Několikrát unikl smrti, celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval všem cestu ke svobodě i k Bohu. Prošel několika koncentračními tábory. Po nástupu komunistů v r. 1948 převáděl pronásledované přes hranice. Ztýrán a následkem naprostého vyčerpání zemřel v komunistickém vězení.  Přese všechno zářil vtipem a věnoval se lidem na okraji.

Průměrný student s dvojkou z chování

P. Bohuslav Burian se narodil v Novém Lískovci u Brna. Měl tři bratry a sestru. Roku 1930 nastoupil na I. státní reálné gymnázium v Brně Na poříčí, kde v květnu 1938 maturoval. Byl průměrný student, ale vynikal v hodinách náboženství a již na střední škole toužil po kněžském povolání. Na závěrečném vysvědčení přitom dostal dvojku z chování, když do školy často přicházel pozdě, neboť před vyučováním chodil pravidelně do kostela.

V osmnácti letech podnikl s otcem cestu na kolech do Itálie. Už v mládí vynikal veselou povahou, odvahou a obětavostí. Hned po maturitě vstoupil do noviciátu augustiniánského řádu na Starém Brně, přijal řádové jméno Antonín a následně jako řádový bohoslovec studoval v brněnském alumnátu. V době studií ho výrazně ovlivnila četba životopisu P. Karla Sonnenscheina, obětavého berlínského kněze, který pracoval mezi studenty a nejchudšími vrstvami. Bohuslav chtěl proto po vysvěcení odejít jako misionář do Afriky.

Prošel Osvětimí, Dachau, Buchenwaldem a dalšími koncentračními tábory

V lednu 1943 ho zatklo gestapo, byl vězněn v Kounicových kolejích a poté strávil několik měsíců v brněnském táboře Pod kaštany. V létě 1943 byl odvlečen do koncentračního tábora Osvětim (Auschwitz) a nasazen na práci v táboře Auschwitz III – Monowitz-Buna. V druhé polovině ledna 1944 byl převezen do osvětimského pobočného tábora Golleschau (polsky Goleszów) u Těšína, kde pracoval v kamenolomu. Dále prošel lágry Dachau, Buchenwald a jeho pobočnými tábory v Sangerhausenu a od června 1944 v Ellrichu. V závěru války byl 5. dubna 1945 deportován do Oranienburgu- -Sachsenhausenu.

V Osvětimi dvakrát jen těsně unikl smrti. Nejprve mu začala hnisat rána na noze, která se nehojila ani po lékařském zákroku. V prosinci 1943 mu hrozilo, že skončí v plynové komoře, ale podařilo se mu obratně přemluvit lékaře, provádějícího selekci, že je schopný práce. Podobně unikl o vlásek smrti, když při vybírání každého desátého vězně k zastřelení stál v řadě devátý. Během věznění pracoval jako zedník, zahradník, dělník v kamenolomu a skladník. Z táborů se mu podařilo poslat legálně a někdy i tajně propašovat několik dopisů. Dozvídáme se z nich mimo jiné, jak byl ukotven ve své víře a trpělivě snášel bolest a utrpení. Během evakuace vězňů z Oranienburgu-Sachsenhausenu se mu po pěti dnech z pochodu smrti podařilo 26. dubna 1945 uprchnout. Poté se čtrnáct dní se spoluvězněm ukrývali v lese, než tuto oblast osvobodila sovětská armáda.

Knězem ve Slavonicích

Po skončení války se přes Poznaň, Katovice a Moravskou Ostravu vrátil do vlasti a 26. května dorazil domů. Na základě prožitých zkušeností v táborech se kriticky stavěl k životu v klášteře, a tak už nebyl u augustiniánů přijat. Od října 1945 pokračoval v teologických studiích v kněžském diecézním semináři v Brně. Během roku 1946 vyučoval náboženství v Kadani a Klášterci nad Ohří, absolvoval skautskou Lesní školu a stal se rovněž členem Svazu osvobozených politických vězňů. Dne 5. července 1947 ho biskup Karel Skoupý vysvětil na kněze. Jako novokněz nastoupil 1. srpna 1947 na místo kaplana ve Slavonicích, kde působil až do svého zatčení v červnu 1949. Mezi farníky byl znám svou horlivostí a oddaností službě Boží.

