Poušť je prostorem, v němž můžeme dozrávat. Přijměme postní dobu jako silný a účinný čas milosti, kdy se k nám znovu obrací Boží slovo: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z otroctví“. (Z poselství papeže Františka pro postní dobu 2024.)

Každý si v sobě neseme nějaká tíživá pouta

Když se náš Bůh zjevuje, sděluje nám svobodu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2). Takto začíná Desatero dané Mojžíšovi na hoře Sinaj. Lid dobře ví, o jakém vyvedení Bůh mluví. Zkušenost otroctví je totiž stále vtištěná do jeho těla. Desatero přikázání dostávají Izraelité na poušti jako cestu ke svobodě. Říkáme-li jim „přikázání“, zdůrazňujeme tím sílu lásky, s níž Bůh vychovává svůj lid. Je to vskutku rázná výzva, výzva ke svobodě. Nezavršuje se jedinou událostí, ale dozrává na cestě.

Poušť se stává místem obnovené lásky

Stejně jako Izraelité na poušti stále v sobě nesli Egypt – neboť často oplakávali minulost a reptali proti nebi a proti Mojžíšovi – tak i dnes v sobě Boží lid nosí tíživá pouta a musí se rozhodnout je odhodit. Uvědomujeme si to, když nám chybí naděje a bloudíme životem jako pustinou, bez zaslíbené země, ke které bychom měli společně směřovat.

Postní doba je časem milosti, kdy se poušť znovu stává místem první lásky (srov. Oz 2,16-17). Bůh vychovává svůj lid, aby vyšel z otroctví a zakusil přechod ze smrti do života. Jako ženich nás znovu přitahuje zpět k sobě a šeptá našemu srdci slova lásky.

Bůh vidí, slyší a zná naše bolesti

Exodus z otroctví ke svobodě není abstraktní cesta. Aby byl i náš půst konkrétní, je třeba nejprve chtít vidět reálnou skutečnost. Když Hospodin v hořícím keři přitáhl Mojžíše a promluvil k němu, projevil se jako Bůh, který vidí a především naslouchá:

„Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě,
slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti.
Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů
a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé,
do země oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,7-8).

I dnes doléhá k nebi výkřik tolika utlačovaných bratří a sester. Ptejme se sami sebe: Doléhá i k nám? Otřásá i námi? Dojímá nás? Mnoho okolností nás vzdaluje jedny od druhých a popírá bratrství, které nás dříve spojovalo.

Postní cesta se stane konkrétní tehdy, když je znovu uslyšíme a přiznáme si, že jsme stále ještě pod nadvládou faraona. Je to ovládání, které nás vyčerpává a činí necitlivými. Je to model růstu, který nás rozděluje a krade nám naši budoucnost. Země, vzduch a voda jsou jím znečištěny, ale i duše jsou jím nakaženy. Ačkoli křtem začalo naše osvobození, stále v nás zůstává nevysvětlitelný stesk po otroctví. Je to jako být přitahováni k jistotě již odmítnutých věcí na úkor svobody.

Svět se zdá být neproměnitelný

Chtěl bych upozornit na důležitý detail v příběhu z Exodu: je to Bůh, kdo vidí, kdo je pohnut a kdo osvobozuje, a nikoli Izrael, kdo o to žádá. Faraon totiž zháší i sny, krade nebe a způsobuje, že svět, v němž je pošlapávána důstojnost a jsou popírány autentické svazky, se zdá být neproměnitelný. Daří se mu totiž připoutat člověka k sobě.

Ptejme se sami sebe: Toužím po novém světě? Jsem ochoten se vymanit z kompromisů s tím starým? Svědectví velkého počtu těch, kdo pracují pro mír a spravedlnost, mě stále více přesvědčuje, že to, co je třeba odsoudit, je nedostatek naděje. Je to překážka ve snění, němý výkřik, který sahá až do nebe a dojímá Boží Srdce. Podobá se onomu stesku po otroctví, který ochromuje Izrael na poušti a brání mu v postupu vpřed. Exodus může být přerušen; jinak si nelze vysvětlit, proč lidstvo, které dospělo na práh všeobecného bratrství a na úroveň vědeckého, technického, kulturního a právního rozvoje schopného zaručit důstojnost všem, stále tápe v temnotách nerovností a konfliktů.

