Jednou postavou Vánoc jsou i andělé. Jak je to s jejich existencí, posláním a s našimi představami o nic? Mají křídla? Jak o nich vyprávět dětem?
Bytost s křídly převádějící dítě přes lávku nad propastí? Děťátko v košilce třepetající se nad hlavami zástupů? Postava z pohádek v bílém rouchu? Ten převlečený, kdo chodí s Mikulášem a čertem, nebo snad ta postava z reklamního plakátu, která nabízí zboží?
KDO JE TO ANDĚL?
Na jedné straně podivuhodný Boží posel z biblických příběhů, který doprovází, chrání, uzdravuje a přináší dobré zprávy, na druhé straně podivný kýč ve službách světa. Mezi nimi leží obrovská propast.
Propast se prohlubuje také zásluhou mnohých prarodičů, kteří se domnívají, že je dětem bližší a srozumitelnější vztah k andělům nebo k postavě malého dítěte Ježíše, a zahlcují své vnuky a vnučky andělíčky a zbožnými obrázky. Je to jinak. Přirozený vztah dítěte nesměřuje ke druhému dítěti, ale k rodičům. Jsou to rodiče, kteří jsou vzorem první představy dítěte o Bohu a slyšet o něm jako o dobrém, živém, velikém a velkorysém je pro dítě důležitější, než slyšet o „andělíčkovi strážníčkovi“.
Jak tedy odpovídat na dětské otázky, když jsou představy o andělech spojovány spíše s obrázky, figurkami a nakupováním než s vírou? Jak mluvit s dětmi o andělech tak, aby to nebylo naivní a zastaralé? Co o nich víme? Jak vypadají? Opravdu jsou?
První jistotou, která nabízí pevnou půdu pod nohama, může být osobní výpověď:
Nevím s jistotou, jestli andělé opravdu jsou. Ještě jsem žádného v bílých šatech a s křídly neviděl, ale přesto si myslím, že jsou a že nemusejí mít ani bílé šaty, ani křídla. Četl jsem o nich a myslím, že jsem i několik andělů ve svém životě potkal.
EXISTENCE ANDĚLŮ
Jsou dvě velké oblasti, ze kterých na existenci andělů usuzujeme. Jsou to biblické příběhy a naše životní zkušenost.
Andělé biblických textů většinou nemívají jména a není ani přesně popsáno, jak vypadají. Není podstatné, abychom je znali a abychom věděli, jak vypadají. Podstatné je, co dělají. Andělé biblických příběhů jsou vždy spojeni s konkrétní situací, s Bohem a člověkem.
Dočítáme se, že andělé s plamennými meči střeží cestu do ráje a čekají nás v Božím království, andělé navštěvují Abrahama a zachraňují Hagar z pouště, Tóbijáše anděl doprovází, radí a uzdravuje jeho blízké, Jákobův anděl s ním dokonce bojuje, andělé mají příkaz člověka nést, aby se nezranil o kámen, Mariin anděl říká „neboj se“, andělé, které viděli pastýři, zpívají „sláva na výsostech Bohu“, k Josefovi promlouvá anděl ve snu, aby zachránil dítě před králem Herodem a andělé slouží Ježíšovi na poušti a posilují jej v Getsemanské zahradě.
Andělé nás navštěvují a můžeme v nich zahlédnout Boha. Mluví jeho hlasem, přinášejí pomoc, ukazují cestu, ohlašují budoucí a jsou strážci a ochránci. Jsou neoddělitelně spojení s příběhem, který o nich vypráví. Může to být příběh z Bible, i ten, který prožíváme.
To je základní pravidlo, jak hovořit o andělech srozumitelně a citlivě. Není totiž třeba mluvit o nich samotných, ale vyprávět příběhy, ve kterých se objevují. Svět andělů je mnohem realističtější a všednější, než by se na první pohled mohlo zdát.
ZKUŠENOST DŮVĚRY
Andělé nenápadně a tiše bdí nad osudem lidí a je škoda ochudit o ně dětský svět.
