Uzrálá moudrost Abbé PierraAbbé Pierre byl v mnoha ohledech francouzská „Matka Tereza v pánském vydání“, i když s jedním rozdílem: Jedni ho měli za proroka, jiní za „hubu nevymáchanou“. Jedni ho považovali za žijícího světce, jiní za výtržníka a notorického narušitele konvencí, který už svým stylem života uprostřed bezdomovců a kriminálních živlů degraduje důstojnost kněžského stavu.
Ačkoli ve Francii všichni věděli, že je římskokatolický kněz, byl francouzskou veřejností bezpočtukrát vyhlášen nejvýznamnější osobností roku – k překvapení všech, kdo by tam automaticky čekali úplně jiné „hvězdy“. Člověk znalý francouzských poměrů by opravdu nečekal, že tak antiklerikální a konzumní společnost ocení práci ošuntělého kněze – notabene, když svým spoluobčanům nedá pokoj a pořád znepokojuje jejich svědomí i peněženky!
Abbé Pierre (1912 – 2007) za života rozhodně nepatřil k řečníkům, kteří než něco řeknou do televize, bedlivě zkoumají průzkumy veřejného mínění, aby vystihli, co lidé chtějí slyšet. Přesto mu lidé rádi naslouchali. Rozpoznávali v něm zřejmě muže, který si evangeliem „ušpinil ruce“, nebral si ho jenom do úst. Většinu svého života věnoval bezdomovcům a lidem v nesnázích, sdílel s nimi doslova všechno.
O začátcích jeho úžasného díla ve Francii jste možná četli v napínavé knize Borise Simona Hadráři z Emauz, která se u nás objevila už za totality a nedávno v novém vydání. Drobná knížka Testament, která právě vyšla v Karmelitánském nakladatelství, je vlastně tím jediným, co Abbé Pierre sám napsal. Nechal se vyprovokovat u příležitosti svých 80. narozenin, kdy se na něj obraceli jeho synovci a přátelé s otázkou, čemu ho život naučil. Vedle svědectví života je to možná to nejcennější, co nám Abbé Pierre zanechal. Svou „závěť“ sepisoval po částech velmi dlouho. Nešlo mu o uspořádání hmotných záležitostí (ani by nebylo moc co pořádat). Ale velice mu leželo na srdci předat své rodině a přátelům něco z životní moudrosti, která krystalizovala v jeho životních zápasech i v hodinách nočních modliteb, v rozhovorech s přáteli, s osobnostmi společnosti i církve i s trpícími po celém světě, v dobách citelných projevů Boží prozřetelnosti i v těžkých zkouškách a pokušeních. Nepotřebnou strusku odplavily přívaly životních bouří a dlouhý čas dozrávání; zůstalo jenom zlato.
Abbé Pierre: Testament.
Katolický týdeník 18/2009
Autor textu: Lachmanová, Kateřina
Abbé Pierre (1912 – 2007) za života rozhodně nepatřil k řečníkům, kteří než něco řeknou do televize, bedlivě zkoumají průzkumy veřejného mínění, aby vystihli, co lidé chtějí slyšet. Přesto mu lidé rádi naslouchali. Rozpoznávali v něm zřejmě muže, který si evangeliem „ušpinil ruce“, nebral si ho jenom do úst. Většinu svého života věnoval bezdomovcům a lidem v nesnázích, sdílel s nimi doslova všechno.
O začátcích jeho úžasného díla ve Francii jste možná četli v napínavé knize Borise Simona Hadráři z Emauz, která se u nás objevila už za totality a nedávno v novém vydání. Drobná knížka Testament, která právě vyšla v Karmelitánském nakladatelství, je vlastně tím jediným, co Abbé Pierre sám napsal. Nechal se vyprovokovat u příležitosti svých 80. narozenin, kdy se na něj obraceli jeho synovci a přátelé s otázkou, čemu ho život naučil. Vedle svědectví života je to možná to nejcennější, co nám Abbé Pierre zanechal. Svou „závěť“ sepisoval po částech velmi dlouho. Nešlo mu o uspořádání hmotných záležitostí (ani by nebylo moc co pořádat). Ale velice mu leželo na srdci předat své rodině a přátelům něco z životní moudrosti, která krystalizovala v jeho životních zápasech i v hodinách nočních modliteb, v rozhovorech s přáteli, s osobnostmi společnosti i církve i s trpícími po celém světě, v dobách citelných projevů Boží prozřetelnosti i v těžkých zkouškách a pokušeních. Nepotřebnou strusku odplavily přívaly životních bouří a dlouhý čas dozrávání; zůstalo jenom zlato.
Abbé Pierre: Testament.
Katolický týdeník 18/2009
Autor textu: Lachmanová, Kateřina
