Ježíš varuje před červotočem samolibosti
Drazí bratři a sestry, Dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme.
Drazí bratři a sestry, Dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme.
"Obraťte se ke mně celým srdcem“. Výzva k obrácení je dominantní téma, které prostupuje všemi prvky dnešní liturgie. Již ve vstupní antifoně se praví, že Pán nechce trestat za hříchy, ale žádá obrácení a ve vstupní modlitbě je křesťanský lid vyzýván, aby začal svou „duchovní obnovu“. V prvním čtení prorok Joel vybízí k návratu k Hospodinu „celým srdcem, v postu, nářku a pláči, neboť Hospodin je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí“ (2,12-13). Boží příslib je jasný. Pokud lid poslechne výzvu k obrácení, Bůh nechá triumfovat své milosrdenství a jeho přátelé budou naplněni hojnou přízní. V responsoriálním žalmu si liturgické shromáždění osvojuje invokace 50. žalmu a prosí Pána, aby nám „stvořil nové srdce“ a „obnovil v nás ducha vytrvalosti“. V úryvku z evangelia nás pak Ježíš varuje před červotočem samolibosti, jenž vede k okázalosti, přetvářce, povrchnosti a sebeuspokojení, a zdůrazňuje potřebu živit opravdovost srdce. Zároveň poukazuje na prostředek, jak v tomto úmyslu růst, tj. pěstováním důvěrného vztahu k nebeskému Otci.
Obzvláště příhodná jsou v tomto jubilejním roce, připomínajícím dva tisíce let od narození svatého Pavla, jeho slova z druhého listu Korinťanům: „Kristovým jménem vyzýváme, smiřte se s Bohem“ (5,20). Tato apoštolova výzva zní jako další podnět k tomu, abychom vzali vážně postní pobídku k obrácení. Pavel mimořádným způsobem zakusil moc milosti Boží, milosti velikonočního tajemství, z něhož sama postní doba žije. Představuje se nám jako „vyslanec“ Páně. Kdo jiný nám může pomoci lépe než on, projít tuto trasu vnitřního obrácení plodně? V prvním listu Timotejovi píše: „Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě.“ A dodává: „Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života“ (1,15-16). Apoštol je si tedy vědom, že byl vybrán jako příklad a tento jeho příklad se týká právě obrácení, proměny jeho života, k níž došlo díky milosrdné lásce Boží. „Ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník – přiznává – dostalo se mi však milosrdenství… a milost našeho Pána se na mně tím hojněji projevila“ (ibid. 1,13-14). Veškeré jeho kázání a celý jeho misijní život byly neseny touto vnitřní pohnutkou, kterou lze převést na základní prožitek „milosti“. „Ale Boží milostí jsem to, co jsem – píše Korinťanům – pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou“ (1 Kor 15,10). Jde o vědomí, které prostupuje všemi jeho spisy a působí jako vnitřní „podnět“, skrze nějž Bůh mohl působit a vést jej stále vpřed k novým nejen zeměpisným, ale i duchovním horizontům.
Svatý Pavel uznává, že všechno v něm je dílem božské milosti, ale nezapomíná, že je třeba svobodně přilnout k daru nového života, obdrženého křtem. V textu šesté kapitoly listu Římanům, který bude čten o Velikonoční vigilii, píše: „Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle tak, abyste poslouchali jeho žádosti. Ani své údy už nepropůjčujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje ke špatnosti. Ale postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili. Své údy dejte Bohu jako nástroje ke konání spravedlnosti“ (6,12-13). V těchto slovech nacházíme program postní doby v jeho vnitřní křestní perspektivě. Z jedné strany se tvrdí, že vítězství Krista nad hříchem nastalo jednou provždy jeho smrtí a vzkříšením; z druhé strany jsme povzbuzováni, abychom nepropůjčovali svoje údy hříchu, tzn. nedávali hříchu takříkajíc prostor k odvetě. Kristovo vítězství čeká, že si jej učedník přivlastní, k čemuž dochází především křtem, prostřednictvím něhož jsme se ve spojení s Ježíšem stali „živými, vzkříšenými z mrtvých“. Aby však v pokřtěném Kristus mohl plně kralovat, musí věrně následovat Jeho učení; nesmí polevit v bdělosti, aby protivníkovi nedovolil nějak opětovně dobýt vlastní území.
