Noc před tím, než jsem byl vysvěcen na kněze

Věděl jsem, že tu noc prožívám celý svůj následující život. Věděl jsem, že ta noc je symbolem všeho, co přijde, že žiji sen a že každá událost té noci bude mít hluboký, přesažný význam, že ve zkratce odžívám budoucnost, že odžívám proroctví, které se na mně samotném má naplnit.

 

Chtěli jsme vyjít již odpoledne a večer být hotovi, ale různé věci a různí lidé přišli a nešlo to. Museli jsme vyjít až v pozdním večeru. Provazy deště bičovaly zem v dlouhém a prudkém lijáku a my jsme šli dlouhou cestu lesem. Šli jsme dva, já a můj kamarád. Nebe nebylo lze odlišit od země, obojí bylo černé a tmavé a studené a byli jsme mokří do poslední nitky a museli jsme jít dlouho.

Přesto, že jsem na skále byl mnohokrát předtím, snad stokrát, nebyli jsme ve tmě schopni místo najít. Odbočili jsme z cesty nahoru do kopců příliš brzy a byli nuceni se prodírat vzhůru a dolů křovinami bezcestným zarostlým lesem, doprovázeni tichým hučením vody. Terén byl křivolaký a zarostlý a prudce svažitý a bylo třeba jít napříč přes vymletá údolíčka s potůčky deště. Skálu jsme objevili až pozdě, vynořila se, kde bychom ji nebyli čekali.

 

Měli jsme polní lopatku, pilu, sekery a zásobu hřebíků. Uvědomili jsme si, že bude jen velmi obtížné najít vhodný strom, a znovu jsme se ponořili do tmy lesa, s našimi nevýkonnými poblikávajícími baterkami, nečekali jsme, že je vůbec budeme potřebovat. Další hodina prolézání křovisky, až byl objeven vhodný strom, dub. Zkusili jsme kmen uříznout pilou, nešlo to, vlhké dřevo svíralo zarezlý list a naklánělo se proti naší vůli. V mokru pila skřípala a nebylo možno pokračovat, jedna baterka nám zhasla napořád, nakonec se zlomil pilový list, příroda byla v přesile a nedala nám šanci, ale my jsme byli vzteklí a pak již jen studeně zarputilí. Tahali jsme listem sem a tam jen s největšími obtížemi, ruce obalené kusem látky svíraly zbytek zarezlého listu tam, kde jsme spíše tušili než viděli správné místo v kmeni. Bylo to jako život, šlo to pomalu, velmi pomalu, ale nakonec přece šlo. Temný, hustý, bezeslovný déšť, bez zesílení a zeslabení, temný stálý déšť.

Poražený strom jsme nebyli schopni unést a nohy klouzaly v mazlavé hlíně. Kmen byl zbaven větví a nasadili jsme příčné břevno. Ačkoli jsme byli oba zkušení v práci se dřevem, hřebíky byly staré a zrezivělé a ohýbaly se a lámaly. Potřebovali jsme pět hřebíků, nakonec jsme měli čtyři zatlučené, zbytek ohnutých a zbýval poslední, nakonec se jej podařilo zatlouct, na poslední úder. Hotový kříž jsme chtěli vložit do pukliny mezi skalami. S vypětím sil jsme jej zvedli, a jakmile vodou nasáklý spodek kříže zajel do mezery mezi kameny a dostal se hluboko, svislým břevnem již nešlo hnout, jak v obrácené artušovské legendě. Bylo zbytečné zajišťovat stavbu dalšími kameny. Padal jsem vyčerpáním a nechal déšť, aby ze mne smyl hlínu a mazlavé bláto. Za několik hodin budu kdesi ležet na zemi, podobně jako teď, jen na mne nebudou dopadat provazce lijáku, budu ležet na zemi a usnu únavou. Neviděli jsme výsledek své práce, tmavá voda noci splývala s tmou země, nebe a zem spojovala temnota a voda.

Pomalu svítalo, když jsme končili, obloha šedá a prudký déšť pokračoval, pršelo a pršelo, tak jako nikdy, co pamatuji, mystický, nepozemský déšť. Bude pršet celý následující den a celou následující noc, alespoň zde v lesích.

Vraceli jsme se beze slova. Šel jsem se osprchovat a pak do katedrály se nechat vysvětit na kněze. Primice měla být tentýž den večer na skále u kříže pro malou skupinku blízkých. Po svěcení mi všichni blahopřáli a tleskali a dostal jsem plné náruče květin a říkali mi, jak ve mne vždy věřili a jak to všechno je a bude výborné a vynikající, ale já jsem věděl své, neboť mi bylo v minulé noci dáno nahlédnout do budoucnosti.

 

Se svolením zpracováno podle knihy Marka Váchy: Probouzení,
kterou vydalo nakladatelství Cesta.
Redakčně upraveno, nadpis a mezititulkky redakční
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.