Jak moc lze předat víru v rodině?

Jak víme, moc ne. Nebo: mnohdy ne. Protože víra není něco jako předávaná znalost nebo  nacvičená dovednost. A víra roste, jak říkají výrazně oba poslední papežové, se setkání s milujícím Bohem, který se nám přiblížil v osobě Ježíše Krista. Setkání s Bohem můžeme sice podporovat, ale nemůžeme ho za druhého člověka uskutečnit, i kdybychom chtěli sebevíc.

Je tedy téma naší úvahy nadějné nebo beznadějné? Soudě podle množství rozhovorů, které se točí okolo hledání víry, opouštění života v církvi, popletené víry a odmítané víry potomky upřímně zbožných rodičů jde o téma aktuální.

Jádrem víry je osobní vztah k Bohu

Jádro víry, totiž osobní a niterný vztah důvěry a respektu vůči Bohu, si můžeme představit jako seménko nebo jádro peckoviny. Křesťanský životní styl je potom něco jako sazenice, která ze semena vyrostete. A konečně ovoce víry je plodem. Jak známo není možné vypěstovat sazenici bez semene a nelze sklízet plody z pouhé sazenice.

Co bychom my, starší,nejraději předali mladším? Nejspíš všechno naráz: semeno, sazenici i plody. Což samozřejmě nejde.  Je tedy možné předat semeno víry? S odpovědí váhám. Protože předat niterný vztah člověka k Bohu není dost dobře možné. Proto nechme spíš Pána Boha, aby zaséval semena a uvažujme o tom, jak budeme o jejich růst, když se uchytí, pečovat. Jak budeme „opatrovat sazenice“. Možná, že se to někomu bude zdát málo. Ale co se dá dělat uděláte se semenem, které ne neuchytí? A porostou ředkvičky na záhonu rychleji, když je budeme vytahovat do výšky? Každý růst má své tempo. A o víře to platí samozřejmě také.

Typické rodičovské chyby

I při dobré a ušlechtilé snaze předávat víru je možné dělat chyby. Zde si aspoň některé uveďme, na jiné jistě přijdeme sami:

• „Co jsem vydržel v dětství já, musíš vydržet i Ty!“ Prostá otázka dítěte: „A proč?“
• „Co vadilo mně, toho Tě ušetřím – to bude nejlepší!“ Jenže dítěti mnohdy vadí něco úplně jiného a tak to neocení. Nebo mu to nepomůže či uškodí.
• Kde nestačí autorita rodiče, tam nastrčí Pána Boha nebo autoritu církve. Nepomůže to. Jak víme, dospívající děti jsou neúplatní hodnotitelé pravdivosti postojů a slov dospělých!
• „Izoluji tě od světa, aby ses nezkazil“ (neboli snaha o duchovně sterilní, nezávadné prostředí). To je stejně moudré jako by bylo vychovávat dítě v bakteriologicky sterilním prostředí. Bez setkání s infekci nebude imunita! (Ale musí to být infekce, kterou zvládne, ne která ho zahubí.) Úzkostlivost rodiče ve věcech víry může snahy o „sterilitu prostředí“ značně podporovat. Dítě se potom „světa“ bojí nebo v dospívání do něj vpluje bez zábran a bez zásad.
• Rodič přijímá bez dalšího to, „co se dělá“ a „jak se dnes žije“, neboť je „jiná doba“. Čili připraví dítě o pomoc v orientaci. Dodejme, že donutit k takovému či onakému jednání od doby dospívání dítě nelze, ale pomáhat mu v orientaci je třeba.
• „Musíš si počínat jako křesťan, milý potomku, protože co by tomu lidé (příbuzní, farníci atd.) řekli“? Tímto postojem lze velmi zraňovat u mladého člověk úctu k pravdě a navíc ho lze ještě nechtěně popichovat k tomu, aby jednal tak, že ti (staří, protivní, pitomí, povrchní...atd.) příbuzní a sousedé skutečně „něco řeknou“, tedy aby byli šokovaní, „potrestáni“.

