Eucharistie je přípravou na život věčný

Když Ježíš při Poslední večeři podal svým učedníkům kalich se svou krví, řekl jim také, že už nebude pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království. My při každé mši po proměňování voláme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ Každé slavení eucharistie nás připravuje na věčnou hostinu v nebeském království, o níž Ježíš tak často hovořil ve svých podobenstvích.

Boží blízkost a lásku zažijeme tváří v tvář

Eucharistie nás učí, že Boží blízkost a lásku, kterou nyní můžeme vnímat jen pomocí symbolů a znamení, jednou zažijeme tváří v tvář. To je křesťanská naděje, to je zdroj naší vytrvalosti a houževnatosti. Jestliže chodíme na mši a věříme, že kdo jí Kristovo tělo a pije jeho krev, má život věčný, pak se na správnou příčku hodnot a prožívání dostávají naše osobní i rodinné radosti a starosti, ale i politické či ekologické problémy soudobého světa.

To proto, že v eucharistii jsou chléb a víno zcela proniknuty Boží mocí, takže jsou tělem a krví Krista. A my věříme a očekáváme, že až Kristus znovu přijde, bude „všechno ve všem“. To znamená, že podobným způsobem jako eucharistii pronikne a promění všechno stvoření a každého člověka. Tento viditelný svět je dočasný a všechno pomíjí. Ale Ježíš Kristus, který za nás dal své tělo a prolil krev, je věčný.

Doplňující texty

List Diognetovi

Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způ­sobem. V odívání a jídle se přizpůsobují domá­cím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě, a nejsou ze světa. (List Diognetovi, 5 – 6)

Benedikt XVI.

Svátosti jsou skutečností, která patří k církvi putující v čase až k plnému zjevení vítězství zmrtvýchvstalého Krista. Taktéž ale platí, že zvláště v eucharistické liturgii máme možnost již předem zakoušet eschatologické završení, k němuž kráčí každý člověk a celé stvoření. I když je pravda, že jsme všichni ještě na cestě k naplnění své naděje, nic to neubírá na faktu, že vše, co nám Bůh dal, nachází své naplnění v Panně Marii, Matce Boží a Matce naší. Maria z Nazaretu, ikona rodící se církve, je vzorem toho, jak by měl každý přijímat dar, jímž se Ježíš dává v eucharistii. (Sacramentum caritatis, 30 – 33)