Obtížné situace v rodinách a manželstvích

Rodiny v obtížných situacích

Obtíže provázejí každého člověka a každou snahu o vytváření něčeho hodnotného. Nevyhýbají se ani manželství a rodinám. Pokud má být církev také „polním lazaretem“, jak žádá papež František, potom je nutné obtíže pravdivě vnímat a reagovat na ně plněji než pouhým odsuzováním nebo napomínáním. Je potřebné zabývat se obtížemi rodin a klást si otázky, jak jim porozumět a jak jim pomoci.

Některé obtížné situace v rodinách

Mezi typické obtížné situace, do kterých se rodiny dostávají, patří například nezaměstnanost, hypotéka, vážná nemoc dítěte nebo jednoho z partnerů, péče o starší generaci nebo „pohlcení prací“.

Poměrně častou obtíží v rodině je dnes i způsob života a životní cesta dospívajících a dospělých dětí odlišná od způsobu života rodičů a od toho, k jakému stylu je chtěli vychovat. Pro křesťanské rodiče dospělých dětí je velkou zátěží, pokud jsou svědky jednoho nebo několika jejich po sobě jdoucích nemanželských soužití svých dětí, oddalování sňatku i při trvalém partnerství, rozvodu, kterému předchází nebo po něm následuje další vztah, s čímž rodiče nesouhlasí, a podobně.

Obtíž rodiny může často vznikat ze situace, kdy jeden z manželů nebo oba vyrostli v neúplné rodině, ať už kvůli rozvodu nebo proto, že šlo o svobodnou matku – samoživitelku. Takovému člověku v manželství zpravidla chybí dotvoření zdravého vztahu k druhému pohlaví a něco osobní zralosti, ke které také patří zkušenost a schopnost se zvládáním konfliktů a jakýchkoli nežádoucích jevů v manželství a rodině.

Do obtížné situace se také dostává manželství a rodina, jestliže není naplněné biblické základní slovo o manželství „proto opustí…a přilne“. Není-li manžel manželce a manželka manželovi nejbližším člověkem na světě, je to pro manželství velká obtíž.

Je nepříjemnou, ale známou zkušeností, že se příčinou velkých obtíží mohou v rodině stát i otázky náboženské. Extrémní je situace, kdy k nějaké velmi autoritativní náboženské, pseudonáboženské nebo jiné podobné skupině přilne jeden z manželů. Podobně nebezpečnou pro manželství a rodinu je situace, kdy člen rodiny přilne k nějaké skupině, která praktikuje jakýsi druh zasvěcování, případně kde má guru skupiny neomezenou moc.

Bohužel může být zdrojem velkých a stabilitu rozbíjejících obtíží i křesťanství žité v katolické církvi. Například tehdy, když se jeden z manželů katolíků rozhodne pro nějaký velmi náročný „model“ křesťanského života nebo pro praktickou identifikaci s nějakým v církvi žijícím společenstvím v takové míře a rozsahu, že je to jeho protějšku těžko snesitelné a ohrožuje to soudržnost rodiny.  Protože v tom případě bývá vše prezentováno jako výraz upřímné a nekompromisní víry a zbožnosti, zdá se být takové jednání těžko napadnutelné. Mělo by být ovšem zřejmé, že napadnutelné je, protože zde není respektováno zásadní přikázání, totiž milovat bližního jako sebe.

V manželství, kde jeden je věřícím a praktikujícím křesťanem a druhý křesťanem není a být nechce, může vznikat obtíž dvojím způsobem. V prvém případě je jednomu z manželů křesťanství jeho protějšku protivné, což dává v průběhu manželství víc a víc najevo, ač to v jeho počátcích skrýval nebo zvládal. V krajním případě bude svému protějšku bránit v účasti na bohoslužbách a v mimobohoslužebném kontaktu s křesťany. V pozadí zde také někdy bývá zejména u mužů žárlivost: Žárlí na Boha, který je pro manželku skutečným Bohem, a proto jím nemůže (a také nemá) být manžel. Nebo žárlí na společenství křesťanů, v němž je manželce dobře a on do něho nechce patřit nebo se v něm necítí dobře, i když je třeba dobře přijat.

Nevěra znamená mnohdy ohrožení manželství a vždy jeho zátěž. Za nevěru není dobře považovat jen pohlavní styk. Nevěra začíná vzdalováním z manželského vztahu a přibližováním se k osobě, která se stává důvěrnějším a bližším člověkem, než je manžel či manželka. Ojedinělý sexuální styk, po kterém žádné sblížení nenásleduje, je zpravidla velkou zátěží manželství, ale psychologicky může být menší „nevěrou“ než dlouhodobé přilnutí k někomu mimo manželství, kde sice k sexuálnímu styku nedojde, ale kde je sdílení života a lásky silnější než v manželství samotném.

Obtíže nemusí být vždy jen destruktivní

Souhrnně je ale třeba konstatovat, že výše uvedené i jiné závažné obtíže jsou sice pro všechny zatěžující a stabilitu manželství a rodinu více či méně ohrožují, ale nejsou vždy jen destruktivní. U některých jednotlivců i dvojic mají jakýsi mobilizační účinek. Pokud vyvolají oboustrannou snahu po jejich překonání, mohou nakonec znamenat obohacení vztahu i mobilizaci schopností manželů i celé rodiny k jejich překonání.

Programem křesťana je vnímavé srdce

Dostane-li se některá rodina do nesnází, je třeba, aby pocítila přijetí, ať v prostředí farnosti či jiného církevního společenství nebo v oblasti příbuzenských vztahů. Přijetí rodiny v obtížích nemusí být hned pomocí, ale je cestou, bez které se pomoc neobejde. Je třeba reagovat na obtíže z pozice činné křesťanské lásky, která nevylučuje, ale ani nenahrazuje účinnou odbornou pomoc využitím patřičné instituce. Jako základní předpoklad takové „neoficiální, leč plně křesťanské pomoci zde vidíme především jejich přijetí, spojené se snahou o porozumění. Inspirací zde mohou být slova papeže Benedikta: „K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, když se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, a bez ohledu na stranické strategie a programy. Programem křesťana, programem milosrdného Samaritána, Ježíšovým programem, je ´vnímavé srdce´. Takové srdce vidí, kde je zapotřebí lásky, a podle toho také jedná.“