"Krize" svaté rodiny, o níž vypráví evangelium je obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato ohrožení.
Když mu bylo dvanáct let, vydali se do Jeruzaléma na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty. Teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla:"Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!" Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,42-52)
Je to složité evangelium, které církev dává číst o tomto dnu svaté rodiny z Nazareta a všech rodin posvěcených skrze Krista. Předmětem tohoto evangelia jsou otec, matka, dítě, rodičovská láska, rodičovské starosti, mateřská bolest, přibývání věku a moudrosti před Bohem a lidmi. Potud se hodí jako posvátné čtení pro tento svátek rodiny. Avšak není to skoro přehmat volit toto evangelium? Dítě jde svou vlastní cestou. Rodiče hledají s pláčem svého "ztraceného" syna. A i tam, kde "všechno je znovu v pořádku", existuje jakási nepochopitelnost oddělující a spojující matku a syna.
Zdá se, že Bůh, který vládne jako skutečný Otec nad touto rodinou, působí pro tuto rodinu spíše jako hrozba než jako její pouto a věčné oslavení. A i když by už do tohoto rodinného obrazu měly být zaneseny též rodinné "problémy", pak problematika, o níž se zde pojednává, se nejeví jako vhodná a blízká životu. Kde už dochází dnes k ohrožení rodiny na základě nebeského povolání dítěte? V našich poměrech k ohrožování rodiny dochází na podkladě honby za požitky zaměňující těkavý pud s opravdovou láskou srdce, v důsledku roztrpčující chudoby, lehkomyslnosti či prázdné pustoty srdce, podrážděnosti, útěku před bolestí, která je nezbytnou cenou opravdové lásky, dále na základě vzdoru a neposlušnosti, které jsou signálem toho, že určité dítě se nedokáže vyrovnat samo se sebou.
Ale jakkoliv to může znít přehnaně a násilně, je tomu přece tak: všechna neštěstí a všechny problémy rodiny pocházejí nakonec z nesprávně pojatého nebeského povolání lidí, kteří vytvářejí rodinu. Neboť veškerá tragika a vina lidí je možná (samozřejmě se zaviněním a odpovědností možná) pouze proto, že člověk žízní po nekonečnu a nekonečném povolání a tak je zde věčně nespokojený.
Jelikož je tedy Bůh vždy vyhledáván a to i tehdy, když je hledán na obráceném, pozemském místě, proto je "krize" svaté rodiny, o níž vypráví dnešní evangelium, též nebeským obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato pozemská ohrožení. Znovu: co ohrožuje rodinu? Sobectví. Co je toto sobectví ve své nejhlubší podstatě? Nic jiného než zoufalý strach, že člověk nemůže být šťasten, když na sebe vezme oběť, utrpení a odříkání. Tento strach by byl až příliš oprávněný, kdyby existoval jen svět se svými omezeným prostorem. Kdyby tento omezený prostor byl jediným prostorem, v němž by mohlo přebývat štěstí, které by do něho musilo být násilím vtěsnáváno. Vykoupen z tohoto strachu a tak osvobozen ze sobectví může být jen ten, kdo (ať již vědomě nebo pro něho samého skrytě) kráčí k domu Otce, do Boží velikosti, kdo věří, že pozemské naplnění není to konečné. Člověk, který jedná v souladu s tím, co je Boží, se může zříkat a obětovat, obdarovávat bez kladení účtů, milovat bez čekání na to, že za to nalezne náležitou protilásku, může přenechat poslední slovo druhému člověku a nepoužívat službu jako rafinovanou metodu ovládání. To všechno může. Neboť ví, že takto ztracené štěstí je uchováváno v Boží věčnosti (které se již nyní člověk může účastnit). Z toho důvodu se však rodina musí shodnout v tom, co si přeje Otec, pokud má být svatou rodinou. A jen taková rodina je šťastná.
Je to složité evangelium, které církev dává číst o tomto dnu svaté rodiny z Nazareta a všech rodin posvěcených skrze Krista. Předmětem tohoto evangelia jsou otec, matka, dítě, rodičovská láska, rodičovské starosti, mateřská bolest, přibývání věku a moudrosti před Bohem a lidmi. Potud se hodí jako posvátné čtení pro tento svátek rodiny. Avšak není to skoro přehmat volit toto evangelium? Dítě jde svou vlastní cestou. Rodiče hledají s pláčem svého "ztraceného" syna. A i tam, kde "všechno je znovu v pořádku", existuje jakási nepochopitelnost oddělující a spojující matku a syna.
Zdá se, že Bůh, který vládne jako skutečný Otec nad touto rodinou, působí pro tuto rodinu spíše jako hrozba než jako její pouto a věčné oslavení. A i když by už do tohoto rodinného obrazu měly být zaneseny též rodinné "problémy", pak problematika, o níž se zde pojednává, se nejeví jako vhodná a blízká životu. Kde už dochází dnes k ohrožení rodiny na základě nebeského povolání dítěte? V našich poměrech k ohrožování rodiny dochází na podkladě honby za požitky zaměňující těkavý pud s opravdovou láskou srdce, v důsledku roztrpčující chudoby, lehkomyslnosti či prázdné pustoty srdce, podrážděnosti, útěku před bolestí, která je nezbytnou cenou opravdové lásky, dále na základě vzdoru a neposlušnosti, které jsou signálem toho, že určité dítě se nedokáže vyrovnat samo se sebou.
Ale jakkoliv to může znít přehnaně a násilně, je tomu přece tak: všechna neštěstí a všechny problémy rodiny pocházejí nakonec z nesprávně pojatého nebeského povolání lidí, kteří vytvářejí rodinu. Neboť veškerá tragika a vina lidí je možná (samozřejmě se zaviněním a odpovědností možná) pouze proto, že člověk žízní po nekonečnu a nekonečném povolání a tak je zde věčně nespokojený.
Jelikož je tedy Bůh vždy vyhledáván a to i tehdy, když je hledán na obráceném, pozemském místě, proto je "krize" svaté rodiny, o níž vypráví dnešní evangelium, též nebeským obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato pozemská ohrožení. Znovu: co ohrožuje rodinu? Sobectví. Co je toto sobectví ve své nejhlubší podstatě? Nic jiného než zoufalý strach, že člověk nemůže být šťasten, když na sebe vezme oběť, utrpení a odříkání. Tento strach by byl až příliš oprávněný, kdyby existoval jen svět se svými omezeným prostorem. Kdyby tento omezený prostor byl jediným prostorem, v němž by mohlo přebývat štěstí, které by do něho musilo být násilím vtěsnáváno. Vykoupen z tohoto strachu a tak osvobozen ze sobectví může být jen ten, kdo (ať již vědomě nebo pro něho samého skrytě) kráčí k domu Otce, do Boží velikosti, kdo věří, že pozemské naplnění není to konečné. Člověk, který jedná v souladu s tím, co je Boží, se může zříkat a obětovat, obdarovávat bez kladení účtů, milovat bez čekání na to, že za to nalezne náležitou protilásku, může přenechat poslední slovo druhému člověku a nepoužívat službu jako rafinovanou metodu ovládání. To všechno může. Neboť ví, že takto ztracené štěstí je uchováváno v Boží věčnosti (které se již nyní člověk může účastnit). Z toho důvodu se však rodina musí shodnout v tom, co si přeje Otec, pokud má být svatou rodinou. A jen taková rodina je šťastná.
