Čtyři kaplani - ve víru války

Začátkem letošního roku jsem si z Amazonu koupil knihu o působení amerických vojenských kaplanů za druhé světové války. Rád bych se s vámi teď v květnu, v měsíci, ve kterém si připomínáme vítězství nad nacismem, podělil o jeden z mnoha příběhů, které jsem v ní našel. Napřed však trochu obecných informací.

Když 7. prosince 1941 Japonci zaútočili na Pearl Harbor, sloužilo v amerických ozbrojených silách celkem 1,75 milionu mužů a žen. Na konci druhé světové války to bylo přes 12 milionů mužů a žen. Na počátku války měly ozbrojené síly 242 kaplanů ve službě a 857 v rezervě, během ní bylo do služby zařazeno dalších skoro 12 000 kaplanů. Přesto se požadované počty kaplanů nedařilo zcela naplnit.

Tito kaplani tvořili velice pestrou směs kněží, pastorů a rabínů. Často to byli velmi vzdělaní lidé, mnohdy již otcové rodin. Do služby se hlásili dobrovolně. Než však byli přijati, museli kolikrát překonat různé administrativní překážky jak na straně ozbrojených sil, tak svých církví. 

Mezi jejich úkoly patřila duchovenská péče o vojáky, ale i povzbuzování morálky jak mezi vojáky, tak doma. Slavili mše a svátosti smíření, rozdávali Bible, misály a modlitební knížky, pořádali biblické hodiny, vedli (nejen) duchovní rozhovory. Mnozí čerstvě odvedení vojáci trpěli steskem po domově, pro mnohé to bylo dokonce poprvé, co byli dlouho mimo domov. Možnost zajít za kaplanem a prostě si pokecat pro ně byla neocenitelná. Kaplani se snažili vytvářet jakýsi domov mimo domov. Organizovali také různé sportovní a hudební aktivity či malé knihovny, aby se vojáci zabavili, pokud zrovna měli volno či třeba čekali, než bude jejich jednotka poslána do boje. Jindy organizovali pomoc pro komunitu v místě, kde byla jejich jednotka zrovna dislokována, či žehlili vztahy s místními. Sloužili jako pošťáci, nosili zprávy z domova i zprávy domů, pomáhali s osobními a vztahovými problémy, navštěvovali raněné, nemocné, vězněné. Spolu s lékaři varovali před pohlavně přenosnými chorobami. Některým vojákům sloužili jako bankéři schraňující jejich žold, jiným pomáhali na poslední chvíli vyřešit formality s životními pojistkami. Pomáhali vězňům vysvobozeným z  koncentračních táborů i dalším lidem postiženým válkou. Po válce pomáhali vojákům připravit se na návrat do běžného života a podobně jako oni, i kaplani často řešili svá psychická i fyzická traumata z války.

Během bojů stáli spolu s těmi nejzranitelnějšími vojáky. Jeden generál námořní pěchoty řekl, že pokud mají kaplani plnit svoji roli efektivně, musí jim být dovoleno konat jejich službu v nebezpečných situacích, přímo v předních pozicích, protože starost mužů o jejich duše, o Boha a o život po smrti roste s každým krokem k první linii . A tak se vylodili již s prvními jednotkami na Guadalcanalu či v Normandii, seskočili na padáku mezi vojáky U. S. Army uprostřed džunglí Nové Guineje, plavili se na lodích plujících do boje atd. Modlili se spolu s vojáky, hledali raněné a navštěvovali je. Hledali, identifikovali a pohřbívali mrtvé, psali osobní dopisy pozůstalým. Mnozí kaplani získali vysoká vyznamenání za statečnost, s níž pod palbou zachraňovali své spolubojovníky, jiní se vyznamenali v často úděsných podmínkách zajateckých táborů. 

Pravděpodobně nejznámější je příběh Čtyř kaplanů (Four Chaplains), který se skutečně odehrál, byť vypadá jako z romantické brožurky. Stalo se to 3. února 1943 na palubě lodi USAT Dorchester, která převážela vojáky do Grónska. Shodou okolností byli na palubě hned čtyři kaplani, kteří doprovázeli své jednotky: metodistický pastor George Fox (43), rabín Alexander D. Goode (32), pastor Holandské reformované církve Clark V. Poling (33), syn vojenského kaplana z první světové války, a katolický kněz John P. Washington (35). Již před onou osudnou nocí navštěvovali nemocné, vedli bohoslužby a zpívali s muži na palubě.

Krátce po půlnoci 3. února byla loď torpédována německou ponorkou U-223 a potopila se během 20 minut do ledové vody necelých 180 kilometrů od Grónska. Mnozí muži ignorovali rozkaz, aby vzhledem k nebezpečí útoku ponorek spali v oblečení a záchranných vestách. Torpédo vyřadilo elektrický systém lodi, loď se ponořila do tmy a téměř ihned se naklonila 30 stupňů na pravobok. Mnozí muži zůstali v podpalubí, řada byla zraněna, jiní zpanikařili. Jen dva ze 14 záchranných člunů se podařilo spustit na vodu a úspěšně použít. Kaplani se snažili muže uklidnit, pomáhali s evakuací lodi a odváděli zraněné do bezpečí. Záchranné vesty došly dříve, než se dostalo na všechny. Všichni čtyři kaplani pak dali své vesty jiným mužům, dál jim pomáhali do záchranných člunů, uklidňovali a povzbuzovali druhé a modlili se za bezpečí těch, kdo všude kolem opouštěli loď. Nakonec klesli s lodí do vln, ruku v ruce, s modlitbou a za zpěvu hymnů. Přežilo pouhých 226 z 904 mužů na palubě.

Příběh se brzy stal známým po celých Spojených státech. Všichni čtyři kaplani byli posmrtně vyznamenáni Křížem za vynikající službu (Distinguished Service Cross), druhým nejvyšším vyznamenáním U. S. Army, a Purpurovým srdcem (Purple Heart), medailí udělovanou zraněným nebo zabitým ve službě. Nejvyššího vyznamenání, Medaile cti (Medal of Honor), se jim nedostalo jen proto, že ryze formálně nesplnili požadavek, aby k hrdinskému činu došlo přímo pod palbou. Kongres však vytvořil speciální Medaili Čtyř kaplanů zamýšlenou tak, aby měla stejnou váhu a důležitost jako Medaile cti. V roce 1988 byl jednomyslným rozhodnutím Kongresu vyhlášen 3. únor dnem Čtyř kaplanů. Bylo jim zasvěceno několik kaplí a vydána pamětní známka. Na jejich památku existují dvě nadace. 

Ing. Boleslav Vraný, Ph.D.
Původně psáno pro "Fchodoviny" - měsíčník farnosti v Praze Chodově
Převzato se svolením
Redakčně upraveno