Zástupy lidí si ho přicházely poslechnout
Otec Dolindo Ruotolo velmi miloval svou kněžskou službu. Na první místo kladl kázání, jemuž se věnoval s nevýslovným nadšením. Byl to důležitý aspekt jeho poslání.
Do mysli se mi vtiskly živé vzpomínky na zástupy lidí, kteří si ho přicházely poslechnout do San Giuseppe dei Vecchi nebo do jiných kostelů, kde byl povolán kázat. Často museli nechat dveře otevřené dokořán, aby ho slyšeli i ti, kteří se tlačili venku. Obvykle začal mluvit docela potichu, ale postupně jeho horlení nabíralo na síle a projev se stával živějším a hlasitějším. Dokázal uchvátit srdce každého člověka. V tu chvíli na něm bylo něco mimořádného. Zdálo se nám, že prožívá něco jako proměnění na hoře Tábor, ale byl tu zjevný protiklad: z jedné strany pokorný člověk v ošuntělé klerice, z druhé strany jeho duchovnost a nesmírný rozhled. V Neapoli snad neexistuje kostel, kam by ho nikdy nepozvali. Někdy kázal až osmkrát či devětkrát za jediný den. Běhal po celém městě až do úplného vyčerpání, ale zvláštní na tom bylo, že to neustále zvládal.
Tajemství jeho pastoračních úspěchů
P. Dolindovi bylo jasné, že hlásání Božího slova je jedním z nejnáročnějších úkolů kněze. Mělo-li být účinné, byla nutná dlouhá a pečlivá příprava. Proto se nikdy nepřestal vzdělávat, hodně četl a horlivě rozjímal Písmo svaté. Dokázal se naladit na věřící a najít si cestu k lidským srdcím, aniž by ztrácel jejich pozornost dlouhými a příliš náročnými řečmi.
Avšak skutečným tajemstvím jeho pastoračních úspěchů bylo něco jiného – modlitba, modlitba a ještě jednou modlitba. Otec Dolindo se modlil neustále. Promlouval pak velice přesvědčivě a získával i ty nejzarputilejší duše. Témata měl různá; obvykle začal mluvit o něčem aktuálním, pak to ale rozvinul a přešel na nějakou duchovní pravdu.
