budičovice (nyní část obce Skály) na Písecku do rodiny menšího rolníka Josefa Zámečníka a jeho ženy Rozálie. Byl šestý ze sedmi dětí, měl tři bratry a tři sestry. Prožíval typický život venkovského kluka. Do kostela a obecné školy chodil do 3 km vzdálené Heřmaně. O prázdninách pobýval na faře ve Ktiši na Prachaticku, aby se naučil dobře německy. Po skončení páté třídy v roce 1924 se rozhodl pro studium na Státní vyšší reálce v Písku.

Na podzim roku 1932 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Přestože ho rodiče nemohli na studiích vydržovat, dokázal si potřebné peníze vydělat kondicemi. Jako vynikající student bydlel v Hlávkově koleji a na základě studijních výsledků mu byla brzy základní sazba kolejného snížena. Ale již počátkem roku 1933 podal přihlášku do Arcibiskupského kněžského semináře a se souhlasem rodičů, kterým své rozhodnutí sdělil o Velikonocích, tam na podzim nastoupil.

Kaplan u Srdce Páně v Praze na Vinohradech

Po dokončení bohosloveckých studií ho pomocný pražský biskup Antonín Eltschkner 20. června 1937 v katedrále sv. Víta vysvětil na kněze. Slavnou primici slavil 27. června ve farním kostele sv. Jiljí v Heřmani, kam se v početném průvodu vydal z rodných Budičovic.

První dvě léta kněžské služby prožil na Plzeňsku. Počátkem srpna 1939 se stal kaplanem v Praze u sv. Jindřicha a k 1. srpnu 1940 přišel jako I. kaplan do farnosti u kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Při mnoha kněžských povinnostech se stále vzdělával a vědeckou práci opravdu miloval. Hned v říjnu 1937 bylo na Teologické fakultě UK schváleno téma jeho disertační práce „Starý zákon v staročeské literatuře“. Toužil se jednou stát profesorem náboženství na středních školách a později se event. habilitovat jako vysokoškolský pedagog.

Měl živý zájem o řadu oblastí veřejného života – vědu, techniku, sféru politiky, ale i sport; mj. po příchodu do farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně se stal vzdělavatelem místní jednoty Orla a krátce před zatčením byl jmenován i okrskovým vzdělavatelem. Všechny tyto aktivity využíval jako nástroj pro co nejúčinnější pastoraci.

Pastorační analýza vesnické farnosti

Unikátním dokladem aktivit P. Zámečníka je mimo jiné jeho přednáška: „Program Katolické akce ve farnosti heřmaňské.“ Nejspíše z poloviny třicátých let.

V úvodu velmi dobře strukturovaného textu Jaroslav Zámečník nejprve přehledně charakterizuje obecnou situaci v jeho rodné Heřmani a přifařených obcích – hospodářské poměry, politickou situaci, spolkový a kulturní život. Poté se věnuje stránce náboženské, kterou považuje za velmi slabou, neboť zde existuje veliká náboženská vlažnost a nevědomost, zejména mezi mladší generací. Starší náboženské formy, jako byly pouti a procesí, zanikají. Nové se nezavádějí. Jeho podněty v prosazování Katolické akce jsou velmi zajímavé a v mnohém dodnes aktuální. Důraz kladl na nedělní a sváteční kázání, postavená dogmaticky, aby se odstranila náboženská nevědomost. Při mši sv. se měly zpívat pouze mešní písně a chrámový výbor by se měl pravidelněji scházet a radit se o potřebách chrámu. Chtěl zavést častější sv. přijímání, zvláště v adventu a při určitých svátcích, a kromě májových podporovat i další pobožnosti, zejména úctu k Božskému Srdci Páně. Uvědomoval si, že je třeba věřící povzbuzovat k činné účasti na mši sv. (šířit misály, recitované mše sv. s dětmi). Ve veřejném životě obce chtěl využít spolkovou činnost – jako nejvhodnější se mu jevilo založit Sdružení katolické mládeže (přednášky, knihovna, čítárna, každoročně vyslat několik mladých na exercicie) a šířit katolický tisk (Neděle, Dorost). Realisticky vyhodnotil, že zakládat Orla by zatím nebylo vhodné, protože by se nemohl měřit se Sokolem.

Kladl důraz na neformální evangelizaci, tedy návštěvy rodin a vůbec soukromý styk s lidmi – zvláště pak s dělníky, kteří jsou kostelu úplně odcizeni, s kulturními pracovníky (učitelé, obecní knihovníci), se zástupci politických stran (především agrárníky) a hasiči. Za účinnou považoval (kategoriální) pastoraci podle věku a pohlaví (např. při přípravě na postní zpověď a sv. přijímání), zaměřenou na mládež dělnickou a služebnou, která je církvi odcizena; na učitele a jinověrce se pak mělo působit nejlépe osobním stykem.

O Velikonocích 1941 kázal: Lidé dnes slepě věří lidem

Hladinu farního života rozčeřilo jedno jeho kázání, kde ohnivě a skoro naplno označil nacistické učení za naprosto bludné a zhoubné a vyslovil požadavek, aby se věřící se stejným zápalem, s jakým je šířen blud, postavili na obranu pravdy, kterou vyznávají (patrně jde o zachovaný text kázání z Velikonočního pondělí 11. Dubna 1941). V promluvě, jejíž osou byl vzkříšený Kristus jako pečeť naší víry, mj. řekl:

Lidé, kteří nevěří v Krista,
buď se oddávají trpně a tupě svému osudu,
anebo skládají svou víru v člověka.