Sám o tomto období napsal: Po svém vysvěcení na kněze (1947) jsem pracoval nejdříve jako duchovní v obci Slavonice na jižní Moravě. Zde jsem se snažil pracovat dle svého nejlepšího svědomí. Snažil jsem se poznat a chápat náš lid v pohraničí, jenž právě v letech po osvobození od německé okupace potřeboval všestranné pomoci. Jezdil jsem na kole do všech obcí kolem Slavonic a promítal jsem občanům i dětem ve spolupráci s tamějším učitelstvem různé kulturně poučné i zábavné filmy. Kromě jiného, každý rok jsem před Vánocemi uspořádal dětem okolních obcí i Slavonic, všem dětem bez rozdílu vyznání a příslušnosti rodičů k politické straně Mikulášskou nadílku (asi 600 dětí). Kromě sbírek jsem potřebné věci pořizoval i ze svého malého platu. Obdarovány byly děti zvláště ze sociálně slabších rodin. Odměnou za tuto práci, jíž jsem se plně věnoval, byla radost a užitek našich dětí, které jsem měl moc rád. Lid celé farnosti znal moji práci a jsem přesvědčen, že důvěřoval celé mojí činnosti. Stávalo se také, že na faru přivedl osoby, které neměly kde přespat.

Po komunistickém převratu se snažil povzbuzovat věřící k věrnosti církvi a ve Slavonicích zorganizoval eucharistickou pouť.

STB ho zatkla hned po přečtení pastýřského listu arcibiskupa Berana

V červnu 1949 byl poprvé vyšetřován v souvislosti se známým pastýřským listem Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Vzhledem k váhavému postoji biskupa Skoupého totiž o slavnosti Božího Těla v Brně tento text sám přečetl před zástupy věřících shromážděných na Zelném trhu.

O této události se zachovalo hlášení příslušníka StB Brno: Dne 19. června při slavnosti Božího Těla došel průvod z Náměstí svobody na Zelný trh, kde byl postaven svatostánek. Když náboženské obřady u tohoto svatostánku již končily, otevřelo se okno v prvním poschodí domu č. 12/14 a v něm se objevil neznámý muž v koženém plášti, pod nímž měl oblečeno kněžské roucho. Neznámý hlasitě pronesl asi toto: Mluvím ústy našeho pana arcibiskupa Berana. Tato řeč měla býti pronesena věřícím z kazatelny. Bylo to však státními úřady zakázáno, a proto využívám této příležitosti a poselství Vám tlumočím z tohoto místa. Při tom měl v ruce připravený půlarch potištěného papíru a počal z něho číst. (…) Nechal jsem dotyčného celé poselství přečíst, aby se předešlo nepředvídaným shluknutím a slyšel jsem při ukončení jeho řeči tyto výroky: Nevěřte tomu, že někteří kněží podepisují jmény věřících prohlášení, že souhlasí s postojem dnešní vlády. Mezitím vyhrnul rukáv a prohlásil, že byl za okupace 3 roky v koncentračním táboře vězněn a že si nenechá nikým poroučet, jen svým duchovním představeným, kterým je pražský arcibiskup. Nakonec jménem arcibiskupa žehnal všem přítomným. (…) V neznámém jsem zjistil Bohuslava Buriana. Při zjišťování a proti zajištění se nevzpíral. Bezprostředně po přečtení pastýřského listu byl P. Burian zatčen. Ve vyšetřovací vazbě v Brně zůstal až do 10. listopadu 1949, kdy byl bez odsouzení propuštěn na amnestii prezidenta republiky.

