Jak Bůh povolal papeže Františka v jeho 17 letech

Věděl jsem, že to musím udělat.
Tyhle věci cítíte, ale nevíte, co znamenají…

Bůh se s Jorgem „poprvé spojil“ 21. září 1953, šest týdnů před jeho sedmnáctými narozeninami. Začínalo jaro a Buenos Aires rozkvetlo purpurovými žakarandami. Byl na cestě za svou přítelkyní a za kolegy z Katolické akce a spolužáky, aby oslavili Den studentů. Když procházel po Avenida Rivadavia, kolem baziliky svatého Josefa, kterou tak dobře znal, pocítil nutkání vejít dovnitř. „Vstoupil jsem, protože jsem věděl, že to musím udělat. Tyhle věci cítíte, ale nevíte, co znamenají,“ řekl později.

Rozhlédl jsem se, bylo září, možná devět hodin ráno, a uvnitř bylo šero. Uviděl jsem přicházet kněze. Neznal jsem ho, nepatřil k duchovním naší farnosti. Posadil se do jedné ze zpovědnic, první vlevo od oltáře. Nevím přesně, co se stalo potom. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo zezadu popadl a dovedl ke zpovědnici. Podle všeho jsem mu všechno řekl, zpovídal jsem se… ale nevím, co se dělo. Když jsem se vyzpovídal, zeptal jsem se kněze, odkud je, protože jsem ho neznal. Odpověděl: „Jsem z Corrientes a bydlím tady nedaleko v domově pro kněží. Občas sem chodím celebrovat mši.“ Měl leukémii a následující rok zemřel.

V tu chvíli jsem věděl, že musím být knězem. Byl jsem si tím naprosto jistý. Nešel jsem už za ostatními, ale musel jsem se vrátit domů, protože to na mě nesmírně dolehlo. Dál jsem studoval a dělal všechno jako normálně, ale teď už jsem věděl, kam mířím.

Zbožné povolání je „volání Boha k srdci, které toto volání vědomě či podvědomě očekává“, poznamenal kdysi Bergoglio. Přijal je nejen jako Boží vůli vůči němu, ale také jako svoji nejvnitřnější touhu, přestože Bůh – když se rozhodl před ním – to věděl dřív než on. Ze tří cest volby podle kritérií svatého Ignáce byl tohle jasný příklad první cesty: kdy prostě víte. V dopise z roku 1990 napsal, že to byl podobný zážitek, jako když vás shodí kůň.

Více než rok doma nic neřekl a zatím podstupoval, co nazýval „náročným duchovním směřováním“ se zpovědníkem, jehož potkal v bazilice, otcem Duartem Ibarrou, až do doby, kdy ten následujícího roku zemřel ve vojenské nemocnici.

Nebudu knězem v kostele.
Chci do slumů.

V té době pracoval s Oscarem Crespem v chemické laboratoři Hickethier- Bachmann na rohu Santa Fe a Azcuénagy a občas si přivydělával jako vyhazovač v tango barech. Crespo vzpomíná, jak mu jednoho dne Jorge řekl: „Dodělám s vámi střední školu, nebudu však chemikem, ale knězem. Nebudu ale knězem v kostele. Budu jezuitou, protože chci ven, do villas (slumů), chci být mezi lidmi.“

Tato slova vypovídají o mnohem větší jistotě, než jaká vyplývá z vlastních Bergogliových vzpomínek. Přestože věděl jistě, že chce být knězem, nebyl si zcela jist, kterým směrem se vydat, jak vzpomíná v roce 2010. Crespova výpověď naznačuje, že Bergoglio měl v hlavě určitou představu, ale zdaleka to nebyl jasný plán. Až do doby, kdy nastoupil do semináře, neznal žádné jezuity, pouze salesiány a dominikány. Pro dítě nižší střední třídy z Flores nebylo snadné zaklepat na dveře tehdy velikého a úctyhodného řádu, o němž se říkalo, že přijímá jen nejvzdělanější, většinou absolventy svých soukromých škol.