A tak vidíme, jak dnes lidé některým lidem slepě věří,
skládají v ně víru jako v Boha,
skládají do jejich rukou osud svůj a svých národů s pevnou vírou,
že jim mohou zajistiti šťastnou budoucnost.

Ovšem každá taková přílišná víra v člověka je těžkým omylem
a přinášívá těžká zklamání. (…) To je přec věc samozřejmá,
že žádný člověk není všemohoucí,
a je to  jen známkou velikého poblouzení,
když lidé skládají tak příliš veliké naděje do člověka;
je to spíše projev zoufalství, když ti lidé, nemajíce víru v Boha všemohoucího,
skládají své naděje do člověka smrtelného, s omezenými silami.

My, křesťané, nevkládáme své naděje v slabé síly lidské,
nýbrž v Ježíše Krista. Jeho vzkříšení je nám zárukou jeho božského poslání,
že on je skutečně Syn Boží.
Jeho smrt,  pro nás podstoupená, je nám důkazem jeho veliké lásky k nám
a jeho vzkříšení je nám důkazem jeho veliké síly a všemohoucnosti.
V jeho ruce můžeme složiti s plnou důvěrou osud svůj,
své rodiny a svého národa, neboť nenajdeme pána laskavějšího a silnějšího,
než je Ježíš Kristus.

Zatčen gestapem, převezen do Terezína a Dachau

V té době se také objevilo několik štvavých článků v časopisu Árijský boj, napadajících farní úřad u Nejsvětějšího Srdce Páně kvůli vlídnému jednání se Židy. K zatčení kaplana Jaroslava Zámečníka došlo dopoledne 16. července 1942 přímo na faře.  P. Jaroslav Zámečník, obviněný z protiříšské činnosti, strávil dobu vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Po necelých šesti týdnech byl 25. srpna převezen do Terezína, kde podle svědectví spoluvězně P. Jana Poura (farář z Kostelce, jižně od Týna nad Vltavou) byli umístěni na druhém dvoře Malé pevnosti v celách č. 23 a 24. Navázali úzké přátelství a vzájemně se povzbuzovali a podporovali. P. Zámečník byl zařazen do nejtěžšího pracovního komanda, tzv. Reichsbahn, a vracel se vyčerpaný, ale nikdy si nestěžoval.

Dne 12. října 1942 byli oba zařazeni do transportu do koncentračního tábora Dachau; zde se stal pater Zámečník číslem 37.596 (P. Pour měl číslo 37.595). Byli přiděleni na blok č. 30 a poté mezi polské kněze na blok č. 28. I zde podle svědectví P. Jana Poura chtěl být pater Zámečník ráno před nástupem do práce chvíli sám, chodil podél bloku č. 26, ponořený do sebe a modlil se svůj breviář. Také Josef Beran vzpomínal, jak mu při jednom setkání v Dachau s radostí sděloval, že zná skoro všechny žalmy nazpaměť a modlí se breviář při práci. Přitom dával najevo svoji naději slovy: Uvidíte, na Vánoce budu doma…

Vybrán k pokusu s nakažlivými nemocemi

Právě v tomto období však probíhalo v Dachau zvýšené pronásledování katolických kněží, kteří byli speciálně vybíráni k pokusům s nakažlivými nemocemi (malárie, flegmona). Dopoledne 13. listopadu přišli na blok č. 28 esesmani z táborové nemocnice (Krankenrevier) a mezi vybrané zařadili i patery Zámečníka a Poura (při prohlídce na revíru byl pro srdeční vadu propuštěn).

Vzpomíná, jak na chodbě bloku, ještě než je odvedli, Jaroslava Zámečníka zpovídal a posiloval. Byla mu naočkována flegmona (hnisavý zánět), kterou v jeho případě lékař SS zakázal léčit, organismus si měl pomoci sám. Nákaza se u něho rozvinula s takovou intenzitou, že již 22. listopadu za krutých bolestí zemřel ve svých devětadvaceti letech.

Patron povolání ke kněžství

Jeho obraz coby ryzího člověka a kněze dokreslují poválečná svědectví spoluvězňů z Dachau. Mimo jiné rektor semináře Josef Beran, neskrývající bolest nad jeho ztrátou, označuje patera Zámečníka za přímluvce za nová kněžská povolání:

„Škoda, přeškoda toho vzorného kněze! Modleme se, ať nám vyprosí hodně a hodně kněžských povolání. Kéž jeho utrpení a umučení prospěje vlasti naší, aby v řadách našeho kněžstva podle jeho vzoru a po jeho stopách vyrostlo mnoho mladých, zdravých, veselých, svěžích, nadaných, ale při tom i ideálních kněží, kněží podle Srdce Páně…“

Po válce byl P. Jaroslavu Zámečníkovi přiznán čestný titul doktora teologie (ThDr. h. c.) a jako účastníku národního boje za osvobození mu prezident republiky Edvard Beneš 12. Srpna 1947 udělil Československý válečný kříž 1939 in memoriam. Jeho spolužák z teologických studií P. Jan Lebeda věnoval památce patera Zámečníka významnou pasáž v duchovním eposu „Vězeň“. V obci Budičovice byla zdejšímu rodáku P. Jaroslavu Zámečníkovi 16. června 2018 odhalena pamětní deska na průčelí kapličky sv. Jana Nepomuckého.

Jaroslav ZÁMEČNÍK 

* 26. listopadu 1913, Budičovice (nyní část obce Skály, farnost Heřmaň u Písku)
† 22. listopadu 1942, Dachau, Německo

▶ kněz – Arcidiecéze pražská
▶ kaplan u Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech
▶ ThDr. h. c.