P. Silvestr Braito OP byl v době první republiky a těsně po druhé světové válce, mediálně známou osobností. Věnoval zvláště mnoho energie pastoraci studentů a vůbec péči o mladé lidi. Životní osud Silvestra Braita je dramatickou výpovědí o pohnutých časech v minulém století a prudkých změnách v evropské společnosti, které s sebou dějinné události přinesly.
Původem byl sirotek
Narodil se v roce 1898 na území dnešného Bulharska a do Čech přišel de facto jako sirotek nejspíše v roce 1900 s Annou Merhautovou, která se ho ujala již záhy po narození. S pěstounskou rodinou Merhautových pobýval krátce v Lokti (u Karlových Varů), od roku 1902 pak s nimi žil v Uhříněvsi. Poté, co otec rodiny Petr Merhaut zemřel (1904), dostali se sami Merhautovi do nouze a Josef Braito se jako sedmiletý ocitl v sirotčinci. Po určitých peripetiích získal roku 1907 místo v pražském internátu sester dominikánek, odkud po dalších dvou letech přešel do dominikánského juvenátu a v témže roce 1909 pak začal studovat na českém Akademickém gymnáziu v Praze.
Na Silvestra se stal Silvestrem
V roce 1915 středoškolské studium přerušil a přihlásil se do dominikánského řádu (OP). Na Silvestra téhož roku dostal v Olomouci při obláčce řeholní jméno Silvestr a zahájil roční noviciát, ukončený 31. prosince 1916 složením prvních slibů. Ve vzdělávání pokračoval podle vnitřních pravidel dominikánského řádu. Nejprve studoval v Olomouci, pak vyslán do Říma. V létě 1922 se vrátil do vlasti a 17. září přijal v kostele sv. Jiljí v Praze kněžské svěcení. Krátce nato odchází na další studia do belgického Le Saulchoir.
Založil a vedl novátorský a otevřený časopis Na hlubinu
Po návratu Silvestr Braito s dalšími spolupracovníky založil časopis Na hlubinu, jehož první číslo vyšlo v březnu 1926 v Olomouci. Bylo obdivuhodnou Braitovou intuicí, že si v rámci řádu dovedl tento novátorský počin prosadit a že svůj časopis, který jako šéfredaktor vedl až do roku 1948, pojal jako poměrně otevřenou tribunu. Po více než dvacet let v ní dostávaly místo jak články vzdělávací, tak i křesťanské názory na kulturní dění a srozumitelně formulované postoje k širokému spektru témat. Těžištěm přitom zůstávala spiritualita, tedy péče o duchovní život čtenářů.
Byl u zakládání nakladatelství Krystal
Silvestr byl velmi dynamický, činorodý muž, s velkým smyslem pro humor, který brzy vynikl jako věhlasný kazatel, exercitátor a přednášející, přitom se intenzivně věnoval překládání a publicistice. Silvestr Braito spolu s Reginaldem Dacíkem měl také zásadní podíl na vzniku nakladatelství Krystal, založeného při olomouckém dominikánském klášteře, které od roku 1928 vydávalo překlady soudobé katolické literatury i původní práce českých autorů, mj. Jaroslava Durycha, Zdeňka Kalisty nebo Dominika Pecky.
V redaktorské činnosti se měl Braito inspirovat francouzskou La Vie spirituelle (Duchovní život), s jejímiž vydavateli, svými řeholními spolubratry, byl nesporně v živém kontaktu.
Za války vzdělával bohoslovce
Po uzavření vysokých škol nacisty v listopadu 1939 byl pověřen novým náročným úkolem – vedením Arcibiskupského teologického učiliště v Olomouci a vyučováním tamních bohoslovců. Udržoval také kontakt se studenty odvedenými na nucené práce, jak dosvědčují zachované dopisy dvou z nich. V době války ovšem došlo k zastavení periodik, v nichž Braito do té doby publikoval, a byla mu také znemožněna většina dosavadních aktivit.
Po skončení druhé světové války se s tím větší vervou znovu vrhnul do organizační, publikační a pastorační činnosti. Podílel se mj. i na obnovení vzdělávacího a formačního setkání, nazývaného „Akademický týden“, které od roku 1933 každoročně pořádal spolubratr Metoděj Habáň. Koncem října 1946 tak v sále zřízeném z bývalého dominikánského refektáře společně nabízeli přednášky na téma „Věda – umění – mravnost“.