Aktivním kaplanem v Moravské Nové Vsi

Poté se do Slavonic již nevrátil, přestože byl nadále veden jako slavonický kaplan. Ještě intenzivněji se však věnoval apoštolátu – chodil na Staré Brno zpovídat, navštěvoval chovance v polepšovně, několikrát se zastavil se svátostmi i v domě, kde žily prostitutky, a vedl s nimi duchovní hovory. Na Štědrý den 1949 zajel navštívit bývalé spoluvězně do brněnské věznice, rozdal jim štědrovečerní večeři a posloužil jim svátostmi. K 1. únoru 1950 byl jmenován kooperátorem (kaplanem) v Moravské Nové Vsi, ležící mezi Hodonínem a Břeclaví. Stejně jako ve Slavonicích, i zde rozvinul velmi aktivní pastoraci. Věnoval se mladým, plně se zapojoval do života obce a hrál i v ochotnickém divadelním spolku. Podporoval také rodiny, jejichž blízcí byli po komunistickém převratu zatčeni. V době slavonického působení intenzivně prožíval úctu k Eucharistii a často setrvával v dlouhých, mnohdy nočních adoracích. Pracoval s velkým nasazením, až do vyčerpání. Přitom vnímal negativní tlak a kontrolu ze strany církevního tajemníka. Při lékařské prohlídce lékař zjistil, že u něho stále přetrvávají následky prodělané TBC, že je úplně vyčerpaný a trpí neurastenií. Proto mu doporučil zdravotní dovolenou, kterou od 15. července 1950 trávil u svých rodičů v Brně. Po měsíci se 15. srpna vrátil do Moravské Nové Vsi a záhy ocenil, že leží tak blízko rakouských hranic.

Převáděl přes hranici na Západ

V průběhu roku 1950 přibývalo zatčených kněží, a když byl P. Burian varován, že i jemu hrozí zatčení, rozhodl se odejít do emigrace. Dne 9. září 1950 za pomoci převaděčů přešel poblíž Lanžhotu do Rakouska a připravené auto ho dovezlo do Vídně. Zde krátce pobýval v kněžském semináři a koncem září pak odjel do Salcburku. Přitom na přelomu října a listopadu 1950 navštívil v rámci Milostivého léta jako poutník Řím, kde se mj. setkal s vicerektorem české koleje Nepomucenum mons. Josefem Bezdíčkem a několika dalšími kněžími, aby s nimi projednal přijetí uprchlých českých bohoslovců. Současně přijal jejich podnět, aby pomohl přejít do Rakouska dalším ohroženým kněžím, a dostal doporučení na P. Alexandra Heidlera v Mnichově. V Salcburku žil v klášteře pallotinů do počátku března 1951 a pak pobýval v Innsbrucku, kde byl jmenován duchovním správcem pro uprchlíky a začal se plně věnovat náboženské a sociální práci mezi nimi. Studoval rovněž na rakouských univerzitách a psal disertační práci z oblasti sociální psychologie o problémech mladého člověka.

Po navázání kontaktu s P. Heidlerem, kterého v červenci 1951 navštívil v Mnichově, se rozhodl uskutečnit několik riskantních cest do ČSR s cílem převést do zahraničí kněze a bohoslovce, jimž doma hrozilo zatčení nebo jim bylo znemožněno další studium. Z Rakouska se od počátku září 1951 vydal čtyřikrát na československé území a se svými spolupracovníky, např. s převaděčem Ferdinandem Bartalským či brněnským premonstrátem P. Josefem Hugem Vozdeckým a slovenským salesiánem P. Františkem Revesem, pomohl k útěku asi 11 lidem, z nichž se někteří ukrývali před zatčením a další už byli vyšetřováni. Mezi úspěšně převedenými bylo pět kněží a jeden bohoslovec (mj. sekretář brněnského biskupa P. Josef Hrbata, jezuita P. Jan Krajcar, slovenský řeholník Jozef Magula). Při svých cestách na Moravu se většinou ukrýval u Heleny Búzkové v Brně, při jedné z nich navštívil i matku. K přechodům docházelo na jižní Moravě nebo na západním Slovensku v místech ležících při rakouské hranici.