První zkušenost s někým, kdo „nad ním bdí“, má dítě velice brzy. Nejbližší lidé jej drží za ruku, kousek poponesou, odstraní překážku, poradí, kudy jít a co obejít. Kdo hlídá malé dítě, ví, jak je důležité nespustit z něj oči, držet je, když dělá první kroky, a zvednout je, když spadne na zem. Pokud budeme „bdít“ nad dítětem jemně a ohleduplně, bude i jeho první zkušenost s člověkem, který jej chrání a vede, citlivá a mírná. Tato zkušenost důvěry je mnohem bližší představě o andělovi než barevný kýčovitý obrázek.
Když se pak jako dospělí zamyslíme, zda jsme se někdy setkali s andělem, nevybaví se nám většinou nic neobvyklého nebo senzačního. Uslyšíme druhé vyprávět o situacích, kdy jim někdo pomohl v nebezpečí, chytil je za rameno, když jako malí chtěli přeběhnout přes cestu, svezl je, když jim v noci ujel autobus a začalo pršet, donesl ztracenou peněženku, v těžké chvíli nečekaně dodal odvahu a naději nebo se jen tak zeptal, co jim chybí.
Jak rozmanité jsou zážitky lidí s anděly, tak rozmanité je i zobrazování andělů. Některý je dětský a baculatý, jiný vysoký a štíhlý, některý je vznešený a sklání se a jiný otevírá náruč.
ANDĚL RAFAEL
Jedno vyprávění o setkání člověka s andělem v konkrétní situaci, na které není nic neobvyklého, by mohlo vypadat takto:
Jeden starý muž, který se jmenoval Tóbit, řekl jednoho dne svému synovi Tóbijášovi:
„Jsem starý a brzy umřu. Vydej se na cestu a jdi k našim příbuzným. Dobře se o tebe postarají. Najdeš u nich poklad a vše, po čem toužíš, abys, až já tady nebudu, nestrádal a měl všeho dostatek. Jdi, je to daleká cesta!“
Tóbijáš se však zeptal: „Kdo mi ji ukáže? Já ji neznám.“
Otec mu poradil, aby si našel někoho, kdo cestu zná a kdo jej bude doprovázet, aby nebyl sám.
Tóbijáš odešel hledat takového člověka a potkal Rafaela.
Rafael mu řekl: „Půjdu s tebou. Já cestu znám.“
Byl to Boží anděl, ale Tóbijáš ho nepoznal.
Tak se oba vydali na cestu a šli, až přišli k řece. Tóbijáš se chtěl vykoupat, ale z vody vyskočila ryba a chtěla ho kousnout.
Rafael zavolal: „Chytni ji, pevně ji drž a vyhoď na břeh!“
Pak si rybu upekli, snědli a Rafael poradil Tóbijášovi, aby si některé části ryby schoval, protože jsou léčivé.
Po mnoha dnech a po dlouhé cestě přišli do města, kde bydleli Tóbijášovi příbuzní.
Přišli k nim a Rafael radil Tóbijášovi tak, že Tóbijáš opravdu získal bohatství a štěstí pro svůj další život. S Rafaelovou pomocí uzdravil ženu a oženil se s ní, získal peníze a pak se všichni tři vydali na cestu domů.
Než se vrátili, Tóbit zármutkem oslepl, ale Tóbijáš ho uzdravil. Když otec znovu po dlouhé době uviděl svého syna, obejmul ho, plakal radostí a děkoval Bohu:
„Požehnaný Bůh a požehnaní všichni jeho andělé!“
Pak si otec zavolal Rafaela a chtěl se tomu, který udělal tolik dobrého pro jeho syna a ve zdraví jej přivedl domů, odměnit.