Postní doba je silný čas milosti

Bůh z nás ale není unavený! Přijměme postní dobu jako silný a účinný čas milosti, kdy se k nám znovu obrací jeho slovo: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2). Je to čas obrácení, čas svobody. Sám Ježíš, jak si každoročně připomínáme o první neděli postní, byl Duchem veden na poušť, aby tam byl podroben zkoušce svobody. Po čtyřicet dní bude před námi a s námi. On je vtělený Syn.

Na rozdíl od faraona nás Bůh nechce mít jako poddané, ale dcery a syny. Poušť je prostorem, v němž může naše svoboda dozrát v osobní rozhodnutí neupadnout zpět do otroctví. V postní době nacházíme nová kritéria pro posuzování a nacházíme společenství, s nímž se můžeme vydat na cestu, po níž jsme ještě nikdy nešli.

Hrozivější než faraon jsou modly

To s sebou nese boj. Kniha Exodus a Ježíšova pokušení na poušti nám o tom hovoří jasně. Hlasu Boha, který říká: „Ty jsi můj milovaný Syn“ (Mk 1,11) a „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ (Ex 20,3), se staví na odpor lži nepřítele. Hrozivější než faraon jsou modly. Moci všechno, být všemi uznáváni, mít nad všemi navrch; svůdnost této lži v sobě pociťuje každý člověk. Je to stará cesta. Můžeme se tímto způsobem připoutávat k penězům, k určitým plánům, myšlenkám, cílům, ke svému postavení, k tradici a dokonce i k určitým lidem. Místo aby nás posouvaly, tak nás paralyzují.

Místo toho aby nás spojovaly, staví nás proti sobě. Existuje však nové lidstvo, lid malých a pokorných, kteří nepodlehli vábení lží. Zatímco modly činí ty, kdo jim slouží, němými, slepými, hluchými a nepohyblivými (srov. Ž 114,4), lidé chudí duchem jsou okamžitě otevření a připravení; jsou tichou silou dobra, která ozdravuje a udržuje svět.

V postní době jednat znamená
také zastavit se

Je čas jednat; a v postní době jednat znamená také zastavit se. Zastavit se v modlitbě, abychom přijali Boží slovo a zůstali stát jako Samaritán před zraněným bratrem. Láska k Bohu a k bližnímu je jedna a tatáž láska. Nemít jiné bohy znamená zastavit se v Boží přítomnosti u těla bližního. Proto modlitba, almužna a půst nejsou trojím nezávislým konáním, ale jediným hnutím otevřenosti a vyprazdňování: pryč s modlami, které nás tíží, pryč s náklonnostmi, které nás uvězňují. Pak se ochablé a osamocené srdce znovu probudí. Tedy zpomalit a zastavit se.

Kontemplativní rozměr života, který nám postní doba umožní znovu objevit, zmobilizuje nové síly. V Boží přítomnosti se staneme sestrami a bratry a druhé budeme vnímat s novou intenzitou; místo lidí hrozících a nepřátelských najdeme společnice a společníky na cestě. To je Boží sen, ona zaslíbená země, k níž směřujeme, když vyjdeme z otroctví.

Úsvit nové naděje pro ztracené lidstvo

Do té míry, do jaké bude tato postní doba časem obrácení, pocítí ztracené lidstvo impuls tvořivosti a úsvit nové naděje. Chtěl bych vám říci, stejně jako mladým lidem, s nimiž jsem se setkal loni v létě v Lisabonu:

„Hledejte a riskujte, hledejte a riskujte.
V tomto okamžiku dějin jsou výzvy obrovské a sténání bolestné.
Jsme svědky rozkouskované třetí světové války.
Přijměme však riziko a uvědomme si,
že nejsme v agónii, ale při porodu;
ne na konci, ale na začátku velkého představení.
Chce to odvahu takto uvažovat“. (papež František ke studentům 3.8.2023)

Je to odvaha k obrácení, k vystoupení z otroctví. Víra a láska drží za ruku dítě, jímž je naděje. Učí ji chodit a zároveň ona je táhne kupředu.

Žehnám vám všem i vašemu postnímu putování.