Komunistický režim Braita nesnesl
Po únoru 1948 komunistický režim všechny Braitovy vydavatelské a publicistické aktivity postupně likvidoval. Posledních dvanáct let jeho života pak lze bez nadsázky označit jako svědectví Kristova vyznavače. Silvestr Braito, ačkoli nebyl vyšším řádovým představeným, byl všeobecně považován za významnou postavu české katolické církve a jako takový se ocitl mezi prvními v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Nový olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, jmenovaný 23. března 1948, si otce Silvestra zvolil za svého zpovědníka. Pod záminkou zpovědi internovaného arcibiskupa byl Silvestr Braito 16. března 1950 pozván na olomouckou konzistoř a zde byl bezprostředně zatčen. Hned druhý den následovala deportace z Olomouce do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni, kde zažil tvrdý, šestnáct hodin trvající výslech, a poté čekal čtrnáct dní v pankrácké věznici na soudní přelíčení. Státní soud ho v monstrprocesu s deseti představiteli řádů (Machalka a spol.), který se konal v Praze od 31. března do 5. dubna 1950, odsoudil na 15 let vězení za údajnou velezradu a vyzvědačství.
Vězeňský Vatikán v Leopoldově
Tímto procesem chtěla komunistická moc vzbudit nenávist vůči řeholníkům a ospravedlnit připravované přepadení klášterů. Silvestr Braito prošel opakovaně několika věznicemi. V letech 1952–1956 byl vězněn v Leopoldově, kde se stal součástí společenství vězněných kněží a řeholníků v tzv. muklovském Vatikánu a plně se zapojil do jejich skrytých spirituálních a teologických aktivit (mj. přednášel morální teologii a ekleziologii). Při venkovní práci v areálu leopoldovské pevnosti se ale setkával i s dalšími vězni.
Nabídli mu svobodu za spolupráci s STB
Na podzim 1956 byl otec Braito převezen do pankrácké věznice, kde musel odolat nejtěžší zkoušce, když mu byla nabídnuta svoboda za spolupráci s režimem – přednášení na státem ovládané bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Zápas s vlastní povahou i s přirozeným strachem však statečně vybojoval a své pocity později vylíčil spoluvězňům:
Bylo to strašný. (…) Na jediném slově záleželo, zda půjdu zítra domů, nebo strávím další roky v kriminále. Prosil jsem Ducha svatého o moudrost a sílu. Když přišli: „Tak jak? Ano, nebo ne?“ Řekl jsem: „Ne.“ Odešli a já padl na kolena a zpíval: „Te Deum laudamus!“
Zdravotní stav vězně se zhoršoval
Poté se znovu ocitnul ve valdické věznici. V průběhu roku 1957 se však jeho zdravotní stav začal výrazně zhoršovat, proto byl v září přes krátké zastavení v Praze na Pankráci převezen na Mírov a uznán za trvale neschopného práce. Se srdečními komplikacemi a vysokým krevním tlakem byl přitom v listopadu 1957 měsíc hospitalizován ve vězeňské nemocnici v Brně. Posledním místem, kde prožíval svá léta věznění, se od podzimu 1958 stal znovu Leopoldov, ale to byl již plně invalidní, zbavený pracovní povinnosti.
V té době se velmi sblížil s těžce nemocným řeckokatolickým biskupem Pavlem Gojdičem, kterému byl zpovědníkem i ministrantem. Braitovu tehdejší situaci a rozpoložení později přiblížil jeho spolubratr Jakub Zemek: Vinou své nemoci upadal občas do deprese – ale stačilo málo, jen nějaký vtip nebo zprávička, a otec Silvio zase zářil a oplýval vtipem, přednáškami a různými řešeními nejrůznějších problémů. Tam vyzrál – jeho přednášky – to byl požitek poslouchat.
Po amnestii neměl kam jít
Na základě amnestie byl 11. května 1960 z leopoldovské věznice s podlomeným zdravím propuštěn. Dlouhá léta vězení však na jeho zdravotním stavu zanechala vážné stopy, přičemž trpěl zejména srdeční slabostí. Neměl příbuzné, ale lidskou oporu nalezl u přátel, hlavně u dominikánských terciářek Emilie Barcalové a Marie Vávrové, které ho navštěvovaly už ve vězení a staraly se o něho i po jeho návratu.