Až teď Rafael řekl: „Dobrořečte Bohu a chvalte ho. To on mě k vám poslal, aby vám pomohl. Já jsem Rafael – Boží anděl.“
Otec i syn se polekali a poklonili se. Anděl jim však řekl:
„Nebojte se. Přináším vám pokoj. Buďte šťastní a dobrořečte Bohu po všechny věky.“
Pak anděl odešel a Tóbijáš a Tóbit všem vyprávěli, co se jim stalo, jaké veliké a podivuhodné věci prožili a jak veliký a podivuhodný je Bůh.
JAK S DĚTMI MLUVIT O ANDĚLECH?
• S dětmi si můžeme vyprávět nebo kreslit, jak si představují svého anděla. Jaký je a jak asi vypadá?
• Můžeme si prohlédnout kostel, do kterého chodíme, a podívat se, jak vypadají obrazy a sochy andělů. Můžeme si o nich vyprávět, přemýšlet, co asi dělají, co říkají, a dávat jim podle toho různá jména.
• Můžeme dětem vyprávět, kdy jsme se sami setkali s andělem.
• Můžeme dětem beze strachu odpovídat na otázky. Stačí říct nevím, ale tuším, protože jsem zažil…
• Můžeme dětem vysvětlit, proč kreslíme anděly s křídly a proč křídla k andělovi patří. Lidé si mysleli, že nebe je nahoře, a anděl, který přichází z nebe, by se na zem nedostal jinak než jako pták.
KŘÍDLA JAKO SYMBOL
Ten, kdo má křídla, je svobodný, může si létat, kam chce, a být rychle tam, kde je třeba. Schovat někoho pod křídly znamená chránit jej, opatrovat a poskytnout mu bezpečí.
Křídla k andělovi patří, ale myslím, že je nepotřebuje. Vypadá totiž jako každý jiný člověk, který znenadání přijde, utěší, pohladí a pomůže.
Nevíme a ani nikdy s jistotou vědět nebudeme, jak andělé vypadají. Jisté však je, že často prožíváme neobyčejně obyčejné chvíle, kdy je nám najednou někdo nečekaně blízko a kdy my jsme blízko druhým. A to je velká věc.
Článek vyšel v 5. čísle časopisu Rodinný život z roku 2005
Převzato se svolením
Kontakt na redakci:
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouc
Tel. 587 405 250-3
Email: rodina@arcibol.cz
***
Další texty k tématu Anděl, andělé naleznete zde
KDO JE TO ANDĚL?
Na jedné straně podivuhodný Boží posel z biblických příběhů, který doprovází, chrání, uzdravuje a přináší dobré zprávy, na druhé straně podivný kýč ve službách světa. Mezi nimi leží obrovská propast.
Propast se prohlubuje také zásluhou mnohých prarodičů, kteří se domnívají, že je dětem bližší a srozumitelnější vztah k andělům nebo k postavě malého dítěte Ježíše, a zahlcují své vnuky a vnučky andělíčky a zbožnými obrázky. Je to jinak. Přirozený vztah dítěte nesměřuje ke druhému dítěti, ale k rodičům. Jsou to rodiče, kteří jsou vzorem první představy dítěte o Bohu a slyšet o něm jako o dobrém, živém, velikém a velkorysém je pro dítě důležitější, než slyšet o „andělíčkovi strážníčkovi“.
Jak tedy odpovídat na dětské otázky, když jsou představy o andělech spojovány spíše s obrázky, figurkami a nakupováním než s vírou? Jak mluvit s dětmi o andělech tak, aby to nebylo naivní a zastaralé? Co o nich víme? Jak vypadají? Opravdu jsou?
První jistotou, která nabízí pevnou půdu pod nohama, může být osobní výpověď:
Nevím s jistotou, jestli andělé opravdu jsou. Ještě jsem žádného v bílých šatech a s křídly neviděl, ale přesto si myslím, že jsou a že nemusejí mít ani bílé šaty, ani křídla. Četl jsem o nich a myslím, že jsem i několik andělů ve svém životě potkal.
EXISTENCE ANDĚLŮ
Jsou dvě velké oblasti, ze kterých na existenci andělů usuzujeme. Jsou to biblické příběhy a naše životní zkušenost.
