Na mnoha stranách lidé volají po lidštější církvi. Touží se vymanit z masového, institucionálního, anonymního církevního života. Touží po bratrském společenství. V prázdnotě městské anonymity má slovo „bratr“ stěží konkrétní a lidský význam. Rozklad společnosti, krize rodiny, nové způsoby života plodí stále víc situaci samoty i pro křesťana.
Každý z nás, je vybízen, aby se zamyslel nad slovy evangelia o „stonásobku“, který dostane ten, kdo opustí dům, pole, bratry, matku. Příslib evangelia je totiž současně výzvou a požadavkem. Je neuskutečnitelný, jestliže se ho každý nezúčastní v první osobě. Byl by nesmysl naříkat si, že komunita nám nedává to, co od ní čekáme, pokud my sami jí nedáváme to, co komunita čeká od nás. Představuje církev, farnost,… velkou rodinu, kde se dělíme o všechno, co máme? Zajímáme se o druhé? Co dělá konkrétně každý z nás, aby tato komunita představovala pro každého svého člena onen stonásobek?
Současně stojíme také před složitým problémem. Jsme uvěznění ve městě a někdy v něm ztracení, ale přitom ve styku s dalekými světy a problémy. Prostřednictvím televize, zpráv, internetu se dostáváme do styku s nejvzdálenějšími skutečnostmi. Jsou to ale informace vzdálené, složité, těžko rozluštitelné. Vyvolávají nás už zvykovou bezmocnost a lhostejnost.
Kdo je bližním pro křesťana, který žije mezi městem a televizí? Současný člověk se nikdy nevyčerpává jen tam, kde je. V obou rozměrech nalézá svět chudých, onen svět, s nímž má křesťanský život privilegované pouto. Je spjat s těmi, kdo nemají co dát výměnou. Řehoř Veliký připomínal římským křesťanům: „Každý den nalézáme Lazara, jestliže ho hledáme. A i když ho nehledáme, narážíme na něj."
Láska musí čelit výzvě informací, být stále ve styku se vzdáleným světem, a to ne ze zvyku, ale s láskou. Takto je křesťanské společenství při vší své omezenosti zásobárnou lidstva ve městě a ve světě. Je schopno neustupovat odlidštění, nechodit chvatně a roztržitě kolem trpícího souseda. Neignorovat ale ani toho, kdo je daleko. To je „slabá síla“ lásky.
***
Se svolením zpracováno podle knihy: Andrea Riccardiho: Bůh nemá strach, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Současně stojíme také před složitým problémem. Jsme uvěznění ve městě a někdy v něm ztracení, ale přitom ve styku s dalekými světy a problémy. Prostřednictvím televize, zpráv, internetu se dostáváme do styku s nejvzdálenějšími skutečnostmi. Jsou to ale informace vzdálené, složité, těžko rozluštitelné. Vyvolávají nás už zvykovou bezmocnost a lhostejnost.
Kdo je bližním pro křesťana, který žije mezi městem a televizí? Současný člověk se nikdy nevyčerpává jen tam, kde je. V obou rozměrech nalézá svět chudých, onen svět, s nímž má křesťanský život privilegované pouto. Je spjat s těmi, kdo nemají co dát výměnou. Řehoř Veliký připomínal římským křesťanům: „Každý den nalézáme Lazara, jestliže ho hledáme. A i když ho nehledáme, narážíme na něj."
Láska musí čelit výzvě informací, být stále ve styku se vzdáleným světem, a to ne ze zvyku, ale s láskou. Takto je křesťanské společenství při vší své omezenosti zásobárnou lidstva ve městě a ve světě. Je schopno neustupovat odlidštění, nechodit chvatně a roztržitě kolem trpícího souseda. Neignorovat ale ani toho, kdo je daleko. To je „slabá síla“ lásky.
***
Se svolením zpracováno podle knihy: Andrea Riccardiho: Bůh nemá strach, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