Zásadní otázky pro rodiče a vychovatele:

Tyto zásadní otázky nemají vést k tomu, aby rodič sebe sama „odepsal“, ale mohly by snad napomoci k tomu, abychom ve věcech předávání víry mladším nepřemýšleli jen o nich, ale také sami o sobě:

• Pokud má dítě následovat rodiče, má v nich opravdu přitažlivý vzor?
• Protože je pro dozrávání osobnosti nutné, aby se dítě také vymezilo v něčem také vůči rodičům ptejme se, jaký má pro toto vymezení se prostor?
• Je rodič ochoten dávat s postupem dospívání a dospělosti dítěti „svobodu v lásce“, čili dá mu možnost, aby se stalo samo sebou – a tedy přijme i jeho „jinakost“?
• Jinak řečeno: Je ochoten rodič, prarodič, vychovatel, přijmout k biblické výzvě: „Nechte maličké přijít ke mně“ časem i výzvu: „Nechte dospívající odejít po jejich vlastních nohách na jejich vlastní cesty?“
• Necítí rodič nepatřičně zodpovědnost za životní cestu dospělých potomků a nechce je stále „řídit“?

Několik nevyžádaných rad:

Jakkoliv jsou nevyžádané rady mnohdy přijímány neochotně nebo vůbec ne, budou zde uvedeny v naději, že třeba někdy někomu pomohou:

• Netrvat v dospívání a tím spíš později na zachovávání forem praxe víry pokud potomek nechce (zatím!) u nich setrvat (včetně svátostí!), čili nenutit ho k pokrytectví!
• Nenechat se v postoji k potomkům a jejich víře „terorizovat“ představami a požadavky okolí, byť by byly velmi zbožné a byť je to těžké!
• Ve vztahu k dítěti netrvat především na zachování forem zbožnosti, křesťanské morálky a křesťanského rodinného stylu (to až v „druhém sledu“, pokud jde o nedospělé, u dospělých to není možné vůbec!), ale na pravdivosti - čestnosti - ohleduplnosti (čili: uznávat a v podstatě vyžadovat „étos Rychlých šípů“ – nedělat a netrpět to, co je „nečestné a nesportovní“).
• Vědět, že nejdůležitějšímu „statky“ ve vztahu k potomkům, které nemají být ztraceny, jsou: komunikace - důvěra - láska - spolehlivost.

Útěšná slova pro ty, kdo „oplakávají své ztracené syny a dcery“

Dnes je nemálo věřících a řádně křesťansky žijících rodičů dospívajících a dospělých potomků, kteří jsou upřímně nešťastní z jejich životní praxe. Poctivě se ale dá říci, že všichni jsou v takových situacích v podstatě bezmocní. A právě toto uznání bezmocnosti je zásadní východisko, z něhož lze budovat něco pozitivního. 

Při již zmíněné bezmocnosti změnit současný stav zůstává rodičům několik důležitých „mocností“, tedy vzácných a dobrých možností:  Mohou (a mají!)své potomky vytrvale doprovázet modlitbou (to je něco jiného, než chtít užít modlitbu jako „páčidlo“ k naplnění vlastních přání!). Mohou a mají své potomky vytrvale milovat, i když s nimi nemohou v mnohém souhlasit! Pokud to jde, mají se snažit přijmout a milovat i ty, které si jejich potomci oblíbí a přivedou, ať už jde o jakoukoliv formu soužití.

A v neposlední řadě mohou a mají důvěřovat Bohu, který nepochybně jejich děti miluje, ale který, na rozdíl od nás, má trpělivost a zřejmě i nevadnoucí optimismus, takže „nechá vše růst až do žní“. Proto je na místě důvěra v Boha, v potomky i ve smysl vlastních modliteb. Tato důvěra by měla vydržet až do smrti, ať se děje cokoliv.  

Celý text přednášky naleznete zde.