Zatčen v Sovětské zóně a předán brutalitě STB

Při návratu ze čtvrté cesty do Československa 12. prosince 1951 byl na základě delšího sledování této převaděčské skupiny P. Burian po překročení rakouské hranice v sovětské zóně zatčen. Protože při zatčení měl u sebe pistoli, kterou si u něho uschoval jeden z převaděčů, spoluvězni mu později dali přezdívku „Pistolník“. Po třech týdnech byl 5. ledna 1952 předán československé Státní bezpečnosti, převezen přes Mikulov do Znojma a 7. ledna pak eskortován do vyšetřovací vazby v Ruzyni, kde setrval do 21. března 1952.

Byl podroben fyzickému i psychickému trýznění – do jídla mu dávali drogy oslabující odolnost organismu, byl nucen k doznání špionážních a velezrádných aktivit, které ale nikdy nespáchal. V druhé žádosti o obnovu a revizi svého procesu (z května 1956) o způsobech vyšetřování napsal:

V době vyšetřovací vazby byl jsem přinucen vyšetřujícími orgány StB k výpovědím, které se vůbec nezakládaly na pravdě, a to k takovým výpovědím, které tvoří podstatnou a závažnou část mojí tzv. trestné činnosti. Tyto výpovědi byly na mně vynuceny fyzickým násilím, duševním i tělesným utrpením a týráním, které přesahovaly metody a trýznění gestapáckého vyšetřování, které jsem prožil za dob německé okupace. Po dobu vyšetřování, hlavně na Ruzyni, bylo na mně používáno i násilí psychické, a to k úplné vyčerpanosti a nervovému zhroucení, a rovněž násilí morálního jako proti duchovnímu. Vměšování chemikálií do jídla mělo též za následek závažné oslabení nervového systému, sebekontroly v myšlení a srdečního centra. Mnohé těžkosti z toho cítím i dodnes jako závažnou újmu na zdraví. I když jsem výslovně upozorňoval na následky po tomto trýznění, bylo mi na to odpovídáno jen cynickými vyhrůžkami, nedoznám-li různé věci, které jsem však nikdy neučinil, že budu úplně zlomen a že tyto věci doznám. Po výslechu následovaly temnice a nové trýznění, noci beze spánku a mnohostranné týrání, časté hrozby smrtí byly prostředky k vynucení doznání. Morálně mi bylo vyhrožováno jako knězi: veřejným skandálem v novinách, veřejným soudem apod., např. že bude o mně uveřejněno, že jsem otcem nemanželského dítěte jisté H. B. z naší ilegální skupiny. Přestože vše bylo vymyšleno a mám naprosto čisté svědomí k této věci, jak konečně vyšlo u soudu najevo. Morálně bylo na mně vydíráno fingovaným lístkem od matky, vyhrožováno okamžitým zatčením starých a nemocných rodičů, jakož i ostatních členů rodiny, nepřiznám-li věci, které se nikdy nestaly. Po skončeném vyšetřování pod stálými výhrůžkami nejtěžšího rázu a pod dojmem prožívaných hrůz a násilí (asi 60 výslechů na Ruzyni, vždy několik hodin), abych měl pokoj, byl jsem nucen podepsat protokoly s dodatkem, že výpovědi jsem učinil: „Bez jakéhokoliv fyzického a psychického nátlaku“, ačkoliv to neodpovídalo pravdě.

Dne 21. března 1952 byl převezen do vyšetřovací vazby v Brně na Orlí, kde ve výsleších až do počátku června pokračovalo Krajské velitelství StB. Dne 6. června byl předán státní prokuratuře v Brně a převezen do věznice ve Znojmě. Poté, co případ převzala Státní prokuratura v Praze, byl počátkem srpna 1952 eskortován do pražské věznice na Pankráci. V návrhu žaloby byl P. Burian obviněn ze spolupráce s francouzskými a americkými zpravodajskými službami a ze špionáže pro Vatikán.