Andělé biblických textů většinou nemívají jména a není ani přesně popsáno, jak vypadají. Není podstatné, abychom je znali a abychom věděli, jak vypadají. Podstatné je, co dělají. Andělé biblických příběhů jsou vždy spojeni s konkrétní situací, s Bohem a člověkem.
Dočítáme se, že andělé s plamennými meči střeží cestu do ráje a čekají nás v Božím království, andělé navštěvují Abrahama a zachraňují Hagar z pouště, Tóbijáše anděl doprovází, radí a uzdravuje jeho blízké, Jákobův anděl s ním dokonce bojuje, andělé mají příkaz člověka nést, aby se nezranil o kámen, Mariin anděl říká „neboj se“, andělé, které viděli pastýři, zpívají „sláva na výsostech Bohu“, k Josefovi promlouvá anděl ve snu, aby zachránil dítě před králem Herodem a andělé slouží Ježíšovi na poušti a posilují jej v Getsemanské zahradě.
Andělé nás navštěvují a můžeme v nich zahlédnout Boha. Mluví jeho hlasem, přinášejí pomoc, ukazují cestu, ohlašují budoucí a jsou strážci a ochránci. Jsou neoddělitelně spojení s příběhem, který o nich vypráví. Může to být příběh z Bible, i ten, který prožíváme.
To je základní pravidlo, jak hovořit o andělech srozumitelně a citlivě. Není totiž třeba mluvit o nich samotných, ale vyprávět příběhy, ve kterých se objevují. Svět andělů je mnohem realističtější a všednější, než by se na první pohled mohlo zdát.
ZKUŠENOST DŮVĚRY
Andělé nenápadně a tiše bdí nad osudem lidí a je škoda ochudit o ně dětský svět.
První zkušenost s někým, kdo „nad ním bdí“, má dítě velice brzy. Nejbližší lidé jej drží za ruku, kousek poponesou, odstraní překážku, poradí, kudy jít a co obejít. Kdo hlídá malé dítě, ví, jak je důležité nespustit z něj oči, držet je, když dělá první kroky, a zvednout je, když spadne na zem. Pokud budeme „bdít“ nad dítětem jemně a ohleduplně, bude i jeho první zkušenost s člověkem, který jej chrání a vede, citlivá a mírná. Tato zkušenost důvěry je mnohem bližší představě o andělovi než barevný kýčovitý obrázek.
Když se pak jako dospělí zamyslíme, zda jsme se někdy setkali s andělem, nevybaví se nám většinou nic neobvyklého nebo senzačního. Uslyšíme druhé vyprávět o situacích, kdy jim někdo pomohl v nebezpečí, chytil je za rameno, když jako malí chtěli přeběhnout přes cestu, svezl je, když jim v noci ujel autobus a začalo pršet, donesl ztracenou peněženku, v těžké chvíli nečekaně dodal odvahu a naději nebo se jen tak zeptal, co jim chybí.
Jak rozmanité jsou zážitky lidí s anděly, tak rozmanité je i zobrazování andělů. Některý je dětský a baculatý, jiný vysoký a štíhlý, některý je vznešený a sklání se a jiný otevírá náruč.
ANDĚL RAFAEL
Jedno vyprávění o setkání člověka s andělem v konkrétní situaci, na které není nic neobvyklého, by mohlo vypadat takto:
Jeden starý muž, který se jmenoval Tóbit, řekl jednoho dne svému synovi Tóbijášovi:
„Jsem starý a brzy umřu. Vydej se na cestu a jdi k našim příbuzným. Dobře se o tebe postarají. Najdeš u nich poklad a vše, po čem toužíš, abys, až já tady nebudu, nestrádal a měl všeho dostatek. Jdi, je to daleká cesta!“
Tóbijáš se však zeptal: „Kdo mi ji ukáže? Já ji neznám.“
Otec mu poradil, aby si našel někoho, kdo cestu zná a kdo jej bude doprovázet, aby nebyl sám.