Ale jak dovršit křestní povolání, jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci? V dnešním evangelním úryvku nám Pán ukazuje tři užitečné prostředky: modlitbu, almužnu a půst. Ve zkušenosti a ve spisech svatého Pavla nacházíme také v této souvislosti užitečné podněty. V souvislosti s modlitbou vybízí k „vytrvalosti“, máme při ní být „bdělí a vděční“ (Řím 12,12; Kol 4,2) a „modlit se bez přestání“ (1 Sol 5,17)k Ježíši, jenž je v hloubi našeho srdce. Vztah k Bohu je přítomný, zůstává přítomný, i když mluvíme, plníme své profesní povinnosti. Tolik tedy k modlitbě, tj. vnitřní přítomnosti vztahu k Bohu v našem srdci. Ta se stává vždy znovu také explicitní modlitbou. Pokud jde o almužnu jsou zajisté důležité pasáže, pojednávající o velké sbírce ve prospěch chudých bratří (srov. 2 Kor 8-9), ale je třeba zdůraznit, že pro svatého Pavla je láska-charita vrcholem života věřícího, „svorníkem dokonalosti“: „nade všechno mějte lásku – píše Kolosanům – neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). O půstu výslovně nemluví, ale vybízí ke střízlivosti, kterou podává jako charakteristiku toho, kdo je povolán k životu v bdělém očekávání Páně (srov. 1 Sol 5,6-8; Tit 2,12). Zajímavá je také jeho narážka na duchovní „závod“, který vyžaduje ukázněnost: „Kdo se chce zúčastnit nějakého závodu – píše Korinťanům – zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející“ (1 Kor 9,25). Křesťan musí být disciplinovaný, aby nalézal cestu a skutečně došel k Pánu.
Toto je tedy povolání křesťanů: byli vzkříšeni s Kristem, prošli smrtí a nyní je jejich život - jak říká Pavel - skryt s Kristem v Bohu (srov. Kol 3,1-2). K životu této nové „existence“ v Bohu je nezbytná výživa Božím Slovem. Jenom tak se můžeme skutečně spojit s Bohem, žít v přítomnosti Boha, jsme-li v dialogu, nasloucháme-li Božímu Slovu. Ježíš to říká jasně, když odpovídá na první ze tří pokušení na poušti citátem z Deuteronomia: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4; srov. Dt 8,3). Svatý Pavel doporučuje: „Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně “ (Kol 3,16). I tady je apoštol především svědek. Jeho listy jsou výmluvným dokladem toho, že žil v nepřetržitém dialogu s Božím Slovem: myšlení, jednání, modlitba, teologie, kázání, povzbuzení – to všechno bylo u něho plodem Slova, jehož se mu dostávalo již od mládí v hebrejské víře, plně se odhalilo jeho zraku při setkání se zabitým a vzkříšeným Kristem a hlásal jej po zbytek života při svém misijním „běhu“. Jemu bylo zjeveno, že Bůh vyslovil v Ježíši Kristu své definitivní Slovo. Slovo spásy, kterým je Velikonoční tajemství, sebedarování v kříži, které se pak stává vzkříšením, protože láska je silnější než smrt. Sv. Pavel tak mohl dojít k závěru: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). U Pavla ožilo Slovo a jedinou jeho chloubou je ukřižovaný a vzkříšený Kristus.
Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, odříkavým, ukázněným a kajícným životním stylem, ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
***
Další texty k tématu POSTNÍ DOBA naleznete zde, k tématu naleznete zde
Obzvláště příhodná jsou v tomto jubilejním roce, připomínajícím dva tisíce let od narození svatého Pavla, jeho slova z druhého listu Korinťanům: „Kristovým jménem vyzýváme, smiřte se s Bohem“ (5,20). Tato apoštolova výzva zní jako další podnět k tomu, abychom vzali vážně postní pobídku k obrácení. Pavel mimořádným způsobem zakusil moc milosti Boží, milosti velikonočního tajemství, z něhož sama postní doba žije. Představuje se nám jako „vyslanec“ Páně. Kdo jiný nám může pomoci lépe než on, projít tuto trasu vnitřního obrácení plodně? V prvním listu Timotejovi píše: „Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě.“ A dodává: „Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života“ (1,15-16). Apoštol je si tedy vědom, že byl vybrán jako příklad a tento jeho příklad se týká právě obrácení, proměny jeho života, k níž došlo díky milosrdné lásce Boží. „Ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník – přiznává – dostalo se mi však milosrdenství… a milost našeho Pána se na mně tím hojněji projevila“ (ibid. 1,13-14). Veškeré jeho kázání a celý jeho misijní život byly neseny touto vnitřní pohnutkou, kterou lze převést na základní prožitek „milosti“. „Ale Boží milostí jsem to, co jsem – píše Korinťanům – pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou“ (1 Kor 15,10). Jde o vědomí, které prostupuje všemi jeho spisy a působí jako vnitřní „podnět“, skrze nějž Bůh mohl působit a vést jej stále vpřed k novým nejen zeměpisným, ale i duchovním horizontům.