Komunisté ho odsoudili za velezradu a vyzvědačství

Přelíčení s pětičlennou skupinou „Burian a spol.“, do níž byl zařazen také P. Vozdecký a Burianova sestra MUDr. Ludmila Burianová, se konalo 23. října 1952 u Státního soudu v Praze. Pater Bohuslav Burian jako hlavní osoba byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství (ale také za trestný čin zkrácení a ohrožení daně) k 20 letům vězení, P. Hugo Vozdecký na 13 let a MUDr. Ludmila Burianová za pomoc k trestnému činu velezrady, když se s bratrem při jeho tajném návratu do ČSR setkala, poskytla mu pomoc a úkryt, dostala 6 let vězení (bratr Emil byl poslán na rok do tábora nucené práce do dolů a oba staří rodiče byli půl roku drženi ve vazbě).

Výkon trestu pro patera Buriana začal 1. listopadu 1952 ve Valdicích, později byl převezen do věznice na Mírově a 29. září 1953 na Jáchymovsko do Ostrova nad Ohří, odkud se pokusil v roce 1953 uprchnout. Přitom počátkem října mu byl na základě prezidentské amnestie trest snížen na 19 a půl roku!! Nejdelší část trestu pak strávil v Leopoldově, kam byl převezen počátkem května 1954. V roce 1956 podal dvě žádosti o přezkoumání svého procesu, první na Ministerstvo spravedlnosti (29. dubna), druhou na ÚV KSČ (16. května). Poté, co byly zamítnuty, rozhodl se při vhodné příležitosti pokusit se znovu o útěk.

Na útěku jako štvaná zvěř

Dne 27. ledna 1959 z Leopoldova skutečně uprchl, ale po pěti dnech rozsáhlé pátrací akce byl 31. ledna dopaden. Průběh útěku zaznamenal ve svých vzpomínkách podle Burianova vyprávění ve věznici na Mírově jeho tamní spoluvězeň P. Dominik Pecka:

Někteří vězňové leopoldovští, kteří měli jen krátké tresty, jezdili denně na práci v leopoldovském okolí a byli zaměstnáni při úklidu kulturního domu, ale jen uvnitř budovy. Burian nějak vyzkoumal, že členové té pracovní skupiny nejsou před odjezdem identifikováni, nýbrž jen počítáni. A tak přišel na myšlenku, že by se mohl k té skupině nějak připojit, kdyby některý její člen zůstal pro nemoc doma. Takový případ po čase vskutku nastal a Burian se dostal podle plánu do pracovní čety. V „kulturáku“, kde byl na jednom místě zaměstnán sám, uviděl na zdi plášť, který se tehdy nazýval „montgomerák“ – ten se mu hodil na zakrytí vězeňského munduru. Byla v něm dokonce i jedna stokoruna. Ten plášť si oblékl a ve vhodné chvíli vyskočil z okna přízemí. Hleděl se co nejrychleji dostat co možná nejdál od Leopoldova a pak dál na rakouské hranice, kde se dobře vyznal. Pochodovat mohl ovšem jen v noci, poněvadž ve dne nad ním manévrovaly vrtulníky a hledaly ho. Naneštěstí začalo pršet a musil vyhledat nějaký úkryt. Vlezl do kůlny nějakého statku, ale tam ho vyslídil pes a štěkotem vzbudil hospodáře a ten s pomocí přivolaných sousedů ho zadržel a zavolal policii.