Od poloviny května 1960 bydlel u sestry Emilie v Praze-Břevnově v ulici U Landronky 35. Jak v roce 1960, tak i v následujících dvou letech pobýval v letním období od června do září na faře v Neratově v Orlických horách. Zde si v krásném horském prostředí mohl odpočinout, načerpat síly a přitom se intenzivně věnovat duchovnímu životu a teologické práci. Počátkem září se pak vždy na několik dní vydal za svými přáteli na Moravu.
„Je lehčí být mučedníkem“
Braitova poslední léta poznamenala vážná srdeční choroba, zesílená přestálým utrpením. Kardiolog, který ho vyšetřil, se před přáteli vyjádřil, že při jeho zdravotním stavu je každý prožitý den zázrakem. A pacient jako by to tušil, nemarnil čas a již měsíc po propuštění dokončil text v rozsahu zhruba 25 stran strojopisu, nadepsaný „Kněžství a Maria“. Do tohoto rámce zasadil Braito i vlastní kněžskou identitu a je nasnadě, že přitom zpracovával také zkušenost z muklovských let. Přece jen tedy šlo o určitou teologii, která vycházela z prožitého utrpení, jak to sám po návratu z vězení v kruhu svých přátel vyjádřil: Než mě zavřeli, myslel jsem, že je lehčí být vyznavačem než mučedníkem, dnes si myslím, že je to naopak těžší, neboť být vyznavačem je běh na dlouhou trať.
Reflektoval selhání křesťanů a církve
Silvestr Braito se obracel formou samizdatu ke čtenářům, jež osobně znal. Jeden Braitův text představuje zkrácenou a zjednodušenou českou verzi monografie francouzského dominikána Marie-Humberta Vicaire z roku 1957. Vyskytují se však v ní některé pasáže, které při srovnání s originálem jasně vyniknou jako Braitovy glosy a vsuvky. Nejvýznamnější z nich obsahuje výzvu k pokání za násilí, jímž se v dřívějších stoletích provinila církevní moc. Ještě silněji vyznívá Braitovo upozornění, že nástup komunistické totality byl umožněn selháním křesťanů, hlavně pokud jde o evangelní jednání v sociální oblasti: Kdyby byli křesťané vytvořili societas – společnost všech pro všechny, nemusilo dojít ke společnosti socialistické.
Tato Braitova schopnost sebekritiky je výrazným posunem proti dříve zastávané taktice „nerozmazávat“ stíny jak církevní historie, tak současnosti, v jejímž jménu se on sám i jeho spolupracovníci nechvalně proslavili, když například dštili oheň a síru na román Karla Schulze „Kámen a bolest“.
Ve svých textech se zamýšlel, zda křesťané mohou a mají chápat sami sebe jako vůdčí sílu, jako hlavní tvůrčí a nosnou součást společnosti. Pokud ano, pak by vývoj v poválečných letech svědčil o určitém selhání. Pokud ne, jaká potom má být role křesťana ve světě, jaký vztah církve ke společnosti? Braito ani jeho generace nenašli pro své současníky na tyto otázky přesvědčivou odpověď.
Zemřel v Břevnově
Při letním pobytu v roce 1962 se v Neratově připravoval na oslavu 40. výročí kněžského svěcení a primice, přičemž svou přípravu zakončil počátkem září exerciciemi a v předvečer svého kněžského výročí se 16. září vrátil do Prahy, aby je následujícího dne oslavil ve svém břevnovském útočištimší svatou. Týden nato si právě tak připomenul svoji primici, avšak následujícího dne 25. září 1962 v břevnovském bytě na srdeční infarkt zemřel. V Praze se rozloučení se zesnulým konalo v břevnovském kostele sv. Markéty a podle svého přání byl pohřben v řádové hrobce v Olomouci.
Josef Silvestr Maria BRAITO OP
▶ řeholní kněz – dominikán
▶ profesor teologie (LST), kazatel, exercitátor
▶ spisovatel, publicista, překladatel, editor
* 14. června 1898, Ruščuk, nyní Ruse, Bulharsko
† 25. září 1962, Praha-Břevnov
[ Ondřej Salvet ]
