Je možné žít v církvi bez konfliktů, dokud jsou v ní lidé? Dnes se biblisté víceméně shodují na tom, že i opěvovaná a neustále za vzor dávaná jednomyslnost prvních křesťanů byla spíše vytouženým ideálem pisatele Skutků, jenž chtěl čtenáře povzbudit, aby o tento ideál usilovali. O sporech v prvotní církvi nakonec svědčí i tatáž kniha Skutků, nemluvě o listech apoštola Pavla. Nakonec Petr a Pavel byli oba mužové Boží, jistě se měli rádi, a přece se dostali do konfliktu.
Dnes máme lidi,
kteří vyhlašují válku kvůli neužitečným maličkostem,
a v přemíře své nevědomosti a arogance
hledí zatáhnout do zla co nejvíce jiných.
A do toho všeho se přimíchá víra,
a oni pak vláčejí svými soukromými spory
posvátné jméno Boží.
Nakonec se proto lidé začnou nenávidět,
a není nic bolestnějšího. (Sv. Řehoř z Nyssy)
Kdybychom nevěděli, že jde o výrok svatého Řehoře, který žil ve čtvrtém století po Kristu, mohli bychom ho klidně přisoudit nějakému současníkovi, zarmoucenému malicherností některých sporů v naší církvi deset let po převratu.
Je ovšem vůbec možné žít v církvi bez konfliktů, dokud jsou v ní lidé? Dnes se biblisté víceméně shodují na tom, že i opěvovaná a neustále za vzor dávaná jednomyslnost prvních křesťanů byla spíše vytouženým ideálem pisatele Skutků, jenž chtěl čtenáře povzbudit, aby o tento ideál usilovali. O sporech v prvotní církvi nakonec svědčí i tatáž kniha Skutků, nemluvě o listech apoštola Pavla. Nakonec Petr a Pavel byli oba mužové Boží, jistě se měli rádi, a přece se dostali do konfliktu. Správně upozorňuje i bratr Efraim, že první křesťané byli jedno srdce, ne jedna hlava!
Někdy je totiž právě ve jménu lásky potřeba vyvolat konflikt, případně aktivně se zúčastnit nějakého sporu. O tom svědčí bezpočet příkladů z dějin, ze života světců i ze života samého Ježíše. Ideál jednoty v lásce se nemůže stát hasící pěnou, kterou budeme rozprašovat při sebemenší jiskřičce neshody v názorech. Ani cukrovou vatou, jíž zacpeme ústa každému, kdo by měl odvahu mít a vyslovit jiný názor. Chtít každou výměnu názorů a každý spor rychle zdusit řečmi o lásce a jednotě může být dokonce velmi nebezpečné: konflikt se tím potlačí, přetře na bílo, ale neřeší.
Rovněž je však pravda, že má-li být naše výměna názorů konstruktivní, je třeba naučit se rozlišovat podstatné od malicherností, svůj pohled na pravdu od Pravdy samé, svoje zvyklosti od "takhle se to má správně dělat!" A hlavně se naučit milosrdenství vůči jinak smýšlejícím, protože v Božím jménu nelze nenávidět.
(Kateřina Lachmanová, z knížky O milosrdenství, vydalo Karmelitánské nakladatelství)
kteří vyhlašují válku kvůli neužitečným maličkostem,
a v přemíře své nevědomosti a arogance
hledí zatáhnout do zla co nejvíce jiných.
A do toho všeho se přimíchá víra,
a oni pak vláčejí svými soukromými spory
posvátné jméno Boží.
Nakonec se proto lidé začnou nenávidět,
a není nic bolestnějšího. (Sv. Řehoř z Nyssy)
Kdybychom nevěděli, že jde o výrok svatého Řehoře, který žil ve čtvrtém století po Kristu, mohli bychom ho klidně přisoudit nějakému současníkovi, zarmoucenému malicherností některých sporů v naší církvi deset let po převratu.
Je ovšem vůbec možné žít v církvi bez konfliktů, dokud jsou v ní lidé? Dnes se biblisté víceméně shodují na tom, že i opěvovaná a neustále za vzor dávaná jednomyslnost prvních křesťanů byla spíše vytouženým ideálem pisatele Skutků, jenž chtěl čtenáře povzbudit, aby o tento ideál usilovali. O sporech v prvotní církvi nakonec svědčí i tatáž kniha Skutků, nemluvě o listech apoštola Pavla. Nakonec Petr a Pavel byli oba mužové Boží, jistě se měli rádi, a přece se dostali do konfliktu. Správně upozorňuje i bratr Efraim, že první křesťané byli jedno srdce, ne jedna hlava!
Někdy je totiž právě ve jménu lásky potřeba vyvolat konflikt, případně aktivně se zúčastnit nějakého sporu. O tom svědčí bezpočet příkladů z dějin, ze života světců i ze života samého Ježíše. Ideál jednoty v lásce se nemůže stát hasící pěnou, kterou budeme rozprašovat při sebemenší jiskřičce neshody v názorech. Ani cukrovou vatou, jíž zacpeme ústa každému, kdo by měl odvahu mít a vyslovit jiný názor. Chtít každou výměnu názorů a každý spor rychle zdusit řečmi o lásce a jednotě může být dokonce velmi nebezpečné: konflikt se tím potlačí, přetře na bílo, ale neřeší.
Rovněž je však pravda, že má-li být naše výměna názorů konstruktivní, je třeba naučit se rozlišovat podstatné od malicherností, svůj pohled na pravdu od Pravdy samé, svoje zvyklosti od "takhle se to má správně dělat!" A hlavně se naučit milosrdenství vůči jinak smýšlejícím, protože v Božím jménu nelze nenávidět.
(Kateřina Lachmanová, z knížky O milosrdenství, vydalo Karmelitánské nakladatelství)