Po zatčení byl P. Burian hned 1. února převezen do věznice v Ruzyni a vyšetřovateli StB podroben brutálním výslechům, trpěl zde hladem a delší dobu pobýval na samotce. Z Ruzyně byl přes věznici v Nitře vrácen koncem března do Leopoldova a 6. dubna 1959 ho Lidový soud v Hlohovci za pokus o útěk odsoudil k dodatkovému trestu 4 let vězení. Z Leopoldova byl v srpnu 1959 převezen na Mírov, přičemž o jeho fyzickém i psychickém utrpení ve vazbě zachoval svědectví opět pater Pecka:

Vypravoval mi, že v Ruzyni na něm zkoušeli účinky nějakého záření a že mu z toho vždycky bylo velmi zle. A říkal, že ty zhoubné účinky na sobě cítí stále. (…) Stávalo se, že místo snídaně byl zkopán. Několikrát ho o hladu zavřeli do korekce, kde byl zamontován amplión, který celé hodiny vyřvával: „To je farář!“

Zemřel 29. dubna 1960 v mírovské věznici na zápal plic

P. Burian, vysílený vyšetřováním a dalším trýzněním, se na jaře 1960 nachladil a dostal chřipku, která přešla v zápal plic. Neměl už sílu ani vůli této nemoci vzdorovat a 29. dubna 1960 v mírovské vězeňské nemocnici na zápal plic zemřel. Členové rodiny byli o jeho úmrtí informováni, dokonce mohli v márnici vidět jeho ostatky. Nepodařilo se jim ale zjistit, zda bylo tělo zpopelněno a rovněž žádosti o vydání urny nebylo vyhověno. Vedení věznice totiž předalo jeho tělo na anatomické účely.

Za vzpomínek na P. Bohuslava Buriana

P. Josef Heřman Tyl OPraem:
Na ruce měl Bohuslav z koncentračního tábora v Osvětimi tetované číslo. V diskusi s jedním bachařem ve vězení na Mírově si Bohuslav vyhrnul rukáv a řekl mu (ukázal na to číslo): „Jak jste se zasloužil vy o svou vlast?“ Bohuslavovou charakteristickou vlastností bylo to, že myslel vždy i na jiné. Tak mohl rozdávat o Vánocích ve vězení z papírového sáčku po třech cibulích svým spoluvězňům. Cibuli si schoval z doby vězeňského zaměstnání – loupání cibule.

P. Josef Fabík:
Charakteristickými vlastnostmi Bohuslavovými byly upřímnost, veselost, čistota a prostota. Byl živá letora, velmi dynamická, taktéž trochu lehkomyslný a bujný. (…) Bohuslavovy rozhovory se týkaly náboženských věcí, vždy na ně uměl přejít i z veselých debat.

P. Stanislav Krátký:
Vzpomínám si zvláště na jeho vyprávění, jak se zachránil v koncentračním táboře v Osvětimi. Zachránil se od smrti jedině tím, že se ukryl pod hromadou mrtvol, které byly určeny do krematoria. Přitom také zdůrazňoval svůj duchovní život. To se mně tehdy zvlášť líbilo. V této z lidského hlediska beznadějné situaci zvolil prostředek neslýchaný, lidsky neslýchaný, lidsky odporný a těžký, ale přitom pronesl větu: „Bože, ty jsi stále se mnou, ty mne neopustíš, buď vůle tvá…“ Mimořádně mě upoutala jeho neobyčejná aktivita, s kterou se věnoval charitativní činnosti hned po skončení války. Asi to udělalo přátelství s mnoha vězni, s kterými se stýkal, že měl přístup k různým mezinárodním zásilkám. Byl jsem překvapen, s jakou obětavostí a nezištností se věnoval této činnosti. Pamatoval nejenom na nás, ale pokud jsme mu ohlásili jakýkoliv charitativní případ, vyřídil jej tak rychle a tak obětavě, že může být vzorem pro každého charitativního pracovníka.
 

▶ kněz – Diecéze brněnská
▶ kaplan v Moravské Nové Vsi (u Břeclavi)
* 16. října 1919, Nový Lískovec, nyní Brno- Lískovec
† 29. dubna 1960, věznice Mírov

[Autor: Vojtěch Vlček]