Rasismus ve vězení pro mládež
a moji tři rasově různí pomocníci…
Jedním z velkých zdrojů smutku ve vězeňském systému a v ústavech pro delikventní mládež (v USA) je zvýšená míra rasismu.
Jednou za měsíc slavím vždy dvě po sobě jdoucí mše v Ústavu pro delikventní mládež v Norwalku, v místním víceúčelovém komplexu. Zhruba v šest a v sedm hodin v neděli večer jsou chovanci přivedeni dovnitř, kde se rozesadí na kovových skládacích židlích. Jsou to téměř všechno Hispánci.
V počátcích mé tamní služby byli mými pomocníky (tedy těmi, kteří připravovali věci na mši a četli čtení) Jerome (Afroameričan), Larry (z Kavkazu) a Juan (Hispánec). Byli to velcí přátelé a zdálo se, že jejich přátelství alespoň nějak narušuje rasové bariéry, které se na těchto místech tak striktně dodržují.
Juan po přijímání zpívá sólo.
Je to tak zlé, až vám z toho poklesne čelist.
Jednou mi přede mší řekne kaplan, že Juan bude po přijímání zpívat sólo. Za celou dobu, co jsem tam chodil, jsme nikdy nezpívali, a tak Juanovi přede mší poblahopřeju. V patřičný okamžik si Juan stoupne k mikrofonu a začne zpívat sólo bez doprovodu nějakého hudebního nástroje.
Je to tak zlé, až vám z toho poklesne čelist. Z hlasivek toho kluka se line cosi nejasného, co evokuje mučení malého zvířátka. Všichni ztuhneme. Rychle přejedu tváře několika set chovanců, kteří tu sedí. Dokážou být, jak to jen říct, docela drsná cháska. Ale teď jsou jako uhranutí. Zpěv je tak špatný, že zpráva vůbec nestihne dorazit do té části mozku, která ovládá smích. Jen tiše zírají… První mše skončí a já se přistihnu, jak se vytrvale chráním jakéhokoliv kontaktu s Juanem. Nemám tušení, jaká slova bych měl použít ohledně jeho zpěvu.
Místa se rychle znovu zaplní a startuje mše číslo dva. Předpokládám, že podruhé už to Juan nebude pokoušet. Ale světe div se, přijímání končí a Juan přistupuje k mikrofonu zjevně s plnou sebedůvěrou. A předvede něco, co bych ani nepovažoval za možné: Jeho zpěv je ještě horší než poprvé. Je to něco, co by vystřihli i z Hvězdné pěchoty SuperStar. A znovu se neozývá žádný pískot, žádné hihňání, dokonce se ani nikdo nevrtí na sedadlech. Shromáždění je z té hrůzy úplně konsternované, jako by bylo v komatu.
Musím na Juana reagovat.
Ale jak?
Po této mši se tomu už nevyhnu. Musím Juanovi sdělit něco, s čím bych prošel i na detektoru lži.
„Juane,“ řeknu s rukou na jeho rameni, přičemž Larry a Jerome uzavírají náš kroužek. „Víš, no, chce to spoustu odvahy ČÍST před lidmi, ale chce to JEŠTĚ VÍC odvahy si stoupnout a ZPÍVAT před lidmi.“
Pak předstoupí Jerome a položí svoji ruku na Juanovo rameno. „A chce to JEŠTĚ VÍC odvahy se postavit a zpívat, … když neumíš zpívat, ty debile!“
Chystám se je ihned roztrhnout od sebe, až se začnou prát, ale náhle dostanou ti tři záchvat smíchu a za chvilku už se válí po podlaze multiúčelového centra, svíjí se v křečích a poplácávají jeden druhého.
Mnohdy je třeba zavřít obě oči
a dívat se tím vnitřním…
Snažíme se vytvořit milující společenství
plné sounáležitosti právě proto,
abychom neutralizovali narůstající rasismus,
kulturní povýšenectví a absenci lásky,
které nás rozdělují…
Mnohdy je třeba zavřít obě oči
a dívat se tím vnitřním…
Pak už nebudeme zatíženi neustálými soudy,
nekonečným odmítáním a vylučováním druhých.
Náš prostor se rozšíří a my nečekaně zjistíme,
že se nacházíme na novém místě, které nemá hranice.
Na místě nekonečného přijetí a nekonečné lásky.
Vstoupili jsme do „Boží jurisdikce“.