„Uplynulo několik let, než pozvání a rozhodnutí byly definitivní,“ řekl papež František mladým lidem. „Byla to léta úspěchů a radosti, ale také nezdarů a slabosti … Avšak i v nejtemnějších chvílích hříchu a nezdaru jsem hleděl na Ježíše Krista a on mě nikdy neopustil.“

Osobní Krédo, které si sepsal
těsně před vysvěcením na kněze

Při přípravě na vysvěcení Bergoglio podstoupil osmidenní duchovní cvičení. Byla to možnost projít celý svůj život až do současnosti a setkat se s Bohem, který je ve všem skrytý, poděkovat za milost, které se mu dostalo, a požádat za odpuštění za tu, kterou odmítl. Vzpomíná, jak si při modlitbách „velké spirituální síly“ zapsal osobní krédo („věřím“).

• Chci věřit v Boha Otce, který mě miluje jako dítě, a v Ježíše, Pána, který prodchnul můj život svým Duchem, aby mě rozveselil a dovedl mě do věčného království života. 
• Věřím v církev.
• Věřím v příběh svého života, který byl prodchnut milujícím Božím zrakem, jenž se onoho jarního dne dvacátého prvního září zjevil a pozval mě, abych Ho následoval.
• Věřím ve svoji bolest, která je bezvýznamná kvůli sobectví, do něhož se utíkám.
• Věřím v lakotu své duše, která chce brát, aniž by dávala.
• Věřím v dobrotu ostatních a v to, že je musím milovat beze strachu, aniž bych je zrazoval, a nikdy nehledět na vlastní bezpečí.
• Věřím v náboženský život.
• Věřím, že si přeji hodně milovat.
• Věřím v trýznivou smrt každého dne, před níž utíkám, ale jež se na mě směje a zve mě, abych ji přijal.
• Věřím v Boží trpělivost, dobrou a vítanou jako letní noc.
• Věřím, že otec je s Pánem na Nebesích.
• Věřím, že otec Duarte je tam také a přimlouvá se za mé kněžství.
• Věřím v Marii, svoji Matku, že mě miluje a nikdy mě neopustí.
• A věřím v překvapení každého dne, v němž se projeví láska, síla, zrada a hřích, které budou stále se mnou až do onoho posledního setkání s tou nádhernou tváří, již neznám, jež mi stále uniká, ale kterou chci poznat a milovat. 
  Amen

Toto vtipné krédo ukazuje, jak hluboce se tehdy cítil být jezuitou, jedním z těch, kteří – jak jezuité říkají – jsou „zkažení a povolaní“. V předvečer vysvěcení měl všechny tři věci, které člověk nejvíc potřebuje, aby se rozvíjel: vědomí, že je milován, smysluplnou činnost a budoucnost, v niž může doufat. Nacházel se ve stavu, který svatý Ignác nazývá útěchou, kdy srdcem cítil přítomnost Boží a vnímal esenciální dobrotu světa.

Našel jistotu,
že Duch svatý ho vede domů, k Bohu

Vědomí vlastní hříšnosti – dřeň sobectví a lakoty – ho vedlo nikoli k sebelítosti, ale k hlubšímu přesvědčení, že Bůh o něho láskyplně pečuje. Také naprosto nepochyboval, ani patnáct let po oné události, že byl onoho jarního dne 1953 vyvolen. Přes ztrátu otce a svého zpovědníka se necítil opuštěný. Po desetiletí každodenních modliteb, mší, noření se do bible, zpytování svědomí a sezení před svátostí si byl stále hlouběji vědom, že ho vedou ti, které už nemůže vidět a jichž se už nemůže dotknout. A v časech zvratů v katolickém světě se naučil věřit církvi a náboženskému životu, našel jistotu, že Duch svatý pracuje skrze ně, aby ho přivedl domů, a konečně k Bohu.