Tóbijáš odešel hledat takového člověka a potkal Rafaela.
Rafael mu řekl: „Půjdu s tebou. Já cestu znám.“
Byl to Boží anděl, ale Tóbijáš ho nepoznal.
Tak se oba vydali na cestu a šli, až přišli k řece. Tóbijáš se chtěl vykoupat, ale z vody vyskočila ryba a chtěla ho kousnout.
Rafael zavolal: „Chytni ji, pevně ji drž a vyhoď na břeh!“
Pak si rybu upekli, snědli a Rafael poradil Tóbijášovi, aby si některé části ryby schoval, protože jsou léčivé.
Po mnoha dnech a po dlouhé cestě přišli do města, kde bydleli Tóbijášovi příbuzní.
Přišli k nim a Rafael radil Tóbijášovi tak, že Tóbijáš opravdu získal bohatství a štěstí pro svůj další život. S Rafaelovou pomocí uzdravil ženu a oženil se s ní, získal peníze a pak se všichni tři vydali na cestu domů.
Než se vrátili, Tóbit zármutkem oslepl, ale Tóbijáš ho uzdravil. Když otec znovu po dlouhé době uviděl svého syna, obejmul ho, plakal radostí a děkoval Bohu:
„Požehnaný Bůh a požehnaní všichni jeho andělé!“
Pak si otec zavolal Rafaela a chtěl se tomu, který udělal tolik dobrého pro jeho syna a ve zdraví jej přivedl domů, odměnit.
Až teď Rafael řekl: „Dobrořečte Bohu a chvalte ho. To on mě k vám poslal, aby vám pomohl. Já jsem Rafael – Boží anděl.“
Otec i syn se polekali a poklonili se. Anděl jim však řekl:
„Nebojte se. Přináším vám pokoj. Buďte šťastní a dobrořečte Bohu po všechny věky.“
Pak anděl odešel a Tóbijáš a Tóbit všem vyprávěli, co se jim stalo, jaké veliké a podivuhodné věci prožili a jak veliký a podivuhodný je Bůh.
JAK S DĚTMI MLUVIT O ANDĚLECH?
• S dětmi si můžeme vyprávět nebo kreslit, jak si představují svého anděla. Jaký je a jak asi vypadá?
• Můžeme si prohlédnout kostel, do kterého chodíme, a podívat se, jak vypadají obrazy a sochy andělů. Můžeme si o nich vyprávět, přemýšlet, co asi dělají, co říkají, a dávat jim podle toho různá jména.
• Můžeme dětem vyprávět, kdy jsme se sami setkali s andělem.
• Můžeme dětem beze strachu odpovídat na otázky. Stačí říct nevím, ale tuším, protože jsem zažil…
• Můžeme dětem vysvětlit, proč kreslíme anděly s křídly a proč křídla k andělovi patří. Lidé si mysleli, že nebe je nahoře, a anděl, který přichází z nebe, by se na zem nedostal jinak než jako pták.
KŘÍDLA JAKO SYMBOL
Ten, kdo má křídla, je svobodný, může si létat, kam chce, a být rychle tam, kde je třeba. Schovat někoho pod křídly znamená chránit jej, opatrovat a poskytnout mu bezpečí.
Křídla k andělovi patří, ale myslím, že je nepotřebuje. Vypadá totiž jako každý jiný člověk, který znenadání přijde, utěší, pohladí a pomůže.
Nevíme a ani nikdy s jistotou vědět nebudeme, jak andělé vypadají. Jisté však je, že často prožíváme neobyčejně obyčejné chvíle, kdy je nám najednou někdo nečekaně blízko a kdy my jsme blízko druhým. A to je velká věc.
Článek vyšel v 5. čísle časopisu Rodinný život z roku 2005
Převzato se svolením
Kontakt na redakci:
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouc
Tel. 587 405 250-3
Email: rodina@arcibol.cz
***
Další texty k tématu Anděl, andělé naleznete zde