Svatý Pavel uznává, že všechno v něm je dílem božské milosti, ale nezapomíná, že je třeba svobodně přilnout k daru nového života, obdrženého křtem. V textu šesté kapitoly listu Římanům, který bude čten o Velikonoční vigilii, píše: „Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle tak, abyste poslouchali jeho žádosti. Ani své údy už nepropůjčujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje ke špatnosti. Ale postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili. Své údy dejte Bohu jako nástroje ke konání spravedlnosti“ (6,12-13). V těchto slovech nacházíme program postní doby v jeho vnitřní křestní perspektivě. Z jedné strany se tvrdí, že vítězství Krista nad hříchem nastalo jednou provždy jeho smrtí a vzkříšením; z druhé strany jsme povzbuzováni, abychom nepropůjčovali svoje údy hříchu, tzn. nedávali hříchu takříkajíc prostor k odvetě. Kristovo vítězství čeká, že si jej učedník přivlastní, k čemuž dochází především křtem, prostřednictvím něhož jsme se ve spojení s Ježíšem stali „živými, vzkříšenými z mrtvých“. Aby však v pokřtěném Kristus mohl plně kralovat, musí věrně následovat Jeho učení; nesmí polevit v bdělosti, aby protivníkovi nedovolil nějak opětovně dobýt vlastní území.
Ale jak dovršit křestní povolání, jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci? V dnešním evangelním úryvku nám Pán ukazuje tři užitečné prostředky: modlitbu, almužnu a půst. Ve zkušenosti a ve spisech svatého Pavla nacházíme také v této souvislosti užitečné podněty. V souvislosti s modlitbou vybízí k „vytrvalosti“, máme při ní být „bdělí a vděční“ (Řím 12,12; Kol 4,2) a „modlit se bez přestání“ (1 Sol 5,17)k Ježíši, jenž je v hloubi našeho srdce. Vztah k Bohu je přítomný, zůstává přítomný, i když mluvíme, plníme své profesní povinnosti. Tolik tedy k modlitbě, tj. vnitřní přítomnosti vztahu k Bohu v našem srdci. Ta se stává vždy znovu také explicitní modlitbou. Pokud jde o almužnu jsou zajisté důležité pasáže, pojednávající o velké sbírce ve prospěch chudých bratří (srov. 2 Kor 8-9), ale je třeba zdůraznit, že pro svatého Pavla je láska-charita vrcholem života věřícího, „svorníkem dokonalosti“: „nade všechno mějte lásku – píše Kolosanům – neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). O půstu výslovně nemluví, ale vybízí ke střízlivosti, kterou podává jako charakteristiku toho, kdo je povolán k životu v bdělém očekávání Páně (srov. 1 Sol 5,6-8; Tit 2,12). Zajímavá je také jeho narážka na duchovní „závod“, který vyžaduje ukázněnost: „Kdo se chce zúčastnit nějakého závodu – píše Korinťanům – zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející“ (1 Kor 9,25). Křesťan musí být disciplinovaný, aby nalézal cestu a skutečně došel k Pánu.
Toto je tedy povolání křesťanů: byli vzkříšeni s Kristem, prošli smrtí a nyní je jejich život - jak říká Pavel - skryt s Kristem v Bohu (srov. Kol 3,1-2). K životu této nové „existence“ v Bohu je nezbytná výživa Božím Slovem. Jenom tak se můžeme skutečně spojit s Bohem, žít v přítomnosti Boha, jsme-li v dialogu, nasloucháme-li Božímu Slovu. Ježíš to říká jasně, když odpovídá na první ze tří pokušení na poušti citátem z Deuteronomia: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4; srov. Dt 8,3). Svatý Pavel doporučuje: „Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně “ (Kol 3,16). I tady je apoštol především svědek. Jeho listy jsou výmluvným dokladem toho, že žil v nepřetržitém dialogu s Božím Slovem: myšlení, jednání, modlitba, teologie, kázání, povzbuzení – to všechno bylo u něho plodem Slova, jehož se mu dostávalo již od mládí v hebrejské víře, plně se odhalilo jeho zraku při setkání se zabitým a vzkříšeným Kristem a hlásal jej po zbytek života při svém misijním „běhu“. Jemu bylo zjeveno, že Bůh vyslovil v Ježíši Kristu své definitivní Slovo. Slovo spásy, kterým je Velikonoční tajemství, sebedarování v kříži, které se pak stává vzkříšením, protože láska je silnější než smrt. Sv. Pavel tak mohl dojít k závěru: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). U Pavla ožilo Slovo a jedinou jeho chloubou je ukřižovaný a vzkříšený Kristus.
Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, odříkavým, ukázněným a kajícným životním stylem, ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
***
Další texty k tématu POSTNÍ DOBA naleznete zde, k tématu naleznete zde
