Rodiče, kteří oplakávají své dítě

Na listopad vyhlásil papež František úmysl modliteb za rodiče, kterým zemřelo dítě: „Modleme se za rodiče, kteří oplakávají dceru nebo syna, aby našli oporu ve svém společenství a aby od Ducha svatého načerpali klid a útěchu.“

Možná i vy máte ve svém okolí nějaké rodiče, kterým zemřel někdo z jejich dětí. Co asi prožívají? Máme před očima na přeťatý život a hlavně rodiče, kteří prožívají velkou bolest. Zvládají to? Umí se s tím vyrovnat? Nacházejí potřebnou oporu? Platí i o nich, že „v nouzi poznáš přítele“ a že „podělená bolest je poloviční bolest“?

Těšit zarmoucené a modlit se za živé i mrtvé patří k poslání křesťana. Jedná se o tzv. skutky duchovního milosrdenství. Je to někdy náročné, prověřuje to naši lidskost, naše přátelství, ale i naši víru. Dospějeme-li k soucitu, udělali jsme první krok. Papež František nám ve své modlitební výzvě staví před oči důležitost lidské podpory rodičům v jejich žalu a zároveň to, že jedině Bůh, Duch svatý, Duch lásky, Těšitel, je zdrojem opravdové útěchy a uzdravení ran.

Ztráty nejbližších jsou dvojnásobně náročné, když jsou spojeny s nějakými trpkými otazníky. Listopadový úmysl nás zve pohlédnout na bolavé tváře rodičů i s jejich otazníky. Jsou zde rodiče, které o dítě připravil spontánní potrat, těžká nemoc, úraz, dopravní nehoda. Jsou zde ale i mámy a otcové těch, kdo si sáhli na život. Jsou zde potoky slz rodičů obětí válek, i té na Ukrajině, obětí násilí, drog a organizovaného zločinu, nevyslovitelný bol rodičů dětí navždy pohřešovaných.

Zkouška vlastní víry

Víme, že člověka raněného žalem nemůžeme ponechat bez pomoci.  Rodič v konfrontaci se smrtí, anebo zmizením svého dítěte prožívá fáze šoku, odmítnutí této strašné zprávy, reakce hněvu či pocitů viny a stavy hlubokého smutku. Je jako ubohý Job. Propracovat se k útěše není lehké ani pro ty, kteří mu chtějí být nápomocní. Je to krize pro oba.

Kniha Jób říká, že naivní přátelé svým poučováním ještě více rozjitřili Jóbovu bolest. Job musel projít procesem vyzrávání v dialogu s Bohem. Až dlouhotrvající rozhovor se Stvořitelem mu přinesl úlevu v hloubce duše a nové vykročení.

Jóbovi přátelé narazili na své vlastní limity. To je inspirace i pro nás, aby naše pomoc truchlícím rodičům nebyla povrchní, formální, uspěchaná či mechanická.

Jen Ježíš dokáže přinést útěchu prožitkem doteku Boha. Vzpomeňme si na Pánův soucitný postoj při pohledu na naimskou vdovu, plačící nad márami svého jediného syna: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ (Lk 7,13) Událost měla završení ve vzkříšení: „A Ježíš ho vrátil jeho matce“ (Lk 7,15). Naše víra ve vzkříšení je víra v nové setkání. Vírou překračujeme smrt: „Smrt, kde je tvé vítězství? Smrt, kde je tvůj osten?“ (1 Kor 15,55)

Srdce Ježíšovo, prameni vší útěchy

V litaniích k Božskému Srdci se modlíme: Srdce Ježíšovo, prameni vší útěchy, smiluj se nad námi. Papež František ve své nejnovější encyklice s názvem Miloval nás (Dilexit nos) píše o lidské a božské lásce Srdce Ježíše Krista. Mluví také o Ježíšových citech v konfrontaci se smrtí. Například o jeho pláči nad mrtvým přítelem Lazarem, o jeho pláči nad městem Jeruzalém, i o jeho úzkosti tváří v tvář vlastní smrti, když se potí krví v Getsemane.

Ve 46. bodě encykliky papež František vysvětluje to, co je v úctě k Ježíšovu Srdci nejpodstatnější a co si zvolil i za název encykliky: Miloval nás. Vysvětluje, že v úctě k Ježíšovu Srdci nejde jen o nějaké zažívání pocitů, o sentimentální soustředění se na Ježíšovy city, ale o uvědomování si Ježíšovy osobní lásky ke každému z nás. A tato Ježíšova láska je dokonale vyjádřena jeho probodnutým Srdcem.

Papež František píše o úctě k Ježíšovu Srdci takto: „Při povrchním pohledu se může zdát, že jde jen o náboženský romantismus. No jde zde o něco nanejvýš závažného a rozhodujícího, co nachází své nejvyšší vyjádření v Kristu přibitém na kříž. To je nejvýřečnější slovo lásky. Není to prázdná skořápka, není to čistý sentiment, není to duchovní únik. Je to láska.

Proto svatý Pavel, když hledal správná slova k vysvětlení svého vztahu s Kristem, řekl: „On mě miloval a vydal sám sebe za mě“ (Gal 2, 20). To bylo jeho největší přesvědčení: vědět, že je milován. Kristova sebeoběť na kříži si Pavla podmanila, ale měla smysl jen proto, že existovalo něco ještě většího než tato sebeoběť: „On mě miloval“.

Když mnozí hledali záchranu, útěchu či jistotu v různých aspektech zbožnosti, Pavel, dotčený Duchem svatým, dokázal hledět dál a obdivovat to největší a nejzákladnější: „Miloval mě“. (Dilexit nos , 46)

Miloval nás - miluje nás. Miluje naše drahé, kteří zemřeli. „Pramenem vší útěchy“ je tato Ježíšova láska, jeho Srdce probodnuté z lásky k nám.

Záchytná síť Společenství

V Apoštolátu modlitby se nám jedná o vytváření modlitební sítě, která člověka v krizi zachytí a podrží. Je to síť modlitby přímluvy, modlitby soucítění. Plakat s plačícími, spolucítit, nést spolu s nimi bohužel, to patří k poslání křesťanů. Ježíš plakal nad smrtí Lazara (Jan 11,33-35). Společenství církve provází rodiče v jejich žalu, vytváří přátelské a modlitební zázemí, důležitá je i pastorační blízkost kněze při posledním rozloučení. V posledních letech se stále více praktikuje i pohřbení dítěte, které zemřelo před narozením. Rodiče mohou využít svého práva na vydání tělesných pozůstatků a na některých hřbitovech jsou zřízeny i zvláštní dětské sektory.

Opora ve Společenství je důležitá. Důležitá je i psychologická podpora. Načerpat naději však potřebujeme ze spojení se vzkříšeným Pánem. Ježíš ve své milosrdné lásce sestoupil k zesnulým, sám zakusil tělesnou smrt, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale byl vzkříšen spolu s ním. V listopadu se proto na podnět papeže modlíme za rodiče, kteří oplakávají syna nebo dceru, aby našli oporu ve svém společenství a aby od Ducha svatého načerpali klid a útěchu.